Teta Julia mě přivolala telegramem. Psala, ať přijedu hned, že mě potřebuje, a já sice očekával nudný víkend u moře, ale jakmile jsem políbil její svraštělou tvář a zachytil první vlnu jejího vzrušení, věděl jsem, že se děje něco mimořádného. Žádní jiní hosté nepřijeli. Měl jsem být jen já.
„Mám klíče,“ oznámila potěšeně, když jsme se za soumraku procházeli po nábřeží. „Klíče od strašidelného domu na náměstí a dnes v noci tam půjdu. “
Přejel mi mráz po zádech. „Tam přece nemůžeš jít sama.
“
„Právě proto jsem tě povolala,“ řekla rozhodně. Její ošklivý, vrásčitý obličej doslova zářil vzrušením. „S tebou si to užiju. Ty se přece ničeho nebojíš.
“
Nebyl jsem žádný hrdina, ale lichotka zabrala. Stanovil jsem si jedinou podmínku: musí slíbit, že udrží své sebeovládání, kdyby se stalo něco opravdu strašného. Přikývla. „Už se tu vystřídali tři nájemníci,“ zašeptala.
„A dům je teď prý prázdný navždy. Je v něm příběh vraždy. Žárlivý kočí měl poměr se služkou. Jedné noci ji zahnal dolů po schodišti a shodil přes zábradlí do haly.
Byl dopaden a oběšen. A to už je víc než století. “
V půl jedenácté jsme stáli před vysokým úzkým domem s číslem 13. Ošklivá hmota se zašedlou fasádou, okna bez žaluzií zírala do noci.
Když jsem zasouval klíč do zámku, mordoval jsem se s ním déle, než bych chtěl přiznat. Popravdě jsme si oba na okamžik přáli, aby se nepootočil. Pak zapadl, těžké dveře se otevřely a zela za nimi tma jako propast. Sotva jsme vstoupili, někdo vedle nás zakašlal.
Tak blízko, že jsme měli dojem, že nám stojí po boku ve tmě. Rozmáchl jsem se holí směrem, odkud zvuk přišel. Narazil jsem na prázdno. Rozsvítili jsme svíčku zasazenou do prázdného doutníkového pouzdra a začali dům systematicky prohledávat.
Prázdné místnosti, holé stěny, prach a stíny. Všude jsme měli pocit, že na nás něco číhá, že se činnost jen dočasně pozastavila a čeká, až odejdeme. Teta šla jako náměsíčná, oči pevně zavřené, řídila se jen tlakem mé paže. Její odvaha mě udivovala.
V koupelně se to stalo poprvé. Když jsme rozrazili dveře, přímo v průchodu stála žena. Vlasy rozcuchané, oči doširoka otevřené, tvář bílá jako stěna, zkamenělá strachem. Stála tam jedinou vteřinu.
Svíčka zaplápolala a byla pryč. V horním patře se dveře za námi samy zabouchly takovou ranou, že se rám zachvěl. Když jsem je rozrazil zpět, chodba byla prázdná. Pokračovali jsme výš, až jsme stanuli před posledními dveřmi na samém vrcholu domu.
Byly těžké, černé a ledové na dotek. „Tady to je,“ zašeptala teta. Místnost byla prázdná, jen v rohu stará železná postel bez matrace. Okno otevřené dokořán, záclona se v měsíčním světle vlnila jako bílá postava.
A tehdy svíčka zhasla tak náhle, že nezůstal ani proužek dýmu. Tma se kolem nás sevřela jako hrob. V té tmě se ozval jasný, nezaměnitelný zvuk. Někdo se těžce nadechl těsně za našimi zády.
Pak kroky. Pomalu, těžce stoupaly po schodech k nám. Zastavily přímo přede dveřmi. Dveře se samy rozletěly.
Nikdo nevkročil dovnitř, a přece jsme oba věděli, že někdo vstoupil. Vzduch se ochladil. A pak se místností ozval zvuk zápasu. Tupé rány, těžký dech, tlumené výkřiky a přímo před námi se rozběhla neviditelná honička.
Lehčí kroky, splašené, a za nimi těžké, nelítostné. Přehnali se kolem nás tak blízko, že jsme ucítili otřes prken pod nohama. Pak křik. Ženský, zoufalý, až nám krev tuhla v žilách.
Změnil se v chrčivé volání o pomoc a hned na to těžký náraz, jako když něco padá dolů schodištěm, až na kamennou podlahu v přízemí. Ticho. Teta se zhroutila na mé rameno. Chytil jsem svíčku, ani jsem ji nezapálil, a s tetou v náručí jsme se vrhli ke dveřím.
Sestupovali jsme po schodech, ale s každým krokem jsme cítili, že někdo jde za námi. Když jsme zrychlili, kroky se opozdily. Když jsme zpomalili, dohnaly nás. Nikdo z nás se neodvážil otočit.
Konečně jsme dole spatřili obrys těžkých vstupních dveří. S roztřesenou rukou jsem odemkl a rozrazil je. Do tváře nám vrazil noční vzduch od moře. Chladný, čistý a svobodný.
Vyšli jsme ven a teprve tam jsme se odvážili pořádně nadechnout. Za našimi zády se tyčil prázdný dům v měsíčním světle. Zdálo se nám, že v jednom z horních oken se na okamžik cosi pohnulo. Stín, tvář, nebo jen hra světla.
Nikdo z nás to nechtěl zjišťovat. Přísahal jsem si, že už nikdy, nikdy do takového místa nevkročím. —
Jim Shorthouse byl vždycky ten typ člověka, který všechno zkazí. Školní léta měl ve zmatku, chodil do půl tuctu škol a každá ho posílala dál s horším posudkem.
Ve čtyřiceti se ale oženil s dívkou, která dokázala jeho nejzmatenější existenci přivést do stavu srovnatelného pořádku. Přesto k sobě neomylně přitahoval podivná dobrodružství, jako maso přitahuje mouchy. Kolem dvaadvacátého roku, po svém druhém vyloučení, se ocitl ve velkém americkém městě s jedinými šaty bez děr ukrytými ve strýcově skříni. Přesvědčil městského redaktora, že má bystrý postřeh a pohotové pero, a dostal týdenní zkoušku jako reportér.
Tak se vydal hledat bydlení. A právě v domě, který si vybral, se odehrál ten smutný příběh. Byl to velký šedý činžák s dveřmi, které vypadaly, jako by odolávaly náporu desítek let. Otevřela mu postarší žena v černém se závojem přes vlasy.
Pokoj byl prostorný, ale chladný, s těžkou atmosférou. „Tři dolary týdně,“ řekla. „Platba předem. “ Souhlasil.
Jedné noci se vrátil unavený. Když vešel do svého pokoje, z hlubin domu se ozvaly kroky. Těžké, hlasité, nesnažící se našlapovat tiše. Zastavily přímo před jeho dveřmi a ozvalo se hlasité zaklepání.
Pak z druhé strany zdi hlas. Někdo mluvil německy. Shorthouse si uvědomil, že zaklepání nepatřilo jeho dveřím, ale sousednímu pokoji. Za prkěnou zdí se rozjel hlučný rozhovor.
Dva muži mluvili najednou, oba nahlas a důrazně. Pak se jasně ozval hlubší hlas toho, kdo měl být otec. „Chceš tím říct, že to nepřineseš? “ Ozvalo se šoupnutí židle a odpověď.
„Říkám, že nevím, jak to získat. Je toho moc, otče. Strašně moc. Snad jen část.
“ „Část! “ vykřikl druhý. „Když už nad námi visí zkáza a ostuda. Jestli dokážeš sehnat půlku, dokážeš sehnat všechno.
Víš přece, že ti dá cokoliv. Jsi ženatý teprve pár měsíců. Jen načho se vrátí. Firma se postaví na nohy a ona nikdý nebude vědět, k čemu to bylo.
“
Shorthouse v temnotě poslouchal a styděl se, že se stal proti své vůli špehem. Zakašlal, zašramotil klikou. Nemělo to žádný účinek. Vyšel do chodby a rázně zaklepal na dveře sousedního pokoje.
Jako když utne – nastalo naprosté ticho. Bez odpovědi. Dveře byly zamčené. O dvě noci pozdějí se vrátil promočený z bouře.
Sotva usínal, ozval se z hlouby domu tlumený zvuk. Kroky. Těžké, pomalé, přicházely po schodech vzhůru. Došly až na jeho podestu.
Pak se cosi otřelo o zeď těsně vedle jeho dveří a hned na to hlasité bušení. Ne na jeho dveře, ale na ty vedlejší. „Ach, to jsi ty,“ ozval se hlas mladíka. „Čekal jsem tě.
“ Dveře se zabouchly a pak cosi těžkého dopadlo na stůl. „Co je v tom balíku? “ zeptal se syn. „Poznáš to,“ odsekl otěc.
„A pak mı to hned zase vrátíš. “ Následovalo ticho, pak šoupnutí židle a krátký hrdelní smích. A potom tupá rána, bolestný sten a těžké tlo, které s rachotem narazilo na stůl. Další pád přímo na podlahu.
Otřes se přenesl až k Shorthousovi. Už věděl, co se stalo. Byl svědkem vraždy. Syna vlastním otcem.
Vyskočil, rozsvítil plyn a všiml si hrozného detailu. Spodní část tenké příčky mezi pokoji se vykláněla do jeho místnosti, jako by na ni z druhé strany něco těžkého dopadlo. A u podlahy se něco tmavého, hadovitého pomalu sunulo po koberci k němu. Natáhl ruku.
Na prstech ucítil cosi mazlavého a teplého. Byla to krev. Živá, tekoucí krev. Vyrazil na chodbu a vrhl se na dveře vedlejšího pokoje.
Byly zamčené. Opřel se do nich celou vahou. Zámek povolil a on vpadl dovnitř. Tma, ledový chlad, hrobové ticho.
Žádný nábytek, žádný stůl, žádná těla. Pokoj byl prázdný. Krok za jeho zády a záblesk světla. Otočil se a spatřil paní domácí.
Stála ve dveřích bledá jako křída, v černém šatu, s plamínkem svíčky v kostnaté ruce. „Všichni tu slyší a vidí to samé,“ řekla pomalu. „Já na tom poschodí nikdy nikoho dlouho neudržím. Nic se tu nestalo.
To jen tak vypadá. “
Vytáhl ruku, na které ulpěla krev. „A tohle je taky jen zdání? “ vyštěkl a strčil jí prsty před oči.
Podívala se a klidně odpověděla. Shorthouse se otočil a s hrůzou zjistil, že jeho prsty jsou bílé, čisté, bez kapky krve. „Je to pryč,“ řekla žena s úšklebkem. „A už se to nevrátí.
Ne potom, co ho otec zabil. Ta rodina tu kdysi žila. Stanhardovi. Byli velcí páni na Wall Street, ale pak všechno zkrachovalo.
Otec zpronevěřil peníze a syna našli mrtvého. Někteří říkali, že to nebyla sebevražda. Ten umřel ve vězení a od té doby je to tady takhle. “ Odhrnula koberec a ukázala mu tmavou, vsáklou skvrnu na podlaze.
„Tady se to stalo. “
Shorthouse se už nedíval. Utíkal. Ještě té noci se sbalil a dům opustil.
Ráno v novinách dohledal všechno – zkrachovalou firmu, zatčení starého Steinharda, smrt jeho syna Oty. A v domě, kde se to stalo, se dnes zase pronajímají pokoje. —
Shorthouse si jako soukromý tajemník žil spořádaně, dokud si ho jednoho rána jeho zaměstnavatel, pan Sidebotham, nezavolal do pracovny. Nervózně potahoval z černého doutníku.
„Nemám nejmenších pochyb, že jste statečný chlapík,“ začal. „Potřebuji, abyste mi prokázal zvláštní službu. Tohle je dopis od Joela Garvyho, mého někdejšího společníka. Mám v držení cenné listiny s jeho podpisem.
Garvy píše, že chce svůj podpis vlastnoručně vyříznout. Chci, abyste mu listiny odvezl, dohlédl na to a přivezl je zase zpět. “
Shorthouse rozuměl. Tlak, který Garvy na starého protivníka vyvíjel, musel být značný.
Sidebotham mu dal revolver. „Garvyho jsem neviděl dvacet let. Donesly se ke mně podivné zvěstí. Žije sám a v jasných intervalech se věnuje chemií.
Chťěl jsem vás pouze varovat. Buďte ve střehu. “
Shorthouse si připravil dva balíčky dokumentů, k nerozeznání stejné. Jeden s prázdnými listy.
Mínil je v pravý čas vyměnit a dát Garvymu zřetelně najevo, že ten podvržený ukládá do brašny. Bylo pět hodin, když kočár zastavil před napůl zborcenou bránou. Kočí odmítl jet dál. „Nebudu si zahrávat s osudem.
Mám rodinu. “ Dům byl vysoký, čtverhranný, se špinavými mapami na stěnách a okny, která hleděla do tmy tvrdě a bez slitování. Shorthouse pocítil tak hlubokou opuštěnost a samotu jako ještě nikdy v životě. Zaklepal.
Nikdo neotvíral. Zaklepal znovu, hlasitěji. Když se ohlédl, dveře byly pootevřené. Škvírou na něj hleděla lidská tvář.
Muž s kudrnatým černým vousem a neklidnýma očima ho vpustil dovnitř. Hala byla rozlehlá, zatuchlá, bez nábytku. U stěn stály řady prázdných rámů bez obrazů. Muž ho zavedl do knihovny.
Kontrast byl oslnivý. Jasně osvětlený pokoj, knihy až ke stropu, v krbu hořel oheň, vzduch voněl tabákem. Shorthouse si všiml, že čtecí lampa na stole je vlažná. Pokoj byl zjevně právě opuštěn.
A měl neodbytný pocit, že je sledován. Pak se ve stěně otevřely dveře a před ním stál Joel Garvy. Elegantní, vysoký starší pán, ušlechtilý, s jasnýma šedýma očima. Žádné známky duševní nepravidelnosti.
„Obávám se, že jsem vás nechal čekat,“ řekl příjemným hlasem. „Jsem posedlý chemií. Trávím v laboratoři většinu času. “
Shorthouse chtěl věc co nejrychleji uzavřít.
Garvy ho ale požádal, aby pár minut počkal, že si musí nahlédnout do spisů v laboratoři. Zmizel tajnými dveřmi a nechával ho čekat přes dvacet minut. Když se vrátil, bylo po šesté. Shorthouse zjistil, že krbové hodiny šly o půl hodiny pozadu.
Posunul snad někdo ručičky schválně? Vlak v 7:15 nestihne. „Snad nechcete jet dnes v noci zpátky? “ podivil se Garvy upřímně.
„Měl jsem samozřejmý dojem, že u mne přenocujete. Jsem samotář, hosty nemívám. “
Shorthouse neměl na výběr. Musel dát najevo, že se nebojí.
„Vlak jsem skutečně propásl. Nezbývá než požádat o azyl. “ Usedli spolu k ohni a Garvy rozmlouval o Sidebothamovi jako o bláznu, který kdysi tvrdil, že všichni ostatní jsou pomatení. Shorthouse poslouchal a začínal se za své pochybnosti stydět.
Při večeři se ale všechno změnilo. Garvy si nalil dvě sklenky staré whisky, „zvláštní příležitost“, a v jeho hlase zazněl tón, který Shorthousovi rozkmital nervy. V očích se mu na okamžik rozsvítilo nové světlo. Pak vešel sluha Marx, černě oděná postava s chraplavým hlasem.
Shorthouse k němu cítil silný odpor. Garvy ho pozoroval se spokojeností a jeho vzrušení každou minutou rostlo. Pohyboval se rychleji, oči mu neposedně zářily, hlas se zachvíval. „Marx má ohavnou zálibu ve vzduchoprázdnu,“ zašeptal Garvy a vtlačil obličej do světla lampy.
„Pořád do nich padá. Schovává se v nich celé hodiny. Dva se do vakua nevejdou. Jakmile je uvnitř, jsem bezmocný.
“
Shorthouse nechápal, co tím blábolí. A pak to přišlo znovu – ten odporný stín. Rysy Garvyho tváře zhrubly, nos se sploštil přes ztloustlé rty, oči se rozzářily nestvůrnou žádostivostí. Na zlomek vteřiny Shorthouse zahlédl tvář zvířete.
Hrůzná proměna pak splaskla stejně náhle, jako přišla. Dveře se rozletěly a Marx vstoupil s mísou. Postavil ji před pána. Garvy se přizvedl, natáhl obě ruce a strašlivě se zašklebil.
Z mísy stoupala pára, jejíž odér prokazoval, že to není pára z uhlí. Bylo to teplo masa. Garvy popadl obsah do dlaní a začal rvát zuby, bručíc a funíc. Shorthouse zavřel oči s pocitem naprosté nevolnosti.
Když znovu pohlédl, rty a čelist muže naproti byly potřísněny rudí. Seděl tváří v tvář šílenci. „Doufám, že jste se najedl. Tohle by vám ovšem nechutnalo,“ řekl Garvy přirozeným hlasem, jako by se nic nestalo.
Shorthouse nenašel slova. „Když to na mne přijde, když mě ten hlad přepadne, nedokážu se ovládnout,“ pokračoval Garvy klidně. „Musím mít syrové maso. Před rokem to udeřilo jako vichr a Marx byl pryč.
Nemohl jsem sehnat maso. V tu chvíli vyběhl zpod pohovky můj pes. Kokršpaněl. “ Odmlčel se.
„Marxe sem pokousal celého. Ale je hořký. Pochybuju, že by mě k tomu hlad přinutil znovu. Možná proto hledá útočiště v tom svém vakuu.
“ Odporně se zachichotal. Shorthouse vyskočil. „Dovolíte, abych se odebral na odpočinek? Jsem unaven.
Ukážete mi pokoj? “ Garvy ho zavedl do malé místnosti v horním patře. Na zdi visel portrét muže, který vypadal, jako by hosta sledoval. „Kdybyste cokoli potřeboval, zatáhněte za tu šňůru.
A nenechte se znepokojit, kdybyste slyšel kroky. Stará budova má svoje zvyky. “ Úsměv byl dutý, bez jiskry lidského tepla. Shorthouse dlouho nemohl usnout.
Z hloubi domu se ozvalo tiché škrábání. Pak kroky přímo za dveřmi. Zastavily. Klika se pohnula, ale dveře zůstaly zavřené.
Pak tiché oddechování, ne lidské, spíš zvířecí. Z obrazu na stěně na něj shlížel portrét, jehož oči se zdály být živé. Přišel blíž a zahlédl v temné zorničce nepatrný pohyb. Ve stěně za rámem byl otvor, sotva znatelný, ale dost velký, aby skrze něj někdo mohl pozorovat pokoj.
Přirazil rám ke zdi, aby otvor zakryl. Těsně před svítáním zaslechl, jak někdo šeptá jeho jméno. Rozhodl se, že nebude čekat. Oblékl se, popadl tašku a tiše sešel dolů.
Kolem jídelny ucítil ostrý, sladce žluklý pach. Ve dveřích do kuchyně se zarazil. Na podlaze byly tmavé skvrny, které se táhly k malým dveřím ve zdi. Zpod nich pronikal slabý svit.
Sestoupil po úzkých schodech do sklepa. V klenuté místnosti stálo těžké dřevěné křeslo s kovovými řetězy a stůl s podivnými nástroji, lahvemi a skleněnými trubicemi. Mezi nimi byly malé uzavřené nádoby, v nichž se cosi pomalu pohybovalo. V jedné z nich leželo cosi, co připomínalo lidské srdce – a přesto žilo.
Pomalu se stahovalo a rozpínalo, jako by dýchalo. „Zajímá vás moje práce? “ Ozval se za ním hlas. Prudce se otočil.
Garvy stál ve dveřích, bledý, bosý, v nočním rouchu, s šíleným výrazem v očích. V jedné ruce držel lampu, ve druhé nůž. „Snažím se jen pochopit život, zachytit okamžik, kdy duše odchází. Tohle je výsledek pokusu s mým sluhou Marxem.
Nebyl opatrný. Padl do vakua. Neodcházejte. Chci vám to ukázat.
Potřebuju vás jen na chvíli. Věřte mi, nebude to bolet. “
Shorthouse neváhal. Vrhl se k němu, udeřil ho do ramene a rozrazil dveře.
Běžel po schodech nahoru. Garvy byl za ním. Shorthouse vrazil do vstupních dveří – byly zamčené. V panice popadl židli a rozrazil sklo okna vedle dveří.
Přelezl rám a dopadl do mokré trávy. Rozběhl se k silnici, aniž by se ohlédl. Teprve po chvíli uviděl, jak se z oken domu valí kouř. Vzápětí vyšlehl plamen.
Oheň pohlcoval dům rychle, jako by jen čekal na rozkaz. Z horního okna se ozval výkrık, nebo snad řev. Pak ticho. O několik dní později vyšetřovatelé v popelu našli zbytky tří lidských těl.
Jedno z nich bylo neúměrně malé. Nikdo už nepochyboval, že pan Garvy zmizel ze světa spolu se svými tajemstvími. —
Jednou na podzimní návštěvě mě Jim Shorthouse požádal, abych s ním strávil noc v opuštěném seníku. Pán domu nám nabízel ty nejlepší ložnice a mně se to zdálo zbytečné.
Shorthouse ale všechno zařídil. Byl víc než dvakrát starší než já, muž ohromující zkušeností, nejlepší střelec celé společnosti. A vyprávěl mi příběh o bývalém zahradníkovi, kterého našli viset na trámu. „Nebyl to žádný obyčejný hlavní zahradník,“ řekl, aniž by vzhlédl od pušky.
„Byl to muž výtečného vzdělání, který se pro své účely maskoval tímto podivným povoláním. Část seníku byla zařízena jako laboratoř. Pán domu většinu přístrojů zničil. Ten muž ovládal temné vědění.
Záhadná zmizení v okolí a kosti vyorané na záhoně za kuchyní mu nikdy nebyly prokázány, ale mně připadají až příliš výmluvné. Jeho sebevražda přišla právě včas, aby unikl zatčení. Nejspíš před policií londýnskou a petrohradskou. Cílem té hrozné skupiny nebyl hrubý zisk, nýbrž druh vědění, který vyžadoval nejvyšší dávku odvahy.
A to, co zůstalo, občas znovu navštěvuje zahradu a seník. Hlavně seník. Když v něm někdo je. Když potřebuje čerstvý materiál.
“ Odmlčel se. „Krást živým. Silná životní síla živých je přesně to, co taková bytost potřebuje. A tam, kde kdysi pracovala, myslela a zápasila, se jí k tomu dostává nejsnáze.
Vaše skepse je právě jednou z vlastností, kvůli nimž vás žádám, abyste tam tu noc strávil se mnou. “
„Stalo se tam v poslední době něco? “ zeptal jsem se. „Před pár týdny šly po setmění do seníku tři děti,“ řekl pomalu.
„Každé zvlášť. A všichni byli osloveni. “ Pozvedl hlavu. „Před třemi dny tam byli za bílého dne dva muži.
Jeden z nich náhle stuhl a zbledl. Přemohla ho neodolatelná touha oběsit se. Na poslední chvíli už lezl na trám. Museli mu zabránit.
Důkazů je dost. To, co tam číhá, není rodinný přízrak. Je to něco skutečného a velmi, velmi zlovolného. Stojí to za pokušení a za boj.
Ale chci parťáka. Jdete do toho? “
Jeho zápal mě strhl. „Jdu do toho naplno.
“ Přikývl. „Už jsem tam byl. Před třemi nocemi. Proto vás žádám, abyste šel se mnou.
“ Šíp se zabodl přímo do srdce a já dal slovo bez dalších okolků. Kolem desáté jsme se vytratili. Mlčky jsme kráčeli pěšinou, až se před námi černal obrys seníku. Vsoukali jsme se nízkými dvířky dovnitř a usadili se do měkké hromady sena v nejzazším rohu.
Shorthouse rozložil své věci a mlčky zkontroloval zbraň. Seděli jsme v té nejhustší tmě a čekali. „Nic se nestane před půlnocí,“ řekl po chvíli. Minuty ubíhaly.
Zvykal jsem si na tmu. „Myslíte, že to přijde? “ zašeptal jsem. „Přijde,“ odvětil bez zaváhání.
„Každý, kdo tady zůstal přes noc, to potvrdil. “ V trámoví se ozvalo slabé zapraskání, jako by někdo tiše našlapoval. Pak pomalé, táhlé vrzání, přesně takové, jaké vydává provaz, když se na něm cosi houpe. A pak jsem to zaslechl i já.
Dech. Pomalý, hluboký, těžký, jako by někdo visel nad námi a ještě dýchal. „Vidíte,“ zašeptal Shorthouse téměř s úlevou. „Teď víte, proč jsem vás sem přivedl.
“ Ticho i tma zhoustly, až se zdály být hmotné. A pak sotva slyšitelně dopadl na seno lehký stín. Ne pohyb, ne dotek, jen vědomí, že v té chvíli nejsme v seníku dva, ale tři. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do tmy nad sebou.
Nic jsem neviděl, jen matnou síť trámů, z nichž se jeden stín zdál tmavší než ostatní. Jako by tma měla své vrstvy a ta nejhlubší se teď pomalu spouštěla k nám. Pak se cosi dotklo mého ramene. Bylo to chladné, vlhké a přesto živé.
Vyskočil jsem dřív, než jsem si to uvědomil. Shorthouse mě okamžitě strhl zpátky a zašeptal mi do ucha: „Buďte zticha. Jestli to ucítí, že se bojíte, přejde na vás. “ Tahle slova se mi vryla do mozku jako hřebíky.
Chtěl jsem mluvit, ale ztratil jsem hlas. Vzduch vibroval. A pak náhle, bez jediného varování, se cosi spustilo shora. Těžký náraz do sena přesně mezi nás.
Shorthouse prudce natáhl ruku, nahmatal cosi v seně a já v té tmě poznal, že se dotýká něčeho, co rozhodně nebylo senem. Něčeho chladného, pružného a nepochopitelně měkkého. „Je to to,“ vydechl. „Cítíte ten odpor?
Živá síla. Cizí. “ Všechno kolem se rozvlnilo, jako by se samotný prostor zdeformoval. Ticho se změnilo ve vibrující hukot.
„Držte se! “ zařval Shorthouse a chytil mě za ruku. V tom se kolem nás rozletělo seno, jako když vichřice udeří do kupky. Z výšky se ozval výkřik.
Ne lidský, ne zvířecí. Výkřik něčeho, co má vědomí, ale žádné tělo. A pak ticho. Stáli jsme v temnotě a lapali po dechu.
Shorthouse se opřel o koleno a zhluboka vydechl. „Je pryč. Načas jsme ho zahnali. “ Jeho hlas zněl klidně, ale poznal jsem, že se mu ruce třesou.
„Co to bylo? “ zašeptal jsem. Podíval se na mě a v očích měl něco, co bych nechtěl znovu vidět. „To,“ řekl tiše, „byl ten, kdo krade živým jejich sílu.
Krade ji, aby mohl jít dál. “
Seděli jsme v seně neschopni pohybu, dokud se nám dech i srdce nezklidnily. První šedé světlo se pomalu vsakovalo do seníku a rozkrývalo jeho chladné, zaprášené kouty. Na zemi, přesně tam, kam to dopadlo, bylo seno stlačené do tvaru lidského těla.
Nic víc. Žádné stopy, žádné vysvětlení, jen otisk, který pomalu mizel, jak na něj dopadalo světlo. „Vždycky to takhle končí,“ řekl tiše. „Rozpadne se to, když přijde den, ale noc si to zase vezme zpět.
“ „Vy jste to už viděl? “ zeptal jsem se. Přikývl. „Jednou.
A tehdy jsem pochopil, že to není duch v obvyklém smyslu. Je to něco staršího. Síla, která se kdysi naučila žít z lidí, z jejich strachu, vůle, životní energie. Není schopna existovat sama.
Přisaje se na člověka, vysaje ho, a když ten zemře, přejde na jiného. Dnes v noci se to zkusilo přenést na vás. Kdyby se mu to povedlo, už byste nebyl sám sebou. Zůstal by z vás jen prázdný obal.
Vypadal byste živě. Mluvil, jedl, ale uvnitř by nebylo nic, jen on. “
Vyšli jsme ven do bledého svítání. Na poli se válela mlha, chladná a těžká.
Na okamžik jsem se ohlédl. Zdálo se mi, že v nejvyšším okně se něco pohnulo, jako by se tam někdo díval. Ale když jsem zamrkal, bylo to pryč. Shorthouse si nasadil klobouk a tiše řekl: „Když člověk něco ukradne, vždycky za to musí zaplatit.
Ale tohle krade jinak. Tohle krade samotný život. “
Beze slova jsme se vydali dolů po cestě, zatímco nad obzorem pomalu stoupalo slunce.
