Jim Shorthouse byl ten typ člověka, který vždycky všechno zkazil. Čehokoli se jeho ruce nebo mysl dotkly, vyšlo z toho v naprostém a nenapravitelném zmatku. Vysoká škola – dvakrát vyloučen. Škola – půl tuctu škol, každá ho poslala dál s horším posudkem.
Rané dětství – velké Z jako zmar. Batolecí věk – zosobnění ječícího, řvoucího zmatku. Pak ve čtyřiceti přišla změna. Potkal dívku s půl milionem ve vlastním jmění, která svolila, že si ho vezme, a velmi brzy dokázala snížit jeho nejzmatenější existenci do stavu srovnatelného pořádku.
Jeho pozdější život už byl jen puding, který nepřitahuje nic než nenasytné děti. První zkušenost, kterou mi vyprávěl, se stala kolem jeho dvaadvacátého roku, po druhém vyloučení, když otcova peněženka i trpělivost došly. Jim se ocitl vyplavený ve velkém americkém městě, s jedinými šaty bez děr ukrytými ve strýcově skříni. Po pečlivém rozjímání na lavičce v městském parku dospěl k závěru, že jediné, co mu zbývá, je přesvědčit městského redaktora některého deníku, že má bystrý postřeh a pohotové pero.
Postavil se do velmi nepřirozeného úhlu mezi redaktorem a oknem, aby zakryl díry. „Myslím, že vám musíme dát týdenní zkoušku,“ řekl redaktor. To Jimovi poskytlo prostředky k zašití děr a ulevilo strýcově šatníku. Vydal se hledat bydlení a právě v domě, který si nakonec vybral, se odehrál tento smutný příběh.
Shorthouse měl vždy zvláštní cit na domy – uměl rozlišit, který je příjemný a který těžký. V tomto případě však jeho schopnosti naprosto selhaly. Vybral si nejpochmurnější dům v celé ulici: velký šedý činžák, jehož vchodové dveře vypadaly, jako by odolávaly náporu desítek let, a okna měla skelný pohled jako oči člověka, který se dívá, ale nic nevidí. Zazvonil.
Otevřela mu postarší žena v černém se závojem přes vlasy a vzezřením spíše ponurým než přívětivým. „Hledám pokoj k pronájmu,“ řekl Shorthouse. Žena si ho přeměřila od hlavy k patě, mlčky pokynula a vedla ho nahoru po dlouhém schodišti, které vrzalo a sténalo při každém kroku. Pokoj byl prostorný, ale chladný, s těžkou atmosférou.
Nábytek vypadal, jako by tam stál odjakživa. „Kolik? “ zeptal se. „Tři dolary týdně, platba předem,“ odvětila.
Shorthouse bez ohledu na zvláštní pocit, který ho mrazivě ovanul, souhlasil. Jedné noci, asi v polovině druhého týdne, se vrátil unavený po dlouhém dni. Lampa v hale vyhořela, musel po schodech klopýtat po tmě. Celý dům byl zcela tichý, všichni spali.
Po přečtení dopisů z Anglie se mu začaly klížit oči. Už se chystal vlézt do postele, když se zarazil a naslouchal. Z hlubin domu se ozvaly kroky. Někdo stoupal po schodech těžkým, hlasitým krokem, vůbec se nesnažil našlapovat tiše.
Dup, dup, dup. Jasně šlo o velkého muže, podle spěchu i rozčíleného. Jimovi hlavou probleskly myšlenky na požár nebo policii, ale žádné hlasy se neozývaly. Řekl si, že to musí být ten starý pán, o kterém vykládala domácí.
Kroky náhle ustaly přímo před jeho dveřmi. Jim zůstal stát s rukou na kohoutku plynu. V tom se ozvalo hlasité zaklepání. Instinktivně zhasl světlo a ocitl se v naprosté tmě.
Sotva udělal dva kroky ke dveřím, ozval se z druhé strany zdi hlas, tak blízký, že mu skoro zazněl přímo u ucha. „To jsi ty, otče, vejdi. “ Někdo mluvil německy. Shorthouse si uvědomil, že zaklepání nepatřilo jeho dveřím, ale sousednímu pokoji, o kterém si myslel, že je prázdný.
„Pusť mě hned dovnitř,“ ozval se muž na chodbě. Uslyšel kroky uvnitř, zarachocení klíče v zámku, dveře práskly, těžké dupání a vrzání židlí. Hluku tolik, že by probudil i mrtvého. Ty dva pokoje bývaly původně jedním, jen mezi ně domácí vztyčila tenkou příčku z prken, aby vydělala víc.
Dveře stály hned vedle sebe, oddělené jen silným trámem. Za prkenou zdí se teď rozjel hlučný rozhovor. Dva muži mluvili najednou, oba nahlas, důrazně, až hrubě. Shorthouse německy rozuměl, ale zpočátku z té změti nešlo nic srozumitelného vybrat.
Pak oba umlkli a po krátké pauze se jasně ozval hlubší hlas toho, kdo měl být otec: „Chceš tím říct, že to nepřineseš? “ Ozvalo se šoupnutí židle a odpověď: „Říkám, že nevím, jak to získat. Je toho moc, otče. Strašně moc.
Snad jen část. “ „Část! “ vykřikl druhý a přidal pár kleteb. „Část, když už nad námi visí zkáza a ostuda?
To je k ničemu. Jestli dokážeš sehnat půlku, dokážeš sehnat všechno, ty bídný hlupáku. Polovičaté kroky všechno zničí. “ Syn začal protestovat, ale starý muž ho utopil v další salvě nadávek: „Víš přece, že ti dá cokoliv.
Jsi ženatý teprve pár měsíců. Když požádáš a vymyslíš rozumný důvod, dostaneš všechno, co potřebujeme. A ještě víc. Jen na čas.
Všechno se vrátí. Firma se postaví na nohy a ona nikdy nebude vědět, k čemu to bylo. S tou částkou dokážu napravit všechny ty strašné ztráty a do roka je to zpátky. Ale bez ní to musíš sehnat.
Slyšíš? Musíš. Chceš snad, aby mě zatkli zas pro nevěru? Aby se naše ctěné jméno stalo prokletím?
“ Hlas se mu zlomil a chraplavě se zajíkal hněvem i zoufalstvím. Shorthouse stál v temnotě, celý se chvěl a poslouchal, ačkoli se styděl, že se stal proti své vůli špehem. Záměrně zakašlal a zašramotil klikou svých dveří. Žádný účinek.
Hlasy pokračovaly. Znovu zakašlal a ve tmě narazil do příčky, aby se prohnula a zaduněla. Ani to nezabralo. Hádka jela dál ještě hlasitější.
Shorthouse už toho měl dost – nešlo ani tak o morálku, prostě chtěl spát. Vyšel do chodby a rázně zaklepal na dveře sousedního pokoje. Jako když utne, nastalo naprosté ticho. Žádné kroky, žádný šramot, jen ticho.
Pode dveřmi nebylo světlo, uvnitř ani špitnutí. Zaklepal znovu, silněji. Nic. „Pánové,“ začal, přitiskl rty ke klíčové dírce a německy pokračoval: „Prosím vás, nemluvte tak nahlas.
Všechno je slyšet až sem a kromě toho je strašně pozdě a já bych rád spal. “ Žádná odpověď. Zkusil kliku – zamčeno. Celým domem se ozýval jen vzdálený skřípot prken a táhlý svist větru nad světlíkem.
Do chodby se vkrádal studený dech brzkého rána. Ta náhlá, těžká tichost byla mnohem horší než všechny předchozí hlasy. Nakoukl přes zábradlí dolů do tmy – bylo to jako hledět do hlubokého sklepení. Přísahal by, že zahlédl nejasný pohyb.
Seděla snad dole na schodech postava a dívala se na něj hrůznýma očima? Nesl se odtud šepot, šouravé kroky, nebo to byl jen noční vítr? Náhle vítr zahučel přes světlík a dveře za jeho zády se lehce přivřely, jako by na něj někdo z druhé strany tlačil. Otevřel je a vkročil zpátky.
Měl pocit, že se v koutech cosi mihlo, jako by desítky neviditelných tvarů prchly do úkrytu. Ale v sousedním pokoji bylo ticho. Ulehl, nechal dům, ať si poradí sám, a nakonec přece jen usnul, i když neklidně. O dvě noci později se vracel zcela vyčerpaný, promočený z prudké bouře.
Vklouzl do suchého pyžama a s rozkošným pocitem úlevy se natáhl pod hřejivou peřinu. Sotva se jeho vědomí začalo nořit do snu, ozval se z hloubi domu tlumený zvuk. Nejdřív nejasný, přerušovaný poryvy větru, ale postupně zřetelnější. Shorthouse se převracel v polospánku.
Sny se mu měnily. S náhlým trhnutím procitl a posadil se. Bylo to skutečné. Z chodby se ozývaly kroky.
Těžké, pomalé, nezastírané. Přicházely po schodech vzhůru. Srdce mu tlouklo jako o závod. Byl přesvědčený, že jsou to zase ti Němci.
Ale proč se cítil tak zvláštně? Celé tělo měl jako v horečce. Ne třes strachem v obvyklém slova smyslu – spíš slabost, mdloba, jako by ho něco vysávalo. Údy mu těžkly, dech se krátce zadrhával.
Přitom sluch a zrak měl nezvykle zostřené. Kroky došly až na jeho podestu. Cosi se otřelo o zeď těsně vedle jeho dveří a hned na to hlasité bušení – ne na jeho dveře, ale na ty vedlejší. Vzápětí zaslechl, jak se tam odsunula židle, kroky překročily podlahu a někdo odemkl.
„Ach, to jsi ty,“ ozval se hlas mladíka, syna. „Čekal jsem tě. “ Dveře se zabouchly a pak cosi těžkého dopadlo na stůl. „Co to má znamenat?
“ zeptal se syn nejistě, ale odhodlaně. „To poznáš dřív, než odejdu,“ zavrčel hluboký, hrubý hlas otce. Shorthouse se na posteli třásl. Chtěl vykřiknout, varovat, přerušit to, ale zůstal sedět jako přimrazený.
„Co je v tom balíku? “ zeptal se syn, když uslyšel, jak předmět s kovovým zvukem klouže po stole. „Poznáš to,“ odsekl otec. „A pak mi to hned zase vrátíš.
“ Jeho hlas se třásl vztekem. Následovalo ticho, šoupnutí židle, kroky. Syn se zřejmě snažil balík otevřít. „Otče!
“ zvolal náhle s výkřikem, v němž byla hrůza i hněv. „To jsou její šperky. Ty šperky, které mi svěřila. Ty je chceš zpronevěřit?
“ Ozval se krátký hrdelní smích. Shorthausovi přeběhl mráz po zádech. Pak několik vteřin strašlivého mlčení, potom tupá rána, bolestný sten a těžké tělo, které s rachotem narazilo na stůl. Následoval další pád, přímo na podlahu.
Otřes se přenesl až k Shorthousovi – postel se zachvěla. Už věděl, co se stalo. Byl svědkem vraždy syna vlastním otcem. Hrůza ho popohnala k činu.
Vyskočil, rozsvítil plyn a okamžitě si všiml hrozného detailu: spodní část tenké příčky mezi pokoji se vykláněla do jeho místnosti, jako by na ni z druhé strany něco těžkého dopadlo. Prkna byla popraskaná a ohýbala se dovnitř. Otočil se, aby běžel pro pomoc, když koutkem oka zaznamenal pohyb u podlahy. Něco tmavého, hadovitého se pomalu sunulo po koberci k němu.
Natáhl ruku, aby se přesvědčil. Na prstech ucítil cosi mazlavého a teplého. Strhl ji zpět s potlačeným výkřikem. Byla to krev – živá, tekoucí krev.
Už se neovládl. Vyrazil na chodbu a vrhl se na dveře vedlejšího pokoje. Zamčeno. Opřel se do nich celou vahou, zámek povolil a on vpadl dovnitř.
Tma. Ledový chlad. Hrobové ticho. Přes sklo okna stékala dešťová voda, v dálce se mihotala rozmazaná světla města.
Ale jinak nic. Žádný nábytek, žádný stůl, žádná těla. Pokoji vládl prázdný, otřesný klid. Shorthouse stál, třásl se a snažil se zaostřit zrak.
Pak krok za jeho zády a záblesk světla. Otočil se připravený čelit útoku – a spatřil jen paní domácí. Stála ve dveřích bledá jako křída, v černém šatu, s plamínkem svíčky v kostnaté ruce a s těma svýma zelenýma vyhaslýma očima. Vypadala příšerně.
„No tak,“ protáhla svým kovovým přízvukem. „Nějak nemůžete spát, nebo jen tak couráte po chodbě? “ Shorthouse nebyl schopen slova. Z hrdla se mu vydralo jen: „Stalo se tu něco…
něco hrozného. “ A pak už nedokázal pokračovat. „Ale jděte,“ řekla pomalu. „Všichni tu slyší a vidí to samé.
Já na tom poschodí nikdy nikoho dlouho neudržím. Dřív nebo později na to přijdou. Myslela jsem, že vám Angličanům to vadit nebude. Nic se tu nestalo.
To jen tak vypadá. “ Shorthouse zuřil. Vytáhl ruku, na které před chvílí ulpěla krev. „A tohle je taky jen zdání?
“ vyštěkl a strčil jí prsty přímo před oči. Podívala se a klidně odpověděla: „Masio? “ Shorthouse se otočil a s hrůzou zjistil, že jeho prsty jsou bílé, čisté, bez kapky krve. „Je to pryč,“ řekla žena s ušklebkem.
„A už se to nevrátí. Ne potom, co ho otec zabil. “ Shorthouse zalapal po dechu. „Bylo to dávno,“ pokračovala netečně.
„Ta rodina tu kdysi žila. Stanhardovi. Byli velcí páni na Wall Street, ale pak všechno zkrachovalo. Otec pronevěřil peníze a syna našli mrtvého.
Někteří říkali, že to nebyla sebevražda, že ho zabil vlastní otec. Ten umřel ve vězení. A od té doby je to tady takhle. “ Sehnula se, odhrnula koberec a ukázala mu tmavou, vsáklou skvrnu na podlaze.
„Tady se to stalo. “ Shorthouse se už nedíval. Utíkal. Ještě té noci se zbalil a dům opustil.
Ráno si našel hotel a v novinách dohledal: všechno byla pravda. Zkrachovalá firma Stanhard and Cole. Útěk, zatčení starého Steinharda, smrt jeho syna Oty.
A v domě, kde se to stalo, se dnes už zase pronajímají pokoje.
