Když mi v sobotu dopoledne zazvonil služební telefon, držel jsem v ruce hrnek čaje a užíval si vzácný klid. Ten křehký klid, který se u vyšetřovatele většinou nedožije ani vychladnutí nápoje. Operátor mi oznámil, že na odstavném parkovišti u Soběslavi stojí autobus se zájezdem důchodců z Jindřichova Hradce. Uvnitř chybí cenný relikviář a pod zadním sedadlem se našel kufr, který nikomu nepatří.
Chvíli jsem mlčel. Slova „zájezd důchodců“ a „relikviář“ v jedné větě zněla jako začátek historky, kterou si někdo vymyslel u nedělního oběda. Jenže tón operátora byl suchý a opatrný. Takový bývá ve chvíli, kdy ještě nikdo neví, jestli jde o krádež, nešťastnou náhodu, nebo něco mnohem horšího.
Jmenuji se Matěj a na podobné případy jsem zvyklý jen zdánlivě. Každá ukradená věc má kolem sebe lidi, kteří se bojí. A strach starších lidí má zvláštní váhu. Připomíná mi dědu, který si i starý kapesní nůž schovával do krabičky od bonbonů, protože patřil jeho otci.
Když mu jednou zmizel, hledal ho dva dny a tvářil se, jako by přišel o kus rodiny. Relikviář jsem nikdy v ruce nedržel, ale dokázal jsem si představit, co může znamenat pro farnost, pro obec, pro paměť lidí. Na parkovišti foukal ostrý vítr a v něm se kolébal vysoký bílý autobus s modrým pruhem. Na skle za řidičem visela papírová cedule s nápisem Jindřichův Hradec, Poutní cesta a zámek.
Kolem postávalo asi třicet seniorů v kabátech, šálách a čepicích. Někteří seděli na obrubníku, jiní se tiskli k sobě jako školní výlet, kterému ujel vlak. Jenže tady nikomu vlak neujel. Tady se ztratil předmět za statisíce a s ním i pocit bezpečí.
U autobusu na mě čekala kolegyně Barbora. Měla ruce zastrčené v kapsách a výraz, podle kterého jsem poznal, že už vyslechla nejméně pět verzí téhož příběhu. „Relikviář byl v menším transportním pouzdře,“ řekla místo pozdravu. „Stříbrný, pozlacený, s kamenem uprostřed.
Podle průvodkyně je z konce osmnáctého století. Vezli ho z dopolední mše v jedné kapli zpátky do Jindřichova Hradce. Měl být večer vystavený na benefičním koncertu. “
„A hlídal ho kdo?
“
Barbora kývla k ženě v tmavě zeleném kabátě. Stála rovně jako učitelka před tabulí a v ruce svírala desky s papíry. „Svatava, organizátorka, tvrdí, že pouzdro měla celou dobu u sebe. Jen při zastávce na oběd ho položila do autobusu pod první sedadlo za řidičem.
“
Prý jen „na chvíli“. A to slovo „jen“ bývá v případech krádeží jedovaté. Jen na chvíli, jen jsem odběhl, jen jsem odložil tašku. V té malé štěrbině se vejde celé neštěstí.
Představil jsem se Svatavě a poprosil ji, aby mi všechno popsala od začátku. Byla bledá, ale držela se. Mluvila přesně, skoro úředně. Klub seniorů z Jindřichova Hradce vyrazil ráno do kaple u Malé Vsi, kde se konala vzpomínková mše za místního rodáka.
Relikviář zapůjčila farnost, protože večer měl být součástí koncertu na obnovu starých varhan. Svatava měla písemné pověření. V autobuse seděla vpředu a pouzdro měla u nohou. Po mši jeli na oběd do hostince.
Před odchodem z autobusu položila pouzdro pod sedadlo hned za řidičem a řidič Luboš autobus zamkl. „Proč jste si ho nevzala s sebou? “ zeptal jsem se klidně. Svatava sklopila oči.
„Bála jsem se, že v hostinci bude těsno, že do mě někdo strčí. A také jsem si říkala, že zamčený autobus je bezpečnější než židle u stolu. Byla to hloupost. “
Neřekl jsem jí, že ano.
Věděla to dost dobře sama. Řidič Luboš byl menší muž s prošedivělým knírem a rukama, které se stále hýbaly, jako by řadily i ve chvíli, kdy stál. Tvrdil, že autobus zamkl dvakrát. Poprvé po vystoupení cestujících.
Podruhé si prý šel ověřit, protože jedna z cestujících nechala uvnitř léky. Do autobusu pustil jen ji. Jmenovala se Božena a měla v očích tak upřímné rozhořčení, že by s ním mohla podpálit mokré dřevo. „Já jsem si vzala prášky na tlak a hned jsem šla ven,“ prohlásila, sotva jsem se k ní otočil.
„A jestli si někdo myslí, že kradu svaté věci, tak se může stydět až do Vánoc. “
Ujistil jsem ji, že si to zatím nemyslí nikdo. Nebyla to tak docela pravda. V podobných případech musíte myslet na každého.
Na průvodkyni, řidiče, vdovu s léky, veselého harmonikáře, tichého bývalého účetního i na muže, který tvrdí, že celou dobu jen krmil holuby. Jenže myslet na každého neznamená každého hned obvinit. To je rozdíl, který se lidem v napětí vysvětluje těžko. Autobus jsme nechali uzavřít.
Technici už byli na cestě. Já jsem si zatím prošel uličku od předních dveří až dozadu. Uvnitř bylo teplo zatuchlého vzduchu, směs bonbonů proti kašli, mokrých kabátů a kávy z termosky. Nad sedadly visely tašky, klobouky a igelitky se suvenýry.
Vepředu pod sedadlem za řidičem bylo místo, kde mělo ležet pouzdro. Na gumové podlaze zůstal jen světlý obdélník v prachu. „Tady,“ řekla Barbora tiše. „A cizí kufr je vzadu.
“
Šel jsem za ní. Poslední řada sedadel byla zvednutá. Pod ní se v šeru tísnil tmavě hnědý kufr na kolečkách. Nebyl velký, spíš kabinový, ale působil cize už na pohled.
Ostatní zavazadla seniorů měla visačky, mašličky, barevné provázky, aby si je majitelé poznali. Tenhle kufr byl hladký, bez nálepky, bez jména. Jen na držadle měl kousek přetrženého provázku a zámek byl poškrábaný. „Nikdo se k němu nehlásí?
“
„Nikdo. A několik lidí přísahá, že ráno tam nebyl. “
Dřepl jsem si, ale kufru jsem se nedotkl. V takových chvílích člověk cítí zvláštní napětí mezi zvědavostí a kázní.
Stačilo by vzít držadlo a vytáhnout ho. Jenže každý otisk, každé vlákno, každá drobná stopa mohla být důležitá. A také jsem nechtěl před seniory rozehrát divadlo, ve kterém se budou víc bát, než spolupracovat. Venku se mezitím skupina rozpadla na menší hloučky.
Slyšel jsem útržky hovorů. „Já jsem říkala, že ten pán v červené bundě se mi nelíbil. “ „Který pán? “ „Ten u hostince.
“ „Ale ten tam byl s cyklisty. “ „Cyklista bez kola, to je podezřelé. “ V jiné chvíli bych se tomu pousmál. Teď jsem si ale poznamenal muže v červené bundě.
Začal jsem výslechy krátce a postupně. Nechtěl jsem lidi dusit, ale čas běžel. Svatava mi předala seznam cestujících. Byla na něm jména, místa v autobuse a poznámky o dietách, lécích a tom, kdo špatně chodí.
Přehledná žena. A přesto udělala jednu chybu, která mohla všechno zničit. Jako prvního jsem si vzal Luboše. Seděli jsme na lavičce u parkoviště.
Vítr nám obracel stránky v mém zápisníku. Řekl mi, že během oběda seděl v hostinci u stolu s průvodkyní, Boženou a Vlastimilem. Pak šel kouřit k zadnímu vchodu. Viděl prý červenou bundu, muže s kšiltovkou a tmavou taškou přes rameno.
Myslel si, že patří k cyklistům, kteří jedli ve vedlejším salonku. Když se vracel, autobus byl podle něj zamčený. „Klíče jste měl pořád u sebe? “ zeptal jsem se.
Luboš sáhl do kapsy a vytáhl svazek. „Pořád. Na mou duši. “
Ta slova se u případu s relikviářem nehodila.
A zároveň hodila až příliš. Vlastimil, bývalý promítač, měl mobilní telefon plný záznamů z cesty. Natáčel krajinu, účastníky zájezdu, oběd i dort, který si dala Miluše a podle jejího výrazu bez dovolení. Byl nadšený, že může pomoci, a roztřesenými prsty mi ukazoval jednotlivé záběry.
Na jednom bylo vidět, jak skupina vystupuje před hostincem. Svatava držela pouzdro v ruce. Na dalším už seděli u polévky. Mezera mezi tím byla asi deset minut.
„Tady jste nenatáčel? “ zeptal jsem se. „Došla mi paměť,“ povzdechl si Vlastimil. „Mazal jsem vtipy od synovce.
To vždycky trvá. “
Miluše, drobná žena s fialovou čepicí, mi řekla, že když šla z hostince na toaletu, zahlédla u autobusu někoho stát. Prý to mohla být žena, ale také muž. Měl kapuci a skloněnou hlavu.
Nechtěla tvrdit víc, než věděla. To jsem na ní ocenil. Lidé v dobré víře často doplní stíny vlastní představivostí a pak se diví, že se pravda rozmaže. Božena trvala na tom, že se do autobusu vrátila jen pro léky.
Popsala, jak jí Luboš otevřel přední dveře, ona si vzala kabelku z druhé řady a vystoupila. Když jsem se zeptal, jestli si všimla pouzdra pod sedadlem, ztuhla. „Všimla,“ řekla po chvíli. „Bylo tam hnědé, tvrdé, s látkovým uchem.
Říkala jsem si, že to ta naše Svatava nemá rozum, ale nechtěla jsem do toho mluvit. Ona nerada slyší rady. “
To byl první pevný bod. Po odchodu na oběd pouzdro v autobuse ještě bylo.
Tím se okruh času zúžil, ale okruh lidí se nezmenšil. Když dorazili technici, nechali jsme seniory nastoupit do náhradního autobusu, který mezitím poslala dopravní společnost. Nikam však neodjeli. Seděli uvnitř, pili čaj z kelímků a sledovali nás okny jako diváci pomalého představení.
Připadalo mi to kruté. Ti lidé si ráno oblékli sváteční kabáty, těšili se na výlet a zpívání, a teď se báli jeden druhého. V tom je krádež zákeřná. Nevezme jen věc, vezme důvěru mezi lidmi, kteří spolu ještě před hodinou sdíleli řízek a vtipy.
Technik opatrně vytáhl kufr zpod zadního sedadla. Pod ním zůstaly na podlaze drobky suchého bláta a jedno bílé peříčko, nejspíš z polštářku do auta. Kufr položil na čistou fólii. Zámek nebyl zamčený, jen zaklapnutý.
Po domluvě jsme ho otevřeli na místě, protože bylo třeba vyloučit nebezpečí pro cestující. Uvnitř neležel relikviář. A přece se mi sevřel žaludek. Byly tam složené šedé kalhoty, starý svetr, toaletní taštička, pár bílých bavlněných rukavic a látkový sáček vycpaný novinami.
Na dně kufru byla vložená průhledná složka. V ní fotografie relikviáře pořízená zblízka, výstřižek z místního zpravodaje o benefičním koncertu a ručně nakreslený plánek autobusu. Obecný nákres autobusu s vyznačeným místem Svatavy, sedadlem za řidičem a šipkou k zadní řadě. Barbora na mě pohlédla.
V jejích očích jsem viděl stejnou otázku, která se mi rozlévala pod kůží jako studená voda. Nebyl to náhodný zloděj, který zahlédl opuštěné pouzdro. Někdo věděl, co se veze, kdo to hlídá a kde to bude ležet. Někdo plánoval.
A ten někdo mohl sedět v náhradním autobuse s dekou přes kolena a tvářit se vyděšeně, stejně jako ostatní. Vzal jsem si od technika fotografii ve fólii a znovu se zadíval směrem k seniorům. Za sklem jsem viděl Svatavu, jak si tiskne kapesník k ústům. Luboš chodil tam a zpět podél dveří.
Božena něco rozčileně vysvětlovala Miluši. Vlastimil držel telefon oběma rukama a najednou se tvářil, jako by v něm našel něco, co najít nechtěl. V tu chvíli se otevřely dveře náhradního autobusu a Vlastimil pomalu sestoupil po schůdcích. Byl bledý, vítr mu nadzvedával řídké vlasy a telefon svíral tak pevně, až mu zbělely klouby.
„Pane vyšetřovateli,“ zavolal na mě. „Já jsem asi něco natočil, ale nevím, jestli vám to mám ukázat tady. “
Vlastimila jsem odvedl stranou k našemu vozu, aby mu přes rameno nenahlíželo půl zájezdu. Šel poslušně, ale každé tři kroky se ohlédl k ostatním, jako by čekal, že mu někdo vyčte zradu.
To je u podobných skupin časté. Lidé se znají roky, půjčují si recepty, sedají spolu na výlety, vědí, kdo má bolavá kolena a kdo špatného zetě. A najednou po nich chcete, aby jeden druhého pozorovali jako cizího. „Já jsem nechtěl nikoho očernit,“ řekl Vlastimil, sotva jsme se posadili na zadní sedadlo služebního auta.
„Ono to ani není pořádně vidět. A možná je to jen hloupost. “
„Hloupost poznáme,“ odpověděl jsem. „Ukažte mi to.
“
Na obrazovce se roztřásl záznam z hostince. Nejprve ubrus, okraj talíře a něčí ruka s knedlíkem, potom okno, za ním dvůr a část parkoviště. Vlastimil zřejmě držel telefon nízko, skoro na stole, a natáčel spíš omylem než úmyslně. Přesto se v odrazu skla a mezi rámy oken dalo rozeznat dost.
Bílý bok autobusu, popelnice u zdi, zadní kolo a tři postavy, které tam podle prvních výpovědí vůbec být neměly. První byla Milada, drobná žena ve vínovém kabátě. Stála u popelnic proti muži v červené bundě. Ten měl kšiltovku naraženou hluboko do čela a přes rameno tmavou tašku.
Milada mu něco podávala. Neviděl jsem co, jen bledý obdélník, možná obálku. Druhá postava byl Arnošt. Poznal jsem ho podle široké čepice a hole.
Stál u zavazadlového prostoru autobusu a skláněl se k otevřenému víku. Třetí byla Zora, vysoká žena se stříbrnými vlasy, která se pohybovala u předních dveří. V ruce držela termosku a ohlížela se k zadnímu vchodu hostince. Záznam trval sotva půl minuty.
Pak se obraz převrátil na Vlastimilovu tvář a ozvalo se jeho vlastní brblání, že zase zmáčkl něco, co nechtěl. „Proč jste to neukázal hned? “ zeptal jsem se. Vlastimil si přejel rukou po ústech.
„Milada je hodná ženská. Arnošt taky, leda co stydí. Člověk to pozná. A Zora, ta by mě propíchla očima.
Jenže když jste našli ten plánek, tak jsem si říkal, že mlčet je horší. “
Měl pravdu. Mlčení bývá někdy jen druhý kabát lži, ať už je ušitý z dobrého úmyslu nebo ze strachu. Domluvili jsme se s Barborou, že tři lidi z nahrávky nebudeme vyslýchat před ostatními.
Hostinský nám neochotně půjčil malou místnost za výčepem, kde voněla káva, staré dřevo a hovězí vývar. Na stole ležela kostkovaná utěrka. U zdi stál kávovar, který funěl jako unavený pes. Bylo to lepší než parkoviště.
Vítr tam člověku bral slova od úst a svědkům odvahu. První přišla Milada. Kabelku držela na klíně oběma rukama a sedla si tak rovně, až se mi jí zželelo. Měla tvář ženy, která je zvyklá omlouvat jiné, ale sama sobě neodpustí ani spálenou buchtu.
„Milado,“ začal jsem klidně. „Řekla jste, že jste po obědě zůstala v jídelně. “
„Ano. “
Položil jsem před ni telefon se zastaveným obrazem.
Ne tak, aby ji to ponížilo. Jen tolik, aby pochopila, že už nejsme u dojmů. Zčervenala od krku až ke kořínkům vlasů. „Tohle není tak, jak to vypadá.
“
„Jak to tedy je? “
Dlouho hleděla na vlastní prsty. Kávovar za jejími zády zasyčel a místnost se naplnila hořkou vůní. Milada polkla.
„To je můj syn. Muž v červené bundě. Petr. “
Přikývla jsem.
„A ten syn ví, kde vás najít? “
„Řekla jsem mu to včera. Volal, že potřebuje peníze na nájem. Nechtěla jsem mu dávat adresu domů.
Dcera by se zlobila. Tak jsem řekla, že jedeme na zájezd a že budeme obědvat tady. Myslela jsem, že přijde, vezme si obálku a odejde. “
„Věděl o relikviáři?
“
Milada sevřela kabelku ještě pevněji. „Ptal se, četl asi pozvánku na koncert. Řekl něco jako: ‚To vezete tu zlatou schránku? ‘ Já jsem mu řekla, ať nemluví hlouposti.
On se zasmál takovým tím smíchem, co mě bolí víc než pláč. “
„Šel k autobusu, ne? “ vyhrkla a hned potom tiše dodala: „Tedy já jsem se vrátila dovnitř. Neviděla jsem, kam jde.
Ale Petr by svatou věc neukradl. “
Tuhle větu jsem slyšel v různých podobách už mnohokrát. Můj bratr by to neudělal, moje žena by nelhala, můj syn by neukradl. Někdy je to pravda, někdy jen poslední provaz natažený nad propastí.
Zeptal jsem se na obálku, na částku, na Petrovu tašku, na čas. Odpovídala už bez odporu. Muž v červené bundě měl tmavou plátěnou tašku přes rameno. Přišel od silnice, ne od cyklistů.
Zdržel se s ní jen pár minut. Když odcházela, stál pořád u popelnic. Pak už ho neviděla. Dala mi jeho telefonní číslo a přitom vypadala, jako by mi podávala vlastní ostudu.
Když odešla, Barbora tiše poznamenala: „Červená bunda nám začíná mít jméno. “
„Jméno ano,“ řekl jsem. „Ale ještě ne důkaz. “
Arnošt vstoupil s výrazem člověka, který se rozhodl být uražen dřív, než mu k tomu dáme důvod.
Hůl opřel o stůl a posadil se těžce s krátkým sykavým nádechem. „Jestli jde o ten autobus, já jsem nic nevzal,“ prohlásil. „To jsem se ještě nezeptal. Ale chystal jsem se.
“
Ukázal jsem mu záznam. Díval se na něj dlouho, potom odvrátil hlavu k oknu. Na jeho tváři se něco pohnulo. Nebyl to vzdor, spíš stará pýcha, která se lámala na nešikovném místě.
„Říkal jste, že jste po obědě seděl u kávy s ostatními? “ připomněl jsem. „Seděl,“ Arnošt poklepal prstem do stolu. „A potom jsem šel ven kvůli zdravotní věci.
Stačí vám to? “
„Nestačí. “
Zamračil se, ale ne na mě, na vlastní tělo. „Mám potíže se střevy od operace.
Někdy to přijde rychle. V zavazadle jsem měl čisté prádlo a kalhoty. Nechtěl jsem, aby to někdo věděl. Člověk může mít osmdesát let, pane vyšetřovateli, a stejně ho podobné věci poníží jako kluka ve škole.
“
Nechal jsem chvíli ticho. Některé výpovědi se nesmějí lámat moc brzy. „Jak jste se dostal do zavazadlového prostoru? “
„Víko nebylo zamčené, jen zacvaknuté, aspoň to zadní.
Řidiči to občas nedovřou. Já jsem celý život jezdil s dráhou. Poznám špatně zavřené dveře i po slepu. “
„Do kabiny autobusu jste vstoupil?
“
„Ne, přísahám. Vzal jsem tašku, šel na toaletu dozadu k hostinci, pak jsem ji vrátil. “
„Viděl jste u autobusu něco nezvyklého? “
Arnošt ztuhl.
Bylo vidět, že právě k téhle otázce celou dobu směřoval a současně se jí bál. „U zadního kola stál kufr,“ řekl nakonec. „Malý hnědý na kolečkách. Myslel jsem, že je někoho z cyklistů nebo že ho někdo vytáhl ze spodku autobusu.
Nebyl náš. Naše ženské mají na taškách mašle a cedulky, aby si je nepopletli. “
S Barborou jsme si vyměnili krátký pohled. „Dotkl jste se ho?
“
„Ne, jen jsem ho obešel. Překážel mi. A když jsem se vracel z toalety, už tam nebyl. “
„Kdo byl poblíž?
“
„Milada u popelnic. Ten její červený chlap. A myslím, že Zora, ale ta stála u předku s termoskou. Jo, a ještě jsem slyšel cvaknout dveře.
Nevím, které. Mohly to být dveře autobusu. Mohly to být vrata od kuchyně. V tom dvoře se zvuk motá.
“
Arnošt pak vytáhl kapesník a otřel si čelo. Když odcházel, už nebyl uražený, byl jen vyčerpaný. A já jsem měl další dílek, který nezapadal pohodlně nikam. Cizí kufr nestál jen uvnitř autobusu.
Někdo ho musel nejdřív přinést k zadnímu kolu, aby ho dostal dovnitř. Zora přišla bez vyzvání hned po něm, jako by odmítala čekat na lavici mezi ostatními. Byla upravená, přísná, s očima učitelky, která pozná opisování podle šustnutí papíru. Na stůl položila termosku.
„Jestli se ptáte na kávu, byla moje,“ řekla. „A byla silná. To může dosvědčit Luboš. “
„Právě proto se ptám.
“
Ani nemrkla, jen jí lehce zbělely rty. „Na záznamu jste u předních dveří autobusu,“ řekl jsem. „Předtím jste tvrdila, že jste byla celou dobu uvnitř. “
„Nechtěla jsem, aby se o tom mluvilo.
O kávě, o Lubošovi. “
V kávovaru zapraskalo. Barbora, která seděla u stěny, sklopila oči do zápisníku, ale viděl jsem, že poslouchá pozorněji než předtím. Zora si narovnala rukáv.
„Známe se dlouho, ještě z doby, kdy jezdil linku přes Kardašovu Řečici. Já tam učila. Nic pohoršlivého se neděje. Jen si občas zavoláme.
Jenže lidé umějí udělat hřích i z pozdravu. A Luboš má doma ženu, která by tomu nerozuměla. “
„Takže jste mu šla dát kávu. “
„Ano.
Kouřil u zadního vchodu. Nalila jsem mu do víčka. Potom přišla Božena kvůli lékům. Luboš jí otevřel autobus.
Já jsem stála kousek stranou, protože jsem nechtěla, aby mě s ním viděli. “
„Viděla jste pouzdro pod sedadlem? “
Zora přikývla. „Ano.
Když Božena vystupovala, dveře byly otevřené a já jsem se podívala dovnitř. Leželo tam. Připadalo mi to hloupé. Chtěla jsem Svatavě říct, ať si ho vezme k sobě.
Pak jsem si ale řekla, že zase budu za tu, která všechny poučuje. “
To byla druhá potvrzená chvíle, kdy relikviář ještě byl na místě. Po Boženě a před koncem oběda. „Co udělal Luboš potom?
“ zeptal jsem se. Zora zaváhala. Poprvé ztratila jistotu. „Zamkl.
Skoro hned. “
„A klíče? “
Zora si povzdechla. „Položil klíče na parapet u kuchyňských dveří.
Jen na chvilku. Měl v jedné ruce cigaretu, ve druhé víčko s kávou, a Božena na něj ještě mluvila. Položil je vedle popelníku. Pak je zase vzal a zamkl.
“
„Jak dlouho ležely na parapetu? “
„Nevím. Půl minuty, možná minutu. Já jsem se dívala směrem k silnici, protože tam šel ten muž v červené bundě.
Neříkám, že na klíče sáhl, to jsem neviděla. “
„Byl u parapetu někdo jiný? “
„Kuchař vyšel s přepravkou. Arnošt se motal u zavazadel.
Milada stála u popelnic a ten červený muž přešel dvorem. Měl tašku přes rameno. A u zadního kola stál ten kufr. Myslela jsem, že je to Arnoštova taška.
Hnědé, nízké. Nevím jistě. “
Z výpovědi po výpovědi se místnost plnila nejen vůní kávy, ale i zvláštním pachem lidských obav. Milada se styděla za syna, Arnošt za nemoc, Zora za něhu, kterou by jí ostatní možná nepřáli.
Každý z nich lhal, nebo aspoň zamlčel část pravdy. Jenže jejich lži neměly ostré hrany zločinu. Byly měkké, ušmudlané a lidské. A právě proto byly nebezpečné.
Zloděj se v nich mohl schovat jako jehla v klubku vlny. Když Zora odešla, Barbora zavřela dveře a opřela se o ně. „Máme syna v červené bundě, klíče bez dozoru, kufr u zadního kola a tři svědky, kteří si mysleli, že jejich malé tajemství je důležitější než cizí velký průšvih. “
„To je docela slušná sobota,“ řekl jsem.
Neusmála se. „Myslíš, že Petr vzal klíče? “
„Mohl. Ale musel by vědět, co s nimi, a musel by se dostat k autobusu po Boženě.
Taky by musel přenést relikviář do něčeho jiného, protože v jeho tašce by si ho někdo mohl všimnout. Kufr mohl být návnada, úschovna nebo zástěrka. “
„A rukavice v kufru? “
Vzpomněl jsem si na bílé bavlněné rukavice složené mezi svetrem a látkovým sáčkem.
Takové rukavice nosí lidé, kteří nechtějí zanechat stopy. Ale také ti, kdo sahají na staré předměty s úctou. V tomhle případě jsem zatím nevěděl, která možnost je horší. Barbora odešla zavolat kolegům, aby prověřili Petra a kamery u silnice.
Já jsem zůstal chvíli sedět v místnosti za výčepem. Z chodby doléhal tlumený šum seniorů. Někdo se ptal, jestli už pojedou domů. Někdo jiný plakal.
Hostinský roznášel další kávu a lžičky cinkaly o hrnky tak obyčejně, až to působilo nepatřičně. Pak se vrátil Vlastimil. Nesl telefon před sebou jako obětní dar. „Pane vyšetřovateli, já jsem si ten záznam ještě přiblížil.
Nevím, jestli to k něčemu je. “
Podal mi telefon. Na zastaveném obraze byl odraz autobusu v okně hostince rozmazaný, křivý, rozsekaný světlem. Přesto jsem u předních dveří rozeznal něco, co mi předtím uniklo.
Zora stála bokem s termoskou. Za ní, v tmavém pruhu mezi dveřmi a zrcátkem, se objevila ruka. Jen ruka. Světlá, skoro bílá, jako by měla rukavici.
Prsty se dotýkaly okraje dveří autobusu. Nebylo vidět tělo, tvář ani směr pohybu. Jen krátký záblesk bílé látky tam, kde podle všech měly být dveře už zavřené. Vlastimil zašeptal: „To může být odraz, že?
“
Díval jsem se na obrazovku a cítil, jak mi káva v žaludku hořkne. „Může. Ale také to může být první věc, kterou se zloděj prozradil. “
Nechal jsem si Vlastimilův záznam poslat do služebního telefonu a pustil ho znovu pomaleji.
Bílá ruka se objevila jen na okamžik, jako ryba pod hladinou. Prsty na okraji dveří, krátké zaváhání, potom nic. Kdybych ten záběr viděl první den dovolené, řekl bych, že je to odlesk. Jenže u krádeží se člověk naučí nevěřit ani odleskům.
Zvlášť když v cizím kufru ležely bílé bavlněné rukavice a někdo měl dost drzosti, aby si do autobusu přinesl plánek. „Nikdo už sám nikam nepůjde,“ řekl jsem Barboře. „Ani na toaletu, bez toho, aby o tom někdo věděl. A chci znovu projít osobní věci.
Ale slušně. Tady už nejde jen o pouzdro. Někdo si z toho zájezdu udělal skladiště. “
Barbora přikývla.
V očích měla stejnou únavu jako já, ale pod ní pevnost. Když jsme se vrátili k náhradnímu autobusu, uvnitř bylo ticho, které nevěstilo klid. Senioři seděli v kabátech. Někteří drželi kelímky s čajem oběma rukama, jako by se báli, že jim někdo vezme i teplo.
Svatava stála u předních sedadel a šeptem počítala lidi podle seznamu, pořád dokola. Jako by se ztracený relikviář mohl objevit tím, že nikdo jiný nechybí. Vysvětlil jsem jim, že potřebujeme ještě jednou ověřit drobnosti. Neřekl jsem slovo prohlídka.
To slovo umí ponížit i nevinného člověka. Požádal jsem je, aby si připravili peněženky, doklady a zavazadla, která měli u sebe v hostinci. Několik lidí si povzdechlo. Miluše se zeptala, jestli jí také prohlédneme krabičku s cukrovím.
Božena na to odsekla, že jestli někdo ukradl svatou věc a ještě by jí snědl linecké, tak už opravdu není na světě spravedlnost. Právě Božena nás nečekaně posunula dál. Seděla ve druhé řadě, kabelku na kolenou, a když hledala doklad, zůstala najednou strnule koukat do peněženky. Nebyl to výraz člověka, který našel, co hledal.
Byl to výraz člověka, kterému někdo sáhl do místa, kam se nesahá. „Co se stalo? “ zeptal jsem se. „Někdo mi pohnul s Václavem,“ řekla.
Chvíli jsem nerozuměl. Pak vytáhla z průhledné kapsy starou zažloutlou fotografii muže v obleku. Měl úzký knírek, vážné oči a postoj, jaký mívali lidé na snímcích, když se fotografování ještě bralo jako slavnost. Božena držela fotku opatrně, skoro něžně.
„Nosím ho tady dvacet let,“ řekla. „Růžkem nahoru. Vždycky stejně. A teď byl na šikmo.
“
Za fotografií se ukázal malý tvrdý lístek. Nebyl větší než účtenka z pekárny. Měl zašpiněné okraje, otisk razítka úschovny u nádraží a na zadní straně tužkou napsaná slova: zadní řada, hnědý kufr, léky. V autobuse se rozlilo šumění.
Někdo zašeptal jméno Boženy, někdo se pokřižoval. Božena zrudla tak prudce, až jsem měl strach o její tlak. „To není moje! “ vyhrkla.
„Přísahám při Václavovi, že to není moje. “
„Já vám věřím tolik, kolik mi dovolí fakta,“ odpověděl jsem. „A fakta se vás teď ptají: kdo měl vaši peněženku v ruce? “
Božena chtěla nejdřív říct „nikdo“.
Viděl jsem to na ní. Jenže pak se jí do tváře vrátila vzpomínka, nepříjemná jako pachuť léku. „U toalet,“ zašeptala. „Když jsem šla z autobusu pro prášky, v hostinci do mě někdo vrazil.
Vysypaly se mi pastilky a drobné. Ten mladší muž v červené bundě mi pomáhal. Říkal mi ‚maminko‘, jako by byl z rodiny. Zvedl i peněženku.
Já jsem si zkontrolovala peníze, byly tam. Tak jsem mu ještě poděkovala. Hloupá stará husa. “
Slovo „červená“ v tu chvíli zaznělo ostřeji než všechna obvinění.
Petr už nebyl jen syn, který přišel za matkou pro peníze. Stal se rukou, která se dotkla cizí peněženky, cizího vdovství a možná i dveří autobusu. Lístek jsem vložil do obálky a zavolal na místní oddělení, aby prověřili úschovnu u nádraží. Byla to malá místnost vedle čekárny, kde správce půjčoval skříňky lidem, kteří nechtěli tahat zavazadla po městě.
Razítko sedělo. Číslo skříňky bylo na přední straně lístku vyražené do papíru, ale pro jistotu jsem je nahlas nečetl. Některé věci je lepší nechat bez ozvěny. Barbora zatím mluvila s Miladou, ne před ostatními.
Stáli stranou u dveří autobusu a Milada vypadala, jako by v ní někdo zhasl. Když se ke mně Barbora vrátila, řekla tiše: „Petr se jí po obálce ptal, jestli je v autobuse hodně policie. Prý žertoval. Pak zmizel směrem k nádraží.
“
„Žertoval,“ zopakoval jsem. To slovo dneska také nějak zhořklo. K úschovně jsme jeli s Barborou a jednou hlídkou. Nádraží bylo skoro prázdné.
V čekárně seděl muž s igelitkou. Na lavici spal student s kapucí přes oči a z dálky bylo slyšet hlášení, kterému rozuměl snad jen ten, kdo ho namluvil. Správce úschovny byl šedivý chlapík ve pletené vestě. Když uviděl naše průkazy, přestal se tvářit uraženě a začal se tvářit vyděšeně.
Skříňku otevřel náhradním klíčem. Uvnitř ležela červená bunda, černá kšiltovka, levný telefon, igelitový sáček s několika šperky a malé hnědé transportní pouzdro. To pouzdro jsem poznal dřív, než ho Barbora zvedla. Svatava ho popsala přesně.
Tvrdé boky, látkové ucho, otlačený roh. Jenže když jsme ho otevřeli, uvnitř nebyl relikviář. Jen zmačkané noviny, kousek vytržené sametové výstelky a pach studeného kovu, který už tam nebyl. Vedle pouzdra ležel ještě zabalený stříbrný kalíšek.
Nebyl tak okázalý jako hledaný relikviář, ale starý byl dost a na spodku měl vyryté věnování z malé farnosti. Barbora se podívala do seznamu nedávných hlášení a po chvíli řekla: „Tohle zmizelo minulý týden z kaple u Třeboně. Tehdy někdo přesvědčil kostelnici, že je od restaurátora. “
Podvodník.
Ne zloděj z náhlého pokušení, ale člověk, který si uměl obléct důvěru jako kabát. Jednou byl syn v nesnázích, podruhé pomocník u toalet, potřetí odborník na staré věci. A dnes si vybral autobus plný seniorů, protože takový autobus působí na svět neškodně. Nikdo nehledá plán krádeže mezi termoskami, šálami a krabičkami s cukrovím.
Petr přišel za necelou půl hodiny. Nebyl v červené bundě, ale poznal jsem ho podle chůze z Vlastimilova záznamu. Lidé si myslí, že obličej je nejdůležitější. Jenže tělo prozradí víc.
Ramena trochu vpřed, hlava nízko, ruce připravené k útěku. Jakmile uviděl správce stát příliš rovně a Barboru u dveří, otočil se. Hlídkový policista mu zastoupil cestu. Petr udělal dva kroky stranou, pak se zastavil.
Došlo mu, že nádraží je najednou malé. „Já nic nemám,“ řekl dřív, než jsme se zeptali. „To říkají lidé, kteří vědí, co bychom u nich mohli najít,“ odpověděl jsem. V kapse kalhot měl jednu bílou bavlněnou rukavici, klíček od cizího kufru a útržek papíru se jménem hostince.
V telefonu byly zprávy bez uložených jmen. Některé se týkaly peněz, jiné „zlaté schránky“, další jen času a místa. Když jsme mu ukázali lístek z Boženiny peněženky, uhnul očima. Když jsme vyslovili jméno Milady, tvrdost z něj na okamžik spadla.
„Máma s tím nemá nic společného,“ řekl. „Jestli ji do toho zatáhnete, tak jste horší než já. “
„To bude těžké,“ poznamenala Barbora. Petr se na ni podíval, ale neodpověděl.
Odvezli jsme ho zpátky k hostinci. Ne mezi seniory, nýbrž do stejné malé místnosti za výčepem, kde ještě voněla káva a vývar. Tam se zhroutil rychleji, než jsem čekal. Ne z lítosti, spíš z únavy člověka, kterému přestalo vycházet počítání.
Přiznal, že věděl o relikviáři od Milady. Ne proto, že by mu ho chtěla nabídnout, ale proto, že se matky někdy pochlubí i tím, čím by neměly. Zvlášť když doufají, že syna zaujmou něčím nevinným. Petr si dohledal pozvánku na koncert, vytiskl fotografii a sehnal plánek autobusu od známého v dopravě.
Hnědý kufr připravil dopředu. Sloužil mu jako skrýš na věci, které kradl nebo vylákal pod záminkou opravy. Kalíšek z Třeboně v něm vezl část cesty, pak ho přenesl do úschovny. Autobus byl podle něj nejlepší úkryt, protože každý viděl jen staré lidi na výletě.
„A relikviář? “ zeptal jsem se. Petr si promnul obličej. Vypadal najednou mladší a ubožejší, ale to z něj nedělalo nevinného.
„Vzal jsem pouzdro,“ řekl. „Ano. Dveře jsem otevřel, když měl řidič klíče na parapetu. Na chvilku.
Měl jsem rukavici. Šel jsem na jisto. Ale to pouzdro bylo lehčí, než mělo být. Myslel jsem, že se mi to jen zdá.
Odnesl jsem ho, otevřel až u nádraží, a uvnitř byly noviny. Relikviář už tam nebyl. “
„Tomu máme věřit? “
„Nemusíte.
Ale kdybych ho měl, nebyl bych takový hlupák, abych si schoval prázdné pouzdro. “
To byla nepříjemná věta, protože dávala smysl. Zloději lžou často, ale i lež potřebuje důvod. Petr měl u sebe kalíšek z jiné krádeže.
Měl plán, rukavici, kufr i lístek ukrytý v peněžence Boženy. Byl vinen až po krk. Jenže možná nebyl vinen tím nejdůležitějším způsobem. Když jsme ho vyvedli ven, Milada stála u náhradního autobusu.
Nikdo ji nedržel, nikdo jí nebránil, a přesto vypadala jako člověk za sklem. Petr se jí vyhnul pohledem. Ona se za ním nepohnula. Jen si přitiskla prsty na ústa, stejně jako předtím Svatava.
V tu chvíli jsem si znovu uvědomil, že podvod nikdy nekončí u peněz ani u věcí. Vždycky z někoho udělá trosku důvěry. Vrátil jsem se k Barboře a položil před ni prázdné pouzdro. „Jestli Petr říká pravdu, někdo relikviář vyndal dřív, než se k němu dostal.
“
Barbora pohlédla k autobusu, kde za sklem seděli unavení senioři a čekali, až jim konečně dovolíme odjet domů. „Takže bílá rukavice nebyla začátek. “
Zadíval jsem se na světlý otisk prachu na prázdné výstelce. „Ne.
Byla až druhá ruka v cizí kapse. Ta první je pořád mezi nimi. “
Vrátil jsem se k náhradnímu autobusu s prázdným pouzdrem v ruce a s pocitem, že nejhorší část případu teprve začíná. Za skly seděli lidé, kteří od rána zestárli snad o několik let.
Ne věkem, ale strachem. Svatava vstala tak rychle, až jí spadly desky na zem. „Našli jste ho? “ zeptala se.
Neodpověděl jsem hned. Položil jsem pouzdro na první sedadlo a otevřel ho tak, aby všichni viděli zmačkané noviny a vytržený samet. Autobusem proběhl tichý vzdech. Nebyl to šum zvědavosti, spíš zvuk společného zklamání.
„Našli jsme člověka, který chtěl relikviář ukrást,“ řekl jsem. „Ale podle všeho vzal už jen prázdné pouzdro. To znamená, že někdo relikviář vyndal dřív. “
Božena se chytila kabelky, jako by jí někdo znovu chtěl vyrvat.
Milada sklopila hlavu. Zora sevřela termosku oběma rukama. A já jsem poprvé za celý den neviděl před sebou podezřelé, ale lidi, kteří každý nesli vlastní malou hanbu. „Nebudu na vás křičet,“ pokračoval jsem.
„A nebudu předstírat, že se tady nikdo nebál říct pravdu. Ale teď potřebujeme slyšet všechno. I to, co se vám zdá směšné, nepříjemné nebo příliš malé. Starý zvyk, špatně zavřené víko, cizí krok, vůně, pohyb ruky.
Ten relikviář se neztratil ve vzduchu. “
Chvíli bylo ticho. Pak Arnošt zvedl hůl jako školák prst. „Já bych něco řekl,“ zabručel.
„Ten hnědý kufr pod zadní řadou byl těžší, když stál venku. Ne o moc, ale byl. Poznám to podle koleček. Na dvoře se mu zabořila do bláta hlouběji, než když ho pak technik vytahoval z autobusu.
Jen jsem si myslel, že blábolím. “
Barbora si to hned zapsala. Božena se narovnala. „A já bych taky něco řekla.
Když jsem šla pro prášky, to pouzdro leželo pod sedadlem. Ale látkové ucho bylo přehnuté jinak, než když ho Svatava nesla ráno. Já si takových věcí všímám. Člověk, který celý život skládá prádlo po zesnulém muži, pozná i pohnutý růžek fotografie.
“
Svatava zbledla. „Já jsem ho položila uchem k uličce. “
„Když jsem ho viděla já,“ řekla Božena tišeji, „ucho bylo pod ním. Jako když ho někdo otevřel a zase honem zasunul.
“
Zora přivřela oči. „Ta ruka na záznamu nebyla Petrova. “
Všichni se otočili k ní. „Petr měl rukavice hladké.
Viděla jsem jednu u něj v tašce, když mu ji prohlíželi. Ale ta ruka v odrazu měla na zápěstí krajku. Bílou, zašívanou modrou nití. “
Miluše si přitiskla dlaň k ústům.
„Já jsem tu nit viděla u té postavy u autobusu. Říkala jsem, že nevím, jestli to byl muž nebo žena, protože měla kapuci. Ale ta rukavice, ano, byla zašívaná modře. “
V té chvíli se moje podezření otočilo jiným směrem.
Ne k Petrovi, ne k řidiči, ale dozadu do autobusu, kde seděla malá žena v šedém kabátě, kterou jsem si až do té chvíle pamatoval jen ze seznamu. Anežka, bývalá kostelnice. Poznámka u jména: špatně slyší, chodí pomalu, nosí vlastní rukavice do kostela. Anežka se ani nepohnula.
Dívala se z okna na starý autobus přes parkoviště, jako by čekala, až jí někdo zavolá jménem odjinud. „Anežko,“ řekl jsem klidně. „Můžete jít, prosím, se mnou? “
Nevstala hned.
Teprve Miluše jí položila ruku na rameno a zopakovala moje slova blíž k uchu. Anežka přikývla, vzala si hůl a pomalu se zvedla. Její rukavice byly opravdu bílé, tenké, slavnostní. Na pravém zápěstí se táhla drobná modrá nit.
Odvedl jsem ji k předním dveřím, ne do výčepu. Nechtěl jsem z toho dělat popravu. „Otevřela jste pouzdro? “
Anežka se dlouho dívala na své ruce.
Potom řekla hlasem tak tichým, že se i vítr zdál neomalený: „Ano. “
Svatava zalapala po dechu. „Anežko, proč? “
„Protože jsem viděla toho mladého,“ odpověděla.
„Už ráno u kaple se motal kolem. Díval se na pouzdro, ne na oltář. To poznám. Třicet let jsem zamykala sakristii a třicet let jsem se učila, že kdo se dívá na zámek víc než na obraz, nepřišel se modlit.
“
„Proč jste to neřekla hned? “ zeptala se Barbora. Anežka se pousmála smutně. „Řekla jsem to Svatavě, že se mi ten člověk nelíbí.
Jenže každý starý člověk někdy slyší, že moc podezírá. Tak jsem pak mlčela. U hostince jsem viděla klíče na parapetu a jeho červenou bundu u dveří. Božena vystupovala z autobusu.
Luboš se otočil. Zora mu nalévala kávu. Dveře zůstaly pootevřené. Vlezla jsem dovnitř, otevřela pouzdro a relikviář vyndala.
“
„A místo něj jste dala noviny,“ řekl jsem. Přikývla. „Ze síťky u sedadla. Aby pouzdro nevypadalo prázdné.
Myslela jsem, že když se zloděj odváží, odnese jen obal. A až se všichni vrátí od oběda, povím to Svatavě. Jenže pak začal křik, policie, kufr, výslechy, a já se lekla. Udělala jsem správnou věc špatným způsobem.
To se ve stáří stává stejně snadno jako v mládí. “
„Kde je relikviář? “ zeptal jsem se. Anežka zvedla oči k původnímu autobusu.
„Tam, kde měl být od začátku. Pod dozorem. V autobuse. “
Šli jsme všichni, kdo měl jít.
Já, Barbora, technik, Svatava a Anežka. Ostatní zůstali za okny náhradního autobusu a vypadali jako třída, která čeká na výsledek zkoušky. Původní autobus stál opuštěný, s otevřenými dveřmi a prázdnou uličkou. Najednou nepůsobil jako místo zločinu, ale jako skříň plná cizích vzpomínek.
Anežka se zastavila u sedadla průvodce. „Můj muž jezdil s autobusem skoro celý život,“ řekla. „Vždycky mi říkal, že lidé hledají věci tam, kde je vidí. Ne tam, kde je autobus schovává.
“
Ukázala holí pod sedadlo. Nebyla tam obyčejná podlaha, ale úzké kovové víko natřené na černo. Technik si klekl, uvolnil zajišťovací háček a víko odklopil. Uvnitř byl prostor na nářadí, stará výstražná vesta, svazek hadříků a šedý vlněný šál.
Anežka natáhla ruku, ale já ji jemně zastavil. Ne kvůli nedůvěře. Kvůli stopám, kvůli zápisu, kvůli pořádku, který musí být i tehdy, když se člověku chce jen vydechnout. Technik šál rozbalil.
Relikviář ležel uvnitř neporušený. Stříbro se v šeru autobusu slabě zalesklo. Pozlacení zachytilo paprsek odpoledního slunce a kámen uprostřed se rozsvítil tak klidně, jako by celou dobu věděl, že ho lidé nakonec najdou. Svatava se rozplakala.
Nehlásila to. Jen se jí zlomila ramena a desky jí vyklouzly z rukou podruhé za ten den. „Děkuju,“ zašeptala Anežce. „A promiňte.
“
Anežka zavrtěla hlavou. „Promiňte vy mě. Člověk nesmí chránit pravdu tak, že ji schová i před poctivými. “
Relikviář jsme zajistili, nafotili, zapsali a odvezli zpátky na faru.
Farář si jej převzal v rukavicích a s takovou úlevou, že na chvíli zapomněl mluvit. Jen stál u stolu, díval se na starý kov, a potom se pokřižoval. Benefiční koncert začal později, ale začal. Varhany toho večera prý zněly trochu falešně, protože starý nástroj potřeboval opravu víc než kdy jindy.
Lidem to nevadilo. Po takovém dni jim i nedokonalý tón připadal jako důkaz, že se svět ještě úplně nerozpadl. Petr skončil ve vazbě kvůli krádežím, podvodu i pokusu odnést relikviář. Kalíšek z Třeboně se vrátil do své kaple.
Milada nebyla obviněná, ale trest si nesla v sobě. Viděl jsem ji večer sedět na lavičce před hostincem. Ruce v klíně, pohled prázdný. Božena si k ní přisedla.
Neobjala ji. To by bylo možná moc brzy. Jen jí podala kapesník a řekla: „Děti umějí bolet i ve stáří. “
Milada se rozplakala až potom.
Luboš dostal přísné poučení o klíčích a tvářil se, jako by ho raději pokutovali, než aby musel poslouchat Zoru. Zora mu stejně nalila kávu. Arnošt se cestou domů chlubil, že poznal váhu kufru podle bláta, a nikdo mu tentokrát neřekl, že přehání. Vlastimil slíbil, že už nebude mazat vtipy od synovce bez brýlí, protože nikdy neví, co omylem natočí.
Božena si fotografii Václava narovnala růžkem nahoru a několikrát zkontrolovala, jestli tam opravdu drží. Anežka seděla v první řadě vedle Svatavy. Před odjezdem za mnou přišla a podala mi své bílé rukavice. „Mám je dát jako důkaz?
“ zeptala se. „Důkaz už máme,“ řekl jsem. „Rukavice si nechte. Jen příště nejdřív zavolejte.
“
Poprvé za celý den se usmála. „Mladí lidé si myslí, že staří neumějí zavolat. My umíme. Jen někdy moc dlouho váháme, jestli nás někdo bude poslouchat.
“
Ta věta se mnou zůstala ještě dlouho potom, co autobus odjel směrem k Jindřichovu Hradci. Díval jsem se za zadními světly a uvědomil si, jak snadno jsem i já na začátku viděl jen skupinu křehkých lidí, které je třeba chránit, usazovat, uklidňovat a vyslýchat po malých dávkách. Jenže ten případ nevyřešila moje chytrost sama. Vyřešily ho oči, které si pamatovaly staré zámky, ruce zvyklé rovnat fotografie, uši citlivé na cvaknutí dveří, paměť bývalé kostelnice a odvaha lidí, kteří nakonec dokázali říct i to, za co se styděli.
Stáří není slabost, i když bolí kolena a ruce se třesou. Stáří je dlouhá zásoba zkušeností. Jen někdy zabalená do pomalejší chůze a tichého hlasu. Kdo ji přehlédne, ochudí se o pravdu.
A pravda toho dne opravdu čekala v autobuse. Ne pod zadním sedadlem, kde ji hledal zloděj. Čekala v paměti těch, které považoval za snadnou kořist.
A právě to se mu stalo osudným.
