Výslech svědků začínal v březnu 1610. Celkem jich mělo být 317. Mluvili o mrtvých služebných dívkách, o týrání, o žhavém železe a o zimě, do které byly ženy stavěny donaha. Ale většina z nich vypovídala jen z doslechu.
Nikdo nepředložil důkaz, že by Alžběta Bátoryová vlastníma rukama zabila byť jedinou dívku. Přesto ji čekal osud horší než smrt. Eržebet Bátoryová se narodila v roce 1560 do jednoho z nejmocnějších uherských rodů. Její dětství bylo poznamenáno dobou, kdy byly Uhry rozdělené mezi Habsburky a Osmany, kdy náboženské konflikty trhaly společnost a kdy život obyčejného člověka neměl cenu.
Jako aristokratka dostala vzdělání, uměla číst a psát, což bylo tehdy výsadou jen některých žen. V patnácti letech byla provdána za Ference Nádaždyho, slavného válečníka, kterému se přezdívalo Černý bek. Manželství trvalo téměř třicet let, ale muž byl často pryč. Bojoval proti Turkům.
Alžběta tak spravovala obrovské majetky. Řešila spory, vedla hospodářství, chránila rodové zájmy. Když Ferenc v lednu 1604 zemřel, stala se z ní nejmocnější vdova v kraji. Její syn byl nezletilý, takže ona fakticky vládla rozsáhlým panstvím.
Byla chytrou, schopnou ženou. Ale také ženou, která neměla slitování se služebnictvem. Na svých sídlech v Čachticích, Sárváru a jinde nechávala trestat služebné dívky, některé údajně až k smrti. Možná to bylo tvrdší než u jiných šlechtičen.
Možná ne. V té době měl pán nad poddaným téměř neomezenou moc. Problém začal, když se proti ní postavili duchovní. Čachtický a sárvárský kazatel začali šířit zvěsti o tom, co se na panství děje.
A v březnu 1610 zahájil vyšetřování sám uherský palatin Juraj Turzo. Nebyl to ledajaký úředník, byl to nejvyšší hodnostář země hned po králi. Jeho vyšetřování trvalo více než rok. Vyslýchal sto sedmnáct svědků.
A mezitím Alžběta udělala krok, který možná rozhodl o všem. 3. září 1610 sepsala závěť, ve které rozdělila majetek mezi své děti. Tím zablokovala možnost, že by její jmění propadlo králi.
Vzniká tak otázka, zda šlo o vyšetřování skutečných zločinů, nebo o politický útok s cílem získat majetek. 29. prosince 1610 vstoupil Turzo se svými lidmi na čachtický hrad. Alžběta byla zatčena.
Její služebnictvo bylo mučeno, aby vypovídalo. A během několika dní byli čtyři lidé rychle popraveni. Dorota, zvaná Dorko. Ilona Jóová.
Jánoš Ujváry, přezdívaný Ficko. A Katalin Benická. Všichni byli vyslýcháni pod hrozbou mučení, všichni přiznali to, co vyšetřovatelé chtěli slyšet, a všichni byli popraveni tak rychle, že to nevypadalo na spravedlivý proces. Ale Alžběta Bátoryová před soud nikdy předstoupila.
Měla na to právo jako šlechtična. Ale nestalo se tak. Král Matyáš II. opakovaně vyzýval Turzoa, aby řízení dovedl k soudu.
Turzo to vždy odložil. Alžběta byla prostě uzavřena na Čachtickém hradě, kde zůstala bez soudu a bez rozsudku až do své smrti. Legenda o tom, že se koupala v krvi panen, aby si zachovala mládí, vznikla až mnohem později. V roce 1729, tedy více než sto let po její smrti, jezuita László Turóczy napsal příběh o tom, jak se Alžběta jednou uhodila, krev služebné jí potřísnila ruku, a ona si všimla, že pleť na tom místě vypadá mladší.
Od té chvíle prý začala vraždit dívky a koupat se v jejich krvi. Tento příběh se nedochoval v žádném původním vyšetřovacím spisu. Nikde není ani zmínka o železné panně. Nikde není zmínka o stovkách obětí.
Číslo 650 se objevilo v souvislosti s údajným seznamem obětí, který měl být veden. Ale tento seznam nikdy nebyl nalezen. Existuje jen zmínka o tom, že někdo někde slyšel, že takový seznam existoval. Důkazy jsou tedy založeny převážně na svědectví z druhé ruky.
Na výpovědích lidí, kteří sami nic neviděli a jen opakovali, co slyšeli od jiných. A na přiznáních, která byla získána mučením. Alžběta zemřela v noci z 20. na 21.
srpna 1614. Podle dochované korespondence se na smrt připravovala. Zpívala duchovní písně. Polštář si položila pod nohy, což byl pro tehdejší dobu symbolický čin.
Byla pohřbena v Čachticích, ale její hrob se dodnes nenašel. Co tedy víme jistě? Že na jejích panstvích umíraly služebné dívky. Že s nimi bylo zacházeno krutě.
Že vyšetřování vedl nejvyšší muž země a že zahrnovalo stovky svědků. Že její pomocníci byli rychle popraveni. A že ona sama nikdy nebyla souzena. Proč?
Buď byly důkazy tak silné, že by ji čekal trest, ale ona byla ušetřena kvůli svému postavení. Nebo důkazy tak silné nebyly a celé vyšetřování bylo politickou hrou, která měla jediný cíl: odstranit ji z moci a získat její majetek. Historický materiál neumožňuje jednoznačnou odpověď. Jisté je jen to, že se stal příběh, který přesahuje skutečnost.
Z reálné ženy, tvrdé a možná kruté správkyně panství, se stala legenda. Krvavá hraběnka. Uherská drákulice. Žena, která se měla koupat v krvi.
Ale tato krev patří spíš literatuře než historii. Skutečná Alžběta Bátoryová byla vězněna bez soudu, zemřela v izolaci a nikdy se nedozvěděla, co s jejím jménem udělají staletí, která přijdou po ní.
