Mladá dívka seděla u okna a nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Její otec, chudý chalupník, jí s těžkým srdcem vyprávěl, že venku stojí obrovský bílý medvěd a slibuje rodině velké bohatství výměnou za to, že si ji vezme za ženu. Byla to nejkrásnější dívka v kraji, ale o životě v medvědím náručí se jí ani nezdálo. Odmítala, plakala a nechtěla o tom ani slyšet.
Rodina na ni ale naléhala dál a dál. Celé dny mluvili jen o tom, jaké bohatství by jim spadlo do klína, o tom, jak skvěle by se měla. A tak dívka nakonec svolila. Umyla se, oblékla si své nejlepší hadříky a připravila si uzlík s tím, co měla.
Neměla toho mnoho. Příští čtvrtek večer si pro ni medvěd přišel. Posadila se mu na hřbet a běželi lesem. Zeptal se jí, jestli se nebojí.
Odpověděla, že ne. Jeli dlouho a daleko, až dorazili k vysoké skále. Medvěd do ní zaťukal a skála se otevřila. Uvnitř byl nádherný zámek plný zlatých a stříbrných komnat a prostřený stůl s jídlem, jaké si nikdy nedovedla představit.
Medvěd jí dal stříbrný zvonek. Kdyby něco chtěla, stačilo na něj zazvonit a dostane to. Když přišel večer a dívka byla unavená, zazvonila a ocitla se v nádherné ložnici s hedvábnými polštáři. Ulehla, zhasla světlo.
A pak se kdosi přišel položit k ní. Byl to bílý medvěd, který v noci odkládal svou kožešinu a stával se člověkem. Ale dívka ho nikdy nespatřila, protože přicházel až po zhasnutí světla a ráno byl pryč dřív, než se rozednilo. Zpočátku byli spokojení.
Ale později začala být dívka tichá a smutná. Byla celé dny v zámku sama a stýskalo se jí po rodičích a sourozencích. Když se jí medvěd vyptával, proč je smutná, svěřila se mu. Ten jí slíbil, že ji k rodičům vezme, ale pod jednou podmínkou: nesmí mluvit se svou matkou o samotě, jen když to budou slyšet i ostatní.
„Vezme tě možná za ruku a bude tě chtít odvést do komory, ale k tomu nesmíš přivolit. Jinak budeme oba velmi nešťastní. ”
Jednou v neděli k rodičům skutečně jeli. Když dorazili, dívka nevěřila vlastním očím.
Rodiče bydleli v krásném bílém dvoru, děti si hrály venku a všichni měli z příchodu dcery obrovskou radost. Vyptávali se jí, jak se jí daří. Řekla, že se má skvěle a má vše, nač si pomyslí. Odpoledne si ji matka chtěla odvést do komory a promluvit si s ní o samotě.
Dívka si vzpomněla na medvědova slova a odmítala. Ale matka na ni naléhala, až ji nakonec přemluvila. Dívka se jí svěřila se vším: že k ní v noci kdosi chodí, ale že ho nikdy neviděla, protože než se rozední, je pryč. A že je celé dny sama a smutná.
„Snad to není nějaký troll,” zvolala matka. „Dám ti dobrou radu. Vezmi si kousek svíčky, schovej si ji do živůtku. Až bude spát, posviť si na něj.
Jen dej dobrý pozor, abys na něj neukápla. ”
Dívka si svíčku vzala. Cestou zpátky se jí medvěd ptal, jestli se to nestalo, jak předvídal. Neuměla mu to zapřít.
„Poslechneš-li svou matku, budeme oba nešťastní. A bude mezi námi navždy konec. ” Dívka mu slíbila, že to neudělá. Ale večer, když princ usnul, nedalo jí to.
Vstala, rozsvítila svíčku a posvítila si na něj. Uviděla nejkrásnějšího prince, jakého kdy viděl. Měla takovou radost, že ho hned políbila – a při tom ukápla tři kapky vosku na jeho košili. Princ se probudil.
„Ach, cos to udělala? Oba jsi nás přivedla do neštěstí. Kdybys to byla vydržela ještě rok, byl bych vysvobozen. Má macecha mě začarovala v bílého medvěda a jen v noci smím být člověkem.
Teď je mezi námi konec. Musím zpátky k maceše, do zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce. A tam na mě čeká princezna s nosem tři lokte dlouhým. Tu si teď mám vzít.
”
Dívka hořce plakala a naříkala, ale nic to nepomohlo. Princ musel odejít. Zeptala se, jestli by s ním nemohla. Řekl, že to není možné.
Zeptala se, kudy se k němu jde. Řekl, že tam nevede žádná cesta. Ráno se dívka probudila na zeleném paloučku uprostřed lesa. Princ i zámek byli pryč.
Vedle ní ležel jen její ubohý uzlík. Protřela si oči, vyplakala se a vydala se na cestu. Šla dlouhé dny a týdny, až přišla k vysoké hoře. Před ní seděla stařenka a hrála si se zlatým jablkem.
Dívka se ptala, jestli neví, kudy se jde k zámku na východ od slunce a na západ od měsíce. Stařenka ji poznala. „Ty jsi ta dívka, kterou si chtěl princ vzít. ” Ale nevěděla, kudy se tam jde.
Půjčila jí koně a dala jí zlaté jablko, ať dojede k její sousedce. Dívka jela. U další hory seděla stařenka se zlatým kuželem. Odpověď byla stejná: neví, kudy se tam jde.
Půjčila jí koně a dala jí kužel. Dívka jela dál. U třetí hory seděla stařenka a předla na zlatém kolovratku. Ani ta nevěděla víc.
„Ale zajdi za východním větrem. Možná, že tě tam zanese. ” A dala jí zlatý kolovrat. Dívka jela k východnímu větru.
Ten řekl, že o princi slyšel, ale že tam nikdy nefoukal. Zanesl ji k západnímu větru, který byl silnější. Ani ten nevěděl. Zanesl ji k jižnímu větru, který byl ještě silnější.
Ale ani on nevěděl víc. „Ale zajdi za severním větrem. Je z nás nejstarší a nejsilnější. Buď ví, kudy se jde, nebo se to nedozvíš nikde na světě.
”
Severák je uvítal prudkým fičením, až jim krev zledovatěla. Když se ale dozvěděl, o co jde, řekl: „Ale ano, vím, kde to je. Zavál jsem tam jednou lístek z osiky a byl jsem tak unavený, že jsem pak několik dní nedokázal foukat. Ale jestli se tam chceš dostat a nebojíš se letět se mnou, vezmu tě na záda a zkusím tě tam zanést.
”
Řekla, že se nebojí. Zůstala u něj přes noc. Časně ráno se severák nafoukl, až bylo hrůza se na něj dívat, a vynesli se vysoko do vzduchu. Dole burácela vichřice, lesy se vyvracely, lodě mizely ve vlnách.
A pod nimi bylo jen moře a moře. Severák slábl, klesal níž a níž, až letěl tak nízko, že se dívce tříštily vrcholky vln o paty. „Nebojíš se? ” zeptal se.
„Nebojím,” odpověděla statečně. A tak ji donesl až pod okna zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce. Byl tak vyčerpaný, že si musel několik dní odpočinout, než mohl pomyslet na návrat domů. Druhý den ráno se dívka posadila pod okny zámku a hrála si se zlatým jablkem.
V okně se objevila princezna s nosem tři lokte dlouhým. Chtěla jablko koupit. „Neprodám ho ani za zlato, ani za peníze,” řekla dívka. „Ale dám ti ho za to, že smím zůstat dnes v noci u prince, který tu bydlí.
”
Princezna souhlasila. Večer dívka přišla do princova pokoje, ale princ tvrdě spal. Volala na něj, třásla jím, plakala úzkostí, ale nemohla ho probudit. Ráno ji princezna s dlouhým nosem vyhnala.
Druhý den se dívka posadila pod okny a točila zlatým kuželem. Dopadlo to stejně. Vyměnila ho za noc u prince, ale princ zase spal jako zabitý. A ráno ji princezna vyhnala.
Třetí den předla na zlatém kolovratku. Princezna chtěla i ten. Dívka ho dala za to, že smí u prince zůstat přes noc. Ale v zámku bylo vedle princova pokoje uvězněno několik křesťanů.
Ti slyšeli, jak tam dvě noci po sobě nějaká žena srdceryvně pláče, a řekli to princi. Princ večer předstíral, že vypil nápoj, který mu princezna přinesla, ale ve skutečnosti ho vylil za sebe. Uhodl, že je to uspávací lektvar. Když dívka večer přišla, princ byl vzhůru.
Musela mu vyprávět, jak se k němu dostala. „Však jsi přišla v poslední chvíli. Zítra jsme měli mít svatbu. Ale já tu nosatou příšeru nechci.
Ty jediná mě můžeš zachránit. Řeknu, že se chci přesvědčit, jak je nevěsta dobrou hospodyní. Poprosím ji, aby mi vyprala košili s těmi třemi kapkami vosku. Ona neví, že jsi je udělala ty.
Ty skvrny může vyprat jen křesťan, ne takový prokletý troll. ”
Druhý den, když měla být svatba, princ prohlásil: „Chci nejdřív vidět, jak dobrá hospodyně je má budoucí žena. Mám jemnou košili se třemi skvrnkami od svíčky. Vezmu si za ženu jen tu, která mi ji pěkně vypere.
”
Princezna se pustila do praní. Ale čím víc košili drhla, tím větší skvrny byly. Zkusila to i stará čarodějnice, její matka. Skvrny byly ještě horší.
Zkoušeli to všichni trollové. Košile nakonec vypadala, jako by vyletěla komínem. „Žádná z vás za nic nestojí,” řekl princ. „Tamhle pod okny sedí otrhané děvče.
Ale vsadím se, že umí prát líp než vy všechny dohromady. Pojď sem, děvče. ”
Dívka přišla. Vzala košili do ruky, namočila ji do vody – a košile byla okamžitě běloučká jako čerstvě napadlý sníh.
„Tebe si tedy vezmu,” řekl princ. Starou čarodějnici to rozlítilo tak, že vztekem pukla. Princezna s dlouhým nosem pukla vztekem taky.
Princ a jeho nevěsta propustili všechny uvězněné křesťany, naložili si zlata a stříbra, co unesli, a odstěhovali se daleko od toho nešťastného zámku, který leží na východ od slunce a na západ od měsíce.
