Věděla o jeho sadistických sklonech, když se za něj vdávala. Dokonce mu aktivně pomáhala unášet mladé dívky, které pak spolu držely v dřevěné bedně pod postelí. Věřila, že ona je ta výjimečná, ta milovaná manželka a matka jeho dětí, zatímco ostatní ženy byly jen objekty pro jeho krutost. Jenže Cameron začal uplatňovat stejné sadistické rituály, kontroly a psychologický teror i na ni samotnou.
Janice pochopila, že její status výjimečné ženy byl jen dočasný nástroj manipulace. Ze strachu o vlastní život a životy dětí se rozhodla manžela udat policii. Není to ojedinělý případ. Celá ta představa má mnohem hlubší kořeny, než by se mohlo zdát.
Z evolučního hlediska jsou lidské partnerské preference dodnes ovlivněny tisíciletími boje o přežití v nebezpečném prostředí. V dávné historii závisel život ženy a jejího potomstva na schopnosti muže projevovat dominanci, agresi a sílu vůči vnějším hrozbám. Vysoká hladina testosteronu a ochota likvidovat nepřátele byly znakem genetické zdatnosti a schopnosti zajistit zdroje. V ženském podvědomí se proto dodnes může aktivovat vzorec, který krutost muže nevnímá jako přímé ohrožení, ale jako užitečný nástroj k eliminaci vnějšího světa.
Klíčovým prvkem je takzvaná selektivní domestikace. Žena podléhá biologicky lákavé iluzi, že muž bude surovou bestií pro všechny ostatní, ale vůči ní samotné se promění v krotkého a oddaného služebníka. Tato představa jí nabízí pocit absolutního bezpečí, neboť má na své straně sílu, které se celé okolí bojí. Tento biologický základ je v moderní společnosti masivně posilován kulturními narativy.
Příběhy typu Kráska a zvíře učí ženy věřit mýtu nápravy, tedy představě, že uvnitř každého krutého muže se nachází zraněné jádro, které lze vyléčit čistou a bezpodmínečnou láskou. Popkultura, romantická literatura a kriminální dokumenty často vykreslují sériové vrahy a gangstery jako charismatické, vysoce inteligentní a fatálně osamělé jedince, což v ženách podněcuje syndrom zachránkyně. Žena pak začne omlouvat partnerovo kriminální chování a vnímá sama sebe jako jedinou osobu, která mu skutečně rozumí. Na individuální úrovni k tomuto chování nejčastěji inklinují ženy s konkrétním psychologickým nastavením.
Velmi často se jedná o osoby s traumatem z dětství, které vyrůstaly v přítomnosti chladných, tyranských nebo emocionálně nedostupných otců. Tyto ženy v dospělosti podvědomě vyhledávají podobně nebezpečné muže, aby se pokusily přepsat svůj traumatický příběh a konečně zvítězit tím, že tyrana donutí k lásce. Významnou roli hraje také nízké sebevědomí a s ním spojená touha po extrémní validaci. Pokud muž pohrdá celým světem a páchá krutosti na ostatních lidech, ale před jednou konkrétní ženou poklekne, dává jí to obrovský až intoxikující pocit vlastní hodnoty, moci a výjimečnosti.
V kriminologii a psychiatrii se pro extrémní formu této přitažlivosti používá odborný termín hybristofilie. Historické případy ukazují, že tato dynamika spolehlivě funguje i v nejbrutálnějších souvislostech. Americký sériový vrah Ted Bundy, který chladnokrevně zavraždil desítky mladých žen, přitahoval během svých soudních procesů davy fanynek, které se dokonce oblékaly jako jeho oběti, aby upoutaly jeho pozornost. Carole Ann Boone mu natolik podlehla, že se za něj během procesu provdala a porodila mu dítě.
Podobně satanský vrah Richard Ramirez, známý jako Night Stalker, obdržel do vězení stovky zamilovaných dopisů od žen, z nichž jedna, Doreen Lioy, s ním nakonec uzavřela sňatek přímo v cele smrti a vytrvale prohlašovala, že je to jemný a nevinný člověk. Dokonce i vůdce vražedného kultu Charles Manson přitahoval v pokročilém věku mladé obdivovatelky, které v něm viděly spirituálního vůdce. Tyto ženy paradoxně využívaly skutečnost, že vrah byl bezpečně izolován za mřížemi. To jim poskytovalo absolutní kontrolu nad vztahem, ve kterém nemohly být opuštěny ani podvedeny.
Krutí muži a lidé s poruchami osobnosti, jako je psychopatie nebo narcismus, navíc tyto ženy mistrně manipulují pomocí propracovaných technik. Na začátku vztahu aplikují takzvané love bombing, bombardování láskou. Ženu zahltí intenzivní pozorností, dárky a komplimenty, čímž v ní vybudují silnou psychickou závislost. Následně se stylizují do role oběti nespravedlivého systému a krutého světa, aby v ženě probudili ochranitelský mateřský pud, a postupně ji izolují od rodiny a přátel.
Tragickým vyústěním je skutečnost, že psychopatická osobnost z principu není schopna hlubokého a nesobeckého citu. Jakmile pomine počáteční fáze okouzlení, nebo jakmile muž získá to, co potřeboval, jeho krutost, kterou žena dříve sledovala pouze jako divák u ostatních lidí, se nevyhnutelně obrátí proti ní samotné. Mnohem dramatičtější rozměr tento fenomén získává v reálném životě, kdy žena vstoupí do přímého partnerského vztahu s mužem, o jehož krutosti vůči okolí ví, ale věří, že ona sama je před ní chráněna. Ženy, které podlehnou iluzi, že zlému muži budou vládnout, se velmi často stávají těmi nejzranitelnějšími oběťmi.
Psychopatická osobnost totiž nedisponuje kapacitou pro selektivní empatii a dříve či později přenese svou agresi i za dveře společné domácnosti. Tento tragický posun od obdivované partnerky k týrané či zavražděné oběti je ukázkovým příkladem traumatu vazby, kdy si agresor podmaňuje oběť cyklickým střídáním extrémního násilí a následného hlubokého projevování lítosti. V počátcích vztahu, kdy muž prokazuje krutost vůči vnějšímu světu, zažívá žena pocit triumfu. Vidí, jak partner manipuluje s lidmi a ubližuje jim, zatímco k ní se chová pozorně.
Toto chování však není projevem skutečné lásky, ale promyšlenou fází získávání kontroly. Jakmile agresor ženu úspěšně izoluje od rodiny a přátel, kteří by jí mohli varovat, maska oddaného ochránce padá. Muž si uvědomí, že žena je plně v jeho moci, a její dřívější výjimečnost v jeho očích ztrácí hodnotu. V ten moment se dravý instinkt, který žena dříve obdivovala jako nástroj ochrany proti okolí, obrátí proti ní samotné.
Historie kriminalistiky nabízí mrazivé příklady žen, které vstoupily do života krutých mužů s přesvědčením, že jsou pro ně nedotknutelné, aby nakonec zaplatily cenu nejvyšší. Jedním z nejvýznamnějších případů je příběh Janice Hooker, která se zamilovala do Camerona Hookera. Věděla o jeho sadistických sklonech a zvrácených fantaziích, a dokonce mu aktivně pomáhala unášet mladé dívky, které pak společně držely jako sexuální otrokyně v dřevěné bedně pod postelí. Janice dlouho žila v iluzi, že ona je ta milovaná manželka a matka jeho dětí, zatímco ostatní ženy jsou pouhé objekty pro jeho krutost.
Cameron však postupně začal uplatňovat stejné sadistické mučení, rituály, kontroly a psychologický teror i na ni samotnou. Janice nakonec pochopila, že její status výjimečné ženy byl jen dočasný nástroj manipulace, a ze strachu o vlastní život a životy svých dětí se rozhodla manžela udat policii. Další tragickou ukázkou je osud žen, které se staly partnerkami kanadského sériového vraha Paula Bernarda. Když se do něj zamilovala Karla Homolka, viděla v něm charismatického, ambiciózního a pohledného muže, který jí zahrnoval pozorností.
Paul však vykazoval silné psychopatické a sadistické rysy. Karla byla natolik zaslepena touhou udržet si jeho lásku a být tou jedinou, která pro něj udělá cokoli, že mu začala pomáhat s únosy, znásilňováním a vraždami mladých dívek, včetně její vlastní čtrnáctileté sestry Támy. Karla věřila, že tyto zvrácenosti jsou jen tajným poutem mezi nimi a že Paul ji hluboce miluje. Pravda však byla taková, že Paul ji brutálně fyzicky týral, psychicky ponižoval a systematicky z ní dělal svou další oběť a spolupachatelku v jednom.
Tento vzorec chování se projevuje i mimo sféru sériových vrahů, například v prostředí organizovaného zločinu. Ženy, které jsou fascinovány mocí, penězi a brutalitou mafiánských bossů či vůdců kartelů, často vstupují do těchto vztahů s pocitem, že jako královny podsvětí budou nošeny na rukou. Realita těchto vztahů je však protkána neustálým strachem a domácím násilím. Pokud je muž schopen bez mrknutí oka nařídit vraždu konkurenta nebo mučit nepřítele, nemá žádné morální zábrany sáhnout na svou partnerku, jakmile projeví nesouhlas nebo neposlušnost.
Tyto ženy se stávají vězeňkyněmi v luxusních sídlech, jsou vystaveny extrémní kontrole, žárlivým výpadům a v mnoha případech jsou svými partnery zavražděny jen kvůli podezření z nevěry nebo neloajality. Krutost, která je na začátku přitahovala, se tak v naprosté většině případů stává jejich vlastním rozsudkem smrti. Rozpoznání nebezpečí v počátečních fázích vztahu s mužem, který vykazuje antisociální nebo psychopatické rysy, je pro zamilovanou ženu extrémně obtížné. Tyto osobnosti jsou mistry v maskování svých skutečných úmyslů a dokážou obratně využívat ženskou touhu po výjimečnosti a lásce.
Přechod od okouzlení k destrukci však vždy provázejí konkrétní varovné signály, které žena vlivem kognitivního zkreslení často přehlíží. Prvním a nejvýraznějším varovným signálem je paradoxně to, co ženy zpočátku vnímají jako největší romantiku, tedy love bombing. Muž se od prvního okamžiku chová, jako by našel svou spřízněnou duši. Vztah se vyvíjí nepřirozeně rychle, zahrnuje ženu grandiózními gesty, dárky a neustálými vyznáními absolutní oddanosti.
Tento intenzivní tlak nemá za cíl ženu potěšit, nýbrž v ní vybudovat rychlou a hlubokou emocionální závislost. Ruku v ruce s tím přichází rychlá snaha o majetnictví, kterou agresor maskuje jako ochranitelský pud. Začíná nenápadně kontrolovat, s kým se žena stýká, jak se obléká a jak tráví volný čas, přičemž jakýkoliv projev její nezávislosti interpretuje jako zradu nebo nedostatek lásky. Dalším kritickým signálem je absence empatie vůči ostatním lidem a zvířatům kombinovaná s pohrdáním společenskými pravidly.
Muž se může k partnerce chovat jako k princezně, ale k číšníkům v restauraci, ke svým podřízeným nebo k bývalým partnerkám se chová arogantně, krutě či chladně. Žena v této fázi podléhá iluzi, že k ní se takto nikdy chovat nebude, protože ona je ta výjimečná. Skutečnost je však taková, že krutost vůči okolí ukazuje jeho pravou povahu, zatímco laskavost vůči ní je pouze dočasná maska. Varovným znamením je také neustálé stavění se do role oběti.
Za všechny jeho minulé neúspěchy, konflikty nebo případné problémy se zákonem může vždy někdo jiný. Nespravedlivý systém, zlí lidé nebo zhrzená bývalá partnerka, čímž v nové ženě záměrně probouzí ochranitelský mateřský pud a syndrom zachránkyně. Postupně se v chování objevuje takzvaný gaslighting, sofistikovaná forma psychické manipulace, při které agresor zpochybňuje partnerčino vnímání reality, její paměť a zdravý rozum. Pokud žena poukáže na jeho lži nebo kruté chování, muž situaci otočí tak, že ona je ta hysterická, paranoidní nebo přecitlivělá.
Tento mechanismus systematicky ničí ženské sebevědomí a schopnost důvěřovat vlastním instinktům. Posledním varovným signálem před propuknutím otevřeného násilí je postupné testování hranic. Muž nejprve ženu urazí vtipem, pak ji veřejně poníží, následně jí v hádce zatarasí cestu nebo s ní hrubě zatřese. Pokud žena toto chování omlouvá nebo odpouští, agresor dostává potvrzení, že jeho moc nad ní je kompletní, a násilí se začne cyklicky stupňovat.
Uniknout z takového vztahu znamená pro ženu teprve začátek dlouhé a bolestivé cesty. Psychologická rehabilitace žen, které přežily vztah s psychopatem, připomíná detoxikaci těžce závislého člověka a deprogramování oběti náboženského kultu. Tyto ženy totiž neodcházejí z běžného nefungujícího vztahu, ale ze systému intenzivního psychického teroru, který zcela rozbil jejich identitu. První fáze rehabilitace je zaměřena na zajištění fyzického bezpečí a stabilizaci akutního traumatu.
Ženy často trpí komplexní posttraumatickou stresovou poruchou, prožívají záchvaty paniky, trpí nespavostí a neustálým strachem z pomsty partnera. V této fázi psychologové pracují na obnovení základního pocitu bezpečí a učí ženu techniky zvládání úzkosti. Klíčové je nastolit absolutní přerušení veškerého kontaktu s agresorem. Je to extrémně náročné, protože ženy vlivem prožitého traumatu zažívají takzvané abstinenční příznaky.
Silnou touhu se k partnerovi vrátit a znovu zažít ty prchavé momenty, kdy je nosil na rukou. Druhá fáze terapie se soustředí na dekonstrukci prožité manipulace a zpracování viny. Ženy v sobě nesou obrovskou vinu a stud za to, co všechno partnerovi dovolily, jak moc se nechaly ponižovat, nebo že dokonce omlouvaly jeho krutost vůči ostatním. Terapeut pomáhá ženě pochopit mechaniku zneužívání.
Vysvětluje jí, jak fungoval love bombing a gaslighting, a ukazuje jí, že její reakce byly přirozenou odpovědí na extrémní psychologický tlak. Cílem je sejmout z oběti odpovědnost za chování agresora a převést vinu tam, kam skutečně patří, tedy na pachatele. Závěrečná a nejdelší fáze rehabilitace je věnována obnově identity a přepsání sebedestruktivních vztahových vzorců. Terapeut s klientkou detailně analyzuje její minulost a dětství, aby odhalil, proč byla k tomuto typu krutého muže tak silně přitahována.
Žena se učí znovu nalézt svou vlastní hodnotu, která již nebude závislá na validaci od nebezpečného predátora. Zásadní součástí je nácvik pevných osobních hranic a schopnosti říkat ne. Teprve když žena plně porozumí svým vnitřním zranitelnostem, dokáže v budoucnu včas rozpoznat varovné signály a vybudovat si zdravý, bezpečný a rovnocenný partnerský vztah založený na skutečné úctě, nikoliv na nebezpečné iluzi výjimečnosti. Extrémním a nejvíce tragickým vyústěním patologické přitažlivosti je moment, kdy žena překročí hranici pasivního diváka či oběti a stane se aktivní spolupachatelkou kriminálních činů.
Tento jev fascinuje kriminologii i psychologii po celá desetiletí. Ukazuje totiž, jak hluboko dokáže psychická manipulace a touha po absolutním splynutí s dominantním partnerem změnit morální kompas člověka. Ženy v těchto dynamikách často páchají činy, kterých by samy o sobě nikdy nebyly schopny, a stávají se nástrojem destrukce v rukou psychopatického vůdce. Proměna běžné ženy ve spolupachatelku brutálních zločinů málokdy nastává ze dne na den.
Jde o plíživý proces, který psychologie popisuje skrze několik klíčových mechanismů. Sdílená psychóza. Jedná se o psychiatrický syndrom, kdy se bludy, paranoidní myšlenky nebo antisociální nastavení jedné dominantní osoby přenesou na druhou závislou osobu. V kontextu partnerského vztahu žena začne vidět svět optikou svého krutého partnera.
Pokud on vnímá společnost jako nepřítele, kterého je legitimní okrádat nebo vraždit, žena tento pohled plně adoptuje a internalizuje. Zločin pak v jejím mikrosvětě přestává být zlem a stává se aktem spravedlnosti nebo nutné obrany. Traumatická vazba a deindividualizace. Pod vlivem systematického psychického teroru, izolace a následného střídání projevů obrovské lásky dochází u ženy k deindividualizaci, ztrátě vlastního já.
Žena přestává existovat jako samostatná morální jednotka. Její identita splyne s identitou partnera. V této fázi je motivována paralyzujícím strachem ze ztráty jeho přízně. Udělat cokoli, co partner požaduje, včetně účasti na zločinu, se pro ni stává jedinou cestou, jak si udržet pocit bezpečí a jeho domnělou lásku.
Eskalace závazku. Agresor nikdy nepožádá ženu o asistenci u vraždy hned první den. Proces začíná drobnými ústupky. Lží pro jeho alibi, ukrytím kradené věci nebo převezením auta.
Pokaždé, když žena tento drobný krok udělá a partner jí za to odmění láskou a uznáním, posune se její hranice normality. Když pak po čase přijde požadavek na asistenci u brutálního činu, žena už v systému vězí tak hluboko, že psychologicky nedokáže couvnout, protože by musela přiznat sama sobě, že celou dobu pomáhala monstru. Mocenská erotika a pocit všemohoucnosti. Pro určité typy žen s hlubokým komplexem méněcennosti se společný zločin stává zdrojem obrovského adrenalinu a pocitu moci.
Společné porušování zákonů a vědomí, že drží v rukou životy jiných lidí, vytváří mezi partnery extrémně silné až toxicky erotizované pouto. Žena má pocit, že spolu s partnerem stojí nad zákonem i nad zbytkem nudné a slabé společnosti. A co konkrétní historické případy? Jako první mě okamžitě napadne romantizovaná dvojice Bonnie Parker a Clyde Barrow.
Příběh Bonnie a Clyde z období velké hospodářské krize v USA je dodnes v popkultuře chybně vnímán jako vrcholná romantická romance. Ve skutečnosti šlo o brutální kriminální jízdu, která stála život nejméně devět policistů a několik civilistů. Bonnie Parker byla inteligentní mladá dívka z chudých poměrů, která milovala poezii a nudila se v provinčním životě. Když potkala Clyda Barrowa, charismatického sociopata s bohatou kriminální minulostí, okamžitě mu propadla.
Clyde jí imponoval svou nebezpečnou aurou a odmítáním autorit. Bonnie nebyla chladnokrevný zabiják od přírody, byla však bezmezně oddána Clydovi. Její motivací byla absolutní loajalita k muži, kterého si idealizovala. Během jejich dvouletého řádění Bonnie Clyda neopustila ani poté, co začala téct krev.
Pomáhala plánovat útěky, čistila zbraně, řídila úniková auta a v krizových momentech sama střílela. Svou oddanost vyjádřila i ve svých básních, kde předpověděla, že je rozdělí až smrt. Když byla jejich kradená limuzína v roce 1934 rozstřílena policií v Louisianě, zemřeli společně. Myra Hindley a Ian Brady.
Jeden z nejmrazivějších případů britské kriminální historie z 60. let ukazuje, jak dokáže dominantní sadista plně přetvořit osobnost ženy. Ian Brady byl psychopat fascinovaný nacismem, markýzem de Sade a myšlenkou absolutní morální svobody bez ohledu na lidské životy. Myra Hindley byla obyčejná mladá sekretářka, než ho potkala.
Brady v Myře rozpoznal ideální objekt pro manipulaci. Začal jí půjčovat knihy o nacismu, systematicky ničil její křesťanskou víru a izoloval ji od rodiny. Myra se do něj patologicky zamilovala a stala se na něm emocionálně zcela závislou. Aby dokázala, že je hodna jeho lásky a že sdílí jeho vizi o nadřazenosti, stala se klíčovou postavou při únosech, mučení a vraždách pěti nezletilých dětí.
Myra byla tou, která lákala děti do auta pod záminkou, že ztratila rukavici nebo potřebuje pomoci s nákupem. Bez její mateřsky působící tváře by děti k Bradymu nikdy nenasedly. Aktivně se podílela na jejich věznění a pohřbívání na močálech Saddleworth. Po zatčení Myra Bradyho dlouhé roky kryla a odmítala mluvit s policií, stále uvězněna v iluzi jejich věčné a výjimečné lásky.
Teprve po desetiletích ve vězení plně nahlédla, že byla pouze loutkou v rukou lidského monstra. Charlene a Gerald Gallego. V letech 1978 až 1980 terorizovali manželé Gallegoovi Kalifornii a Nevadu únosy a vraždami mladých dívek. Gerald Gallego byl brutální násilník a psychopat s obrovskou potřebou dominance a kontroly.
Charlene byla submisivní žena s velmi nízkým sebevědomím, která v Geraldovi viděla svého ochránce a pána. Gerald v průběhu vztahu začal vyžadovat realizaci svých nejtemnějších sadistických fantazií. Charlene, paralyzovaná strachem, že ji Gerald opustí nebo zabije, souhlasila s tím, že mu bude pomáhat vyhledávat oběti. Podobně jako v případě Carly Homolky nebo Myry Hindley, i zde Charlene fungovala jako nebezpečná návnada.
Oslovovala mladé dívky na ulicích nebo u nákupních center, čímž eliminovala jejich ostražitost. Následně dívky s Geraldem unesli. Gerald je v přítomnosti Charlene znásilňoval, mučil a nakonec chladnokrevně zavraždil. Charlene později u soudu přiznala, že během těchto hrůzných činů používala disociaci.
Odpojila se od reality a namlouvala si, že se jí to netýká, jen aby byl Gerald spokojený a miloval ji. Když byli dopadeni, Charlene se výměnou za svědectví proti manželovi vyhnula trestu smrti a odseděla si pouze šestnáct let, zatímco Gerald byl odsouzen k trestu nejvyššímu. Možná se nad osudem těchto žen jen pousmějete, mávnete rukou nebo řeknete, že si za to mohou samy. Myslím, že je fér říci, že tento mechanismus lze částečně vysvětlit i neurobiologicky.
U žen uvězněných v destruktivním vztahu často nejde pouze o slabou vůli nebo naivní zamilovanost, ale o systém závislostního učení. Predátor na začátku vztahu nabídne laskavost, intenzivní pozornost, obdiv a výjimečnost. Pro mozek oběti se tyto projevy stávají silnou odměnou. Aktivují okruhy spojené s motivací, očekáváním a příjemným emočním nabuzením.
Romantická láska sama o sobě zapojuje dopaminové systémy odměny, včetně oblastí spojovaných se závislostním chováním, a proto může být v extrémních podmínkách velmi snadno zneužita. U násilného vztahu je však odměna dávkována nepravidelně. Muž ženu nejprve zahrne něhou, potom ji ponižuje, trestá, zastrašuje nebo fyzicky týrá, aby po čase znovu přišel s omluvou, slibem změny, pláčem, něhou nebo prohlášením, že ona je jedinečná, jediná a že už to neudělá. Právě tato nepravidelnost je psychologicky mimořádně silná.
V biheviorální psychologii je známo, že chování posilované nepravidelnou odměnou bývá velmi odolné vůči vyhasnutí. Jinými slovy, pokud žena nikdy přesně neví, kdy znovu přijde laskavost, její psychika se na ni začne upínat ještě silněji. V praxi to připomíná závislostní cyklus. Násilí, chlad nebo odmítnutí vyvolávají úzkost, strach a abstinenční napětí.
Následná omluva nebo krátký návrat něhy přinese prudkou úlevu, kterou mozek vyhodnotí jako odměnu. Oběť pak nezažívá partnerovu omluvu pouze jako slova, ale jako fyziologickou úlevu. Konečně se sníží napětí, konečně je znovu milována, konečně se zdá, že nebezpečí pominulo. Tato úleva se může stát návykovou.
Podobně jako člověk závislý na alkoholu nehledá po čase jen slast, ale ukončení abstinenčního utrpení. Žena v traumatické vazbě často nehledá skutečné štěstí, nýbrž krátkou dávku bezpečí, potvrzení a naděje. Tím se vysvětluje, proč oběť agresora omlouvá i ve chvíli, kdy zvenčí působí situace jednoznačně. Neomlouvá ho proto, že by neviděla realitu vůbec.
Často ji vidí, ale její nervový systém je naučený čekat na další odměnu, na omluvu, slib, gesto ujištění, že ona je výjimečná. Dutton a Painter popsali traumatickou vazbu právě jako silné emoční připoutání vznikající v prostředí nerovnováhy moci a přerušovaného střídání ubližování s pozitivním posílením. Je tedy nutné počítat s tím, že odchod od predátora může psychicky připomínat odvykání. Žena se nemusí chtít vrátit proto, že by jí násilí připadalo normální nebo příjemné, ale proto, že její mozek zoufale vyžaduje známý cyklus úlevy.
Terapeutická práce se proto nesmí omezit na racionální vysvětlení, že muž je nebezpečný. To ta žena ví. Je nutné pomoci oběti pochopit, jak byla její potřeba lásky, bezpečí a potvrzení zneužita jako droga. Teprve když žena porozumí vlastnímu hladu po odměně a naučí se snášet abstinenční fázi bez návratu k agresorovi, může se traumatická vazba postupně oslabit.
Přitažlivost ke krutým mužům není jen individuální zvláštnost několika žen, které píší vrahům do vězení. Je to extrémní podoba širšího kulturního motivu. Fascinace nebezpečím, mocí a představou, že láska dokáže zkrotit. Tento motiv je dramaticky silný, a proto se znovu vrací v literatuře, filmech, true crime dokumentech i na sociálních sítích.
Historické případy však ukazují, že realita je mnohem méně romantická. Krutý muž se většinou nezmění proto, že ho někdo miluje. Mnohem častěji se naučí tuto lásku využít. Žena, která si na začátku připadá jako jediná a vyvolená, se může stát izolovanou obětí, obhájkyní pachatele, nástrojem manipulace nebo přímo spolupachatelkou.
Nejnebezpečnější věta v těchto vztazích zní: „Ke mně by se takhle nikdy nechoval. ”
Historie však ukazuje, že právě tato věta bývá začátkem tragédie. A mnohdy i slovy posledními.
