Stál jsem u lesa s hrdlem staženým strachem a v hlavě se mi točila jediná věta: „Když zazvoní, nechoď sama. “ Vyšetřovatel ze mě mluvil, ale uvnitř jsem cítil, jak se mi něco drtí. Někdo odtud odnesl ženu a já měl dojem, že mi les ukazuje jen to, co ukázat chce. Všechno začalo telefonátem.
Hlas ženy, slabý, přerývaný, skoro bez dechu, řekl jen: „Prosím, jsem v lese, nevím kde. “ Pak ticho. Hlášení znělo jasně: Ludmila Kvasničková, něco přes šedesát, ráno odešla na houby a nevrátila se. Nechala auto na kraji lesa u Neřežína, košík, nůž, telefon.
Jenže když jsem dorazil, nic nesedělo. U šedého auta stál její manžel Radek, oči rudé únavou, ruce pořád v pohybu. Vedle košíku s hřiby klečela sousedka Dana a opodál myslivec s flintou a pohledem, který řezal. „Vyšla jako vždycky,“ řekl Radek.
„Říkala, že bude na oběd. Nezvedá telefon. “ V autě byl klid. Žádné bláto, žádné jehličí, žádná stopa, že by se do něj někdo vracel s lesem na botách.
Otevřené dveře byly podezřelé. V přihrádce jsem našel notes. Na první stránce seznam: chleba, mléko, cibule. Pod ním jiným tlakem tužky jedna věta: „Když zazvoní, nechoď sama.
“ Zamrazilo mě. „To je její písmo? Souhlasil Radek, ale nejistě. Dana se chtěla přisunout, zarazil jsem ji.
Tohle nebyla poznámka houbařky. Tohle bylo varování. Pak přišel další hovor. Ženský dech, naléhavý, a pak zašeptané: „Nejsou to houby, nechoďte.
“ Zeptal jsem se, kdo volá, ale ozvalo se jen zapraskání a ticho. Někdo chtěl, abychom tam nešli. A přesně to znamenalo, že tam jít musíme. Psovod přijel s tmavým psem, který se okamžitě chytil pachu.
Vzal jsem z auta použitý kapesník, zabalil ho a pes vyrazil mimo cestu, šikmo přes mladé smrčky. Kousek dál se les otevřel do mýtiny. U starého posedu ležel košík a vedle něj otevřený nůž s dřevěnou rukojetí. Na čepeli zaschlá šťáva z hub a cosi tmavšího.
Radek se chtěl vrhnout dopředu, zadržel jsem ho. „Je to její košík? “ „Ten provázek jsem jí dával já,“ řekl roztřeseně. Zpráva od operačního: po lesní cestě projela světlá dodávka se zadními dveřmi pootevřenými.
Svědci se rozcházeli. Dana tvrdila, že ráno bylo klidno, myslivec slyšel motor až kolem desáté, místní chlap v gumákách viděl auto v půl dvanácté. Časová osa se rozpadala a já cítil, jak mi něco uniká. Pak zavolalo neznámé číslo.
Mužský hlas, chraplavý, bez emocí: „Nechte to být. V lese se dějou věci. “ Když jsem se zeptal, kdo je, odpověděl skoro pobaveně: „Pozdě. “ Spojení se přerušilo.
Stál jsem s telefonem u ucha a cítil, že mě někdo vodí za nos. Pes nás dovedl k potoku. V bahně se objevily otisky. Menší, jemné, opatrné.
A větší, hluboké, s hranatým vzorem těžké boty. Psovod se sklonil a řekl tiše: „Stopa je čerstvější než ranní rosa. “ To znamenalo jediné – někdo tu byl později, než si kdokoli připouštěl. Mířili ke starému lomu.
Lom se objevil bez varování. Ticho tu bylo duté, ne napnuté. Pes znejistěl u rozježděného svahu, kde se otisky množily. Dvě těžké boty, dvě různé velikosti, a mezi nimi rozmazaná jemná stopa, jako by někdo někoho vlekl.
Na kraji stála nakřivo bouda z prken a plechu. Řetěz na dveřích visel odháknutý. Někdo tu byl nedávno. Otevřel jsem dveře boudy.
Uvnitř pach oleje a zatuchliny. A v rohu na prkně ležel telefon s prasklinou přes roh a malým vybledlým obrázkem houby na zadní straně. Byl vypnutý. „Je tam její telefon,“ řekl jsem Radkovi, který stál venku bílý jako stěna.
„Kdo by jí ho bral? “ zašeptal. Dana, která nás došla, se dívala do lomu. „Občas se tu scházejí chlapi.
Ne na práci. Spíš tak. “ Myslivec zvedl bradu a odbyl to jako drby. Ale já potřeboval jména.
Radek konečně promluvil: „Ludmila se s někým pohádala. Minule přišla domů a říkala, že ji někdo sledoval. Že prý věděl, kam chodí. Řekla, že se jednou budu divit.
Já jsem se jí smál. “
Pak se z boudy ozvalo tiché zachrastění. Všichni stuhli. Zevnitř se ozval tlumený ženský zvuk, nádech, který se snažil být neslyšitelný.
Otevřel jsem dveře jen na šířku ramen a v rohu uviděl starou lesnickou vysílačku s kontrolkou, která slabě svítila. Z reproduktoru se ozval její hlas, přidušený a roztřesený: „Haló, prosím. Já jsem spadla. Jsem v hustníku, já nevím.
“
Vzal jsem sluchátko přes rukavici a stiskl tlačítko. „Tady pátrání. Slyšíme vás. Jste Ludmila?
“ Odpověď přišla po chvíli, slabá: „Bolí mě noha, nemám telefon. “ „Slyšíte potok? “ „Slyším vodu a smrčky. Je to píchavé.
“ Hustník, mladé smrčky. Potok za námi, lom před námi. Ležela pár desítek metrů od nás. Vyrazili jsme do hustníku, do zelené klece, kde větve šlehají do obličeje.
Pes šel nízko, čenich přilepený k jehličí. A pak jsme ji uviděli. Ležela v prohlubni mezi smrčky, vlasy slepené potem a jehličím, na čele tmavá modřina, noha v nepřirozeném úhlu. Oči měla otevřené, ale plné dezorientace.
Radek se k ní vrhl, hasiči ho chytili, aby ji nepřimáčkl. „Radku, co tady děláš? “ zašeptala, jako by nechápala, že kvůli ní došel tak daleko. Zavolal jsem záchranku.
Když ji zvedali na nosítka, chytila Radka za rukáv. „Promiň. Já nechtěla. Já jen houby.
“ Radek se rozplakal beze studu. Než sanitka odjela, stihl jsem se jí zeptat na telefon v boudě. „Spadla jsem u potoka. Telefon mi praskl a nešel.
Došla jsem k boudě, tam byl nějaký přístroj. Zmáčkla jsem to a mluvila. Pak jsem si lehla, protože se mi točila hlava. A když jsem se probudila, bylo mi zima a nevěděla jsem kudy.
“ A ta věta, „nejsou to houby, nechoďte“? Usmála se smutně. „Chtěla jsem říct, ať sem nikdo nechodí kvůli houbám, že jsem spadla a že je to blbý. Bála jsem se, že Radek poběží do lesa a stane se mu to taky.
“
A vzkaz v notesu? „To jsem si napsala včera. Radek mi řekl, ať nechodím sama. Pohádali jsme se.
Tak jsem si to napsala, abych mu dokázala, že jsem to slyšela. A ráno jsem stejně šla. Tvrdá hlava, víc než ten kámen u potoka. “
Dodávka patřila lesníkům, co rozváželi materiál.
Těžké boty byly jejich. Časy svědků se rozcházely, protože každý měřil den podle sebe. Les hodiny rozpouští a strach si doplňuje mezery tím, co ho nejvíc děsí. Ludmila neskončila v rukou únosců.
Jen uklouzla na kameni, ztratila telefon a zabloudila. Ale varování v notesu bylo skutečné. Někdo jí řekl, ať nechodí sama, a ona stejně šla. Ten den skončil dobře, jen s vyvrtnutou nohou, bouchnutou hlavou a ponaučením, které by mělo být samozřejmostí.
Do lesa nechodit bez nabitého telefonu, bez vědomosti o tom, kam jdete a kdy se vrátíte. A hlavně nechodit sám, když už člověk cítí, že se něco může pokazit. Někdy vás nezachrání odvaha ani zkušenost. Někdy vás zachrání jen to, že někdo náhodou poslouchá vysílačku a vy ještě máte sílu říct do praskání: „Prosím, jsem tady.
“
