Do kempu u Sázavy jsem přijel krátce po svítání. Mlha se válela nad řekou jako mokrá deka a ticho v kempu bylo zvláštní, neklidné. Zavolali mě k případu tří zmizelých dívek. Běla, Sára a Nela, tři kamarádky po maturitě, se večer pohádaly se skupinou opilých vodáků.
Ráno po nich zůstaly jen věci v otevřeném stanu, převrácený hrnek s čajem a mokrá šála zachycená na větvi u břehu. Jmenuji se Vít a u kriminálky jsem dost dlouho na to, abych poznal, kdy je ticho horší než křik. Přes noc pršelo, boty se mi bořily do rozměklé hlíny. U brány stál mladý policista Matěj, světlovlasý, s obličejem člověka, který by raději hlídal pouť.
Kdo je našel pohřešované? Správkyně kempu Milada, v půl sedmé šla vybírat poplatky. Stan byl otevřený, věci uvnitř, ale holky nikde. Podíval jsem se k řece.
Sázava se valila líně, šedozelená a po dešti o něco vyšší. Žádná povodeň, ale dost silný proud. Volali potápěče? Jsou na cestě.
Hasiči prohledávají břeh. Milada, žena kolem šedesátky s pevnýma rukama, mi řekla, že jim říkala, ať se drží dál od těch chlapů. Večer seděly u ohniště. Pak přišli ti tři vodáci od jezu, opilí, jak zákon káže.
Jednomu se nelíbilo, že ho holky odmítly. Jmenovali se Darek, Čenda a Radan. Došlo k násilí? Milada viděla jen konec.
Běla stála proti Darkovi, on jí držel za rukáv, ona mu vrazila facku. Holky poslala do stanu. Než jsem šel ke stanu, zastavila mě drobná žena v pláštěnce, matka Běly. Ruce se jí třásly.
Řekla, že jí Běla včera večer volala, že je to tady divné. Hlavně že jeden z těch chlapů znal její jméno, i když se mu nepředstavila. Řekl: „Bělo, nedělej drahoty. ” To změnilo tón celého rána.
Opilá hádka je jedna věc. Cizí muž, který zná jméno dívky, je druhá. U stanu jsem si klekl do trávy. U kolíku se otiskla podrážka těžké boty, větší než dívčí.
Vedle ní menší stopa, bosá nebo v ponožce. V mokré trávě se leskla červená nit, přetržená, neustřižená. Někdo za něco škubl, nebo někdo utíkal a zachytil se o větev. V chatce číslo šest, která páchla pivem, leželi tři muži.
Darek seděl na spodní palandě s hlavou v dlaních. Na levé líci měl čtyři tenké, čerstvé rýhy. Čenda spal oblečený na zemi. Radan zíral do stropu s prázdnotou v očích.
Když jsem jim řekl, že zmizely tři dívky, se kterými se v noci hádali, Darek zbledl. „My s tím nemáme nic společného. ” Pak ale Radan promluvil. „Darek ještě odešel ven asi po půlnoci.
Říkal, že se jde vyčůrat. ” Darek na něj šlehl pohledem. „Drž hubu. ” Na otázku, proč má poškrábaný obličej, odpověděl, že ho ta blondýna škrábla u ohně.
„Jen jsem si dělal srandu. ”
Slunce se mezitím vyšplhalo nad stromy, ale teplo nepřineslo. Mladý pomocník Vojta, sotva šestnáctiletý, našel pod molem mobil v igelitovém sáčku. Patřil Sáře.
Na displeji byla prasklina a rozepsaná, neodeslaná zpráva. Jen pár slov. „Nečekejte u stanu. Jsme u staré lávky.
” Milada ukázala po proudu, asi kilometr lesem. Lávka je zavřená, shnilá, nikdo rozumný tam v noci nechodí. U ohniště jsem našel kousek zelené látky, hrubší než dívčí bunda, spíš z pracovní bundy. Vzpomněl jsem si na slova matky Běly.
Jeden z nich zná její jméno. Jenže co když u ohně stál ještě někdo, koho si nikdo nevšiml? Kolem deváté dorazila moje kolegyně Šárka se psem. Pes zachytil pach u stanu, chvíli kroužil, pak táhl k břehu.
U šály zaváhal a změnil směr. Nešel podél řeky, ale nahoru mezi chatky, kolem skladu lodí, dál k lesní pěšině. Přesně směrem ke staré lávce. Začal jsem vyslýchat vodáky zvlášť.
Čenda tvrdil, že šli spát hned po hádce, jen Darek se venku motal. Slyšel prý v noci auto u skladu. Radan vypadal nejvíc vyděšeně. Řekl, že viděl u skladu chlapa v zelené bundě s kapucí.
Slyšel, jak jedna z dívek říká: „Proč zrovna tady? ” a on odpovídá: „Protože u stanu vás najdou. ” Nevěřil jsem si, ale pak mi Darek přiznal, že šel za nimi. Chtěl se omluvit.
U skladu je zahlédl, jak jdou s někým. Jedna se ohlížela, ale šli. Slyšel, jak Běla říká tomu chlapovi: „Ty jsi fakt přijel. ” To znamenalo jediné.
Dívky toho člověka znaly. Šárka mezitím zjistila, že pádlo se žlutým pruhem patří ke starým lodím ze skladu, které se nepoužívají. A rozbitý telefon. V posledních volaných číslech bylo jedno místní, volané včera večer třikrát.
Patřilo pevné lince v recepci. Kamery u skladu ukázaly jen kus tmy. V tu chvíli se z lesa ozval křik. Hasič klopýtal k nám, celý od bláta.
V ruce svíral průhledný sáček, v něm mokrý náramek z barevných nití. Takový, jaký měla Sára na té veselé fotce. Našli ho u starého mlýna, kus pod jezem. Milada zbledla.
Tam se už léta nechodí. Právě proto se tam chodilo. Cesta k mlýnu klesala k jezu. V blátě před vraty byly koleje od auta, čerstvé.
U vrat visel rezavý řetěz, ale zámek byl jen naaranžovaný. Uvnitř páchlo staré dřevo, plíseň a studený kouř. Na prachu u dveří byly stopy. Těžké boty, jedny menší tenisky a rozmazaná šmouha, jako když někdo táhne podrážku.
Kulhavý krok, pravá noha. Technici nadzvedli starou plachtu. Pod ní byla prkna, která někdo nedávno páčil. Pod podlahou byla dutina.
Ležely tam igelitové tašky, batohy, staré lodní vaky, telefony zabalené v utěrkách, řetízek, dětské hodinky, peněženky, nože. Nebyl to úkryt na jednu noc. Byl to sklad místního zloděje. V prachu u otvoru byly čáry.
Někdo tam špičkou ostrého předmětu vyškrábal slova. „Ne vodáci. Zelená bunda, krade. ” Pod tím další, roztřesenější.
„Kamil. ” Matěj zbledl. „Kamil je místní. Dřív pomáhal v půjčovně lodí.
Pak ho Milada vyhodila. Kradl vesty, pádla, peněženky. Nikdy se mu nic neprokázalo. Má starou světlou škodovku a přívěs.
Kulhá. Zelenou bundu nosí pořád. ”
V dutině jsme našli i Dárkovu peněženku, Čendův kapesní nůž a mokrý kus červené látky z vodácké vesty. Vedle ležela Bělina bílá mikina s hnědavou šmouhou.
Nebyla rozházená, byla připravená. Někdo jim chtěl přišít jejich vlastní blbost. Hádka u ohně, škrábance na Darkovi. Lepší podezřelé si nemohl přát.
U zadní stěny vedly stopy k nízkým dveřím. Za nimi byl úzký průchod k náhonu. Na zemi ležela spona do vlasů. V blátě jsem viděl tři drobné stopy, jednu za druhou, a za nimi těžší otisky kulhavého kroku.
Kamil je našel. Nebo je vyhnal ven, když pochopil, že mu zanechali vzkaz. Stopy vedly k jezu. Hasič u odtoku našel čerstvé stopy.
A pak jsme to slyšeli. Přes hukot jezu se ozvalo slabé, pravidelné klepání. Třikrát, pauza, a znovu. Lehl jsem si do bláta a zakřičel do roury.
„Slyšíte mě? Tady policie. ” Chvíli nic. Pak se z temnoty vrátil roztřesený dívčí hlas.
„Pomoc. ”
Roura byla zatarasená kovovou mříží, kterou někdo připoutal řetězem ke kořenu. Zámek byl nový. Kamil je neztratil.
Zavřel je. Hasiči pracovali rychle. Když řetěz konečně praskl, do roury prolézl nejmenší z nich s lanem a světlem. První vytáhli Sáru, měla modré rty a poškrábané ruce.
Chytla mě za rukáv. „Řekli jsme to. Napsali jsme to do prachu. ” Pak vytáhli Bělu, kulhala, ale byla při vědomí.
Nelu nesli poslední, bez červené čepice, s vlasy slepenými krví a blátem, ale dýchala. Běla vypověděla, že Kamil přišel po hádce u ohně a tvrdil, že ho poslala Milada, aby je odvedl dál od opilců. Znal jejich jména, mluvil klidně. U staré lávky ale Sára uviděla v jeho batohu cizí peněženky a Dárkův nůž.
Kamil se změnil. Sáře vyrazil telefon, Nelu udeřil pádlem. Zavřel je pod podlahou mlýna, ale ony prolezly škvírou k náhonu. Dohonil je u mostku, nahnal do roury a zamkl mříž.
Řekl, že za chvíli budou všichni hledat ve vodě. A že opilcům nikdo věřit nebude. V tu chvíli zapraskala vysílačka. Světlé auto s přívěsem míří k opuštěnému lomu.
Nechal jsem Šárku u dívek a rozběhl se s Matějem. U lomu jsme dorazili ve chvíli, kdy se Škodovka smekla v koleji a zůstala stát. Kamil vyskočil, v ruce sekeru, a běžel k vodě, kde byla uvázaná pramice. Když jsme doběhli, zmatkoval.
Sekeru upustil, pádlo mu vyklouzlo do vody. Matěj skočil po laně a strhl pramici zpátky tak prudce, až Kamil spadl na kolena. Pak vytáhl nůž, ale ruce se mu třásly. Namířil jsem na něj zbraň a řekl tiše, ať nůž pustí.
Cinkl o kámen. Když jsme mu nasazovali pouta, začal se vymlouvat. Prý dívkám nechtěl ublížit. Prý se jen lekl.
Prý za všechno můžou vodáci. V autě jsme našli mokré rukavice, druhý řetěz, svazek klíčů od skladu a seznam stanů opsaný z knihy hostů. V pytlích ležely cizí mobily, peněženky, bundy. Na rukojeti pádla se žlutým pruhem se později našly stopy.
Lež se mu rozpadala kousek po kousku. Do kempu jsme se vrátili odpoledne. Darek seděl před chatkou s hlavou sklopenou. Když se dozvěděl, že dívky žijí, rozplakal se.
Nebyl vrah. Byl ale muž, který opilý chytil dívku za rukáv, nahnal jí strach a potom lhal, protože se bál o sebe. A ten strach, který způsobil, Kamil využil jako otevřené dveře. Večer jsem zajel do nemocnice.
Běla držela matku za ruku a ptala se, jestli je Kamil opravdu zavřený. Řekl jsem, že ano. Sára mi podala nový náramek, narychlo spletený z nemocničních provázků. „Ten starý jste našli.
Tenhle je za to, že jste četli, co jsme napsali. ” Nevzal jsem si ho. Řekl jsem jí, ať si ho nechají mezi sebou. Největší odvahu měly ony.
Vzkaz v prachu nebyl hrdinský čin. Byl to pár slov vyškrábaných ve tmě, když se třásly zimou a bály se nadechnout. A přesto ta slova převrátila celý případ. Pravda někdy nevypadá jako jasná stopa.
Někdy je sotva vidět, musí se k ní kleknout, posvítit z boku a nenechat se odradit tím, co křičí hlasitěji. Když jsem pozdě v noci odcházel z kempu, Sázava už byla těžší. Matěj mi podal ruku a řekl jen: „Budu mluvit dřív. ” Přikývl jsem.
V té větě bylo víc než omluva. Od té noci vím ještě jistěji, že první dojem je jen mokrý břeh. Pevná zem začíná až tam, kde člověk přestane hádat a začne opravdu hledat.
