Po třech týdnech od rozchodu mi Filip pořád psal. Každý den. Nezáleželo na tom, že jsem mu řekla, ať mě nechá být. Prostě to nebral.
Nejhorší bylo ráno, když se mi z ničeho nic ozval s „skrytou hrozbou“. Nikomu bych to nepřála. Můj nejlepší kamarád Trevis mi vždycky říkal, že je divný. Rozešla jsem se s ním a on se neuměl smířit s tím, že je konec.
Nakonec jsem souhlasila, když mě Bet vzala na panáka, abych se uvolnila. Myslela jsem, že to zaženu skleničkou. Netušila jsem, že ten večer mi navždy změní život. O několik dní později mi Trevis, který dělal řemeslníka, doporučil jednoho klienta.
Pán si kupoval dům v Los Angeles a potřeboval bytovou návrhářku. „Vystihla jste to přesně,“ řekl John Anderson, když jsem mu ukázala návrhy. Byl vysoký, měl silné paže a modré oči. Okamžitě se mi líbil.
Pozval mě na večeři, abychom probrali vzory a barvy. Souhlasila jsem. Čtyři večery během tří týdnů. Říkala jsem si, že jen randíme, klídek.
Ale Trevis to viděl jinak. „Kolikrát sis s ním vyšla? To už není jen randění, Mel. Vidím ten úsměv.
Zasloužíš si to. “ Měl pravdu. Začala jsem se cítit šťastná. Poprvé po dlouhé době jsem si dovolila věřit, že by to mohlo být ono.
Jednoho odpoledne jsem byla u Johna doma. On byl na služební cestě a já měla předělávat interiér. Zrovna jsem vysávala, když se ozval zvonek. U dveří stála mladá žena s vyděšenýma očima.
„Dobrý den, dlouho jsem zvonila. “
„Promiňte, vysávala jsem. Přejete si? “
„Jen by mě zajímalo, jestli je John doma.
“
„Ne, momentálně není. Jak se jmenujete? “
„Vy jste jeho žena? “
„Kdo jste?
“
„Jeho stará známá. “
Řekla mi, že se jmenuje Kryová. Že s Johnem chodila, ale rozešli se před čtyřmi měsíci. A pak pronesla větu, která mi zmrazila krev: „Pokud jste si s Johnem něco začala, nejste v bezpečí.
Je nebezpečný. Po rozchodu mě začal sledovat a pak mě jednou večer napadl. Málem jsem to nepřežila. “
Říkala si tehdy ne John Anderson, ale Philip Anderson.
Přestěhoval se do Los Angeles a změnil si jméno. Přísahala, že není blázen. Varovala mě, ať od něj uteču. Pak mi dala číslo a zmizela.
Seděla jsem v šoku. John byl vždycky milý, pozorný, vtipný. Chytrý. Pracoval prý jako pilot, hodně cestoval.
Vždycky říkal, že mu na mně záleží. „Já neodejdu. Já nezmizím,“ slíbil mi. A teď tahle žena tvrdí, že je nebezpečný a lhal o své minulosti?
Když jsem zavolala Trevisovi, snažil se mě uklidnit. „Možná je to blázen. “ Ale já měla pocit, že něco nesedí. Začali jsme pátrat.
Na Kryové sociálních sítích jsem našla příspěvky plné vzteku: „Filipe, jestli tohle čteš, zaplatíš za to, cos mi udělal. “ Policie zatkla za přepadení Kryové nějakého feťáka, ale ona tvrdila, že to byl John. Podle policie byla posedlá a chtěla se pomstít. Pak jsme našli vodítko.
V Johnově autě ležela brožura z Devroské univerzity, která je výhradně pro zaměstnance. Na stránkách univerzity jsme našli profesora Christiana Welsleyho, vedoucího neurovědy. Byl to John. Stejný obličej, jen jiné jméno.
A jednou v parku na něj někdo zavolal „Christiane“ a John dělal, že ho nezná. Travis se rozhodl, že pojede do Melfordu, kde profesor údajně žil a přednášel, aby to ověřil. Nechtěla jsem ho tam posílat. Bylo to nebezpečné.
Ale on trval na svém: „Pokud něco zjistím, zavolám ti. “
Netušila jsem, že ho posílám do pasti. John se mezitím choval divně. Jednou večer se objevil u mě doma bez ohlášení.
„Viděl jsem, jak jsi nervózní. Co se děje? “ Všechno jsem zapírala. Řekl mi, že potřebuje pauzu, že nechce, abych mu nedůvěřovala.
A pak zmizel na další „služební cestu“. Té noci mi volal Travisův otec. „Travis měl nehodu. Vyjel ze zatáčky a spadl z útesu.
Je v nemocnici. Nemusí to přežít. “
Svět se mi zhroutil. V nemocnici mi řekli, že je na operačním sále.
Seděla jsem v čekárně a byla jsem bezmocná. A John se objevil z ničeho nic. „Pojď, odvezu tě tam,“ nabízel se. „Neměla bys řídit.
“ Měla jsem dojem, že mě sleduje. Že ví, kde jsem. Všechno ve mně křičelo, abych mu nevěřila. Požádala jsem policii, aby zkontrolovali stopy pneumatik na místě Travisovy nehody, jestli neodpovídají Johnovu autu.
„Tohle mu jen tak neprojde,“ řekla jsem Kryové, která se mi ozvala. Snažily jsme se dát dohromady střípky pravdy. Kryová mi řekla, že John je zákeřný a chytrý. Když ji napadl, měl zahradnické rukavice.
Ty našli u toho feťáka, ale ona ví, že je tam John nastražil. „On mě nechtěl jen vyděsit. On mě chtěl zabít. “
Travis se probral, ale byl slabý.
Stanula jsem u jeho postele a prosila ho: „Musíš to přežít. Nemůžu tě ztratit. Jsi všechno, co mám. “ Slíbil mi, že se nevzdá, dokud se nevrátím.
Řekl, že mě miluje. Já miluju jeho. Byl to jediný člověk, který mi vždycky stál za zády. Když se John vrátil z další cesty, řekl mi, že jede zase pryč.
Že má konferenci do LA. Jenže já už věděla, kam doopravdy míří. Rozhodla jsem se, že pojedu za ním a zjistím pravdu. V Melfordu jsem zjistila, že profesor Christian Welsley je ženatý.
Má ženu a půlroční dcerku. Jeho žena Olivia byla milá a klidná, když mě pozvala dál. Ale když jsem jí řekla, že chodím s jejím manželem, jen se usmála. „Nejste první, která tu přišla.
Někdy jsou to studentky, jindy ženy z konferencí. Můj muž je atraktivní a ženy si jeho přátelskost pletou s flirtováním. “ Řekla mi, že manžel varoval, že přijde posedlá žena, která si vymýšlí. Že zažádal o soudní zákaz styku.
V tu chvíli jsem pochopila, že je ztracená. Ona mu věří. Všichni mu věří. Vyhodila mě.
Vrátila jsem se k autu. A tam na mě čekal on. „Nemělas sem chodit,“ řekl klidně. „Čeho jsi tím chtěla dosáhnout?
“
Vysvětlil mi, že je to experiment. Že zkoumá neurologické rozdíly mezi muži a ženami. „Muži jsou biologicky i neurologicky vyspělejší. Proto ženy mohou ovládat.
“ Řekl, že tohle bude závěrečná kapitola jeho knihy. Že jsem pro něj byla jen pokusný králík. Pak mě napadl. Zranila jsem ho, ale byl silnější.
Nakonec se objevila jeho žena – slyšela křik. „Tahle žena je nemocná, potřebuje do nemocnice,“ řekla mu. On ale věděl, že mu nevěří. Vytáhl zbraň.
Chtěl mě zabít. V nastalé tmě jsem sáhla po noži, který mi Trevis dal kdysi jako dárek. „Polož tu zbraň. Řekla jsem, polož ji.
“
Střelila jsem ho. Nevím, jestli jsem to byla já, nebo jeho žena, která ho v souboji zasáhla. Ale padl k zemi. „Kristine, vy jste ho zabila,“ vydechla.
Ale on žil. Jen krvácel. Olivie se na mě podívala a řekla: „Celou dobu mi lhal. Ubližoval ženám.
“ Slíbila, že bude svědčit proti němu. Vrátila jsem se k Trevisovi do nemocnice. Seděl na posteli, pobledlý, ale naživu. „Už vypadáš líp.
“ Řekl, že to nebylo zas tak hrozné, i když to bylo zlý. „Bolí tě, ale hlavně, že tu jsi. “ A já věděla, že už zůstanu. Už žádné lži.
Už žádní muži, kteří se schovávají za falešná jména. Kryovou mi nikdo nevrátí. Johna nevzkřísím do života, který si zasloužila. Ale on už nikdy nikomu neublíží.
A já jsme konečně doma. S Trevisem. „S tebou jsem všude jako doma. “
U stolu nás Bet fotila.
„Celou dobu jsem věděla, že je pro tebe ten pravý. “ A měla pravdu. Někdy musíš projít peklem, abys poznala, kdo ti v něm podá ruku.
