Červencové odpoledne roku 1901 se na Rujáně dva bratři, sedmiletý a pětiletý, nevydali domů. Když je druhý den našli v křovinatém terénu nedaleko vesnice, bylo jasné, že se nestali obětí nehody. Jejich těla nesla stopy nesmírné brutality – mladšímu z nich byla rozdrcena lebka kamenem nalezeným poblíž, krky byly téměř přetnuté a břicha otevřená. Chyběly jim orgány, zejména srdce.
Vyšetřování se rozběhlo zběsile. Svědkyně vypověděla, že viděla chlapce krátce před zmizením hovořit s potulným tesařem Ludvigem Tesnovem, mužem z vedlejší obce, známým svým výstředním a neklidným chováním. Když policie Tesnova začala prověřovat, na jeho oblečení a botách našla četné skvrny. On tvrdil, že jde o barvu na dřevo či stopy po porážce zvířete – obhajobu, která v té době před soudem často obstála, protože tehdejší testy sice odhalily krev, ale nedokázaly rozlišit, zda je lidská, nebo zvířecí.
Tesnov navíc tutéž obhajobu použil už v roce 1898, kdy poblíž Osnabrücku zmizely dvě sedmileté dívky. Jejich zohavená těla byla nalezena rozřezaná v terénu, ale kvůli slabým forenzním metodám se případ nepodařilo objasnit. Teď se historie opakovala – a tady do příběhu vstoupil mladý bakteriolog Paul Uhlenhuth z univerzity v Greifswaldu. Uhlenhuth vyvinul revoluční metodu.
Imunizací zvířecího séra dokázal vytvořit látku, která specificky reagovala pouze na lidskou bílkovinu. Když se smíchala se zkoumaným materiálem a došlo ke srážecí reakci, bylo poprvé možné laboratorně určit, zda krev patří člověku. Vyšetřovatelé mu v létě 1901 zaslali Tesnovův oděv, obuv a kámen nalezený u místa činu. Uhlenhuth ve své zprávě potvrdil, že některé skvrny skutečně pocházejí z barvy na dřevo – přesně jak Tesnov tvrdil.
Převážná část však byla lidská krev. A na kameni u těl se rovněž našly stopy lidské krve. Obhajoba se zhroutila. Na jaře roku 1902 stanul Tesnov před soudem v Greifswaldu.
Obžaloba se opírala o Uhlenhuthovo svědectví a zároveň znovu otevřela případ dívek z roku 1898. Tesnov vinu popíral, ale znalci ho popsali jako duševně těžce narušeného s patologickými rysy osobnosti. Historické prameny se v jeho dalším osudu rozcházejí – některé uvádějí popravu gilotinou v roce 1904, jiné hovoří o ústavní péči pro duševně nemocné. Jisté je, že případ otřásl veřejností a navždy změnil způsob, jakým se krevní stopy hodnotí.
Paul Uhlenhuth se po tomto průlomu stal uznávanou vědeckou osobností. Působil ve Štrasburku, Marburku a Freiburgu, kde se stal rektorem univerzity. Mezi lety 1910 a 1952 byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Jeho metody vedly celou forenzní sérologii z devatenáctého do dvacátého století.
Jenže jeho vědecký význam šel ruku v ruce s morálním selháním. Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 Uhlenhuth aktivně podpořil vylučování židovských a politicky nepohodlných kolegů z akademického života. Podepsal dokumenty, které vedly k propuštění nejméně třiceti devíti postižených pracovníků. V roce 1939 vstoupil do NSDAP.
Jeho temný odkaz vyvrcholil v létě 1944, kdy se obrátil na vrchní velení wehrmachtu se žádostí o přidělení afrických válečných zajatců pro výzkumné účely. Chtěl sledovat rasové rozdíly v imunizaci. Věda se stala nástrojem moci a biologický výzkum součástí ideologického násilí. Po válce Uhlenhuth o svém působení veřejně nemluvil a nebyl potrestán.
Zemřel v roce 1957 ve Freiburgu jako uznávaný vědec. Teprve mnohem později začala být jeho veřejná pocta zpochybňována. V roce 1997 městská rada ve Freiburgu přejmenovala ulici nesoucí jeho jméno, protože bylo rozhodnuto, že muž, který pomáhal vyhazovat židovské kolegy, už není vhodným veřejným vzorem. Příběh Ludviga Tesnova a Paula Uhlenhutha tak ukazuje obě strany téže mince.
Na jedné straně zrod forenzní sérologie jeden z největších triumfů vědeckého dokazování. Na straně druhé připomínku, že průkopník v laboratoři může být zároveň člověk, který veřejně selže. Dějiny vědy nikdy nejsou jen dějinami objevů, ale také dějinami odpovědnosti.
