Talíř vyletěl dřív, než Milan stačil říct jediné slovo. „Vypadni odsud, kriminálnice! “ Milušin hlas se zlomil, ale pravá ruka ji ještě poslouchala jistě. Strhla talíř z nočního stolku a mrštila jím přes pokoj.
Johanna mohla uhnout, ale neuhnula. Porcelán ji udeřil do ramene, odrazil se a rozpadl se o prkennou podlahu. Johanna si klekla a začala sbírat střepy. Miluše křičela, že ji v noci udusí, že byla ve vězení.
Milan stál v dveřích a mačkal čepici, nerozhodný, kam se podívat dřív. Johanna sbírala střepy jeden po druhém, nejdřív velké, pak drobné úlomky. Teprve když měla poslední mezi prsty, zvedla oči k Miluši. Nebyla v nich výčitka.
Právě to dívku rozzuřilo ještě víc. Milan se pokusil zasáhnout. „Miluško, co mám dělat? Nechat tě tu samotnou?
Beáta teď chodit nemůže. Nikdo jiný tu není. “
„Tak mě nech samotnou! Radši tady chcípnu, než abych zůstala s ní!
“ Miluše se otočila ke zdi a ztichla. Johanna sebrala poslední střep, narovnala se a odešla do předsíně. Milan za ní vyšel. „Nezlobte se na ni,“ řekl.
„Ona taková nebývala. “
„Byla hodná,“ odpověděla Johanna klidně. „Pořád je. Jen říká to, co si v její situaci myslí skoro každý.
“
Milan jí začal vysvětlovat, kde jsou peníze, léky, dřevo na zimu. Přepisoval seznam třikrát. Johanna ho nechala domluvit a pak řekla jen: „Jeďte. “
Milan jí nechal číslo na ubytovnu.
„Když se mi nedovoláte, pošlete zprávu. Měsíc se nevrátím, mám podepsaný turnus. “
„Ona při mytí kouše a plive,“ dodal váhavě. Johanna zvedla hlavu.
„Osm let jsem strávila ve vězení. Plivnutí mě opravdu nerozhodí. “
Milan se rozloučil se dveřmi pokoje, které zůstaly zavřené. Za nimi nebyl žádný zvuk.
„Jen to vydrž,“ zašeptal a odešel. Johanna zůstala v předsíni, dokud kroky úplně nezmizely. Pak schovala lístek s číslem pod plechovku od čaje, aby ho v noci nemusela hledat. Ráno přišlo ploché a šedé.
Johanna uvařila kaši a nesla ji Miluši. Dívka byla otočená ke zdi. „Nesahej na mě,“ zavrčela. „Řeknu tátovi, že jsi mě uhodila.
Nikdo ti nebude věřit. Už jednou tě zavřeli. Trestankyně. “
Johanna si přisunula mísu.
„Tak mě zavřou znovu. Ale než se to stane, tu mísu vyměníme. “
Miluše jí kousla do zápěstí tak hluboko, že se objevila krev. Johanna si ránu opláchla studenou vodou a pokračovala v práci.
Druhý den po ní Miluše hodila hrnek, třetí den skončila na jejím svetru lžíce kaše. Johanna všechno zvedla a nikdy si nestěžovala. Večer Miluše zavolala z pokoje: „Co vlastně chceš? Čekáš, že ti táta zaplatí?
Odsloužíš si měsíc a pak zmizíš! “
Johanna se objevila ve dveřích s rukama od pěny. „Žádné peníze mi neslíbil. Dohodli jsme se na jídle a střeše.
“
„Tohle je můj dům a kuchyň je mámina! “ Miluše ukázala na utěrku přes Johanino rameno. „Saháš na její věci! “
Johanna ji sundala a složila podle starých přehybů.
„Řekni mi, které jsou tvoje a které po mamince. “
Miluše se zarazila. „Dole v komodě,“ zamumlala. „Ty starší se zeleným proužkem.
“
„Dobře, díky. “
Druhý den přišla Johanna s lavorem a čistou košilí. „Dneska zkusíme sedět. “
„Ne.
“
„Včera jsi byla skoro deset minut opřená o polštáře. “
„To jsem neseděla, jen jsem pomalu padala. “
„Tak dneska budeme padat jiným směrem. “
Miluše nadávala, ale nechala se zvednout.
Při prvním pokusu sesunula doleva, Johanna ji zachytila. „Vidíš, nemá to cenu,“ vydechla Miluše. „Dneska jsi vydržela o sedm nádechů víc než včera. “
„Ty to fakt počítáš?
“
„Ano. Protože tvoje paměť si vybírá jen to, co se nepovedlo. “
Milušina cesta k uzdravení byla pomalá. Každý den se opakovalo cvičení, mytí, kaše.
Každý den se Miluše snažila Johaně něco udělat, a každý den zjišťovala, že Johanna neuhýbá. Jednou při masáži nohou Miluše propukla v pláč. Nenáviděla svoje nohy, dům, Johanu, ale hlavně tu holku, co si kdysi lakovala nehty na růžovo. Johanna mlčela a pokračovala v masáži.
Jednoho dne Miluše sykla bolestí při pohybu kotníku. Johanna okamžitě přestala. „Proč jsi mlčela? “
„Protože bys přestala.
“
„Ano. No právě. Cvičení není soutěž. Když budeš bolest schovávat, můžeme ztratit víc než jeden den.
“
Miluše se dívala do stropu. „Táta se vrátí za pár týdnů. Chci, aby na mě něco poznal. “
„Co?
“
„Že už nespadnu po sedmi nádeších. “
Johanna se posadila blíž. „Tak mu k tomu nedáme důvod. Tím, že se kvůli překvapení nezraníš.
“
Miluše se na ni dlouze podívala. „Mluvíš příšerně dospěle. To bude věkem. Kolik ti vlastně je?
“
Johanna otevřela ústa a zavřela je. „Dost. To není číslo. “
Miluše vyprskla smíchy.
Byl to první smích, který jí rozbulel v břiše. Pomalu se z nich stávaly přítelkyně. Miluše přestala hádat kvůli jídlu. Jednoho rána Johanna našla na spodním okraji rozvrhu, který si udělaly, připsanou větu: „Vzbudit jen jednou.
“ A pod tím: „Jestli budu spát, tak opravdu jen jednou. “
Johanna napsala křídou na dveře malou čárku za každý den, kdy Miluše nezkusila víc, než dovolovalo tělo. Dívka si toho všimla, ale nic neřekla. Jednou v noci Miluši probudil sen o matce.
Když otevřela oči, uslyšela z kuchyně zpěv. Tichou, houpavou melodii. Zdeninu ukolébavku. Tu, kterou znala jen babička, máma a ona.
Miluše se přitáhla k okraji postele a spadla na zem. Johanna přiběhla. „Odkud ji znáš? “ Miluše se třásla.
„Tu písničku, odkud ji znáš? “
„Zpívala mi ji máma, když jsem nemohla usnout,“ odpověděla Johanna překvapeně. Miluše se rozplakala. Přitiskla obličej Johaně na hruď a držela se jí, jako by se nesměla pustit.
„Máma mi zpívala každý večer. Myslela jsem, že ji nikdo jiný nezná. “
„Písničky cestují dál než lidé. “
„Neodcházej,“ zašeptala Miluše do svetru.
„Prosím. Dělala jsem ty hnusný věci schválně. Chtěla jsem, abys odešla dřív, než odejdeš sama. “
Od toho rána se rytmus domu změnil.
Miluše přestala jíst v posteli. Chtěla snídat v kuchyni. Cesta z pokoje ke stolu byla nejtěžší zkouška, jakou kdy podstoupila. Práh, který jako dítě překonávala bez přemýšlení, se stal nepřekonatelnou překážkou.
Ale Miluše ho překonala, i když to bolelo. Jednoho dne při cvičení Miluše ztuhla. „To lechtá,“ řekla. Obě se na sebe podívaly.
„Co jsi řekla? “
„Lechtá. Já to cítím. “
Miluše začala dělat první samostatné kroky.
Nejisté, vratké, ale vlastní. Johanna jí postavila oporu z prken. Počítaly doby, pak kroky. Když se Miluše poprvé opřela o podlahu a přijala část váhy, obě křičely radostí.
Venku napadl sníh. Johanna vyšlapala cestičku ke brance, posypala ji popelem, aby neklouzala. Miluše ji sledovala z okna. První pokus venku skončil pádem do sněhu.
Miluše se rozesmála. „Dálnice,“ vypravila ze sebe. „Ty jsi tomu fakt řekla dálnice. “
Ema Procházková z protějšího domu přiběhla, pomohla Miluši vstát a později nechala u přístavku kýbl hrubého štěrku.
Bez vzkazu. „Ona neumí říct promiň,“ řekla Miluše. „Možná tohle je její promiň. “
Milan volal málo, spojení stálo za nic.
Miluše mu vytrhla telefon a řekla jen: „Přijeď a uvidíš. “
Poslední týden před jeho návratem Miluše trénovala tajně. Na dveře si křídou dělala čárky za každý den, kdy tělo poslechlo. Johanna jí slíbila, že tátovi nic neřekne.
Milan přijel pěšky z hlavní silnice. U branky se zastavil. Na cestičce stála Johanna v jeho staré bundě. Proti ní Miluše.
Držela Johanina předloktí, ale stála sama na vlastních nohou. „Tati! “ zavolala Miluše. „Dívej se!
Já půjdu sama! Johano, pusť mě! “
Johanna ji pustila. Milanovi povolila kolena a klesl do mokrého sněhu.
Miluše udělala poslední dva kroky sama a dopadla mu do náruče. Celý měsíc si domů nesl obraz prázdného domu. Místo toho držel dceru, která stála na vlastních nohou. Večer seděli všichni tři u stolu.
Milan vytáhl starou konvici a uvařil čaj. U třetího šálku se jeho ruka zastavila. Pak ho postavil před Johanu. „Zůstaň,“ řekl.
„Ne kvůli Miluši, i když taky kvůli ní. Ale ne jako pečovatelka. Prostě zůstaň. Nebudu na tebe tlačit.
Počkám. “
Ze stěny se ozvalo zavrzání postele. „No konečně,“ zamumlal ospalý hlas. „Už jsem si myslela, že to budu muset zařídit já.
A nešeptejte, tady je slyšet úplně všechno. “
Zima ubíhala. Miluše se učila rozlišovat pokrok od spěchu. Milan se učil nechat ji dělat věci sama.
Johanna se učila říkat, když potřebuje pomoc. Jednoho podvečera přijelo k domu dlouhé černé auto. Z něho vystoupila Eliška Urbanová. Nemoc jí zmenila tělo nerovnoměrně.
Tvář měla oteklou a popelavou. Johanna věšela prádlo. Když zaslechla západku branky, otočila se. „Johanko.
“ Hlas poznala dřív než tvář. „Prosím, vyslechni mě. “
„Odejděte. “
„Vím, kde jsi.
Hledala jsem tě tři měsíce. Mám rakovinu, čtvrté stádium. Lékaři mi nedávají měsíce. A já nespím.
Zdá se mi o tvojí mámě každou noc. Stojí u postele a nic mi neříká. “
Co ode mě chcete? „Odpuštění, abych měla klid.
“
Ne. Eliška klesla na kolena do bláta. Johanna k ní vykročila. „Vstaňte!
“
„Ať to vidí celá ulice. Já ti řeknu, proč jsem přijela. Potom mě vyžeň. Zítra jdu na policii.
Podám trestní oznámení. Všechno jsem sepsala. Jak ta krádež byla doopravdy, že peníze vzal Štěpán, že jsem tě přiměla vzít vinu na sebe, že jsem před soudem lhala. “
Sáhla do kabelky a vytáhla složený list.
„A ještě něco. Před dvěma lety v listopadu jel Štěpán z klubu. Opilý. Řekl mami, myslím, že jsem někoho srazil.
Pomohla jsem mu. Nechala jsem auto odvézt do šrotu. Na té silnici zemřela žena. “ Johanna přestala dýchat.
„Milanova žena. Milušina matka. “
Dvůr se kolem Johaniny hlavy zatočil. Ten samý syn, který jí vzal osm let, vzal Milanovi ženu a Miluši matku.
Eliška pokračovala: „Zítra řeknu policii i tohle. V tom oznámení je všechno. “
Stála tam a třásla se. Johanna jí nakonec pomohla vstát.
Za dvojitým oknem stála Miluše. Slyšela jen útržky, ale viděla Johanin obličej. A pochopila, že se stalo něco, co Johanna nečekala. Ve stejnou dobu, o stovky kilometrů dál, Štěpán Šebek poslouchal hlasovou poznámku v matčině telefonu.
Eliška tam nadiktovala celé prohlášení pro advokáta. Štěpán si ji poslechl dvakrát. Pak telefon vrátil na místo a vyfotil si adresu, kterou si matka poznamenala. Domů.
Milan odjel do města pro materiál na nové zábradlí. Auto se mu porouchalo, zůstal přes noc u kolegy. Johanna spala na lavici v kuchyni. Probudil ji proud studeného vzduchu od dveří.
Než stačila vstát, muž v kožených rukavicích jí sevřel krk. V pachu kůže a benzínu poznala Eliščino obočí, těžkou bradu. Štěpán. „Nedělej to těžší,“ zašeptal.
„Už jednou všichni uvěřili, že jsi pachatelka. Když zmizíš podruhé, každý si to vysvětlí po svém. “
Za stěnou začala Miluše bušit do dveří. Johanna se snažila zachytit Štěpánových rukávů, ale prsty jí slábly.
Ve tmě narazily na střep z rozbitého hrnce. Pak dveře přestaly drnčet. Miluše si sedla na postel a spustila nohy na podlahu. Po stovkách opakování cvičení, po krocích přes práh, po dnech, kdy se učila znova důvěřovat vlastnímu tělu, vstala.
Přešla ke skříni. Za skříní stála stará dědova lovecká dvojka. Věděla, kde jsou náboje. Dveře pokoje byly zajišténě zástrčkou, rám byl starý.
spodní vrut se vyklal ve vydrolaném dřevě. Dveře odskočily. „Nech ji! “ Štěpán se otočil.
Ve dveřích stála Miluše v noční košili. Pušku držela níž, než by držel zkušený střelec, ale obě hlavně směřovaly na jeho tělo. „Zabil jsi moji mámu. A druhou ti nedám!
“
Štěpán vyrazil proti ní. Nezpomalil ani ve chvíli, kdy viděl, jak nejistě stojí. Počítal s tím, že uhne. Neuhnula.
Výstřel zaplnil kuchyni. Štěpánovo tělo se stočilo stranou, broky ho zasáhly do ramene a boku. Sjel po omítce dolů. Miluše nesklonila zbraň.
Druhá hlaveň byla nabitá. Štěpán to poznal a z jejího obličeje poznal i to, že to ví ona. Zůstal na místě. Johanna se začala sunout po čtyřech.
Chrčela a kašlala, ale doplazila se k Miluši a zavěšila se jí na paže. Venku se rozsvítilo první světloZáchranáři a policsijé hlídka přijeli za pár minut. Johanna se bránila nosítkům, dokud se jí hlas úplně neztratil. Odvezli ji na vyšetření.
Štěpána odvezla jiná sanitka. Miluše seděla zabalená v dece a třásla se. Milan přijel ráno. Nejdřív do nemocnice za Johanou, pak za Miluší.
Teprve pak s ním policie řešila zbraň. Neobhajoval se. „Byla moje. Měla být zabezpečená líp.
“
Zbraň se domů nevrátila. Milušino podání proběhlo šetrně, s lidmi, kteří měli hlídat, aby nemusela stejnou noc popisovat znovu. Zkoumalo se, jestli v okamžiku výstřelu stále probíhal útok. Dospěli k závěru, že Miluše střílela, když odvracela bezprostřední útok na Johanino zdraví a život.
Do hlavního líčení uplynulo několik měsíců. Eliška Urbanová vypovídala v sedě. U soudu četla své prohlášení pomalu, bez ozdobných vět. Na syna se nepodívala ani jednou.
Jen u jedné věty se jí začaly třást ruce. „Vozidlo řídil můj syn. “
Štěpán byl odsouzen za oba skutky. Za noc na silnici, kde zemřela Zdena, i za noc v Milanově domě.
Nastoupil do stejného vězeňského zařízení, z něhož kdysi po propuštění vyšla Johana. Eliška se rozsudku nedožila. Zemřela dva týdny před jeho vyhlášením. Johanna přijela na pohřeb sama.
Počkala, až se ostatní rozejdou, a na čerstvě zasypaný hrob položila dva karafiáty. Pak odešla, aniž by komukoli vysvětlovala, co pro ni to gesto znamenalo. Další jaro přišlo téměř bez přechodu. Dvůr oschl.
Podél cestičky se v jarním světle lesklo nové modré zábradlí, které Milan stavěl kvůli Miluši. Už ho skoro nepotřebovala. Teď šla po dvoře sama, bez opory, v nových šatech a botách s nízkým podpadkem. Johanna stála u branky.
Měla jednoduché světlé šaty a přes vlasy bílý svatební šátek uvázaný postaru. Za brankou se shromáždila skoro celá vesnice. Ema Procházková držela misku s rýží. Místní policista přinesl harmoniku.
Lidé plakali otevřeně. V tomhle domě se dřív při pláči zavíraly dveře a zatahovaly závěsy, aby nic nebylo slyšet ven. Teď zůstala okna otevřená.
Do pokojů šel jarní vzduch, hlasy ze dvora a světlo, které už nikdo nemusel tlumit.
