Toho pátečního prosincového večera se staroměstský orloj zastavil v osm hodin. Smrtka zatahala za provaz, okénka s apoštoly se otevřela, ale místo zakokrhání se ozvalo jen táhlé zaskřípění. Zvon umlkl uprostřed úderu a několik lidí na náměstí si kleklo. Komisař Havran přijel k orloji, když už se kolem shromažďoval dav.
U paty věže ležel Leopold Přibyl, technický kreslič, s rozbitou hlavou. Na očích měl uvázaný ženský závoj a u zápěstí připevněnou tenkou šňůru, která vedla k brzdě stroje. Vypadalo to, jako by ho zabil sám orloj – jako by si stroj vyžádal další oběť, podobně jako kdysi mistra Hanuše. Havran si všiml, že Přibylova kožená tobolka zmizela.
Vzápětí našel na dlažbě útržek papíru se jménem Růženy Písařové. Ta žena byla konstruktérka bezpečnostních čelistí, jejichž návrh Přibyl údajně prodal inženýru Gustavu Melzerovi. Melzer tvrdil, že šlo o jeho vlastní dlouholetý vynález. Když Havran navštívil Melzera v jeho dílně, inženýr trval na tom, že o žádných výkresech neví.
Přesto mu Havran položil otázku, na kterou nemohl znát odpověď – jak přesně byla šňůra vedena. Melzer odpověděl bez zaváhání, jako by ten mechanismus sám navrhl. Havran si od něj vyžádal regulátor s mosaznou čočkou, který měl Melzer předvádět na přednášce. Čočka byla vyleštěná do takové čistoty, že na ní nebylo jediné smítko.
Ale pod ní, ve spáře mezi mosazí a olovem, našli dvě zaschlé kapky krve a krátký šedý vlas. Šroub vespod nesl značku Kubešovy slévárny a jeho hlava přesně odpovídala ráně v Přibylově lebce. Mezitím se našel kočí, který vezl muže bez pláště k besedě. Ten muž slíbil dvojnásobné jízdné, ale nikdy nezaplatil.
Na sedadle zanechal kožený řemínek s mosaznou přezkou označenou iniciálami LP. V otvoru přezky ulpěl kousek průsvitného papíru. Kočí Melzera bezpečně poznal, i když si nejprve vymínil zaplacení dlužné poloviny jízdného. Havran si mezitím všiml na svém stole pozvánky od Serafíny, své sestry.
Stálo na ní: „Na Štědrý večer prostírám také pro tebe. Otcovy hodiny se znovu opožďují. Přijď dřív, než se zastaví docela. ”
Když se vrátil do Melzerovy dílny, inženýr seděl u kamen s prázdnou sklenicí koňaku.
Havran mu položil řemínek na stůl a řekl: „Kočí vás poznal. Utrhl se vám v drožce, když jste v Přibylově tobolce hledal výkresy. ”
Melzer se naposledy pokusil o obranu. Ale Havran věděl, že Přibyl nemohl spáchat sebevraždu – po úderu do hlavy by si už nedokázal uvázat závoj přes oči ani připravit šňůru.
Melzer nakonec přiznal: Přibyl ho vydíral. Chtěl podíl z každého prodaného stroje, a když mu Melzer odmítl zaplatit, pohrozil, že výkresy prodá zpět Růženě Písařové a před komisí přizná pravdu. „Rána přišla zezadu,” namítl Havran. „Přibyl seděl nebo se skláněl.
Na jeho rukou nejsou stopy zápasu. ”
Melzer sevřel opěradlo židle a vzdal se. „Co by získala ona? ” řekl o Růženě.
„Několik řádků v protokolu, které by za rok nikdo nečetl. ”
„Získala by vlastní práci,” odpověděl Havran. V zadní místnosti, pod stolem, našli plechovou schránku s Růženinými výkresy, Přibylovou tobolkou a smlouvou, podle níž měl kreslič dostat další peníze po úspěšné zkoušce na orloji. Melzer byl spoután bez odporu.
Jediné, oč požádal, bylo zamknout výklad, protože všechny hodiny uvnitř byly jeho majetkem. Orloj se znovu rozběhl ještě před Vánocemi. Ohnuté táhlo vyměnili, dvířka opravili a apoštol s klíčem dokončil cestu, kterou mu vražda přerušila. Na Štědrý večer skončil Havran službu dřív než obvykle.
Korda ho zastihl v šatně s kabátem přes ruku. Havran vytáhl z kapsy Serafíninu pozvánku, přeloženou tolikrát, že v ohybu začínala praskat. „Otcovy hodiny? ” zeptal se Korda.
„Jestli jdou přesně, obejdu se bez ladičky. ”
Před starým domem se zastavil déle, než vyžadovalo hledání klíčů. Serafína otevřela dřív, než zaklepal. „Už jsem chtěla polévku odstavit,” řekla.
„Pozvání jsem poslala před týdnem. ”
„Měl jsem případ. ”
„Případy jsou u tebe dobře vychované. Přijdou pokaždé, když se má odpovídat na dopis.
”
Všimla si ladičky v jeho ruce. „To můžeš schovat. Hodiny jdou přesně. ”
„Psala jsi, že se opožďují.
”
„Kdybych napsala, že chci vidět bratra, začal bys zkoumat pravopis a doručení. Hodiny tě přivedou spolehlivěji. ”
Havran vešel a pověsil kabát na hák, který znal z dětství.
Hodiny nad nimi odbyly sedmou bez zaváhání – a Serafína je nechala doznít, než zavřela dveře.
