Někdy si říkám, jestli by všechno bylo jinak, kdyby táta to jarní ráno nezemřel. Bylo mi šest, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. Dělal lívance, jeho nedělní specialitu, a tvaroval je do legračních obličejů, které mě rozesmály. Máma prostírala stůl a broukala si melodii.
„Eliško, princezno, pojď pomoct starému tátovi obrátit tyhle mistrovské kousky,“ zavolal a mával obracečkou jako kouzelnou hůlkou. Skočila jsem z gauče a běžela do kuchyně. A právě tehdy se to stalo. Druhý infarkt ho skolil dřív, než jsem k němu stihla doběhnout.
Lívance dopadly na zem, rozlité máslo se mísilo s jeho posledním dechem. Máma křičela, sousedé přiběhli, ale bylo pozdě. V šest letech jsem pochopila, že se můj svět právě rozpadl. Radek byl pro nás všechno.
Slušný muž, který pracoval jako mechanik a ve volném čase opravoval všechno v domě. O víkendech mě bral na procházky do parku a vysvětloval mi, jak se jmenují stromy a ptáci. Máma ho milovala, i když to dávala najevo typicky po svém. Když zemřel, zůstala jsem s mámou a starším bratrem Tomášem, který byl o sedm let starší než já.
Tomáš byl mámin poklad. Mohl udělat cokoli a ona pro něj vždycky měla omluvu. Já jsem byla spíš neviditelná pomocná síla. Když Tomáš propadl ve škole, byla to známka špatných učitelů.
Když jsem dostala jedničku, očekávala se. Když Tomáš přišel domů opilý v šestnácti, máma řekla “jenom si užívá mládí”. Když jsem přišla o deset minut později z kroužku, byla jsem nezodpovědná a musela jsem být příští měsíc doma. Snažila jsem se to nebrat si osobně.
Říkala jsem si, že se máma jen těžko vyrovnává se ztrátou manžela a Tomáš potřebuje víc podpory, protože je kluk. Vystudovala jsem, našla si práci v HR oddělení jedné firmy a žila jsem skromně. Tomáš mezitím střídal brigády a většinu času trávil na gauči u televize. Máma ho živila, platila mu telefon i benzín.
Každý pokus o práci skončil záhy. “Ti zaměstnavatelé ho nechápou,” říkávala. Když jsem se po letech vrátila z vysoké školy a začala pracovat, máma jako by si mě konečně všimla. Ale ne kvůli mně.
Kvůli tomu, co jsem mohla nabídnout. “Eliško, ty máš takovou skvělou kariéru,” začínala každý rozhovor. “Tomáš má teď trochu těžší období. Nemohla bys mu pomoct?
” Pomáhala jsem. Platila jsem mu kurz, který nedokončil. Platila jsem mu nové pneumatiky. Kupovala jsem nákupy, když máma neměla dost na jídlo.
Tomáš mi nikdy nepoděkoval. Máma to brala jako samozřejmost. Jednoho dne mi máma oznámila, že si našla přítele. Jmenoval se Radek, stejně jako táta.
Bylo to zvláštní, ale viděla jsem, jak je šťastná. Radek byl slušný, pracovitý muž, vdovec s dospělými dětmi. Na rozdíl od táty nebyl tak veselý a hravý, ale byl spolehlivý. Ujistil mě, že se o mámu postará.
A taky postaral. Koupil novou pračku, opravil střechu, vozil mámu na výlety. Tomášovi koupil nové kolo. Já jsem existovala jen okrajově.
O dva roky později mě máma pozvala na oběd, aby mi oznámila, že se bude vdávat. Byla jsem za ni ráda. Věděla jsem, že Radkovi na ní záleží. “Ale Eliško,” řekla s tím svým tónem, který znamenal žádost o laskavost, “Tomáš je na tom teď hůř.
Myslím, že bychom mu měli pomoct se postavit na vlastní nohy. ” Přikývla jsem. Věděla jsem, co to znamená. Po svatbě se máma s Radkem přestěhovala do jeho domu ve městě.
Náš rodinný dům na vesnici nechali prázdný. Tomáš tvrdil, že tam občas bydlí, ačkoli jsem ho tam nikdy neviděla. “Hlídá dům,” říkala máma. “Ať nám tam někdo nerozkrade sklep.
”
Radek byl k mámě hodný. Nosil jí květiny, vařil večeře, občas mi zavolal, aby se zeptal, jak se mám. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že se o mě někdo v rodině skutečně zajímá. Ale pak se to stalo.
Radek dostal infarkt. Zemřel téměř okamžitě, tak jako táta. Stála jsem u jeho hrobu a sledovala, jak se máma hroutí. Ale když jsem viděla, jak si utírá slzy, všimla jsem si něčeho.
Plakala, ale ne stejně jako u táty. Byl to výkon. O dva měsíce později mi přišla zpráva od advokáta. Radek měl závěť.
Máma zdědila dům, ale byla tam podmínka, že pokud Tomáš někdy dostane podíl, dostanu já stejnou částku. Advokát mi řekl, že Radek to napsal schválně. “Chtěl, abyste byla chráněná,” řekl. Máma byla vzteky bez sebe.
“Nechápu, proč se do toho pletl,” řekla mi po telefonu. “Tomáš je přece jeho syn. ”
Ne tvoje vlastní. Máma zařídila, že se Tomáš přestěhoval do Radkova domu s ní.
“Potřebuje podporu,” vysvětlila. “To je jeho nevlastní otec. ” Tomáš se tam zabydlel. Nechal si předělat pokoj, koupil nové hry na konzoli, dovezl si Denisu, svou novou přítelkyni.
Denisa byla žena, která se nechávala vydržovat od mámy. Nosila značkové oblečení, chodila na masáže a máma jí to platila. Začala jsem jezdit na návštěvy méně. Každý výlet za mámou znamenal zážitek, který mě připravil o poslední zbytky naděje.
Máma se proměnila. Nejezdila jsem na návštěvy, chodila jsem tam jako do muzea zmaru. Dům, který kdysi voněl Radkovou kávou, teď páchl kyselým pivem a cigaretami. Denisa seděla na gauči s telefonem, Tomáš kouřil na terase.
Máma vysvětlovala, jaké mají plány, ale všechny končily tím, že na to nemá peníze. “Eliško, mohla bys přispět na opravu plotu? ” ptala se měsíc po Radkově smrti. “Radkova závěť je samozřejmě moje, ale já potřebuju pomoct s provozem.
” Platila jsem plot. O týden později mi máma zavolala, že má nečekané výdaje za elektřinu. Poslala jsem peníze. O další týden později mi napsala, že Denisa potřebuje nové boty, protože staré se rozpadly.
Poslala jsem peníze, i když jsem věděla, že Denisa má boty, za které bych si já nekoupila ani jedny. “Zaslouží si to,” řekla máma. “Je to skoro moje dcera. ”
Naše vztahy se změnily.
Máma se mnou mluvila jen tehdy, když něco potřebovala. Když jsem jí řekla o svém povýšení v práci, odpověděla “no dobře” a přešla k tomu, že Tomáš má zánět průdušek a potřebuje vitamíny. Když jsem jí řekla, že se chystám na dovolenou do Řecka, vyštěkla “jak si to můžeš dovolit? ” a nutila mě místo toho poslat Tomáše na kurz první pomoci.
Všechno bylo o Tomášovi. Pak přišel ten den, který všechno změnil. Zavolala mi teta Lenka, mámina sestra, která mi vždycky říkala pravdu. “Eliško, pojď ke mně.
Musíš něco vidět. ” Jela jsem k ní hned. Ukázala mi výpis z katastru nemovitostí a dopis, který našla u mámy náhodou. Máma přepsala Radkův dům na Tomáše.
Podepsala to, jen co Radek zemřel. Tomáš byl oficiálně majitelem domu, zatímco máma si nechala jen užívací právo. “A to není všechno,” řekla teta. “Tomáš prodal část pozemku a utratil peníze.
”
Zavolala jsem mámě. “Mami, je pravda, že jsi přepsala dům na Tomáše? ” Mlčela. Pak řekla: “On je můj syn.
Potřeboval jistotu. ”
“A já? ” zeptala jsem se. “Já nejsem tvoje dcera?
”
“Ty se máš dobře,” odpověděla. “Ty máš práci. Tomáš nemá nic. ”
“Tomáš má teď dům, který nekoupil a nezapracoval.
Tomáš má dům, do kterého jsem investovala svoje úspory, abys ho neztratila. ”
“To byla tvoje volba,” řekla chladně. “Neber si to tak osobně. ”
Neber si to tak osobně.
V tu chvíli jsem pochopila, že máma nikdy nebyla moje máma. Byla to Tomášova máma. Já byla jen prostředek. Navštívila jsem mámu naposledy.
Seděla v obývacím pokoji plném Denisiných módních časopisů. Tomáš byl pryč. Máma vypadala starší a křehčí, ale když mě viděla, neusmála se. Jen řekla: “Eliško, pojď si sednout.
Potřebujeme mluvit. ”
“O čem? ” zeptala jsem se. “O tom, jak jsem pro tebe byla jen bankomat?
”
“Přestaň,” řekla. “Jsi příliš citlivá. Tomáš má teď starosti. ”
“Tomáš má dům,” řekla jsem.
“Tomáš má přítelkyni, kterou živíš. Tomáš má všechno. A já? Já jsem vlastně nic.
Jen jsem ti posílala peníze, abych si koupila tvou lásku. A stejně jsem ji nikdy neměla. ”
Máma se postavila. Její oči byly studené.
“Protože jsi nikdy nebyla dost dobrá,” řekla. “Tomáš je lepší než ty v každém ohledu. Celý jeho život je takový. On je pokračování…”
Nedořekla větu.
Ale věděla jsem. On je pokračování táty. On je syn. Já jsem jen vedlejší postava.
Odešla jsem bez jediného slova. Cestou domů jsem zastavila u bankomatu a zrušila trvalý příkaz. 35 000 Kč měsíčně, které jsem posílala mámě už čtvrt roku, bylo pryč. Když jsem to udělala, cítila jsem úlevu.
Stud. Smutek. Ale hlavně volnost. Za dva dny mi máma psala, že jí nepřišly peníze.
Odpověděla jsem jí jednou větou: “Už nejsem tvůj bankomat. ”
Od té doby uplynulo pár měsíců. Nevím, co je s mámou a Tomášem. Nevím, jestli přišli o dům nebo jestli Denisa odešla.
A nechci to vědět. Koupila jsem si malý byt. Mám novou práci. Mám nový život.
Někdy se mě lidé ptají, jestli mám rodinu. Odpovídám, že mám, ale bydlí daleko. Někdy se probudím v noci a myslím na to jarní ráno, kdy táta dělal lívance. Myslím na to, že táta by mě držel a řekl by “Eliško, jsi moje princezna.
” Ale táta zemřel. Máma ho pohřbila a pohřbila i mne. Včera jsem dostala dopis bez zpáteční adresy. Byla to krátká zpráva: “Tomáš je ve vězení.
Máma je v domově důchodců. Přijď. ” Podepsáno teta Lenka. Stála jsem u okna svého bytu a držela ten papír.
Venku pršelo. Věděla jsem, že můžu odjet. Můžu navštívit tetu, můžu zjistit, co se stalo. Můžu se rozhodnout, jestli chci mámu vidět naposledy.
Ale taky jsem věděla, že nemusím. Že můžu ten dopis zahodit a jít dál. Ale místo toho jsem si sedla k počítači a začala hledat spoje do města, kde bydlela teta. Protože i když mě máma nikdy nemilovala, byla to moje máma.
A já jsem to já, kdo se teď rozhoduje. Ne ona. Já.
