„Sedmdesátiletý stařík, který sedí v postýlce pro novorozence a ptá se mě, jestli jsem jeho otec? To přece nemůže být pravda. ” Přesně tahle slova se mi ten den honila hlavou, když jsem stál v nemocničním pokoji a zíral na své právě narozené dítě. V roce 1860 se slušelo rodit doma, ale moje žena a já jsme se rozhodli jít s dobou a zajeli do nemocnice.
Když jsem druhý den ráno spěchal za doktorem Keanem, abych se zeptal na zprávy, netušil jsem, že se mi život obrátí vzhůru nohama. Doktor na mě vrhll podivný pohled a místo gratulace mi řekl, ať se jdu podívat sám. Ještě dodal, že kvůli mně končí s celou mou rodinou, a odkráčel pryč. Sám jsem zůstal stát jako opařený a s hrůzou jsem vstoupil do nemocnice.
Sestra u vchodu se při mém jméně tak lekla, že upustila plechové umyvadlo, které se s řinčením kutálelo po schodišti. Dovedla mě do pokoje, kde ležely novorozené děti, a ukázala na jednu postýlku. Tam seděl stařík. Vypadal na sedmdesát let.
Bílé řídké vlasy, dlouhý šedivý vous a unavené oči. „Ty jsi můj otec? ” zeptal se mě nakřáplým hlasem. „Tak mě odsaď laskavě vem pryč, nebo zařiď, aby mi sem aspoň dali houpací křeslo.
”
Můj syn, Benjamin Button, se narodil s tělem a myslí starce. Celý Baltimore o tom brzy mluvil. Já jsem se snažil dělat, co jsem mohl. Nechal jsem mu ostříhat vousy, obarvit vlasy načerno a ušít mu dětské šatičky.
Najal jsem chůvu, ale ta se na něj podívala a beze slova odešla. Koupil jsem mu hračky, cínové vojáčky, dřevěný vláček, plyšová zvířátka. On je ale ignoroval a místo toho si z knihovny nosil svazky encyklopedie a trávil odpoledne jejich studiem. Jednou jsem ho přistihl, jak kouří doutník, který ukradl z mého zásobníku.
Když mu bylo pět, zkoušeli jsme ho dát do školky. Učil se lepit barevné papíry a plést řetězy, ale pořád mu bylo smutno a byl ospalý. Nakonec jsme ho ze školky vzali, protože jsme tvrdili, že je ještě příliš malý. V dvanácti letech si začal všímat, že se jeho tělo mění.
Vlasy mu tmavly, vrásky mizely, hrbil se méně. Přišel za mnou, že chce nosit dlouhé kalhoty. Chtěl vypadat starší, než je. Uzavřeli jsme kompromis – dostal dlouhé kalhoty, ale musel si barvit vlasy a nesměl na ulici nosit brýle ani hůl.
V osmnácti vypadal jako padesátník. Poslal jsem ho studovat na univerzitu. Tam ho ale nechtěli přijmout. Tajemník školy mu nevěřil, že je mu osmnáct, a vyhodil ho.
Studenti se mu posmívali a honili ho ulicemi. Vrátil se domů ponížený a plný vzteku. Když mu bylo dvacet, začal pracovat v mé firmě. Vypadal jako můj bratr.
Začali jsme spolu chodit na taneční večírky a užívat si života. A pak ji potkal. Hildegarda Moncriefová. Mladá, krásná, s vlasy jako med a očima jako modré tůňky.
Byla to láska na první pohled. Během tance mi řekla, že miluje muže kolem padesátky, že mladí kluci jsou idioti. Já jsem jí neřekl pravdu o sobě. Nechal jsem ji věřit, že jsem starší muž s životními zkušenostmi.
A ona souhlasila, že si mě vezme. Její otec generál Moncrief zuřil. Nevěstě se nelíbilo, že jeho dcera si bere chlapa, kterému je nejméně padesát. Ale Hildegarda si prosadila svou.
Vzali jsme se a já jsem se stal nejšťastnějším mužem v Baltimoru. Naše manželství bylo krásné. Firma vzkvétala, já jsem mládl každým dnem. Hildegarda ale stárla normálně.
Po patnácti letech manželství začaly rozdíly mezi námi být nepřehlédnutelné. Já vypadal čím dál mladší, ona stárla. Když jsem se vrátil ze španělsko-americké války, kde jsem sloužil jako podplukovník, vypadal jsem jako třicátník. Zatímco ona byla už čtyřicátnice s prvními šedinami.
„Kždý mi teď říká, že vypadám mladší než kdykoli předtím,” řekl jsem jí jednou u večeře. Odpověděla mi pohrdavým pohledem: „Ty si myslíš, že se tím můžeš chlubit? ”
Naše manželství se rozpadalo. Já jsem tancoval na večírcích s mladými dívkami, zatímco Hildegarda vysedávala mezi starými gardedámami a sledovala mě s výčitkami v očích.
Lidé si šeptali, že jsem o dvacet let mladší než moje žena. Nakonec jsem předal firmu synovi Roscoeovi a vrátil se na Harvard, tentokrát jako student. Byl jsem slavný fotbalista, hrdina univerzity. Ale i tam jsem mládnul dál.
Za pár let jsem byl příliš malý a slabý na to, abych hrál. Spolužáci si ze mě dělali legraci. Říkali mi zázračné dítě. Po promoci jsem se vrátil domů.
Hildegarda už žila v Itálii. Nastěhoval jsem se k synovi, ale ten se za mě styděl. Řekl mi, ať mu říkám strýčku, aby nevypadal směšně. Chtěl, abych si nechal narůst falešné kotlety a nosil brýle, abych vypadal starší.
Plakal jsem kvůli tomu, ale on nedal na mě. Když vypukla válka, dostal jsem povolávací rozkaz. Jmenovali mě brigádním generálem. Ale když jsem dorazil do kasáren, strážný se mi vysmál, že si hraju na vojáčky.
Plukovník mi nevěřil a poslal pro mého syna. Roscoe si pro mě přijel a odvezl mě domů jako malého kluka. O pár let později se Roscoeovi narodil syn. Já jsem si s tím miminkem hrál na podlaze, už jsem zase byl dítě.
Chůva mě vodila do školky, kde jsem lepil barevné papíry a pletl řetězy. Učil jsem se říkat „slon” a „sluníčko”. Čas plynul a já jsem se zmenšoval. Nejdřív jsem přišel o vzpomínky na válku, pak na manželství, nakonec na celý svůj předchozí život.
Nakonec jsem si nepamatoval už vůbec nic. Jen jsem ležel v postýlce, dýchal a čekal, až přestanu existovat. Poslední, co jsem vnímal, bylo teplé sladké aroma mléka.
A pak už jen tma.
