Nejvíc mě ten den nezabolela Havelkova věta o podložních mísách. Zabolelo mě ticho, které po ní zůstalo na chodbě. To správné nemocniční ticho, ve kterém víte, že se děje něco nefér, ale nikdo nechce být další na řadě. Ráno jsem byla pořád jen Hana Králová z aplikační místnosti.
Stála jsem v Novém Brodě před sesternou s lékařskými zprávami v ruce a za zády jsem zaslechla Radomíra Havelku, ředitele malé městské nemocnice. Havelka neměl otázku, na kterou by čekal odpověď. Potřeboval publikum. Hlas zvedl přesně tolik, aby se zastavily ruce u vozíku, u dokumentace i u telefonu.
„Paní Králová,” ozvalo se za mnou. „Vy už zase bloudíte po chirurgii? ”
Otočila jsem se pomalu, aby mi hlas zůstal rovný. Havelka stál u sesterny, ruce zastrčené v kapsách bílého pláště.
Na rtech měl úsměv člověka, který si je jistý, že má publikum, převahu i poslední slovo. „Měla jsem se podívat na pacienta po operaci ze třetího pokoje,” řekla jsem. „V noci měl teplotu. ”
„Jste sestra z odběrové a aplikační místnosti,” přerušil mě.
„Vaše práce jsou injekce, infuze, odběry. Nic víc. Rozumíme si? ”
Tentokrát hlas ztišil.
To bylo horší než křik. Pak se pootočil k chodbě, k lidem, kteří všichni dělali, že tam nejsou. „Vám pánbůh nadělil zlaté ruce, tak akorát na podložní mísu. Tak se jich držte a nepleťte se tam, kde je potřeba hlava.
”
Někdo se zasmál. Ne od srdce, takovým tím krátkým smíchem, který se nevydává za radost, ale za pojistku. V krku se mi stáhla slova, ale nepustila jsem ven ani jedno. Vzala jsem zprávy, otočila se a zamířila do aplikační místnosti.
Dveře jsem za sebou zavřela tiše, ne proto, že bych neměla chuť s nimi praštit. Ale protože člověk, který musel příliš dlouho odcházet beze zvuku, se to nakonec naučí dokonale. Jmenuju se Hana Králová, je mi 54 let. V Novém Brodě žiju dva roky a osm měsíců.
Předtím jsem 21 let patřila do úplně jiného světa. Do Prahy, do sálů, do ranních vizit, do odborných seminářů. Začínala jsem jako sekundářka, později jsem byla chirurgyně a nakonec vedoucí lékařka oddělení hrudní chirurgie ve velkém pražském klinickém centru. Operace plic, které jsem vedla, se probíraly na seminářích.
Přijížděli za mnou pacienti z Německa, Izraele i Kazachstánu. Mé jméno tehdy něco znamenalo. Pak se to ztratilo. Ne ze světa, ze života, který jsem znala.
Jednoho dne jsem zjistila, že muž, s nímž jsem prožila 23 let, nežije už dávno se mnou, ale jen vedle mě. Dva roky měl jinou ženu, jiný rytmus, jiný domov. A naše dcera, tehdy 28letá, to věděla. Mlčela, protože jí o to požádal táta.
Z Prahy jsem neodjela hned. Pronajala jsem si pokoj na sídlišti, jezdila přes celé město a dělala dál práci, kterou jsem uměla nejlépe. Jenže nemocnice má jemnější smysly, než si lidé myslí. Nic se nezměnilo náhle.
Jen porady ochladly, složité případy se přesouvaly jinam. V říjnu, v roce, kdy mi bylo 52, jsem dala výpověď. Ne proto, že bych se zlomila. Některé odchody zvenku vypadají jako porážka, ale uvnitř jsou spíš posledním rozumným pohybem člověka, který už nechce bojovat o místo, kde mu nezůstalo nic kromě názvu na dveřích.
Odjela jsem za tetou Věrou. Bylo jí 81, žila v Novém Brodě od 70. let. „Přijela jsem na týden.
” Zůstala jsem. Místní nemocnice mě přijala jako sestru do aplikační místnosti. Nevysvětlovala jsem, kým jsem bývala. Jen jsem řekla, že chci místo sestry a že mi to stačí.
Tehdejší ředitel, slušný starší doktor, se na mě chvíli díval přes horní okraj brýlí. Otázky mu bylo vidět v obličeji, ale nechal je tam, kde byly. Přijal mě. O půl roku později odešel do penze a po něm přišel Radomír Havelka.
Nový Brod má něco přes 8 000 obyvatel. Bydlela jsem v polovině domku paní Boženy Tiché. Bylo jí 73, měla zahradu, kocoura Mourka a zvyk pouštět televizi tak dlouho, až si i zeď mezi našimi pokoji zapamatovala znělku jejího oblíbeného seriálu. Zvykla jsem si rychleji, než jsem čekala.
Práce v aplikační místnosti nebyla operování, ale měla poctivost, kterou jsem tehdy potřebovala. V Novém Brodě byl pacient František Fiala, který ráno chodil k vodě s prutem, i když mu koleno nadávalo při každém kroku. A jeho žena Libuše, která mu doma zakázala solit. Radomír Havelka nebyl hloupý.
Byl dobrý lékař. Vyznal se v provozu a při vizitách mu neunikaly věci, které by horšímu doktorovi proklouzly. Jenže odbornost není totéž co úcta. Tu používal úsporně, skoro jako drahý materiál, který si nechává jen pro lidi nad sebou.
Personál pro něj byl nástroj. Mě zařadil hned. Neusmívala jsem se, když vstoupil do místnosti. Pracovala jsem a to ho dráždilo.
Nejdřív si všímal drobností. Kniha výkonů podle něj byla na špatné polici. Razítko stálo nakřivo. Pak začal mluvit před lidmi a nakonec přede všemi mi řekl, že se hodím tak akorát na podložní mísy.
Nebolelo mě to tak, jak si možná myslel. Seděla jsem potom v aplikační místnosti, dívala se na krabici sterilních rukavic a v těle jsem cítila něco studeného. Ne ponížení. Spíš přesné soustředění, stejné, jaké přichází před složitou operací.
Když ještě nevíte, co přesně najdete uvnitř, ale víte, že ruce už se začaly připravovat. Telefon se ozval krátce po páté. Volal Matěj Nečas z urgentního příjmu. „Paní Králová, jste ještě tady?
Přivezli nám chlapa po nehodě. Řidič dodávky ho naložil dřív, než se k místu dostala posádka záchranky. Tlak padá. Břicho má tvrdé jako prkno.
”
Na urgentním příjmu jsem poznala situaci dřív, než jsem pacienta uviděla. Podle zápachu krve a dezinfekce. Podle Matějova obličeje a hlavně podle Viktora Pokorného. Stál vedle lehátka s rameny lehce vytaženými dopředu, ruce spuštěné, tvář bez barvy.
Tak stojí lékař, který už pochopil, že medicína před ním je větší než jeho zkušenost. Na lehátku ležel statný tmavovlasý muž. To nejdůležitější bylo břicho. Položila jsem mu prsty na zápěstí.
Kůže studená, vlhká, puls rychlý, nitkovitý. „Volná tekutina v břiše,” řekl Pokorný. „Hodně. Volal jsem do Jihlavy.
Chtějí transport. ”
„Most pořád drží uzavřený,” ozval se Matěj. „Objížďka je skoro 140 km. ”
Pokorný mlčel, protože věděl totéž co já.
Ten muž cestu nepřežije. „Je sál volný? ” zeptala jsem se. „Paní Králová, vy jste sestra z aplikační místnosti.
”
„Ptala jsem se na sál. ”
Volný byl. Pokorný se ke mně naklonil. Poprvé vynechal všechno služební.
„Já jsem takovou věc nikdy nevedl sám. ”
„Já ano. ”
Ticho dopadlo na místnost rychleji než další pokles tlaku. „Jsem atestovaná.
Číslo komory, atestaci i skutečnou roli doplním do záznamu. Jakmile budeme mít člověka na stole a ne v šoku. ”
„Tohle nemůžeme jen tak. ”
„Můžeme ho převést,” řekla jsem.
„A můžeme si pak napsat do záznamu, že zemřel cestou, protože jsme se báli otevřít břicho v nemocnici, kde byl volný sál. Nebo ho otevřeme teď a všechno uvedeme pravdivě. ”
Pokorný zavřel oči. Když je otevřel, pořád se bál, ale už stál rovněji.
„Dobře. Volám Novotnou. ”
Na sále se mi lehce třásly prsty. Ne tak, aby to někdo poznal.
Dost na to, abych to poznala já. Když voda stékala po zápěstích, stalo se se mnou něco zvláštního. Chodba, Havelka, aplikační místnost, podložní mísy, všechno ustoupilo. Zůstal sál, dech, ruce, pořadí pohybů.
Tělo si pamatovalo cestu, i když hlava se celé tři roky tvářila, že ta cesta už nikam nevede. Slezina byla roztržená, ošklivě, nepravidelně, s drobným poraněním cévy. Svorka. Pokorný mi ji podal rychle.
Bál se. To by se bál každý rozumný chirurg. Jenže ruce mu neujely. V jednu chvíli monitor zapípal tónem, který dokáže na sále zestárnout celý tým.
„Tlak klesá,” ozvala se Novotná. „Vidím. ” Hlas jsem držela nízko. Rovný hlas je zábradlí.
Když se začne viklat, lidé kolem vás začnou hledat, čeho se chytit. Pak začalo krvácení povolovat. Ne náhle, postupně. Tlak se zvedl.
Když jsem vyšla ze sálu, byla venku tma. Pokorný stál u zdi a vypadal, jako by si teprve teď dovolil být unavený. „Tohle jsem nikdy neviděl,” řekl. „Bude žít.
Tlak každou půl hodinu, drény sledovat, hemoglobin ráno. A než odejdu, dopíšu záznam. Svůj díl, ne váš. ”
Pak se zeptal: „Kdo jste?
”
„Sestra z aplikační místnosti. A lékařka, která dnes nemohla stát stranou. ”
Domů jsem šla pěšky. U paní Boženy se ještě svítilo.
Otevřela dveře dřív, než jsem stačila vytáhnout klíče. „No konečně. Já už myslela, že jsi zůstala spát v nemocnici. ”
„Byla operace.
”
„Ty jsi byla u operace? ”
„Ano. ”
Paní Božena uměla neklást otázky tak, že člověk stejně cítil, že odpověď slyšela. „Vývar je na sporáku.
Ohřej si ho a nedělej ze sebe hrdinku. ”
To ráno jsem přišla do nemocnice v obvyklý čas. Chodba byla podivně ztichlá. Havelka stál u sesterny, ruce v kapsách pláště.
Stejné místo, stejná póza. Jen úsměv tentokrát zůstal někde jinde. „Paní Králová, pojďte ke mně. ”
Na stole v kanceláři ležela operační zpráva.
„Co to mělo znamenat? ”
„Pacient potřeboval operaci. ”
„Operovala jste? ”
„Asistovala jsem.
”
„Paní Králová, pacient přežil. ”
„Uvědomujete si, že jste překročila pracovní zařazení? ”
„Ano. ”
„A stejně jste to udělala.
Proč? ”
„Protože umíral. ”
Dlouho nic neříkal. Pak zasunul zprávu do desek.
„O tomhle se nebude mluvit. ”
Třetí den po operaci za mnou přišel Viktor Pokorný. „Ptá se, kdo ho operoval. Paní Králová, on není odsud.
V kapse saka jsme našli telefon. Zavolali jsme zpátky. A jedou sem. ”
„Kdo?
”
„Nevím. Řekli jenom, že jedou. ”
Přijeli druhý den. Tři muži.
Dva v tmavých oblecích, vysocí, s tou zvláštní pozorností lidí, kteří nesledují jen toho, s kým mluví, ale i dveře a okna. Třetí byl o něco starší, v šedém saku s koženými deskami v ruce. Představil se jako doktor Michal Doležal, osobní lékař pacienta a chirurg z Prahy. Ti dva další byli ochranka.
Doktor Doležal přišel sám druhý den ráno, krátce po osmé, když jsem teprve odemykala aplikační místnost. „Paní Králová, jste chirurg? ”
„Jsem sestra z aplikační místnosti. ”
„To vím.
Ptám se na něco jiného. Pacient měl střední laparotomii, ošetření poraněné sleziny, podvaz poškozené cévy. Stehy jsou vedené vrstvu po vrstvě čistě. Pooperační stav je lepší, než bych čekal v normálních podmínkách.
Nepřišel jsem vás kontrolovat. Přišel jsem proto, že potřebuji vědět, kdo zachránil mého pacienta. ”
„Pracovala jsem jako chirurg. Hrudní chirurgie, 21 let v Praze.
Před třemi lety jsem odešla. ”
„Proč? ”
„Osobní důvody. Nic jsem neprovedla, jestli se ptáte na to.
”
„Na to se neptám. Pak to není důležité. ”
Z desek vytáhl složený list papíru a položil ho vedle krabičky se stříkačkami. „Tohle není ode mě.
Je to od něj. Pan Šimunek vás požádal, abych vám to předal. ”
Vzala jsem papír. Bylo to napsané rukou.
Jen několik řádků. Děkuju. Prostě děkuju. Dole telefonní číslo a podpis.
Vladimír Šimunek. To jméno jsem znala. V pražském lékařském prostředí ho znali skoro všichni. Dlouhé roky financoval několik zdravotnických programů.
Nadace, která platila rehabilitaci pacientům po těžkých úrazech, nesla jméno jeho matky. „Chce s vámi mluvit, až trochu zesílí. ”
Šestý den po operaci jsem za ním přišla. Šimunek byl muž kolem 55, mohutný, s těžkou tváří člověka, který se rozhoduje rychle.
Pravou ruku měl v ortéze. Díval se na mě bez obřadů. „Řekli mi, že tady pracujete jako sestra. A že jste dřív pracovala jako chirurg v Praze.
Hrudní chirurgie. ”
„Ano. ”
„Proč jste odešla? ”
„Osobní důvody.
”
Kývl a netlačil dál. „Mám dceru, je jí 27. Před dvěma lety měla těžkou nehodu. Několik operací.
Chodí, pracuje, žije, ale zůstala potíž. Lidé, kterým věřím, mi řekli, že by to mohlo napravit určitý typ chirurga. Nejen podle specializace. Podle rukou.
Dostal jsem několik jmen. Jedno se opakovalo u všech. Hana Králová, bývalá vedoucí hrudní chirurgie v jednom pražském klinickém centru. ”
„Vy jste mě hledal?
”
„Půl roku. Jako byste zmizela. A nakonec jsem vás našel poněkud zvláštním způsobem. ”
„Pane Šimunku, tři roky neoperuji.
”
„Vím. Nežádám vás, abyste zítra stála u stolu. Žádám vás, abyste přemýšlela o návratu. A když se vrátíte, moje dcera může dostat šanci, kterou teď nemá.
”
Večer jsem zašla za tetou Věrou. Řekla jsem jí všechno o operaci, o Šimunkovi, o jeho dceři. Teta Věra poslouchala, jedla placku, občas přikývla. Když jsem domluvila, dlouho se dívala na hrnek před sebou.
„Chceš se vrátit? ”
„Nevím. ”
„Víš. Jen se bojíš to říct nahlas.
Protože jakmile to řekneš, budeš muset jít. A jít je horší než přemýšlet. ”
„Tři roky jsem to od sebe odstrkovala. Schválně jsem nemyslela na to, co umím.
Když na to myslím, bolí to, že to všechno ve mně pořád je a já to nepoužívám. ”
„A teď máš kde? ”
„Teď mám kde. ”
„Tak v čem je otázka?
”
Druhý den ráno jsem za Šimunkem přišla krátce po osmé. „Souhlasím,” řekla jsem ode dveří. Neusmál se. „Tak dobře.
Mám podmínky. ”
„Zaprvé chci vědět přesně, co vaší dceři je. Všechny snímky, propouštěcí zprávy, operační protokoly. Zadruhé potřebuju čas, nejméně měsíc.
Vrátit ruce do práce. Za třetí, pokud po prostudování dokumentace dojdu k tomu, že to nedokážu, řeknu vám to rovnou. A za čtvrté, nevím, kam přesně se mám vrátit. Kde budu operovat?
Pod jakým vedením? ”
„To je moje starost. ”
„Ne, jen částečně. Pracoviště mi můžete otevřít, ale za to, že u toho stolu budu stát právem, odpovídám já.
Potřebuji všechno udělat čistě. ”
„Dobře. Bez zkratek. ”
Dívka se jmenovala Adéla Šimunková.
Bylo jí 27. Dopravní nehoda před dvěma lety, čelní náraz. Tři operace, dvě v Praze, jedna v Německu. Následky zůstaly rozsáhlé srůsty v pravé pleurální dutině.
Chronická bolest, omezené dýchání, únava. Němečtí kolegové navrhli možnost reoperace, ale napsali to tak, jak píší opatrní dobří lékaři. Čeští chirurgové odmítali jeden po druhém. Četla jsem pomalu.
Byla to hrudní chirurgie, moje pole. Přesně ten typ výkonu, který jsem kdysi uměla číst jako mapu v mlze. Ne jednoduchý případ, ne učebnicový. Takové jsem měla nejraději.
Šance tam byla. Ne velká, ale byla a já ji viděla. Doležal zůstal ještě dva dny. Jednou večer přišel s vytištěným snímkem a položil ho přede mě obráceně.
„Schválně,” řekl. Ptal se mě, jak bych postupovala. Odpovídala jsem starým jazykem. Anatomické orientační body, varianty přístupu, riziko srůstů, plán A, plán B.
Ten jazyk nezmizel. Ležel ve mně jako kniha v šuplíku, zaprášená, ale celá. „Nebudu vám dělat poslušného asistenta jen proto, že si vás pan Šimunek vybral,” řekl. „Když mi v plánu nebude sedět krok, řeknu to.
Když budu mít pocit, že tlačíte na výkon kvůli vlastnímu návratu, zastavím vás. ”
Ta slova nebyla příjemná. O to víc jsem je potřebovala slyšet. Doktorka Novotná to poznala dřív než ostatní.
Potkaly jsme se v pátek večer u šaten. „Odcházíš? ”
„Asi ano. ”
„Správně.
Tady pro tebe není místo. Nemyslím to špatně. Prostě fakt jsi jiný level. Ty to víš.
Jen sis to dlouho nechtěla přiznat. ”
Havelkovi jsem to oznámila v pondělí ráno. „Chci ukončit pracovní poměr dohodou, ideálně ke konci měsíce. ”
Mlčel a díval se na stůl.
Pak řekl: „Paní Králová, chci vám něco říct. Ne jako nadřízený. Byl jsem nespravedlivý. Nejen k vám.
Ale k vám určitě. Vím to. ”
„Jste dobrý správce nemocnice,” řekla jsem klidně. „Nemocnice funguje.
Peníze se neztrácejí v nesmyslech. Ale s lidmi to neumíte. ”
„To se dá změnit, když člověk chce. ”
„Je škoda, že to takhle začalo,” řekl.
„Ano. ”
Poslední dva týdny jsem odsloužila v klidu. Poslední večer jsem zašla za Františkem Fialou. Přinesla jsem mu přehled k tlaku, napsaný velkými písmeny.
„Odjíždíte, Hani? ”
„Odjíždím. Do Prahy. Za prací.
”
Vstal, odešel do kuchyně a vrátil se s látkovou taškou. „Jablka. Na cestu. ”
Praha mě přivítala lhostejně a hlučně.
Vyřizovala jsem všechno postupně. Šimunek zařídil, co slíbil. Nástup trval téměř tři týdny. Musela jsem doložit atestaci, praxi, zdravotní způsobilost, členství v komoře.
Prošla jsem interním pohovorem, odborným ověřením na klinice. Trvala jsem na tom sama. Potřebovala jsem vědět přesně, že ruce jsou v pořádku. Jedno dopoledne mi u přepážky podali dokument k podpisu.
V kolonce stálo, že budu u prvních výkonů uvedena jako konzultující lékařka. „To je jen formalita,” řekla žena za sklem, „aby to prošlo rychleji. ”
„Ale není to pravda. ”
„Paní doktorko, pravda a interní systém nejsou vždycky totéž.
”
„V tomhle případě budou. ”
Položila jsem pero. Termín se posunul. Doležal zavolal ještě ten večer.
„Vím o tom. To jsem čekal. ”
„Šimunek taky. Ptal se, jestli má někomu zavolat.
Řekl jsem mu, že jestli zavolá, odejdete. ”
Druhý den jsem stála u stolu jako asistence. Výkon vedl mladší chirurg. Byl schopný, rychlý a trochu moc jistý.
Jednou natáhl ruku po nástroji dřív, než měl. Jen jsem se posunula o půl kroku a položila prst tam, kde bylo třeba podržet tkáň. Po výkonu mi na chodbě řekl: „Díky. ” Jedno krátké slovo.
A já si uvědomila, že přesně takhle se člověk vrací. Ne jedním velkým triumfem, ale malými situacemi. S Adélou jsem se seznámila měsíc po příjezdu. Šimunek ji přivezl sám, bez doprovodu, bez ochranky.
Adéla byla menší, tmavovlasá, s otcovou přímostí v očích. Dýchala mělčeji, než by měla žena jejího věku. „Táta říká, že jste mu zachránila život. ”
„Okolnosti se tak poskládaly.
”
„Jasně. Okolnosti. Je mi trochu strach. ”
„To je v pořádku.
”
„Už jsem byla ve čtyřech narkózách. Na pátou si člověk nezvykne. ”
„Ne. A je dobře, že ne.
Znamená to, že se k sobě berete vážně. ”
„V Německu říkali, že riziko je vysoké. ”
„Riziko je vysoké. Vyšší než průměrné.
Vaše anatomie po předchozích výkonech je složitá. Budu muset postupovat jinak než u běžného výkonu. ”
„Umíte to? ”
„Umím.
Neřeknu vám, že všechno dopadne dobře. To nemá lékař právo slibovat. Řeknu vám, že udělám všechno, co umím. ”
Den před operací jsem zavolala tetě Věře.
„Zítra operuju. Je to velké. ”
„Máš strach? ”
„Trochu.
”
„To je dobře. Kdo se nebojí, ten nemyslí. Ty myslíš, takže uděláš, co máš. ”
Operační sál voní všude stejně.
Dezinfekcí, kovem a slabým teplem přístrojů. Domov, který člověka nikdy neobjímá, ale vždycky od něj chce přesnost. Výkon trval 5 hodin a 40 minut. První hodina byla nejtěžší.
Jizevnatá tkáň ležela přesně tam, kde jsem ji podle snímků čekala. Ale živá anatomie se vždycky trochu liší od obrazu na monitoru. Šla jsem pomalu, vrstvu po vrstvě, bez spěchu. Ve třetí hodině přišlo malé krvácení z cévy, která na snímcích nebyla zřetelná.
Několik vteřin jsem jen držela tlak a dívala se. Za mnou se nikdo nepohnul. „Tlak držíme,” řekla doktorka Kovářová tiše. Srovnala jsem krvácení a pokračovali jsme.
Když jsem vyšla z operačního traktu, Šimunek stál na chodbě sám. „Je to dobré,” řekla jsem mu. „Adéla je v pořádku. ”
Venku jsem zavolala tetě Věře.
„Hotovo,” řekla jsem. „Tak stručně. Tak dobře. A perník nezapomeň, žlutá krabice.
”
Adéla se zotavovala dobře. Za tři měsíce mi poslala zprávu. Stála na náplavce u Vltavy, vítr jí odhrnoval vlasy z obličeje. Pod fotkou napsala: „Dýchám z plných plic.
Doslova. ”
Pracuju dál každý den. Někdy se výkon nepovede tak čistě, jak jsem si představovala. To je v pořádku.
Skutečná práce taková bývá. Jistota často nepředchází práci. Vzniká až v ní. Nevrátila jsem se do života, který jsem opustila.
Ten už neexistoval. Vrátila jsem se k práci, ale jiná. Bez bytu, který měl být můj. Bez muže, který uměl mlčet přesně tam, kde měl mluvit.
Havelka mi zavolal tři týdny poté, co jsem z Nového Brodu odešla. „Paní Králová, já chtěl jsem vám říct, že ten rozhovor na chodbě byl nespravedlivý. Vím, že to přichází pozdě, ale stejně. ”
„Pane řediteli, nezlobím se.
Ne doopravdy. Každý si neseme nějaký příběh, proč se z nás stane člověk, kterým jsme. ”
Člověk se změní teprve ve chvíli, kdy sám uzná, že už dál nechce být obhajobou vlastní tvrdosti. A k tomu ho nikdo nedonutí.
Ani zachráněný pacient, ani ostuda, ani žena, které kdysi řekl, že se hodí jen na podložní mísy. Zůstalo mi něco méně okázalého a pevnějšího. Člověk, který jednou opravdu poznal svou cenu, o ní nepřijde jen proto, že ji někdo odmítne vyslovit nahlas. Ani když mu ostatní tvrdí opak.
Ani když stojí na chodbě malé městské nemocnice a za zády slyší, že se hodí jen na podložní mísy. Hodnota neleží ve funkci, kanceláři ani v oslovení na dveřích. Je v tom, co umíte a v tom, jestli to děláte poctivě ve chvílích, kdy se nikdo nedívá a nikdo za vás nevezme odpovědnost.
