V Paříži roku 1855 narazili dělníci při rekonstrukci domu na mumifikované tělo dítěte ukryté v konstrukci zdi. Na první pohled viselo podezření nad každým, kdo v bytě žil v době nálezu. Policie stála před zásadní otázkou: zemřelo dítě nedávno, nebo už před lety? Do případu vstoupil lékař Bergeret.
Prohlédl ostatky a všiml si larev, kukel a dalších stop po hmyzu. Podle tehdejších znalostí o životních cyklech much dospěl k překvapivému závěru: tělo tam neleželo týdny, ale roky. Část hmyzu pocházela z vajíček nakladených v dřívějším roce, další stádia dokazovala ještě starší kolonizaci. Jeho závěr zásadně změnil směr vyšetřování.
Pokud dítě leželo ve zdi dlouhou dobu, nemohli za jeho smrt odpovídat současní obyvatelé bytu. Podezření se přesunulo na manželský pár, který tam bydlel před nimi. Rozhodující důkaz nepřinesl svědek ani přiznání, ale hmyz, který na těle žil. Tento případ bývá označován za první doložené použití entomologie v západním právním vyšetřování.
Hmyz už nesloužil jen jako zajímavost, ale jako klíč, který vyloučil jednu skupinu podezřelých a nasměroval vyšetřování jinam. Kořeny tohoto oboru jsou ale mnohem starší. Už ve třináctém století popsal čínský vyšetřovatel Sung Cch’, autor spisu The Washing Away of Wrongs, případ vraždy spáchané srpem na rýžovém poli. Nařídil všem dělníkům položit srpy na zem.
Krev nebyla okem viditelná, ale mouchy se zhlukly jen na jednom nástroji, protože cítily nepatrné zbytky krve. Majitel srpu se přiznal. Nešlo tehdy ještě o výpočet doby smrti, ale o rané využití hmyzího chování jako vyšetřovacího indikátoru. Právě proto je tento příběh považován za symbolický začátek oboru.
Vědecký základ forenzní entomologie vznikl až v devatenáctém století ve Francii. Důležitou předfází byly exhumace, při nichž si lékaři začali všímat, že rozkládající se těla obývají opakovaně podobné skupiny členovců. Významnou osobností byl Mathieu Orfila, který rozpoznal roli larev v rozkladu. Mezi lety 1850 a 1900 se z těchto dílčích poznatků zrodila skutečná disciplína.
Druhým velkým jménem oboru se stal Jean Pierre Mégnin. Nepracoval už jen s jedním nápadným případem, ale vytvořil systematičtější teorii sukcesních vln hmyzu na mrtvém těle. Formuloval první skutečně testovatelný model ekologické sukcese a položil základ moderního odhadu doby smrti podle postupného osidlování mrtvoly různými skupinami členovců. Bergeret otevřel dveře, Mégnin z oboru udělal skutečnou disciplínu.
S Mégninem je spojen i další významný případ. V roce 1878 byl v Paříži nalezen mumifikovaný novorozenec. Šlo o první francouzský případ, v němž hráli důležitou roli roztoči. Mégnin spojil nálezy na těle s přítomnými členovci a využil je při odhadu doby smrti.
Tento případ ukázal přechod od jednorázového experimentu k vědomému zapojení entomologie do širšího soudnělékařského vyšetřování. Ve dvacátém století se obor načas ocitl spíše na okraji, ale nikdy nezanikl. Mezi šedesátými a osmdesátými lety ho v Evropě drželi při životě Marcel Leclercq a Pekart, zatímco v Severní Americe se postupně rozvíjel směrem k rutinnímu použití v trestních případech. Dnešní forenzní entomologie už neřeší jen otázku, kolik dní je člověk mrtvý.
Pracuje s teplotními modely, druhovou identifikací, mikroklimatem, toxikologií hmyzu a také s tím, jestli tělo nebylo přemístěno z jednoho prostředí do druhého. Historické jádro oboru ale zůstává stejné: z biologického života hmyzu se čte právní příběh smrti. Forenzní entomologie je pozoruhodná tím, že nepracuje s člověkem přímo, ale s organismy, které na jeho smrt reagují. Pachatel může tělo skrýt, oddálit jeho nález nebo se pokusit rozklad maskovat.
Hmyz ale reaguje podle přírodních zákonitostí, ne podle lidské lži. Právě proto se z oboru stal cenný pomocník soudního lékařství. Dějiny forenzní entomologie mají dva zakladatelské momenty. Prvním je středověký čínský případ, který ukázal, že hmyz může usvědčovat pachatele.
Druhým, rozhodujícím pro moderní vědu, je Bergeretův případ z roku 1855, v němž byla poprvé entomologie použita k určení stáří těla a ke změně směru vyšetřování. Mégnin pak této metodě dal teorii a systém. Dohromady tyto příběhy tvoří jednu z nejzajímavějších kapitol dějin kriminalistiky. S oborem je spojeno také jméno Marka Beneckeho, německého kriminálního biologa a specialisty na forenzní entomologii.
Narodil se v roce 1970 v Rosenheimu, studoval v Kolíně nad Rýnem, získal doktorát z biologie a koncem devadesátých let pracoval v newyorské kanceláři hlavního soudního lékaře na Manhattanu. Od roku 1999 působí jako nezávislý soudní znalec pro biologické stopy a forenzní entomologii. Absolvoval výcvik na FBI Academy v Quanticu a byl součástí týmu, který v Moskvě zkoumal Hitlerovy dentální ostatky.
Kromě odborné práce se věnuje popularizaci vědy a srozumitelným přednáškám pro širokou veřejnost.
