V úterý 6. března 1951 se v opuštěné hájovně Lipovka sešli dva muži. Emanuel Balej, plzeňský obchodník narozený v roce 1886, věřil, že právě začíná cestu do Bavorska. Jeho průvodce Hubert Emil Pilčík ho ujišťoval, že zná trasu i způsob, jak projít přes střeženou hranici.
Balej netušil, že hájovna leží mimo nejbližší cestu ke státní hranici a že jeho společník má jiné plány než ho doprovodit do svobody. Když Balej usnul, Pilčík ho opakovaně udeřil do hlavy obuškem s kovovým jádrem. Tělo přikryl senem a slámou, polil tekutinou nalezenou v láhvích na půdě a založil požár. Oheň byl viditelný z okolí.
Lidé se pokusili zasáhnout a přijeli hasiči, ale stavbu zachránit nedokázali. Následujícího dne se k ohořelým ruinám dostavili příslušníci veřejné bezpečnosti a pracovník plzeňského ústavu soudního lékařství. V popelu ležely silně zuhelnatělé lidské pozůstatky. Jejich rozsah byl tak malý, že prvním úkolem bylo určit, zda zemřel muž nebo žena.
Pomohly kovové součásti oděvu, přezka pánské boty, výztuhy límce, zbytky vázanky, skleničky brýlí a část řetízku. Pitva provedená 8. března dospěla k závěru, že šlo o muže staršího 50 let, přibližně 170 až 175 centimetrů vysokého. Mezi lopatkami se zachoval malý kus nápadně ochlupené kůže.
Nejdůležitější soudně lékařský nález se týkal krkavic a stehenních tepen. Znalci v nich objevili hmotu popisovanou jako vařená krev. Docent Jaroslav Jerry, který případ později rozebral v kriminalistickém sborníku, vysvětloval, že krev po smrti z tepen odtéká, a takový nález podporuje závěr, že působení ohně začalo ještě za života muže. Současně výslovně upozornil, že jediná známka sama o sobě nedovoluje naprosto jistý závěr.
Formulace, že Emanuel Balej byl upálen zaživa, opakovaná v populárních článcích, má tedy silnou oporu v pitevním nálezu, ale přesnější vyjádření zní, že soudní lékaři považovali uhoření zaživa za odůvodněný úsudek. Totožnost mrtvého nebyla v březnu známa. Právě politické poměry po únoru 1948 vytvářely pro podobné zmizení příznivé podmínky. Lidé odcházeli z republiky tajně, svým známým sdělovali falešné adresy a rodiny se obávaly o útěku mluvit s úřady.
Člověk, po němž nezůstala zpráva, mohl být považován za úspěšného emigranta, zadrženého uprchlíka i obyčejně nezvěstného. Pilčík si vybíral klienty právě v tomto prostředí. Pilčík se narodil 14. října 1891 v Novém Hrozenkově.
Pracoval jako zámečník v plzeňských Škodových závodech a později žil s manželkou Antonií v domě v Senci, kousek od Plzně. Manželé byli bezdětní. Pilčík měl mezi sousedy dobrou pověst. Sbíral léčivé rostliny, podnikal dlouhé pěší cesty a zajímal se o ptáky.
Pokoj v domě pronajímal letním hostům. Tvrdil, že býval námořníkem a přežil zkázu Titaniku, ale pro tuto část jeho životopisu se nenašel doklad. Charakterizuje to spíše jeho schopnost podat nepravděpodobný příběh tak, aby mu posluchači uvěřili. Není jisté, kdy začal vystupovat jako převaděč.
Pozdější rekonstrukce připouštějí, že několika lidem mohl přes hranici skutečně pomoci, a teprve díky jejich doporučení získal další zájemce. Spolehlivě doložená řada úspěšných přechodů ale chybí. Jedno novější zpracování uvádí jediný zdokumentovaný případ muže jménem Jan Hůrka, jehož zmizení bylo později přičítáno právě Pilčíkovi. Nejstarší dvojicí spojovanou s Pilčíkovým vražděním jsou manželé Eva a Lubomír Krauzovi.
Dne 13. října 1950 odjeli z Plzně do Mariánských Lázní. Lubomír, inženýr a specialista Škodových závodů, se po několika dnech krátce vrátil kvůli pracovním povinnostem a 22. října odjel zpět za manželkou.
Oba zamýšleli odejít přes hranici a měli s sebou větší část osobních věcí. Z Mariánských Lázní se už nevrátili. Jejich okolí předpokládalo, že se dostali do Německa. Přibližně v té době vyhořela nedaleko Mariánských Lázní opuštěná hájovna Stoch.
V jejích troskách se našlo tělo mladé neznámé ženy. U těla zůstal zlatý přívěšek ve tvaru malé filmové kamery. Spojení tohoto nálezu s Evou Krausovou představuje pravděpodobnou pozdější rekonstrukci, ale bezpečně uzavřenou identifikaci nemáme. Při prohlídce Pilčíkova domu byly v září 1951 nalezeny tři kufry s věcmi manželů Krauzových.
Záznam okresní prokuratury však ještě v roce 1983 vedl mrtvou ze Stochu jako neznámou a tělo Lubomíra Krauze nalezeno nebylo. U Balejových je důkazní situace podstatně pevnější. Emanuelova dcera Renata se narodila 1. ledna 1920 a v Plzni pracovala jako fotografka.
Ateliér v Jungmannově ulici, původně spojený s jejím otcem, byl po změně režimu znárodněn a Renata nastoupila jako dělnice do Škodových závodů. Na začátku roku 1951 museli Baleovi opustit plzeňský byt. Navenek tvrdili, že se stěhují do Zruče u Sence, kam si nechali odvézt nábytek. Ve skutečnosti se tam neusadili.
Připravovali útěk do Bavorska a spoléhali na Pilčíka. Emanuel odešel první. Po požáru Lipovky Pilčík Renatě oznámil, že otec bezpečně přešel a že nyní přijde na řadu ona. Přítele v dobovém materiálu označovaného iniciálami J.
N. viděla naposledy 11. března. Pilčík se později doznal, že ji zavraždil 17.
března 1951 v lesním porostu za Sencem. Popsal útok obuškem, roubík, škrcení šňůrou a mělký hrob v malé pískovně. Jeho výpověď se shodovala s objektivním nálezem těla v těch bodech, které mohl znát jen pachatel. Dne 20.
července si v pískovně hrály děti a při rozhrnování písku objevily lidskou nohu. Přes noc u místa zůstala hlídka a následujícího dne bylo vyzvednuto tělo ženy ve značném stupni rozkladu. Leželo jen asi čtvrt metru pod povrchem. Žena měla kolem krku dvakrát omotanou šňůru a v ústech kapesník.
Pitva určila jako příčinu smrti uškrcení a vyloučila sebevraždu. Odhad doby uložení, věk a tělesné znaky odpovídaly ženě, která zemřela na jaře. Jméno však stále chybělo. Vyšetřování dostal na starost zkušený plzeňský kriminalista Jan Znamenáček, který sloužil už za první republiky.
Znalci mu předali vlasy a tři ošetřené zuby, mezi nimi dvě zlaté korunky a neobvykle provedenou akolytovou inlej. Kriminalisté začali obcházet zubní lékaře a techniky v Plzni. Na konci srpna jeden z nich poznal svou práci a podle evidence určil pacientku Renatu Balejovou. Tím se červencový nález v pískovně spojil s březnovým požárem Lipovky.
Popis jejího otce odpovídal neznámému muži z hájovny, včetně věku, výšky, chybějících zubů a ochlupení zad. K úplnému uzavření identifikace přispěly výpovědi příbuzných a nakonec Pilčíkovo doznání. Pátrání přineslo další znepokojivou okolnost. Spolu s Emanuelem a Renatou měla odejít také dvanáctiletá dívka, Emanuelova vnučka a Renatina neteř.
Dobový kriminalistický sborník chrání její totožnost iniciálami D. A. Většina pozdější české publicistiky jí říká Daniela. Příbuzní měli dopisy psané Danielinou rukou, podle nichž byli Emanuel, Renata i dívka v pořádku v Bavorsku.
Zásilky nepřicházely poštou. Přinášel je bělovlasý muž s nápadně hlubokým hlasem, kterému říkali strýček ze Sence. Jedna z příbuzných, v pramenech označovaná iniciálami M. K.
, se s Pilčíkem osobně setkala, protože také uvažovala o útěku. Když jí kriminalisté sdělili, že Renata je mrtvá a muž z Lipovky bude patrně její otec, ukázala jim Pilčíkův dům. Daniela byla v té době stále naživu. Pilčík si ji přivedl do Sence v květnu 1951 a namluvil jí, že teta s dědečkem už přešli hranici a ona je bude následovat.
Její odchod opakovaně odkládal. Nejprve jí zakázal vycházet, potom ji ukrýval v maskovaném prostoru u kozího chlívku. Zkonstruoval zařízení ze dvou spojených prken s koženými řemeny a bednou pro hlavu. Dvojité stěny bedny vyplnil textilem, aby tlumily zvuk, a víkem protáhl kovovou trubku, kterou dívka dýchala.
Řemeny jí znehybnily trup i nohy. V tomto zařízení zůstávala až šestnáct hodin denně, přibližně po dobu dvou měsíců. V Pilčíkově moci strávila celkem zhruba čtyři měsíce. Pilčík Danielu hlavně zneužíval.
Tato část případu nestojí pouze na pozdějším odhadu – vypověděla o ní zachráněná dívka a Pilčík násilí při vyšetřování doznal. Nutil ji také psát dopisy, které měly v příbuzných zmizelých lidí vyvolat dojem, že přechod uspěl. Psaní označoval vymyšlenými bavorskými místy nebo používal skutečné Gross Konreid u hranice a poté je osobně roznášel rodinám. Za doručení dokonce požadoval odměnu ve zlatě nebo stříbře.
Dopisy tedy plnily dvě funkce: zakrývaly smrt předchozích obětí a současně budovaly pověst převaděče, jehož klienti se za hranicemi mají velice dobře. Dne 6. září 1951 kriminalisté dům v Senci zajistili. Dva příslušníci vešli dovnitř v montérkách pod záminkou kontroly nebo výměny elektroměru.
Pilčík byl na místě konfrontován s příbuznou M. K. a po potvrzení totožnosti zatčen. Nejprve popíral, měnil výpovědi a tvrdil, že Baleovi odešli za hranice.
Teprve předložené důkazy ho přiměly k doznání vražd Emanuela a Renaty. O Danielině nalezení existují dvě rozšířené verze. Řada novějších článků ji nechává objevit přímo v chlívku, připoutanou v mučícím zařízení. Rekonstrukce Emila Hrušky, která cituje dobový kriminalistický sborník, uvádí, že dívka ještě před příchodem policie z Pilčíkova dosahu unikla a v podvečer ji našli živou v nedalekém lese.
V chlívku pak kriminalisté zajistili prázdné zařízení a maskovanou skříň. Novější vyjádření vedení Muzea policie České republiky rovněž popisuje nalezení dívky v lese. Této verzi proto náleží větší váha. Její fyzický stav umožňoval záchranu.
Psychické následky se z dobových stručných formulací posoudit nedají. Domovní prohlídka začala 6. září a pokračovala ještě následující den. V podkroví se našel anglický samopal Sten se zásobníky, pistole Roth-Steyr, československá pistole CZ, revolver pravděpodobně značky Enfield, německý výsadkářský nůž a obušek s kovovým jádrem.
V domě, kůlně a prostoru za kozím chlívkem ležely kufry, pánské i dámské oděvy, prádlo, boty mnoha velikostí, šperky a další osobní předměty. Část šperků patřila Renatě Balejové. Tři kufry a jejich obsah byly přiřazeny manželům Krauzovým. V popelu na zahradě kriminalisté objevili ohořelý občanský průkaz plzeňského občana Jana Hůrky.
Pilčík tvrdil, že zavazadla a cennosti ponechali v jeho úschově lidé, které úspěšně převedl. Takové vysvětlení nebylo možné přijmout bez výhrad. Uprchlíci potřebovali šperky a zlato jako snadno přenositelný majetek pro život v zahraničí. Důvod ponechat převaděči osobní doklady, prádlo všech velikostí, umělý chrup nebo celé kufry byl nepravděpodobný.
Samotné množství předmětů však neurčuje počet mrtvých. Jan Hůrka představuje právě takový případ. Šlo podle pozdějších zdrojů o plzeňského obchodníka, který před zmizením nějakou dobu pobýval u Pilčíka. V domě se našel jeho částečně spálený průkaz.
Tělo objeveno nebylo. Sekundární literatura uvádí, že Pilčík vraždu doznal a současně vyšetřovatele provokoval tvrzením, že bez těla ho neodsoudí. V září 1951 tedy existovaly dvě přímo doznané vraždy Balejových podložené nálezem těl a shodou výpovědi s místy činu. Dále zmizení Krausových podpořené nálezem jejich osobních věcí a možnou identifikací ženy z hájovny Stoch, a zmizení Jana Hůrky spojené s ohořelým dokladem.
Odtud pochází číslo pět. Dobové a policejní souhrny uvádějí, že byl obviněn z pětinásobné vraždy. Formulace, že byl za pět vražd usvědčen, je nepřesná, protože předpokládá ukončené dokazování a rozsudek, k němuž se tento případ nikdy nedostal. Vyšší počty obětí jsou kriminalistickou hypotézou.
Oficiální přehled Kriminalistického ústavu policie České republiky hovoří o předpokladu nejméně pěti zavražděných. Český rozhlas uvádí, že doboví kriminalisté pracovali také s možností až deseti obětí a v novější publicistice se objevují odhady třiceti nebo čtyřiceti. Pro poslední čísla neexistuje seznam, soubor nalezených těl ani dokončené spisy jednotlivých zmizení. Vycházejí z objemu majetku v Pilčíkově domě a z počtu lidí, kteří v prvních poválečných letech zmizeli při pokusu o útěk.
Je možné, že Pilčík zabil více než pět osob. Tvrzení, že zabil desítky, zůstává bez přímého důkazu. Stejnou zdrženlivost vyžaduje role jeho manželky Antonie. Žila v malém třípokojovém domě, kde se objevovali cizí lidé, ukládala velké množství oděvů a zavazadel a několik měsíců se v zázemí ukrývalo dítě.
Emil Hruška považuje její úplnou nevědomost za krajně nepravděpodobnou. Antonie při vyšetřování tvrdila, že o vraždách nevěděla, že se do manželových činů nezapojovala a mlčela ze strachu. Po Pilčíkově smrti byla spolu s dalšími lidmi souzena v navazující věci šestičlenné převaděčské skupiny a roku 1952 dostala pět let odnětí svobody, desetiletou ztrátu občanských práv a propadnutí majetku. Odsouzena byla za pomoc při trestném činu opuštění republiky.
Účast na vraždách Emanuela a Renaty nebo týrání Daniely jí soud nepřičetl. Pilčík při výslechu uvedl, že se chtěl nepohodlných svědků zbavit. Mezi zamýšlenými oběťmi jmenoval Danielu, příbuznou M. K.
i vlastní manželku Antonii. Jako den měl určit 9. září 1951. Nelze zjistit, jak daleko přípravy dospěly.
Záměr však odpovídá způsobu, jímž dříve odděloval osoby, manipuloval jejich příbuznými a ničil stopy. K Pilčíkovu případu se po desetiletí připojuje tvrzení, že spolupracoval se státní bezpečností v provokační akci Kámen. Akce sama je doloženou součástí represivní praxe po únoru 1948. Falešní převaděči vodili zájemce k předstírané hranici a do fingovaných amerických úřadoven, kde z nich příslušníci nebo spolupracovníci StB získávali informace a poté je zatýkali.
Výstavní materiál Ústavu pro studium totalitních režimů řadí Pilčíka mezi falešné převaděče. Nepředkládá však podkladový osobní nebo agenturní dokument. V běžně dostupných materiálech není doložen jeho agenturní svazek, registrační záznam, krycí jméno, služební úkol ani konkrétní operace Kámen, na níž by se prokazatelně podílel. Dochovaná zpráva o jeho smrti dokládá zájem státní bezpečnosti o případ.
Uvádí podezření, že byl ve styku se zahraničím a mohl působit podle zahraničních pokynů. Právě proto byla věc označena jako státně bezpečnostní a vyšetřována se součinností příslušného oddělení. To je doklad, že ho StB prověřovala jako možnou bezpečnostní hrozbu, nikoli potvrzení, že pro ni předtím pracoval. Profesionální scénář proto může zmínit vazbu na akci Kámen jen jako nepotvrzenou hypotézu.
Po zatčení byl Pilčík umístěn ve vyšetřovací věznici v Plzni. Kriminalisté na něj měli necelé tři dny. Záznamy dozorců a interní zpráva bezpečnostních orgánů potvrzují, že s ním vyšetřovatelé zacházeli násilně. Při přijetí a návratech z výslechu měl na hlavě modřiny, modřiny na hrudníku, ramenou, zádech a hýždích, oteklou nohu, zaschlou krev v uchu a krev v ústech.
Interní zpráva adresovaná náměstkovi ministra národní bezpečnosti výslovně uvádí, že byl zbit. Tuto skutečnost není třeba odvozovat ze spekulací. Stojí v dobových dokumentech. Věznice dostala pokyn věnovat Pilčíkovu střežení mimořádnou pozornost.
Měl být umístěn v temnici, v noci zbaven oděvu a pravidelně kontrolován. Dozorci si však informace nepředali přesně. Pilčík se sice svlékl, oblečení však zůstalo vedle něj a v něm dva kapesníky. Krátce po druhé hodině ranní 9.
září byl nalezen bez známek života. Dobová zpráva uzavřela, že si z kapesníků vytvořil škrtidlo a způsobil si smrt zadušením. Jiné úřední souhrny používají výraz oběšení nebo uškrcení dvěma kapesníky. Pokusy o oživení byly chaotické a jeden ze strážných se mrtvého bál dokonce dotknout.
Pozdější pochybnosti mají srozumitelný základ. Pilčík byl před svou smrtí těžce zbit. Nacházel se pod zvláštním dohledem. Způsob použití krátkých kapesníků působí neobvykle a jeho úmrtí zkomplikovalo vyšetřování, které mohl odkrýt další pachatele nebo souvislosti.
Z těchto okolností vzniká teorie, že zemřel při výslechu nebo byl odstraněn jako nepohodlný svědek. Dochované výpovědi dozorců a interní šetření však uzavřely smrt jako sebevraždu bez cizího zavinění. Dobové dokumenty potvrzují bití, avšak neposkytují důkaz vraždy ve vazbě. Pilčíkova smrt zastavila možnost veřejně provést důkazy před soudem.
Nebyl vyslechnut v hlavním líčení. Vyšetřování dalších zmizení pokračovalo jen omezeně. Původní rozsáhlý vyšetřovací spis se podle Muzea policie České republiky nedochoval jako celek a dnešní rekonstrukce proto skládají případ z kriminalistických článků, soudně lékařských textů, archivních zpráv, muzejních sbírek a pozdější literatury. Právě tím vznikly chyby, které se dál opisují.
Emanuel bývá označován za Renatina strýce nebo otce. Daniela za Renatinu dceru místo neteře. Obě vraždy Balejových jsou někdy posunuty na jediný den do Lipovky. Do veřejného povědomí vstoupil Pilčíkův případ prostřednictvím dvou výrazných hraných televizních zpracování.
Prvním byl šestý díl normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana, nazvaný Bestie, který Československá televize vyrobila v roce 1975 v režii Jiřího Sequense. Epizoda převzala motiv falešného převaděče přezdívaného strýček, vraždění lidí prchajících na západ, požár hájovny, pátrání podle zubního ošetření i zatčení pod záminkou kontroly elektroměru. Skutečný případ však přepsala do roku 1949 a podřídila normalizačnímu obrazu emigrace, pohraničí a státní bezpečnosti. Druhé zpracování vzniklo v České televizi pod názvem Kráska a netvor 1950.
Osmdesátidevítiminutový televizní film natočil roku 2010 režisér Jiří Svoboda. Tomáš Töpfer v něm ztvárnil vraha Sivoka, postavu volně založenou na Hubertu Pilčíkovi, zatímco Klára Issová hraje mladou lékařku pátrající po zmizelé sestře. Ani tato verze není životopisným filmem. Jeden z nejneobvyklejších epilogů případu se týká Pilčíkových ostatků.
Po pitvě bylo jeho tělo využito pro lékařské účely. Hlava byla oddělena a jako anatomický preparát v konzervačním roztoku zůstala po desítky let v Plzeňském ústavu soudního lékařství. Kdo její uchování nařídil a jakému odbornému účelu měl preparát sloužit, se podle Muzea policie České republiky nikdy nepodařilo zjistit. V roce 2022 ji ústav předal Muzeu policie České republiky v Praze, takže je dnes Pilčíkova zakonzervovaná hlava uložená v jeho sbírce jako historický kriminalistický předmět.
Muzeum už předtím spravovalo také Pilčíkovu posmrtnou masku, obušek s kovovým jádrem a upínací zařízení z kozího chlívku. Dostupná muzejní zpráva potvrzuje převzetí preparátu do sbírky. Neposkytuje však podklad pro tvrzení, že je hlava trvale vystavená veřejně přístupné expozici. Přesnější je mluvit o jejím uložení ve sbírkách muzea.
Dům v Senci zůstal nějakou dobu bez zájemce a podle Českého rozhlasu se do něj nakonec nastěhoval sám kriminalista Jan Znamenáček, muž, jehož trpělivé pátrání po původu několika zubních výplní proměnilo bezejmenné tělo v Renatu Balejovou a dovedlo vyšetřovatele ke strýčkovi ze Sence. Původní hájenka Lipovice se po požáru neobnovila. Místo dnes zarostl les a lze k němu dojít kolem kapličky v polesí mezi obcemi Nekmíř a Všeruby. Nedaleko funguje hotel a lesní restaurace Lipovka, která na vlastních stránkách správně upozorňuje, že stojí poblíž někdejší hájovny, nikoli na jejích základech.
Je to podnik, kde se pořádají svatby, rodinné oslavy a hostiny. A právě tady se dějiny místa dotýkají i mého života. Přesně 59 let po smrti tohoto bestiálního sériového vraha jsem v restauraci Lipovka oslavila svou svatbu.
