Dva kameny v italské ulici na pražských Vinohradech dnes nesou jen dvě jména. Arnošt Bruner a Irena Brunerová. Pod nimi se skrývá mnohem víc než strohá slova „deportováni, zavražděni“. Skrývá se tam život, který začal úplně normálně.
Arnošt se narodil 10. května 1895 v Dolních Kounicích u Brna do rodiny Emila a Marie Brunerových. V některých dokumentech se objevuje německá podoba jeho jména Ernst, což tehdy bylo běžné. Byl to muž, který si vybudoval pevnou profesní pozici.
Z dochovaných dokladů vystupuje jako inženýr a úředník, pohyboval se ve světě průmyslu, obchodu a služebních cest. Dopis z 29. prosince 1923 od společnosti Skalné hutě Lukeš a spol. s ručením omezeným potvrzuje, že u nich pracuje pan Arnošt Bruner, inženýr, a že potřebuje cestovní pas za účelem obchodních cest do evropských států.
Firma tehdy komunikovala s policejním ředitelstvím v Praze jménem svého zaměstnance, což dokládá jeho důležité postavení. O pět let později, v roce 1928, firma Peček a spol. ručila za veškeré daňové povinnosti svého úředníka pana inženýra Arnošta Brunera za účelem obnovení cestovního pasu. Mezitím si v roce 1927 udělal řidičské oprávnění, což tehdy nebylo samozřejmostí.
S fotografií, podpisem a úředním razítkem – takový byl Arnošt, muž, který patřil k modernímu hospodářskému prostředí první republiky. Na druhé straně stojí Irena. Narodila se 6. prosince 1911 v Hodolanech u Olomouce rodičům Arnoštu a Idě Rajnišovým, rozené Mandlerové.
Z pasového formuláře z přelomu let 1938 a 1939 na nás hledí mladá žena s tmavými vlasy, klidná a upravená. Její podpis je výrazný a osobní. V kolonce zaměstnání stojí „manželka úředníka“, později německy „Hausfrau“, žena v domácnosti. Ale ona byla víc než jen úřední zápis.
Byla dcerou, manželkou, člověkem s vlastní tváří a životní cestou. Jejich příběh se spojil 26. září 1938, kdy se v Praze vzali. Jemu bylo třiačtyřicet let, jí šestadvacet.
Jen několik dní předtím, než byla podepsána mnichovská dohoda a stát přišel o pohraničí. Nemůžeme vědět, co si tehdy říkali nebo co prožívali, ale jejich manželství začalo v době, kdy se svět kolem nich začínal lámat. Už od října 1938 byli přihlášeni k pobytu na Královských Vinohradech v Italské ulici. V prosinci 1938 si Irena zažádala o nový cestovní pas platný do všech evropských států.
Účel cesty byl soukromý, pravděpodobně do Německa. Nevíme, jestli to byla jen běžná cesta nebo zoufalý pokus o přípravu odchodu. Bez dalších dokumentů to nepoznáme. Stačí si ale uvědomit, že to bylo jen pár měsíců před okupací a vznikem protektorátu.
Úřady tehdy začaly shromažďovat osvědčení o státním občanství, domovské listy, rodné listy, oddací listy. V roce 1939 už bylo každé potvrzení o původu a náboženství nebezpečnější než kdy dřív. V kolonkách se objevovalo židovské vyznání zapsané zkratkami MOS nebo Izrael. To, co mělo být neutrální údaj, se stalo nástrojem k pronásledování.
Z dochovaných dokumentů se skládá obraz obyčejných lidí. On měl práci, bydlení, řidičák a cestovní doklady. Ona měla tvář, podpis a vlastní jméno. Ničím se neprovinili.
Jen patřili mezi lidi, které nacistický stát označil za nepřátele na základě původu. Jejich konec známe z transportních záznamů. Dne 3. srpna 1942 byli deportováni z Prahy do Terezína transportem AA2TV.
Arnošt pod číslem 843, Irena pod číslem 844. Vedle sebe, jako pár, jako jedna domácnost. V Terezíne strávili jen sedmnác dní. Už 20.
srpna 1942 nastoupili do transportu BB do Rigy, kde je vedle sebe jako čísla 660 a 661. Mezi příjezdem do Terezína a odjezdem do Rigy uplynulo pouhých sedmnáct dní. Terezín pro ně nebyl dlouhodobým místem věznění, ale pouhou stanicí na cestě, ze které se nikdo nevrátil. Riga byla místem nacistické vyhlazovací politiky ve východní Evropě.
Přesné datum jejich smrti z dostupných dokladů neznáme. Víme ale, že deportace neměla za cíl jejich přesídlení, ale fyzickou likvidaci. Když se jejich příběh poskládá dohromady, má jasný oblouk. Arnošt se narodil roku 1895 do židovské rodiny, vyrostl v době monarchie, dospěl do první světové války a vzniku Československa.
V meziválečné Praze si vybudoval profesní existenci a oženil se s mladou ženou z Hodolan. Jejich manželství trvalo necelé čtyři roky, z toho většinu času prožili v zemi, kde se Židům zavíraly možnosti normálního života. Nacistická evidence je nakonec proměnila v čísla 843, 844 a později 660, 661. Ale rekonstrukce jejich příběhu dělá opačný pohyb.
Bere čísla a vrací jim jména a tváře. Už to nejsou jen záznamy „Arnošt Bruner zahynul, Irena Brunerová zahynula“. Ale znovu Arnošt a Irena Brunerovi z Italské ulice. Dva lidé, jejichž normální život byl násilně přerušen.
A jejich jména nemají být čtena jako statistika, ale jako svědectví a vzpomínka.
