V jedné zemi žil ukrutný šách, který měl dceru nad jiné krásnou. Říkali jí Husnobóda. Její tváře byly jako měsíc, ale ten měl rozkošná ústa. Její tváře byly jako slunce, ale to mělo zářící oči.
Před její krásou bledl i měsíc v úplňku a zapadalo jasné slunce. Přicházeli ženiši z různých zemí, vznešení šáhové i bohatí chánové, ale otec ji nechtěl provdat. Její matka pocházela z chudé rodiny a šách jí to často vyčítal. „Jsi šáhova žena.
Dobře jíš a bohatě se oblékáš. Kdybys měla muže chudáka, jedla bys místo chleba hlínu. ”
Matka často plakávala. Dcera jí říkala: „Nechci žádného šáha.
Raději si vezmu dobráka chudáka. Když mi bude přát štěstí, udělám z něho šáha a bude vládnout místo otce. ”
Jednou, když šách seděl na trůně, přeletěl pod okny havran a začal hrozně křičet. „Co říká ten pták?
” zeptal se šách svého starého vezíra. „Nevím, mocný šáhu. Je to havran a já jsem člověk. ” „Když to nevíš, přijdeš o hlavu!
” rozkřikl se šách a stráže se chopily vezíra. Tu přiběhla Husnobóda: „Když ti, tatíčku, povím, co říkal havran, pustíš vezíra na svobodu? ” „Pustím,” řekl šách. „Havran říkal, že všechno štěstí přichází od ženy a všechno neštěstí také.
”
Šách se rozlobil: „Neštěstí možná, ale štěstí? Jaképak štěstí mám z toho, že jsem si vzal žebračku? ” Vezíra propustil, ale dceru dal zavřít do vězení. Za několik dní vyjel si šách na koni a uviděl u řeky starce, jak vytahuje z vody oblázky, píše si na ně a hází je zpět.
„Copak to děláš? ” zeptal se. „Ach, já ubožák. Copak mohu rozprávet s šáchem?
” „Přikazuji ti to. ” „Určuji lidem jejich osud. ” „Tak mi řekni, co čeká mou nezdárnou dceru. ” Stařec vytáhl hrst oblázků, prohlédl si je a řekl: „V daleké zemi žije bohatýr Alidžan.
Toho si vezme tvá dcera a on bude místo tebe vládnout v zemi. ”
Šách byl zlostí bez sebe. Rozhodl se, že dceru utrápí hlady. Ale starý vezír, kterému zachránila život, nenechal děvče umřít.
Dal si zhotovit veliký sud, připravil jídlo na čtyřicet dní a v noci tajně vyvedl Husnobódu z vězení. „Svému osudu člověk neujde,” řekl. „Pustím tě v sudu po řece. Co tě čeká, to tě nemine.
”
Husnobóda mu poděkovala, sedla si do sudu a plula čtyřicet dní a nocí. Čtyřicátého dne doplul sud do země mocného šáha a uvízl u břehu. Dřevorubec vytáhl sud, vyrazil dno a údivem mu poklesla kolena, když z něho vystoupila líbezná Husnobóda. „Taková krása snad ani nemůže být na světě!
” Odvedl dívku k šáhovi. Ten se rozhodl, že se s ní ožení. „Copak mě můj osud zklame? ” zaplakala krasavice.
Šách přikázal čtyřiceti dívkám, aby ji hlídaly jako oko v hlavě. Nezbyla jí ani špetka naděje na útěk. Jednou se šly dívky koupat do jezera. Sotva Husnobóda stoupla do vody, vynořila se obrovská ryba s vypoulenýma očima a hroznou tlamou.
Jako blesk připlula a spolkla ji. Šách strašně naříkal, ale všechno bylo marné. Rybu už nikdo nespatřil. Z jezera vytékala řeka a po ní plula ryba rovnou do země Šádry Džán.
Tam uvízla na mělčině u pastvin, kde pásl krávy mladý pastýř. „Copak je to za rybu? To budeme mít s otcem jídla na měsíc. ” Ryba byla příliš těžká, musel zapřáhnout čtyři voly.
Starý pastýř se zaradoval, rozpáral jí břicho – a z ryby vystoupila líbezná Husnobóda. „Kde ses tady vzala? ” podivil se. Dívka vyprávěla, co jí bylo souzeno.
„Ale vždyť já jsem Alidžan ze země Šádry Džán! ” zvolal mladý pastýř, když uslyšel o souzeném ženichovi. „Tak si tě vezmu za muže,” řekla Husnobóda. „Jak si může Šáhova dcera vzít chudého pastýře?
” namítl stařík. „Musím si ho vzít, když je to můj osud. Svému osudu nikdo neujde. ”
A tak si spanilá Husnobóda vzala chudého pastýře Alidžana.
Druhý den po svatbě začala hospodařit v chudičké domácnosti. Vydrhla nádobí, zametla podlahu. Starý pastýř z ní nemohl spustit oči. Husnobóda se usmála, sundala si náušnici s diamantem velikým jako holubí vejce: „Běž na bazar a prodej ji.
Neříkej, co za ni chceš. Co kdo dá, to vezmi. ”
Pastýř šel. Klenotník mu dal pytlík zlatníků a ještě se smál, jaký udělal obchod.
Stařík se zlobil, ale Husnobóda neříkala nic. Druhý den mu dala druhou náušnici. Klenotník nabídl pytlík čtyřikrát větší a pastýř kývl. Třetí den ráno řekla Husnobóda: „Máme peněz dost.
Ty už nebudeš pást dobytek. ” „Ale co budu dělat? Bez práce žít nedovedu. ” „Postavíš město.
Právě tady. Sežeň zedníky, tesaře a ostatní řemeslníky. Chci, aby tu stálo šťastné město spokojených lidí. ”
Zanedlouho začalo růst na šáhových pastvinách veliké město.
Nejprv se objevily hradby se železnou branou a mohutnými věžemi. Rány kladiv, skřípění pil a veselý zpěv dávaly tušit, že se tam pilně staví. To se neutajilo před šáhem země. „Kdo staví to město?
” zlobil se. „Tvůj pastýř Alidžan. ” „A kde na to vzal peníze? ” „Výhodně se oženil s krásnou a bohatou dívkou.
”
Šách si dal osedlat koně a s oddílem vojáků se vypravil do nového města. U brány ho stráže odmítli vpustit. „Co si to dovolujete? Jsem pánem celé země!
” „Tady vládne líbezná Husnobóda se svým mužem Alidžanem. Když přikáže, vpustíme tě. ”
Husnobóda přikázala, aby ho vpustili. „Copak si přeješ, šáhu?
” „Přišel jsem potrestat ty, co bez mého svolení postavili tohle město. ” „Ale ty žertuješ. ” „Nežertuji! ” vykřikl a vytasil šavli.
Tu přiskočil Alidžan, vyrazil mu šavli z ruky a stráže odvedly šácha do vězení. Šáchovi vojáci se hned radostně nabídli Husnobódě do služeb. Lid řekl: „Dobře tak. Šách byl ukrutný a nespravedlivý.
Ať nám vládne líbezná Husnobóda. ” A tak se stala vládkyní země. Za nějaký čas se zeptala: „Kolik máme vojska, Alidžane? ” „Sedmdesát tisíc jízdních i pěších.
” „Myslím, že s nimi dobudeme mou vlast. ” Alidžan se zasmál: „Mou vlast jsme dobyli bez jediného vojáka. ”
Tehdy se zdál Husnobódinu otci divný sen. Přiletěl orel, chytil šácha do drápů, vyletěl vysoko nad skály a pustil ho dolů.
„Co může takový sen znamenat? ” ptal se ustrašený šách vezírů. „Orel je tvůj nepřítel. Dobude tvou zemi, zajme tě a pošle na smrt.
” „Lžeš! ” vykřikl šách a dal vezíra zavřít do vězení. Ale zanedlouho se začaly šířit zprávy, že do země táhne obrovské vojsko. „Co je to za vojsko?
” vyptával se. „Nikdo neví. Prý jsou to vojáci ze země Šádry Džán. Vede je sám šách a chtějí tě svrhnout.
”
Vtom mu ohlásili posla. Posel vešel: „Posílá mě k tobě náš šách. Abys se dobrovolně vzdal vlády. Když se nevzdáš, budeš svržen násilím.
” A uhodil šácha pěstí do nosu. Šách se nezmohl ani na slovo, jen se skrčil na trůně a držel si nos. Nakonec vezírové poradili: „Ať nejstarší vezír, co sedí v žaláři, se odebere k šáhovi s drahocennými dary a zkusí obměkčit jeho srdce. ”
Starý vezír jel.
Přivítali ho jako vzácného hosta a zavedli do nádherného stanu. Jaké však bylo jeho překvapení, když uviděl na trůnu líbeznou Husnobódu! Vstala a radostně objala starce: „Měl jsi pravdu. Svému osudu člověk neujde.
” Vezír odpověděl: „To není moje pravda. To je prastará pravda našeho lidu. Poslal mě za tebou tvůj otec s dary, abych obměkčil tvé srdce, ale já jsem přišel jménem našeho lidu, abych tě uvítal jako naši panovnici. ”
A tak vstoupila Husnobóda se svým vojskem bez boje do sídelního města.
Se slzami v očích se přivítala se svou matkou, ale otce nenašla. Zmizel a nikdo neví kam. Dlouhá léta pak panovala se svým mužem Alidžanem moudře a spravedlivě. Žil kdysi v jedné dědině mládenec jménem Tugry, což znamená dobrák.
Byl tuze chudý, měl jenom hubenou kobylu a žádnou práci. „Půjdu hledat štěstí do světa,” řekl si, nasedl na kobylu a jel. Zanedlouho potkal pocestného, který se plahočil v prachu cesty. „Kdopak jsi?
” „Jmenuji se Egry. ” Tugry se zasmál, protože Egry znamená darebák. „Já jsem Tugry. Pojď, půjdeme spolu, když se naše jména k sobě tak hodí.
” „Tobě se to mluví, když jedeš na koni. Já se budu ploužit pěšky. ” „Abys neřekl, půjčím ti na chvíli svou kobylku. ”
Egry se vyšvihl na kobylku, plácl ji po zadku a už ujížděl.
Marně na něho Tugry volal. Egry se ani neohlédl. „Jsem to ale hlupák,” povzdychl si Tugry a šlapal dál prašnou cestou. Večer došel do hlubokého lesa a na palouku uviděl opuštěnou pícku.
„Vlezu si do ní, tam by se mi dobře spalo. ” Na tom palouku se scházela v noci lesní zvěř: lesní šách lev, vezíři tygr a medvěd, trubač vlk, pištec šakal a baječ lišák. Baječ lišák začal vyprávět: „Ach, kdybyste věděli, jak jsem bohatý. V mé jeskyni na kraji lesa u starého dubu je plno koberců, stříbrného nádobí, zlatých šperků, drahokamů a perel.
Celý život ty poklady schraňuju. ” Hned po něm se ujal slova vlk: „I mně se vede znamenitě. Za lesem na kopcích se pase stádo čtyřiceti tisíc ovcí. Každou noc uloupím dvě a najím se.
Dohonil by mě jenom pes toho staříka, co bydlí vedle salaše. ” Tygr se chlubil: „Za kopci je širá step a tam se pase stádo čtyřiceti tisíc koní. Každou noc si ulovím koně. Dohonil by mě jen ten grošovaný kůň, co má ve stádu.
” Medvěd zabrumlal: „Hlavně že pod mým dubem roste kouzelná bylina. Když se její lístky vyvaří v čaji, uzdraví každou nemoc. Škoda, že o tom neví šách ve městě za lesem. Dcera mu už stůně sedm let.
”
Pak zašel měsíc a začalo svítat. Zvířata se rozběhla do lesa a z pícky vylezl Tugry. „Byl to sen nebo nebyl? ” Šel na konec lesa a tam našel jeskyni, opodál dub a pod dubem podivnou bylinu.
Utrhl několik lístků a schoval je do šátku. Za lesem se páslo obrovské stádo ovcí. Tugry zašel do salaše: „Buď zdrav, ovčáku. Jak se ti vede?
” „Ale nebylo by to nejhorší, kdyby mi dal pokoj ten zpropadený vlk. Noc co noc mi ukradne dvě ovce. ” „Poradím ti. Vezmi si na pomoc psa toho staříka, co bydlí vedle salaše.
” Ráno mu ovčák radostně vyprávěl: „Měl jsi pravdu. Ten pes prohnal vlka tak, že už mu navždycky zajde chuť na mé ovečky. ” Tugry mávl rukou: „To nestojí za řeč. Chci si tady u lesa postavit dům a budu rád, když budu mít dobrého souseda.
”
Pak se vydal do stepí, kde se páslo stádo koní. Pastýř si stěžoval na tygra. „Jenom si musíš sednout na toho grošovaného. ” Ráno pastýř radostně ukázal zabitého tygra.
„To nestojí za řeč,” řekl Tugry. „Chci si támhle u lesa postavit dům. ”
A Tugry se vypravil dál, až přišel do velikého města a zamířil k Šáhovu paláci. „Vyřiďte Šáhovi, že jsem věhlasný lékař a že jsem přišel uzdravit jeho dceru.
” Dívka byla tuze nemocná, bledá jako stěna. Jen se však napila čaje z kouzelných bylinek, vrátila se jí krev do tváře, usedla, usmála se a zavolala: „Tatíčku, už je mi dobře! ”
Šách byl samá radost. „Co chceš za odměnu?
” „Jen mi dej postavit dům na kraji lesa. Budu tam léčit nemocné. ” Šách poslal stavitele a zedníky a u lesa postavili krásný dům. Tugry se do něho nastěhoval, odnesl z lišákovy jeskyně všechny poklady a opatrně přesadil zázračnou bylinu do své zahrady.
Léčil každého, kdo přišel. Bohaté za málo a chudé zadarmo. A tak žil šťastně a spokojeně. Jednou se díval z okna a koho nespatřil?
Po cestě jel Egry na jeho kobylce. „Hej, Egry! ” zavolal. Egry se ulekl, až z kobylky nespadl.
Tugryho nepoznal. Jak by ho mohlo napadnout, že ten pán z paláce je chudák Tugry? Ale Tugry se mu prohlásil, pozval ho k sobě, pohostil, nevyčítal mu, že ho oklamal, a všechno mu vyprávěl, jak si pomohl k bohatství. „To musím taky zkusit!
” zvolal Egry a hned se vypravil do lesa na palouk a zalehl do pícky. Ten večer se měla lesní společnost zase sejít. „Tak povídejte, co se událo od naší poslední schůzky,” začal lesní šách lev. „Běda,” naříkal lišák.
„Někdo mi vykradl jeskyni, všechny poklady odnesl! ” „Mně někdo vyrýpl ze země kouzelnou bylinu,” bručal medvěd. „A vyléčil s ní šáhovu dceru,” dodal lišák. „Někdo vyzradil, co jsme si posledně povídali,” zlobil se vlk.
„Ovčák na mě štve staříkova psa. Mám hlad. ” „A tvůj druhý vezír tygr zaplatil životem,” zařval lev. „Kdo to vyzradil?
Kdo jiný než ty, lesní pištec šakale. Tobě se nic zlého nestalo. ” „Mně se nic nestalo, protože jsem se hloupě nevychloubal jako ostatní. Nejspíš nás někdo poslouchal.
Schoval se třeba tamhle do té pícky. ”
Lev skočil na pícku a vytáhl z ní bledého Egryho. „Tady je ten zrádce! ” zařval a zvířata se na Egryho vrhla a sežrala ho.
Ani kostička z něho nezbyla. V dávno zašlých časech vládl v jedné zemi ukrutný šách. Bavil se, když lidé strádali, radoval se, když tekla krev nevinných. Žil tam i starý mudrc, který se už nemohl dívat na příkoří.
Vypravil se k Šáhovi, aby mu domluvil. „Přišel jsem tě poprosit, aby ses zanechal ukrutností. Cožpak nechceš, aby lid byl šťastný a spokojený? ” Šách se rozčílil: „Ty ses zbláznil!
Chyťte ho a popravte! A popravte taky všecky dědky v celé zemi. Každý, komu zešediví hlava, půjde na smrt! ”
Vydali se šáhovi lidé po zemi a všechny šedivé starce pobili.
Jenom jeden ušel – starý moudrý Mahmúd, protože ho jeho syn, spravedlivý Ahmad, ukryl do veliké truhly. Zanedlouho našel šách ve své bradě šedivý vous a ulekl se. „Je zle. I já začínám šedivět a moji lidé mě zabijí na můj vlastní rozkaz.
” Vzpomněl si, že daleko na východě v Hissárském pohoří je hora a v ní jeskyně, kde pramení voda mládí. Sebral veliké vojsko a vytáhl ji hledat. Povolali do vojska také Ahmada. „Běda, co si počneš, otče, beze mě?
” „Vezmeš mě s sebou. Naložíš truhlu na vůz a řekneš, že v ní máš svůj nejcennější majetek. ”
Ahmad poslechl. Starý Mahmúd cestoval s vojskem v truhle.
Vždycky večer ho Ahmad tajně nakrmil a napojil. Jednou se otec zeptal: „Nejsou tady poblíž hory? ” „Jsou. Všude kolem vysoké hory s vrcholky v mracích.
Táboříme v hlubokém údolí, kudy teče bystřina. ” „Běž k Šáhovi a řekni mu, ať přeloží tábor výše do hor, jinak bude zle. ” Šách rozkázal přesunout polovinu vojska výš do hor. Mezi nimi byl i Ahmad.
V noci přišla strašná bouře. Hrom burácel, blesky šlehali, z mraků se lily proudy vody a ta zaplavila úzké údolí. Mnoho vojáků se utopilo. Teď byl šách rád, že aspoň část vojska se zachránila.
„Ten mládenec má za ušima,” řekl si. Vojsko táhlo dál a dostalo se do veliké písečné pouště. Začalo strádat žízní. „Poraď, otče, kde najdeme vodu?
” „Roste tady velbloudí bodlák? ” „Roste. ” „Kde je bodlák, tam jsou i včely. A včely tě dovedou k vodě.
” Ahmad šel za včelami, šel dlouho, až přišel k trsu trávy, kde se leskla kalužinka. Vykopal studánku a zavedl k ní vojsko. Šách znovu pokýval hlavou: „Věru, má ten chasník pod čepicí. ”
Zanedlouho dorazili k bystré řece a šách uviděl na dně dva diamanty, veliké jako holubí vejce.
Přikázal vojákovi, aby pro ně skočil. Jenže jak rozčeřil hladinu, diamanty zmizely. „Když jsi tak chytrý, vylov je ty! ” řekl Ahmadovi.
„Budeš muset počkat do zítřka. ” Ahmad se šel poradit s otcem. „Neroste nad řekou nějaký strom? ” „Roste a větve se naklánějí skoro k druhému břehu.
” „Ty diamanty nejsou na dně řeky, ale na stromě. Ve vodě se jenom zrcadlí. ”
Druhý den se shromáždilo celé vojsko. Ahmad vylezl na strom.
„Co děláš na tom stromě? ” rozkřikl se šách. „Lovím diamanty,” zasmál se Ahmad, seskočil a podal šáhovi dva diamanty. Šách ani nepoděkoval.
Konečně dorazili do Hissárského pohoří k jeskyni, kde pramenila voda mládí. Šách poslal do jeskyně vojáka. Uplynula hodina, dvě – a voják se nevrátil. Nevrátil se ani druhý, ani třetí.
Ahmad se dovtípil, že přijde řada na něho. „Ta jeskyně je tuze hluboká a je v ní plno spletitých chodeb. K prameni se snadno dostaneš, ale cestu zpátky ještě nikdo nenašel. Vezmi si s sebou velbloudici, která kojí mládě, a mládě nech u vchodu.
Velbloudice najde cestu k mláděti a tebe vyvede ven. Vezmi si dvě lahvíce a ještě dvě žáby. V jeskyni pramení nejen voda mládí, ale hned vedle také voda stáří. Do každého pramene polož žábu.
Z jedné se stane, tam je voda mládí, druhá zajde, tam je voda stáří. Naber obě vody a šáhovi dej napít vody stáří. Nic jiného si nezaslouží. ”
Ahmad udělal všecko tak, jak mu otec poradil.
Nabral vody do obou lahvic a zpátky ho vyvedla velbloudice. Šách měl nesmírnou radost, hltavě vypil lahvici až do dna. Pak vytáhl zrcadlo, aby viděl, jak mládne. Ale s hrůzou spatřil obraz šedivého starce.
„Cos mi to přinesl? ” rozkřikl se. Vtom k němu přiskočily stráže a bez řečí ho probodli. „Splnili jsme poslední Šáhův rozkaz!
” zvolal velitel a vojsko začalo jásat. Ahmad spěchal k otci. „A co uděláš s vodou mládí? ” zeptal se stařec.
„Přinesl jsem ji tobě, aby ses napil. Ty si to nejvíc zasloužíš. ” Mahmúd zavrtěl hlavou: „Netoužím po mládí ani po dlouhém životě. Štěstí není prožít dlouhý život.
Štěstí je prožít dobrý a užitečný život. ” Ahmad se zamyslel. Vtom přiletěl havran a křídlem převrhl lahvici. Poslední kapku stačil vypít, ale ostatní voda se vsákla do země, kde rostl horský jalovec.
A proto se havran dožívá sta let a jalovec roste i tisíc roků. Měl jeden švec maličký chatrný baráček a ten mu spadl na hlavu. „Co teď? ” naříkal.
Ale že si našetřil nějaký ten zlatník, pozval tesaře, aby mu postavil nový. Tesař stavěl a stavěl, ale na střechu už peníze nestačily. Tak místo střechy přitloukl jenom rákosové rohože. „Ten švec se nějak zmohl,” řekl si jeden zloděj a rozhodl se ho vykrást.
V noci vylezl na střechu, šlápl na rohoš a propadl dolů rovnou na spícího ševce. Jen tak tak utekl oknem. Druhý den šel zloděj k Šáhovi žalovat: „Včera v noci jsem šel vykrást ševce. Vylezl jsem na střechu, ale on má místo střechy rohože a já spadl dolů.
” Šách dal zavolat ševce: „Je to pravda? ” „Je to pravda. ” „Přiznal se! Kate, oběs ho!
” „Mocný šáhu, proč chceš trestat mě, když za nic nemůžu? Potrestej tesaře, že mi dal místo střechy mizerné rohože. ”
Zavolal šách tesaře, ale i ten se vymlouval: „Potrestej košíkáře, protože jeho rohože jsou řídké a nic neunesou. ” Zavolal košíkáře, ale ani on se necítil vinen: „Potrestej holubáře.
Jeho holubi mi létají nad hlavou a já se nemůžu soustředit na práci. ” Zavolal holubáře: „Holuby, to je moje jediná radost. Co je na tom špatného? Raději dej oběsit zloděje.
Lid si oddychne, že se nebude muset bát, že ho okrade. ” Šách pokýval hlavou: „Máš pravdu. Kate, oběs zloděje. ”
Přivedli zloděje k šibenici, ale běda – zloděj byl příliš vysoký, vyšší než šibenice.
Vůbec nešel oběsit. „Co mám dělat? ” běžel kat k Šáhovi. „Dej mi pokoj s takovými hloupostmi!
Oběs někoho menšího. ” Kat vyšel z paláce a uviděl malého mužíka, jak nese pytel mouky. „Ten se bude dobře věšet! ” dal mlynářského zatknout.
„Pročpak mě chcete věšet? Nic jsem neudělal! ” „Šách odsoudil zloděje, ale ten je příliš vysoký. Ty jsi malý, ty se budeš dobře věšet.
” „A proč nevykopete pod šibenicí díru? Zloděj se nebude moct opírat o zem a vy ho snadno oběsíte. ” „Hm. To máš pravdu,” řekl kat a pustil mlynářského.
Když vykopali díru, přišel se na popravu podívat sám šách. A tu začal zloděj hrozně křičet: „Honem, rychle dělejte, honem rychle věšte! ” „Co tak najednou pospícháš? ” divil se šách.
„Právě umřel v nebi nebeský šách a na jeho místo nastoupí ten, kdo hned po něm první umře na zemi. Chce to prostě stihnout! ” Šách vyskočil, odstrčil zloděje a zvolal: „Pusťte zloděje a oběste mě, ať se stanu šáhem na nebi já! ” Kat tedy pustil zloděje a pověsil šácha.
A tak byl mocný šách popraven jenom proto, že jednomu ševci spadl baráček na hlavu.
