Telefon mi zazvonil ve chvíli, kdy jsem měl v hlavě úplně jiný případ. Ten běžný, městský – sousedské hádky, ztracené peněženky, jedna hloupá rvačka u večerky. Hlas na druhém konci byl ale krátký a ostrý. Nález u přístavu na Vltavě.
Promáčená mikina a mobil. Prý patří tiché holce, co se drží stranou. V hlavě mi naskočila dvě slova, která nemám rád vyslovovat nahlas. Nehoda.
Nebo útěk. . Než jsem vyjel, donutil jsem se vydechnout. V práci se člověk naučí, že strach není slabost, jenom signál.
Blbý by bylo, kdyby mě řídil. . Venku mrholilo a Praha byla v těch mokrých světlech najednou nějak cizější, jako by si vzala masku. Stěrače šustily a já si opakoval, že zatím nemám nic než mokrou mikinu a mobil.
Nic, co by někoho odsoudilo. Nic, co by někoho zachránilo. . Přístav ležel kousek pod silnicí.
Vltava tu nebyla ta pohlednicová, co jí lidi fotí z mostů. Tady byla tmavá, těžká, s pachem nafty a řas. Reflektory se lámaly na hladině a dělaly pruhy, jako by někdo přes vodu natáhal špinavé stuhy. U vjezdu mě zastavila hlídka.
Z auta vystoupila Jana, kterou jsem znal z několika výjezdů. Měla na sobě pláštěnku, kapky jí stékaly po tváři a vypadala, jako by tu stála už věčnost. „Váchale,“ kývla na pozdrav. Mně stačilo jenom přikývnout.
„Kde to je? “ zeptal jsem se. Ukázala směrem k molu. „Tam to našli dva chlapi od lodí.
Volali, že je tam mikina a telefon. Nikdo se k tomu nehlásí a v mobilu je jméno Bohdana. Prý jí říkají Bóra. “ To jméno mi nic neřeklo, ale způsob, jakým ho Jana vyslovila, už ano.
Tichá holka. Takových je spousta. Všimnete si jich až ve chvíli, kdy zmizí. .
Šli jsme po mokrých prknech. Každý krok vydal dutý zvuk, jako by se molo bránilo tomu, abychom ho rušili. U zábradlí stál kužel a vedle něj igelitový pytlík s mobilem. Mikina visela přehozená přes kovový sloupek, nasáklá vodou a něčím dalším.
Když jsem k ní přičichl, ucítil jsem kromě řeky ještě sladkou vůni levného parfému. Přesně ten typ, co si koupíte, když chcete vonět dospěle, ale nechcete utrácet. Z kapsy mikiny koukal zmačkaný papírek. Nehrabal jsem do toho, jenom jsem si ho prohlédl pohledem, jako se díváte na zavřené dveře, za kterými tušíte křik.
. „Kdo to našel? “ zeptal jsem se. Jana mě dovedla k dvojici mužů u přístavního skladu.
Jeden byl vysoký, ramenatý, s rukama do černa od práce, druhý menší, nervóznější. Pořád si mnul palec o ukazovák, jako by odrolovával neviditelnou špínu. „Tohle je Rudolf,“ řekla Jana a kývla na toho ramenatého. „A tohle je Olda.
“ Použil jsem jenom jejich křestní jména v hlavě, ale nahlas jsem zůstal věcný. „Pánové, potřebuji přesně, co se stalo. Kdy jste to našli? Kde jste šli?
Co jste viděli? “ Rudolf si odkašlal. „Šli jsme po směně, pane. Já jsem šel ke člunu zkontrolovat lana a Olda šel se mnou a najednou to tam viselo.
“ „A mobil? “ zeptal jsem se. „Ležel kus dál, skoro u vody,“ řekl Olda. „Já jsem si myslel, že je to nějaký odpad, ale pak jsem viděl, že to svítí.
“ Obrazovka byla mokrá, ale ještě to jelo. To svítilo mi v hlavě udělalo nepříjemný uzlík. Mobil, co ještě jede, znamená čerstvou stopu. Znamená to, že čas běží proti nám.
. „Byl tu někdo? “ pokračoval jsem. „Holka, kluk, skupina, křik, pláč?
“ Rudolf zavrtěl hlavou. „Nic jsme neslyšeli. Jenom voda a tamhle v dálce nějaký motor. “ „Jaký motor?
“ chytil jsem se toho. Olda pokrčil rameny. „Nevím. Lodní.
Jelo to pomalu, jako když někdo couvá. “ Ale tady normální. To slovo je v přístavu zrádné. V noci tu může být normální skoro všechno.
. Vrátil jsem se k nálezu. U sloupku byly na mokrých prknech šmouhy. Nejasné otisky bot, spíš rozmazané tahy, jako když někdo uklouzne.
Chytí se, zkusí vstát. U kraje mola se válela odtržená šňůrka od mikiny, špička nasáklá vodou, jako jazyk vyplazený do tmy. A vedle zábradlí jsem si všiml drobného kovového přívěsku, který se leskl v odlesku světla. Vzal jsem do ruky rukavice a přívěsek opatrně zvedl.
Byla to malá kotva, levná bižuterie, ale s poškrábaným povrchem, jako by ji někdo svíral v dlani. „To patří? “ zeptala se Jana tiše. „Nevím,“ odpověděl jsem upřímně, „ale někdo to tady držel.
“
Mobil byl uložený v pytlíku. Jana ho předtím zabalila správně, za to jsem byl rád. Na zamčené obrazovce se ještě drželo několik upozornění, písmo rozmazané kapkami. Nechtěl jsem do něj lézt bez technika, ale očima jsem přelétl to, co šlo přečíst bez odemykání.
Dva zmeškané hovory od kontaktu „máma“ a jedna zpráva, která vyskočila nahoře, jako kdyby se sama tlačila ven. „Nechoď sem, prosím. “ Chvilku jsem jenom stál a poslouchal zvuk vody. V hlavě mi problesklo, že „sem“ může znamenat domů, nebo přístav, nebo něčí byt.
Vždycky se najde někdo, kdo ví, kam se nemá chodit, ale neřekne proč. . „Kdo ji zná? “ zeptal jsem se Jany.
„Prý tu občas chodila,“ řekla. „Nejsem si jistá, jestli pracovala tady, nebo jenom posedávala na břehu. Rudolf říkal, že jí vídal. “ Otočil jsem se na Rudolfa.
„Jak často? “ Rudolf se zamračil, jako by se snažil vytáhnout z hlavy něco, co tam nechce mít. „Někdy seděla tamhle na lavičce sama, vždycky mikinu s kapucí, sluchátka. Taková tichá, jako kdyby tady byla, ale zároveň nebyla.
“ Tiché holky bývají v mém světě nebezpečně snadné oběti – a ještě snadněji je všichni přehlédnou. „Mluvila s někým? “ zeptal jsem se. Olda se ošil.
„Já jsem ji jednou viděl s chlapem, ne tady přímo, u brány. Měl kapuci taky a byl na ni blízko. Jako když někoho tlačíte, ale nechcete, aby to vypadalo jako tlačení. “ „Kdy?
“ vyjel jsem. Olda se lekl mého tónu a rychle dodal: „Nevím přesně. Pár dní, nebo týden, já fakt nevím. “ Jana si zapsala jeho slova a já cítil, jak se mi v hrudi rozjíždí starý známý pocit.
Ten, co přichází, když stojíte na začátku něčeho, co může být maličkost, nebo průšvih, který vám nesežere jenom směnu, ale i kus spánku na dlouhé týdny. . „Volali jste záchranáře? “ zeptal jsem se.
„Ještě ne,“ odpověděla Jana. „Čekali jsme na tebe, aby se to nerozjelo zbytečně. “ To jsem chápal, ale zároveň mě píchlo svědomí. Každá minuta je někdy rozdíl mezi promrzlou holkou, která se schovala někam do křoví, a tělem, které už nikdo nezahřeje.
A já jsem byl ten, kdo teď musí rozhodnout, co je pravděpodobnější, aniž by měl dost faktů. „Zavolej vodní,“ řekl jsem, „ať projdou břeh po proudu i proti a ať sem pošlou někoho se psem, jestli to půjde. Já zatím zkusím zjistit, kdo je Bohdana. Nechci čekat, až nám někdo zavolá, že se nevrátila domů.
“ Jana přikývla a vytáhla telefon. Já se znovu podíval na mikinu. Na vnitřní straně kapuce byla přišitá drobná látková návšivka, ručně přišitá, trochu křivě. Malé písmeno „B“.
Jako kdyby si to holka označila, aby si ji nespletla s cizími věcmi, nebo aby jí někdo neukradl. Na kraji mola jsem si klekl a podíval se na vodu. Hladina byla černá, ale pod reflektory se dalo zahlédnout, jak proud nese drobné kusy listí. V takové vodě můžete zmizet i bez křiku.
Stačí uklouznout, stačí mít těžké boty, stačí být unavený, nebo stačí, aby vás někdo strčil. Zvedl jsem se a udělal pár kroků zpátky, abych se na místo podíval jako celek. V hlavě jsem si přehrával jednoduché varianty: přišla jsem sama, sedla si, něco jí vylekalo, uklouzla; přišla jsem s někým, pohádali se, odešla bez věcí; nebo jí věci někdo sundal a nechal je tu jako návnadu, jako vzkaz. Každá možnost měla díry.
. „Je tu nějaká kamera? “ zeptal jsem se. Rudolf kývl směrem ke skladu.
„Na rohu, ale někdy to nebere a šéf to neřeší. “ „Kdo je šéf? “ zeptal jsem se. „Milan,“ odpověděl Rudolf.
„Majitel areálu. Je pryč, ale má tu správce. Milan. Správce.
“ Další dveře, za kterými může být pravda, nebo jenom další tma. . Došel jsem k bráně, kde seděl v budce muž v reflexní vestě. Vypadal, že je unavený z nočních a že by nejradši nebyl součástí ničeho.
Když mě uviděl, narovnal se. Já mu ukázal odznak a řekl jenom: „Potřebuju záznamy z kamery. Teď hned. “ „To nejde,“ zamumlal.
„Já k tomu nemám přístup. To je v kanceláři. “ „Tak mi otevřete kancelář,“ řekl jsem klidně, ale cítil jsem, jak se mi napíná čelist. „Někdo zmizel.
Nechci poslouchat, co nejde. Chci slyšet, co uděláme. “ Muž polkl. „Klíče má správce.
Jmenuje se Karel. Bydlí tady kousek za skladem, ale on se nerad budí. “ „To je jeho problém,“ řekl jsem. Když jsem se otočil zpátky k molu, uviděl jsem, že Jana už domlouvá posily.
V dešti se jí leskly vlasy a najednou mi došlo, jak absurdní je, že náš svět se točí dál, zatímco někdo může být právě teď pod hladinou, nebo na útěku, nebo zavřený v autě na parkovišti o dvě ulice dál. Do kapsy jsem si zapsal písmeno B, kotvu, zprávu „Nechoď sem“ a muže s kapucí. Všechno malé věci, co dohromady můžou být mapa, a nebo jenom hromádka náhod. .
Jana ke mně přišla. „Vodní jsou na cestě a pes taky. Co dál? “ Podíval jsem se na tmavou vodu a pak na světla města za stromy.
Cítil jsem v sobě strach, ale tentokrát se mi podařilo ho držet za uzdu. „Dál půjdeme po Bohdaně,“ řekl jsem. „Zjistíme, kde bydlí, s kým se vídá, proč jí někdo píše, ať tam nechodí, a hlavně – kdo jí tu mikinu svlékl, jestli si ji vůbec svlékla sama. “ V tu chvíli se z budky ozvalo tiché cvaknutí.
Muž v reflexní vestě vyšel ven s klíčem v ruce a neochotně kývl směrem ke skladu. „Karel je doma,“ řekl, „ale jestli ho vzbudíte, bude řvát. A poslední dobou sem chodí divní lidi v noci. Já to nechci mít na triku.
“ „Tak to nebudete mít na triku,“ odpověděl jsem. „Budete to mít ve výpovědi. “ Šel jsem za ním a v hlavě mi bušilo jediné: jestli se tu děje něco špatného, tak Bohdana nebyla náhodná kolemjdoucí. A jestli byla, tím hůř.
Někde mezi skladem a vodou se totiž ztrácí lidí mnohem víc, než si kdo chce připustit. Karel bydlel v nízkém domku za skladem, kde i ve dne vypadá noc jako doma. Dveře měl obité, zvonek němý a na rohožce nános zaschlého bahna, jako by si někdo dával práci, aby se ztratil v obyčejnosti. Muž z budky se držel pár kroků za mnou a tvářil se, že kdyby mohl, byl by neviditelný.
Zabušil jsem. Nic. Zabušil jsem znovu, tentokrát tak, aby to slyšely i trubky v koupelně. Za dveřmi to zapraskalo, pak řetěz a pak oko, které se na mě podívalo s čistou nenávistí člověka vytrženého ze spánku.
„Co je zas? “ vyštěkl Karel. Slova měl slysovaná do jednoho kusu, jak to bývá u lidí, co se budí s podrážděním dřív než s dechem. Ukázal jsem mu odznak na vteřinu.
„Potřebuju záznam z kamery u skladu. Hned. “ Řetěz ještě držel, ale dveře se pootevřely víc. Karel byl v tričku, na rukou tetování, co kdysi možná mělo vypadat drsně, jenže teď vypadalo hlavně unaveně.
„Kamera blbne. Říkal jsem to Milanovi. Záznamy se mažou. Já s tím nic neudělám.
“ „Dneska zmizela holka,“ řekl jsem. „Její věci našli na molu. Jestli tu něco blbne, tak to budeme řešit spolu. “ To slovo „spolu“ mu neudělalo radost.
Přesto řetěz odcvakl, dveře se otevřely a Karel mi beze slova ukázal, ať jdu za ním. Muž z budky se neodvážil dovnitř. Zůstal venku jako svědek, který nechce slyšet. Kancelář byla přilepená ke skladu.
Malá místnost s jedním stolem, starým počítačem a skříňkou, kde se válely papíry a klíče od věcí, které nikdo nechce pojmenovat. U stěny byl přístroj na ukládání záznamu – krabice s blikajícími světly. Karel do něj ťukal, jako by mu vyčítal vlastní život. „Vidíte,“ ukázal na obrazovku.
„Včera to jelo a dneska nic. Je to v háji. “ Podíval jsem se blíž. Časová osa byla prázdná v úseku, který mě zajímal.
Neže by byla rozbitá – byla čistá. Tak čistá, až to páchlo úmyslem. Tady se něco nepokazilo. Tady někdo uklidil.
„Kdo sem chodí? “ zeptal jsem se. Karel se zasmál, ale bez humoru. „Chodí sem lodě, chodí sem chlapi, chodí sem kontrola, chodí sem všechny, co si myslí, že přístav je bez očí.
“ „A kdo má přístup sem? “ poklepal jsem na skříňku a na přístroj. „Já, Milan a pár lidí, co tu dělají, když se něco opravuje. “ Karel mi věnoval pohled, který měl být tvrdý, jenže mu v něm něco ujelo.
Strach, nebo výčitka. „Já vám říkám, že to blbne…“ „A já vám říkám, že tomu nevěřím,“ odpověděl jsem klidně. Nechal jsem Jana, ať si vezme techniky na přístroj i kabely. Karel protestoval, že to je majetek, ale to mě v tu chvíli nechávalo chladným.
Jestli někdo vymazal záznamy, udělal to tady. A jestli je nevymazal, tak je někde chyba, která se tváří až moc poslušně. Když jsme vyšli ven, déšť už nebyl jemný. Byla to voda, co se rozhodla zůstat.
Jana stála u auta a telefonovala s vodními. Jakmile zavěsila, podívala se na mě a stačilo jí přečíst můj výraz. „Nic? “ zeptala se.
„Prázdno,“ řekl jsem. „Takové prázdno, které někdo vyrobil. “ Jana přikývla a nic víc k tomu neřekla. Ne proto, že by neměla co, ale proto, že ví, že někdy je lepší šetřit slova na chvíli, kdy budou muset bolet.
Vrátil jsem se na služebnu až nad ránem. Mokré oblečení lepilo na tělo. V hlavě mi hučel přístav a ve vnitřní kapse jsem pořád cítil ten malý kovový přívěsek ve sáčku, jako by mi kotva připomínala, že něco drží na dně, i když to nahoře vypadá klidně. Otevřel jsem úřední záznamy a začal hledat Bohdanu.
Jméno je někdy jako klíč, někdy jako slepá ulička. U Bohdany to byla spíš mlha. Našel jsem několik záznamů, které se tvářily, že patří jedné osobě, jenže spolu neseděli. Jednou byla uvedená adresa na okraji města, podruhé ubytovna, potřetí podnájem, který už mezitím přestal existovat.
U práce to bylo stejné. Krátké úvazky, brigády, výpomoci, vždycky na chvíli, vždycky tak, aby po ní zůstaly jenom stopy v prachu, ne otisky. Zkusil jsem dohledat školu. Nic, co by dávalo smysl.
Zkusil jsem zdravotní – jen útržky a u kontaktů prázdno, jako by se někdo bál napsat vedle jejího jména další jméno, aby ho tím nezašpinil. Vedle jedné adresy byl poznámkový řádek, který mě zarazil. „Nečitelná. “ To slovo se v úředním jazyce nepoužívá jen tak.
Znamená to, že někdo někde narazil na to, že se člověk nevejde do kolonek, nebo že se nevejde schválně. Zvedl jsem telefon a zavolal na obvod, pod který spadala jedna z uvedených ubytoven. Vzbudil jsem kolegu. Omluva mi uvízla v krku, protože na ni nebyl čas.
„Potřebuju vědět, jestli vám něco říká Bohdana,“ řekl jsem. Na druhém konci ticho, šustění papírů, pak povzdech. „Bóra. Jo, jednou jsme tam byli kvůli hluku.
Ona tam jen stála na chodbě. Neřvala, nic. Byla jako stín. Správce říkal, že se střídá v pokojích, jako by se vždycky někam přesunula dřív, než si na ni lidi zvyknou.
“ „Správce? “ chytil jsem se toho. „Máš na něj číslo? “ Dostal jsem ho.
Zapsal jsem si ho a zároveň cítil, jak se mi to celé začíná lepit na ruce. Čím víc toho člověk drží, tím míň se může tvářit, že to není jeho. Ještě než jsem zavolal správci, přišla Jana s kelímkem kafe, co chutnalo jako trest. Posadila ho vedle mě a naklonila se k monitoru.
„Co je zač? “ zeptala se. „Zatím nic,“ řekl jsem. „A to je na tom nejhorší.
Je to holka, co má jméno, ale nemá historii. Adresy se mění, práce se mění, žádné vazby, jako by ji někdo udržoval v pohybu. “ Jana si promnula spánky. „A proč by to někdo dělal?
“ „Aby ji nikdo nenašel,“ odpověděl jsem, „nebo aby ji nikdo nehledal dost dlouho. “ Zavolal jsem správci ubytovny. Zvedl to po dlouhém zvonění. Hlas měl nakřáplý, jako celý život spal jen napůl.
Když jsem se představil a řekl jméno Bohdana, ozvalo se nejdřív odfrknutí. „Já vám o ní nic říkat nebudu,“ řekl správce. „S tím jsem už měl potíže. “ „Jaké potíže?
“ zeptal jsem se. „Přišel chlap,“ řekl správce a ztišil hlas, i když byl sám. „Šedý kabát, šedá taška, šedé oči. Všechno na něm bylo šedé, jako když se nechcete dívat přímo.
Ptával se na ni nejednou a pokaždé měl pocit, že to je jeho právo. “ „Jméno,“ zatlačil jsem. Správce zaváhal. „Říkal, že se jmenuje Hrozek, křestní jméno Vít, jestli se nepletu.
A že prý Bóra dělá problémy a že je lepší, když se o ní moc nemluví. “ Jana se na mě podívala a v jejich očích se zvedla stejná vlna jako ve mně. Ne otázka, ale varování. „Vy jste mu vyhověl?
“ zeptal jsem se. „Já nevím, co je vyhovět,“ vyštěkl správce. „Já jen řekl, že už tu není. “ Co se měl dělat?
On se neusmíval a přitom nemusel vyhrožovat. Stačilo, že věděl, kde bydlím. “ „Kdy tu byla naposledy? “ zeptal jsem se.
„Nějaký čas zpátky odešla rychle. Jednou večer taška přes rameno, mikina s kapucí jako vždycky a ráno už měla pokoj prázdný. “ Správce se odmlčel a pak dodal tišeji: „Víte, co je divné? Ona se vždycky snažila být slušná.
Platila včas, zdravila, jenom měla oči, jako by pořád poslouchala, jestli za ní někdo nejde. “ Poděkoval jsem mu, i když mi to v krku drhlo. Když jsem zavěsil, Jana se opřela o stůl. „Hrozek,“ řekla.
„To jméno mi něco připomíná. “ „Mě zatím jen to, že se objevuje u lidí, kteří se pak bojí mluvit,“ odpověděl jsem. „A že se objevil dřív, než jsme se do toho pustili my. “ Jana se zamračila.
„Chceš ho najít? “ „Chci ho vidět,“ řekl jsem. „A chci vědět, proč někdo u holky, co dělá krátké práce a střídá ubytovny, hraje na ticho takovou roli. “ V tu chvíli se na chodbě ozvaly kroky.
Nerychlé, nehlasité. Kroky člověka, který se naučil chodit tak, aby ho nikdo nezastavil, protože vlastně není důvod. Podíval jsem se ke dveřím proskleným matným sklem a zahlédl siluetu. Vysoká postava, rovná záda, kabát, který vypadal, jako by se narodil bez barvy.
Dveře se otevřely a dovnitř nahlédl muž. Neznal jsem ho a přesto jsem měl pocit, že jsem ho už viděl, jen ne očima. Šedé vlasy nakrátko, tvář hladká, jako by se rozhodl nemít žádný výraz. V ruce držel tenkou složku.
„Hledám váchala,“ řekl. „Jsem tady,“ odpověděl jsem a vstal. Muž přikývl, jako by to bylo potvrzení něčeho, co už dávno věděl. „Jmenuju se Hrozek.
Potřeboval bych s vámi mluvit o Bohdaně. “ Jana stuhla, ale nic neřekla. Já jsem cítil, jak mi v žaludku klesá těžký kámen. Ne proto, že přišel, ale proto, jak přesně načasoval svůj příchod, jako stál za dveřmi už předtím, než jsem zvedl telefon správci, a čekal jen na to, až vyslovím jeho jméno.
„Odkud máte informace o tom, že se o ni zajímám? “ zeptal jsem se. Hrozek se mírně usmál, jen koutkem, bez tepla. „Praha je malá,“ řekl, „a přístav je ještě menší.
Nerad bych, aby se kolem Bohdany dělaly zbytečné závěry. “ „Zbytečné jsou jen řeči,“ odpověděl jsem. „Jestli víte něco k jejímu zmizení, řeknete to. Jestli ne, tak mi řeknete aspoň to, proč ji obcházíte po ubytovnách a děsíte správce.
“ Hrozek si povzdychl, jako by mu moje slova zkazila plán. „Já nikoho neděsím, jen chráním jednu citlivou záležitost. Bohdana je komplikovaná a lidé mají tendenci komplikované věci rozbíjet. “ „Tohle není věc,“ řekl jsem.
„To je člověk. “ Hrozek sklopil oči k složce a prsty přejel po jejím hřbetu. „Právě proto jsem tady, aby se nestalo něco horšího. Doporučuju vám, abyste postupoval opatrně, abyste se neptal na místech, kde se lidé bojí odpovídat.
“ „A kdo je nutí se bát? “ vyjel jsem. Hrozek se na mě podíval dlouze, až to bylo nepříjemné. V těch očích nebyla výhrůžka.
Byla v nich jistota. Jistota člověka, který už viděl, jak se věci ztrácejí, když se mají ztratit. „Někdy se lidé bojí sami,“ řekl a zavřel složku, aniž by mi ukázal jediný papír. „Bohdana se umí ztrácet, jenže tentokrát je kolem ní víc vody, než bývá zdrávo.
“ Otočil se ke dveřím, jako by tím rozhovor ukončil. A já jsem v tu chvíli pochopil, že tohle není návštěva. To je značka na mapě. Vzkaz, že někdo sleduje, kudy jdu, a že mi klidně ukáže, že o tom ví.
„Jestli jste sem přišel jen proto, abyste mě zastrašil, tak jste si spletl adresu,“ řekl jsem mu dozad. Hrozek se zastavil v půli kroku. Neotočil se, jen řekl tiše: „Adresy si nepletu. Bohdana je ta, kdo je střídá, a vy se do toho propadáte rychleji, než si myslíte.
“ Pak odešel a kroky na chodbě zase ztichly, jako by nikdy neexistovaly. Jana vydechla až po chvíli. „Tak to je on. “ „Jo,“ řekl jsem.
„A jestli má pravdu v jedné věci, tak v té vodě. Nejde jen o řeku. Někdo kolem Bohdany udělal prostor, kde se stopy rozpouštějí. Kamerový záznam prázdný, úřední záznamy rozpadlé, lidé vystrašení.
“ Sedl jsem si zpátky k počítači a podíval se na seznam adres, které po sobě nechala. Bylo jich tolik, že by to unavilo i člověka, který se stěhuje rád. A přesto mi mezi nimi něco nesedělo. Jedna adresa se opakovala v poznámkách nenápadně, vždycky jen jako místo, odkud prý odešla.
Starý dům u vody, kousek od přístavu, vedený na firmu, která měnila majitele tak často, že to vypadalo jako hra. Vzpomněl jsem si na zprávu v telefonu. „Nechoď sem, prosím. “ Najednou to „sem“ dostalo tvar, a spolu s tím tvar dostal i strach, který jsem předtím držel na uzdě.
Ne, že bych se bál o sebe. Bál jsem se toho, že jestli půjdu dál, už to nepůjde odložit jako další případ, že se mi to přilepí na kůži, na sny, na ticho mezi věti. Zvedl jsem se. „Jano, jedeme na tu adresu.
“ „Teď? “ zeptala se. „Teď,“ řekl jsem, „než zase zmizí, než se záznamy stanou ještě prázdnějšími, než se z Bohdany stane jenom jméno bez člověka. “ A když jsme vyšli ven, měl jsem pocit, že v dešti někdo stojí o pár metrů dál a dívá se na nás tak klidně, jako se dívá řeka na cokoliv, co do ní spadne.
Cesta k domu u vody byla krátká, ale zdála se delší, protože se v ní všechno skládalo do jednoho šedého pruhu. Déšť už nebyl jen kulisa. Byl to zvuk, který vám leze pod kůži. Jana řídila a já se díval do čelního skla, kde se světla lamp rozpíjela do tenkých čar.
Měl jsem pocit, že když se na chvíli přestanu soustředit, přístav mi zase podstrčí prázdno místo odpovědi. „Ta adresa je divná,“ řekla Jana. „Dům je vedený na firmu, ale firma má stopu jako had. Jednou sídlo tady, podruhé jinde a pokaždé jiný jednatel.
“ „Tohle není náhoda,“ odpověděl jsem. „Takhle se schovávají lidé, co chtějí být na očích a zároveň mimo dosah. “ Odbočili jsme na úzkou cestu, která vedla mezi sklady a zarostlým náspem. Voda byla blízko.
Cítil jsem ji ještě dřív, než jsem ji uviděl. Ten dům stál stranou, jako by na něj omylem zapomněl kus města. Omítka byla oloupaná, okna v přízemí zaslepená prkny, ale z patra probleskovalo slabé světlo. Nedomovské, spíš pracovní, jako když se někdo nechce dívat do tmy a radši zůstane u stolu.
U vrat visel nový zámek, příliš nový na to, aby sem patřil. Měl lesk, který k tomu místu neseděl, jako když si dá někdo drahé boty do bahna jen proto, aby ukázal, že může. Jana zůstala u auta a já šel k brance. Plot byl nízký, místy prohnutý.
Nemusel jsem být akrobat, abych se dostal dovnitř. Jen jsem se na vteřinu zastavil, protože jsem slyšel vlastní dech. V takových chvílích se člověk přistihne, že nechce být slyšet ani sám sobě. Dvůr byl zarostlý mokrou trávou a uprostřed stála hromada prken, sudů a starý přívěs.
Na první pohled bordel, na druhý pohled věci poskládané tak, aby mezi nimi vedla cesta. Někdo tu chodil pravidelně, jen o tom nechtěl dělat rozruch. „Vidíš to? “ zavolal jsem na Janu.
Přišla ke mně opatrně a ukázala na zem. V blátě byly otisky bot, několik, některé čerstvé, jiné rozšlapané,a mezi nimi táhlá stopa, jako když se něco těžkého táhne po zemi. „Něco nosili,“ řekla Jana. „Nebo někoho,“ odpověděl jsem a hned mě to mrzelo.
Ne proto, že by to nebylo možné, ale proto, že jsem si uvědomil, jak snadno se mi podobná slova lepí na jazyk, když jsem unavený. Za domem byl úzký průchod k vodě. Ne přímo k řece, spíš k tiché zátočině, kde stála malá dřevěná lodička u provizorního mola. Na laně visela tak, jako by čekala, až ji někdo tiše odváže a zmizí.
Vypadala obyčejně. Právě tím byla podezřelá. „To je ona? “ zeptala se Jana.
„Kdybych chtěl něco ukrýt, nedám to do trezoru,“ řekl jsem. „Dám to do něčeho, co nikoho nezajímá. “ Sestoupil jsem po kluzkých prknech k molu. Voda pod ním byla tmavá a klidná, ale klid u vody nikdy nic neznamená.
Lodička se lehce pohupovala. Naskočil jsem do ní tak opatrně, jako by to byla cizí nálada. Dřevo zaskřípalo. Uprostřed byl lavičkový sedák.
Na první pohled pevný. Jenže když jsem po něm přejel prsty v rukavici, cítil jsem na jednom rohu jemnou nerovnost. Šroub, který byl utažený jinak než ostatní. „Máš u sebe světlo?
“ zavolal jsem. Jana mi podala malé světlo, posvítil jsem do škvíry a uviděl hlavičku šroubu čerstvě obroušenou. Někdo ho povoloval často, tak často, že už se bál, aby to nebylo vidět. Vytáhl jsem z kapsy drobný nástroj a opatrně šroub povolil.
Pak druhý. Sedák šel nadzvednout, jen na jedné straně, jako víko. Pod ním byla dutina vyložená igelitem,a v ní válec tvrdého plastu, zavřený tak, že by vydržel i ponoření. Srdce se mi rozběhlo, jako by mi chtělo připomenout, že nejde jen o věci.
Opatrně jsem válec vytáhl a položil ho na sedák. Otevřel jsem ho a z něj se vysypaly složené papíry, několik bankovek stažených gumičkou,a malý sešit bez desek. Jana se naklonila blíž, ale zůstala na molu. „Co to je?
“ „Něčí kapsa,“ řekl jsem. „Jen ji schoval tam, kde ji nikdo nehledá. “ Papíry byly popsané rukou úhledně, bez emocí. Sloupce, datum slovně, den v týdnu, pak přezdívka a částka.
Nejednou, ale znovu a znovu. Některé částky malé, jiné vysoké: 5 stovek, 2000, 5000, 10 000. A u některých poznámka jedním slovem: „klid“ nebo „ticho“. Zvedl jsem oči od papíru a podíval se na dům, na sklady, na vodu.
Najednou mi došlo, co je na tom nejhorší – že to působí jako účetnictví, jako zvyk, jako něco, co tu běží dlouho a všichni se tváří, že je to stejně přirozené jako proud. „To jsou platby,“ řekla Jana a hlas se jí zlomil do těcha. „Komu? “ „To je ta správná otázka,“ odpověděl jsem.
Sešit byl horší než volné papíry. Byl v něm seznam přezdívek a u každé poznámka, co kdo dělá, co má na starosti, co ví. „Kotva“, „remorkér“, „čistič“, „kapuce“, „zámek“… a mezi nimi jedno jméno, které tam nesedělo, protože nebylo přezdívka, ale člověk. „Bóra“.
U něj nebyly částky jako u ostatních. U něj byl dluh,a u dluhu poznámka: „držet“. Přejel mi mráz po zátylku, jako mi někdo přejel prstem po páteři. V hlavě se mi složily obrazy.
Tichá holka u lavičky, chlap v kapuci u brány, prázdná kamera. A tohle– nehoda se v takových řádcích nepíše. „Vydírání,“ řekla Jana. Neptala se, jen to pojmenovala.
„V přístavu se dá vydírat snadno,“ odpověděl jsem. „Lidé tu mají co ztratit. Práci, klid, rodinu. A když jim někdo ukáže, že ví, kudy chodí, zaplatí, jen aby se nemusel bát.
“ Jana se zamračila. „A Bóra do toho spadla. Jak? “ Podíval jsem se na sešit znovu.
„Buď byla oběť, nebo poslíček, nebo obojí. Někdy vám dají na starost špinavou práci, aby vám pak mohli říct, že jste stejně špinavý jako oni. “ Zabalil jsem papíry zpátky do válce. Bankovky nechal zvlášť do sáčku.
Nechtěl jsem na tom nechat víc svých stop, než bylo nutné. Lodička se pode mnou zhoupla a v tu chvíli mi došlo, jak je celý ten systém vlastně jednoduchý. Voda všechno unese. Voda odnese lidi, věci, svědomí.
A když někdo potřebuje, aby něco zmizelo, voda mu dělá alibi. „Musíme to zajistit,“ řekla Jana. „Odevzdat, sepsat, udělat prohlídku domu. “ „Jo,“ přikývl jsem.
„A hlavně zjistit, kdo je ‚kapuce‘, kdo je ‚zámek‘ a kdo si tady vybírá za ticho. “
Ještě než jsem z lodičky vylezl, zavibroval mi telefon. Ne služební– ten osobní, který používám jen na pár věcí. Ten vibrátor byl krátký, nervózní, jako zaklepání na dveře v noci.
Podíval jsem se na obrazovku a uviděl neznámé číslo. V hlavě mi problesklo, že takhle začínají průšvihy, které se tváří jako náhoda. Otevřel jsem zprávu. Byla krátká a bez zbytečných slov: „Žiju.
Nevolej nikomu. Mluvím jen s tebou. Jestli chceš pravdu, přijď dnes večer k vrbě za přístavem. Sám.
– Bóra. “ Zůstal jsem sedět, válec v ruce,a na vteřinu jsem měl pocit, že se mi přístav naklonil blíž k uchu. Jako čekal, co udělám, jako to byla zkouška, ne informace. Jana si všimla, že jsem stuhl.
„Co je? “ Podal jsem jí telefon, četla pomalu dvakrát,a pak zvedla oči. „To je ona? “ zeptala se.
„To tvrdí,“ řekl jsem. Jana mi telefon vrátila. „Tohle může být past. Jestli někdo našel její telefon, může psát za ni.
“ „Jo,“ přikývl jsem. „A taky to může být ona, která se bojí, že jí nikdo neposlouchá, pokud nebude mluvit jen se mnou. “ „Proč zrovna s tebou? “ Jana se opřela o sloupek mola a déšť jí stékal po rukávech.
„Zná tě pár hodin. “ Podíval jsem se na sešit schovaný ve válci. „Možná mě zná víc, než já znám ji. Možná o mně někdo mluvil,a možná ví, že když to řekne do špatných uší, skončí to zase v téhle vodě.
“ Jana zavrtěla hlavou. „Nemůžeš tam jít sám. “ „Napsala to jasně,“ řekl jsem. „A jestli je to past, tak přesně čekají, že přivedu další lidi.
“ „A jestli to past není, tak čeká, že jí nezradíš,“ doplnila Jana tiše. Ta věta mi sedla do hrudi těžší než mokré oblečení. Zrada někdy není úmysl. Stačí špatný krok, špatné slovo, špatný člověk ve špatnou chvíli.
A já jsem už viděl dost lidí, kteří si mysleli, že dělají správnou věc,a přitom jen otevřeli dveře někomu, kdo čekal za rohem. „Co uděláme? “ zeptala se Jana. Díval jsem se na vodu a snažil se v ní najít odpověď, jako by mi ji mohla dát.
Vlnky se rozbíjely o dřevo a zase se vracely pořád dokola, bez paměti. „Zajistíme tohle,“ řekl jsem a poklepal na válec. „Dům projdeme oficiálně a tu zprávu si zatím necháme pro sebe. “ Jana zvedla obočí.
„To chceš tajit? “ „Ne navždy,“ odpověděl jsem. „Jen do chvíle, než budu vědět, jestli mluví Bóra, nebo někdo, kdo ji drží. “ Jana se nadechla, jako by chtěla protestovat, ale nakonec jen kývla.
V jejich očích bylo varování i pochopení, nepříjemná směs, která se v téhle práci míchá často. Vylezl jsem zpátky na molo. Prkna byla kluzká a studená, ale ten chlad mi připadal poctivější než slova na papíře. Schoval jsem válec do tašky a naposledy se podíval na lodičku.
Vypadala zase obyčejně, skoro nevinně. Jen já už věděl, že má dno, které není takové, jaké se tváří být. Když jsme odcházeli, znovu jsem měl pocit, že nás někdo sleduje. Neviděl jsem nikoho, žádný stín mezi sklady, žádnou postavu u plotu, jen ten známý tlak na lopatkách, jako když se vám dozad o přecií pohled.
A do toho mi v kapse ležel telefon s větou „Mluvím jen s tebou“, která se mi lepila na prsty i bez toho, abych se ho dotkl. Bóra prý žije. Jestli je to pravda, je to šance. Jestli je to lež, je to návnada.
A já jsem si nebyl jistý, co z toho je horší. Mlhu jsem cítil ještě dřív, než jsem ji uviděl. Nebyla to ta poetická, co se povaluje nad řekou a dělá z města pohlednici. Tahle mlha měla v sobě studenou vlhkost a pach nafty, jakoby přístav ani na chvíli nepustil svůj dech.
Vyjel jsem brzy, protože mi bylo jasné, že když mi někdo napíše „dnes večer“, může to stejně dobře znamenat: „dokud se nerozsvítí první světla“, i „dokud se mi nezlomí odvaha“. V kapse mi ležel telefon s tou krátkou větou a já si pořád dokola opakoval, že nepůjdu jako hrdina. Půjdu jako policajt, který nechce další prázdno. Radce jsem zavolal ještě předtím, než jsem dojel k přístavu.
Znal jsem ji z dřívějška. Uměla být tichá, tak že člověk zapomněl, že v místnosti vůbec je,a přitom viděla detaily, které ostatní přehlédli. Vysvětlil jsem jí to rychle, bez okras. Zpráva od Bóry, místo u vrby, možnost pasti, důkazy z lodičky.
„Chceš jít sám, ale nechceš být sám,“ shrnula to Radka. „Přesně tak,“ řekl jsem, „jenom nesmí být vidět. “ „Dobře, budu tam a vezmu si ještě jednoho člověka do dálky, ať máme oči, když se to zlomí,“ odpověděla. Neptala se, jestli to je správně.
V téhle práci člověk někdy jen volí mezi špatným a horším. K vrbě za přístavem jsem došel pěšky. Auto jsem nechal o kus dál, aby neřvalo plechem a nepřitahovalo pozornost. Vltava byla pod mlhou jen tušená, ale její zvuk se neztrácel.
Tiché šplouchání, občasné lupnutí lana, vzdálený motor, co zněl jako ospalé zvíře. Vrba stála u stezky. Její větve se skláněly dolů, jako kdyby se chtěla schovat sama před sebou. Pod ní byl kus vyšlapané hlíny,a ve vlhku vypadala tmavší, než by měla.
Zůstal jsem stát na okraji toho místa a čekal. Nejhorší na čekání je, že člověk začne slyšet vlastní myšlenky. V hlavě mi běželo, jak snadno jsem včera mohl udělat chybu, jak snadno jsem mohl napsat do záznamu podezření na utonutí,a tím posunout ji někam, kde se lidé mění na položky. A pak se mlha pohnula.
Nejdřív jsem ji uviděl jen jako stín, pak jako postavu v mikině, tentokrát suché, s kapucí staženou níž, než bylo potřeba. Když přišla blíž, zvedla hlavu. Byla bledá, oči měla zarudlé únavou, ale v pohledu se držela tvrdohlavost, která se nezrodí z pohodlí. V ruce svírala něco malého, zabaleného do igelitu.
„Jsi sám? “ zeptala se. „Jsem tady,“ odpověděl jsem. To byla jediná pravda, kterou jsem jí v tu chvíli mohl nabídnout beze zbytku.
Chvíli se dívala stranou, jako by počítala kroky k útěku. Pak vydechla. „Já jsem to udělala. Mikinu i telefon jsem nechala u mola schválně.
“ Ta věta nebyla hrdá. Bylo to přiznání člověka, který už nemá sílu lhát dál, ani když ví, že mu pravda může ublížit. „Proč? “ zeptal jsem se.
„Protože jsem neměla kam jít,“ řekla Bóra, „a protože jsem už nemohla dělat, že nic nevidím. Hrozek mě držel pod krkem– ne rukou, papírem. Lidem tady bral peníze za ticho. Za to, že se něco neřekne šéfovi, za to, že se něco nedostane na úřad.
Za to, že se někdo nedozví, že jeho chlap chodí po nocích sem. “ Polkla a hlas se jí zlomil, ale pokračovala. „A já jsem mu v tom pomáhala. Nechtěla jsem.
Jenže on věděl věci o mně, o mámě, o tom, kde bydlíme, i když jsme se stěhovali. “ „Takže ty zápisky…“ začal jsem. „…jsou jeho,“ skočila mi do řeči. „On si to psal, ne všechno, ale dost.
Mě nutil přenášet obálky, vyzvedávat peníze, nosit vzkazy. Když jsem řekla ne, jen se usmál a řekl, že se někdo může zranit. A on nikdy nemusel zvýšit hlas. To bylo na tom nejhorší.
“ Zvedla oči. „Když jsi přijel k přístavu, věděla jsem, že se to rozjede. Věděla jsem, že vodní budou hledat tělo, že se budou ptát lidí, že se bude muset mluvit. A mluvit je to, čeho se Hrozek bojí nejvíc.
“ „Jsi zmizela,“ řekl jsem. „Fingovala jsem to,“ přikývla. „Schovala jsem se u jedné ženské, co mi kdysi dala práci. Je hodná, ale nechce být v tomhle.
Proto jsem napsala tohle jen tobě. “ Podala mi ten igelit. Uvnitř byla paměťová karta a složený papír. „Tady je záznam.
Ne všechno, ale dost na to, aby se nedalo říct, že si vymýšlím. A tady je místo a čas, kdy si Hrozek chodí pro peníze– dneska, po ránu. Proto ta mlha. On ji má rád.
Říká, že v ní mají lidi kratší paměť. “ Cítil jsem, jak se mi stáhne žaludek. Ne z toho, že mi dává důkazy, z toho, jak přesně popisuje člověka, který si na zlu udělal pořádek a systém. „Bóro,“ řekl jsem tiše, „když jsi věděla, že se to děje, proč jsi nešla dřív za námi?
“ Zasmála se krátce a bez radosti. „Protože jsem si myslela, že to musím zvládnout sama, že když to řeknu, budu slabá. A hlavně, že mi nikdo neuvěří, když budu přiznávat, že jsem mu nosila obálky, že mě spíš zavřete, než ochráníte. “ Ta odpověď bolela tím, jak byla pochopitelná.
Tolik lidí si myslí, že pomoc je odměna za čisté ruce, místo aby to byla šance ruce umýt, dokud je ještě čas. „Uvěříme ti, když budeš mluvit pravdu,“ řekl jsem, „a ochranu budeme řešit hned, ale dneska to musíme udělat chytře. Hrozek nesmí zmizet jako záznam z kamery. “ Bóra přikývla, ale v očích se jí objevila panika.
„On pozná, že něco vím. Pozná to na mě. “ „Proto to nebude stát na tobě,“ odpověděl jsem. „Ty mu jen potvrdíš, že přijde.
Nic víc. “ Z kapsy jsem vytáhl telefon,a napsal Radce krátkou zprávu, jen pár slov o čase a místě, bez jmen. Mlha byla dobrá na schovávání, ale i na signály. Radka se ozvala skoro okamžitě.
Byla už blízko. Přesunuli jsme se k místu, které Bóra popsala. Ne přímo k molu, kde našli mikinu, ale k boční cestě za sklady, kde se dalo zastavit auto bez světel a udělat z něho stín. Radka už tam byla.
Poznal jsem ji jen podle pohybu, jak se vynořila ze šera. Jistá a klidná, jako by se mlha naučila chodit. „Ty jsi Bóra,“ řekla Radka. Nemluvila tvrdě, spíš věcně, aby to nebylo jako výslech, ale jako nabídka opory.
Bóra nervózně přikývla. „Nechtěla jsem to takhle. “ „Nikdo nechce,“ řekla Radka, „ale teď už jsi udělala to nejtěžší. Řekla jsi to.
“ Radka si vzala ode mě paměťovou kartu v rukavicích a schovala ji, jako by to byla křehká věc. Pak mi rychle ukázala, kde budou stát naši lidé mimo dohled,a kde bude ona. Nebylo jich mnoho. Jen tolik, aby se dalo zasáhnout,a ne tolik, aby to vypadalo jako válka.
V přístavu stačí málo, aby se špatná zpráva rozběhla rychleji než my. Čekali jsme. Voda byla pořád stejná, ale mně připadala hlučnější. A pak se z mlhy vyloupl tvar auta.
Pomalý, klidný. Zastavilo na místě, které Bóra popsala, jako by tam parkovalo každý den. Dveře se otevřely a vystoupil Hrozek. Šedý kabát měl i teď.
Někteří lidé nemění barvy, protože jim slouží jako maska. Hrozek se rozhlédl. Neseděl mu strach, seděla mu opatrnost. Pak uviděl Bóru.
Když k ní vykročil, v jeho pohybu nebyl spěch. To je další věc, kterou dělá moc. Nespěchá. „Tak přece,“ řekl Hrozek tiše.
„Myslel jsem, že sis vybrala vodu. “ „Vybrala jsem si život,“ odpověděla Bóra. Hlas se jí třásl, ale stála. Hrozek se usmál koutkem.
„Život je drahý. “ „To vím,“ řekla. Já zůstal schovaný, Radka taky. Nechtěli jsme, aby Hrozek zvedl hlavu o vteřinu dřív, než bude potřeba.
V ruce měl Hrozek tašku, ne šedou– tentokrát černou. Vypadala obyčejně,a právě to znamenalo, že je v ní něco, co má zůstat obyčejné. „Kde je to? “ zeptal se Hrozek a natáhl ruku.
Bóra se nadechla. „Nemám to u sebe. “ Na vteřinu mu v očích probleskla zlost. Jen vteřinu, ale stačilo to, aby se člověk lekl toho, co se snaží skrývat.
„Proč jsem tady? “ „Protože už nechci běhat,“ řekla Bóra. „A protože si pro to můžeš dojít sám. “ Hrozek se naklonil blíž, příliš blízko.
„Myslíš, že jsi chytrá,a přitom jsi jen unavená. A unavené holky dělají chyby. “ V tu chvíli udělal krok stranou, jako by si měřil prostor, jestli je čistý. A Radka vyšla z mlhy.
Ne prudce, nedramaticky. Prostě tam najednou byla. Ukázala odznak a řekla klidným hlasem: „Víte, kdo dělá chyby nejčastěji? Lidi, co si myslí, že jim mlha patří.
“ Hrozek stuhl, otočil hlavu ke mně, protože mě už musel vycítit,a já vyšel taky. Všechno bylo rychlé a zároveň strašně pomalé. Jakmile se Hrozek pohnul k autu, naši lidé ho obkroužili. Neměl kam.
V přístavu se dá zmizet snadno, ale jen když vám někdo otevře cestu. Tentokrát se zavřela. „Jste zadržen,“ řekl jsem. „Pro podezření z vydírání a maření vyšetřování.
A jestli máte pocit, že se to dá vymazat jako kamera, tak tentokrát ne. “ Hrozek se na mě díval bez výrazu, pak se pousmál, skoro lítostivě. „Vy si myslíte, že jste vyhrál, protože jste mě chytil? “ „Ne,“ odpověděl jsem.
„Myslím si, že jsme začali, protože jste dlouho běžel bez světla. “ Když mu zacvakla pouta, mlha se nezměnila. Vltava tekla dál. Přístav dýchal dál.
Jen Bóra se poprvé od mého setkání s ní nadechla tak, jako by si to dovolila. Začala plakat potichu, bez hysterie, spíš jako když z člověka konečně spadne tíha, kterou nosil tak dlouho, až ji považoval za vlastní kosti. Radka jí dala deku a odvedla ji stranou, aby nemusela koukat na Hroska. Já jsem stál u auta a cítil, jak se mi třese ruka, i když už bylo po všem.
Ne strachy, spíš pozdním dojezdem toho, co se mohlo stát, kdyby Bóra udělala poslední krok sama. Na služebně pak mluvila dlouho. O obálkách, o hrozbách, o tom, jak jí Hrozek sliboval klid, když bude držet pusu, o tom, jak se bála, že pomoc znamená trest. A taky o tom, jak se rozhodla zmizet schválně, aby ji konečně někdo hledal.
Když to řekla nahlas, sklopila oči. Stud za to, že chtěla být zachráněná, umí být krutější než samotný strach. „To, že jsi požádala o pomoc, není slabost,“ řekl jsem jí. „Slabost je, když tě někdo přesvědčí, že musíš být na všechno sama.
“ Bóra přikývla a já věděl, že tohle přikyvnutí je začátek, ne konec. Dostane ochranu, výslechy, spoustu papírů a pár nocí, kdy se bude budit, protože ticho bude znít jako kroky. Ale bude to ticho, ve kterém už nebude sama. Když jsem šel domů, mlha už se zvedala.
Město se tvářilo normálně, jako by se v něm nikdy nic špatného nedělo. V hlavě mi ale zůstala jedna jednoduchá věc, kterou bych nejradši napsal na každé molo, na každý sklad, na každé dveře ubytovny, kde se lidé bojí odpovídat. Že kdo mlčí včas, ten možná přežije den. Ale kdo požádá o pomoc včas, ten má šanci přežít i sám sebe.
A že jediná cesta ven z nátlaku není být tvrdší. Ale nebýt na to sám. .
