Volali mi krátce po půlnoci. V telefonu praskal vítr, i když za oknem mé kuchyně se nehýbal ani list. Služba řekla jen tolik, že u starého lomu Hlubinka se ztratila mladá žena při nočním koupání a hasiči ji před chvílí našli pod hladinou mrtvou. Jmenovala se Aneška.
. To jméno mi zůstalo viset v hlavě, zatímco jsem si oblékal bundu. Aneška zněla měkce, skoro dětsky. A přitom na mě čekalo místo, kde voda umí mluvit jen tichem.
žně. S tichem jsem měl své zkušenosti. Když se člověk utopí, okolí se často snaží všechno vysvětlit rychle. Tma, studená voda, nepozornost, panika.
Jenže voda nelže, jen schovává odpovědi hlouběji, než bychom chtěli. žně. .
K lomu jsem přijel po rozbité cestě mezi poly.
Služební vůz poskakoval ve vyjetých kolejích a světla se převalovala po kmenech bříz jako bledé ruce. Hlubinka ležela za vsí Bukovice za starou vápenkou, kam se přes den chodili fotit svatebané a v noci ti, kteří si mysleli, že zákazové cedule platí pro někoho jiného. Už z dálky jsem viděl modré záblesky. Od hladiny se odrážely tak ostře, až to vypadalo, jako by se lom nadechoval.
U pásky stál místní policista Mla. Znal jsem ho z několika drobnějších případů. Byl to člověk, který nikdy nezvyšoval hlas, ale když řekl stůj, zastavili i opilci po hodech. Teď měl tvář našedlou.
žně.
VOLTECHU, řekl tiše. Tělo je na plachtě u břehu. Lékařka čeká na tebe.
Přikývl jsem a podle pásky. Štěrk mi zapraskal pod botami. Vzduch byl cítit mokrým kamenem, řasou a kouřem z levného ohniště. Na kraji rovné skály ležely ručníky, mikina, dvě lahve vody, pohozené šaty a jeden dámský střevíc.
Druhý jsem neviděl. Hladina byla černá a klidná, až příliš klidná na místo, kde se před necelou hodinou bojovalo o život. žně.
Lékařka Dita klečela u těla.
Znali jsme se dlouho a když zvedla oči, nemusela nic říkat. Aneška ležela na boku, přikrytá jen po ramena. Mokré vlasy se jí lepily na tvář. Byla mladá, možná sotva přes dvacet.
V tom věku by člověk měl ráno řešit zkoušky, práci, lásku, ne to, proč se nevrátil z vody. „Bez jistých závěrů,” řekla Dita, než jsem se stihl zeptat. „Známky tonutí jsou možné, ale chci pitvu. Na pravém zápěstí má odlak.
Tady. ” Ukázala mi červenofialový pruh. Nebyl velký, ale byl příliš pravidelný. Jako kdyby ji někdo pevně chytil nebo jako kdyby se zachytila o popruh.
Přidřepl jsem si a podíval se blíž. Na kůži měla i drobné škrábance, nehluboké, spíš čerstvé. Pod jedním nehtem něco tmavého. „Bahno?
” zeptal jsem se. „Možná, možná barva. Technik to vezme. ” Technikem myslela Hedu, která právě skládala brašnu u starého pařezu.
Byla drobná, pečlivá a dokázala najít vlas i tam, kde ostatní viděli jen prach. Kývla na mě, ale nemluvila. Všichni jsme u mrtvých šetřili slovy. žně.
„Kdo tu s ní byl? ” zeptal jsem se Míly. Ukázal k hasičskému vozu. Na zemi u něj seděli tři mladí lidé zabalení do přikrývek.
Dvě dívky a jeden muž. Kousek dál stál další, celý mokrý, ruce zaťaté, oči zarudlé. Hasič mu právě naléval čaj. „Říkají, že byli čtyři,” pokračoval Mla.
„Aneška, Quido, Svatava a Přemek. Přišli sem kolem půlnoci, prý se chtěli jen vykoupat. Aneška vešla do vody první, chvíli plavala, pak zakřičela. Quido za ní skočil, ale nenašel ji.
Volali pomoc. ” „Kdo volal? ” Mla zaváhal. To zaváhání se mi nelíbilo.
„Svatava tvrdí, že volala ona,” řekl. „Jenže první hovor na tísňovou linku přišel z neznámého čísla. Mužský hlas krátký. Řekl, že v hlubince někdo zmizel pod vodou a položil to.
” Podíval jsem se na klidnou hladinu. V dálce u protější stěny se zablesklo oko bóje, kterou tam kdysi dali hasiči při cvičení. Lom byl hluboký, studený a zrádný. Ale kdyby tu byli jen čtyři, proč by volal cizí muž?
Nejdřív jsem šel ke Quidovi. Třásl se, i když bylo teplo. Tričko měl přilepené na hrudi a na předloktí odřeninu. Když jsem se představil, sotva kývl.
„Byla to moje vina,” vyhrkl. „Neměl jsem ji nechat jít. ” „Nechte vinu teď stranou,” řekl jsem. „Potřebuju přesně vědět, co se stalo.
” „Seděli jsme u ohně. Nic velkého, jen jsme si povídali. Aneška řekla, že voda v noci vypadá jako sklo. Smála se, sundala si šaty a šla po té ploché skále dolů.
Já jí řekl, ať neblbne. Ona uměla plavat skvěle, fakt skvěle. Byla asi deset metrů od břehu. Najednou vykřikla.
Ne jako leknutím, spíš jako když jí něco zatáhne. Skočil jsem za ní. Viděl jste ji pod hladinou? ” zeptal jsem se.
„Ne, jen bubliny a pak nic. ” „Kde přesně jste slyšel výkřik? ” Ukázal doprava k místu, kde z vody trčel rezavý kus železa, pozůstatek starého těžebního zařízení. „Támhle.
” Zapamatoval jsem si to. žně.
Potom jsem šel za Svatavou. Měla přikrývku vytaženou až k bradě a oči upřené do lesa za námi, ne na vodu.
Lidé po neštěstí často uhýbají pohledem, ale ona nesledovala prázdno. Sledovala určité místo. „Svatavo,” oslovil jsem jí měkce. „Quido říká, že Aneška křičela u železa.
” Zamrkala. „Ne, byla víc vlevo u břízy, co spadla do vody. ” „Jste si jistá? ” „Já myslím, byla tma.
” Vedle ní seděla drobná dívka jménem Nela, která podle Míly přijela až po nich, ale držela Svatavu za ruku tak pevně, až jí bělali klouby. Nel jsem prý Anešku doprovázela často, ale dnes zůstala ve vsi a přiběhla po telefonátu. Zatím jsem jí nechal být. žně.
Přemek stál stranou. Nebrečel, byl bledý, zlostný a na první pohled se snažil vypadat silnější než ostatní. Takoví lidé bývají buď oporou nebo překážkou. „Aneška by se neutopila jen tak,” řekl dřív, než jsem položil otázku.
„Učila děti plavat, v zimě lezla do řeky, z vody neměla strach. ” „Strach není jediný důvod, proč člověk zemře. ” „Někdo tu byl,” sykl. „Viděl jsem světlo.
” „Kde? ” Ukázal do lesa za rozpadlou pumpovnou. „Tam, krátce předtím, nešla do vody. Myslel jsem, že je to rybář nebo nějaký blbec s baterkou.
” „Řekl jste to někomu? ” „Říkal jsem to Mílovi. Quido tvrdí, že jsem si to vymyslel, protože jsem pil. ” „Pil jste?
” „Jedno pivo. ” To říkají skoro všichni, ale z dechu mu alkohol táhl jen slabě. Ne tolik, aby si vymyslel světlo mezi stromy. žně.
Vrátil jsem se ke skále. Heda už fotila věci na zemi. U ohniště našla čtyři papírové kelímky, jednu prázdnou lahev a nedopalek cigarety se stopou růžové rtěnky. Dál od ohně pod keřem ležel pátý kelímek.
Nebyl zmáčknutý jako ostatní. Byl postavený opatrně, skoro skrytý. „Tohle někdo neodhodil v panice,” řekla Heda. „Vezmi ho zvlášť.
” Už se stalo. Klekl jsem si k Aneščiným šatům. Byly složené úhledně a pečlivě. Na mikině ležel mobil.
Displej byl prasklý, ale ne od pádu na kámen. Prasklina vedla od středu do stran jako pavučina po silném stisku. Heda ho zvedla v rukavicích a vložila do sáčku. „Poslední zprávy?
” zeptal jsem se. „Uvidíme, jestli půjde zapnout. Je mokrý jen zvenku, jako by na něj někdo sáhl mokrou rukou. Ve vodě nebyl.
” To byla další drobnost, která se nehodila k běžnému nočnímu koupání. Když se člověk jde koupat, odloží mobil. Ano. Ale proč by byl prasklý?
Proč chyběl střevíc? A proč první hovor udělal někdo, kdo se pak neukázal? Šel jsem k břehu. Místo, kudy měla Aneška vejít do vody, bylo kluzké a hladké.
Na vlhkém blátě pod kamenem se otiskly stopy. Několik v bosých, několik v teniskách, stopy hasičů a naše. Přesto jsem zahlédl jednu, která byla stranou, větší, hlubší, s podivným vzorkem podrážky. Vedla od pumpovny k vodě a zpět, ale jen dva kroky byly čitelné.
Pak mizela ve štěrku. „Mílo,” zavolal jsem. „Kdo chodil tudy? ” Přišel ke mně a posvítil si.
„Nikdo z našich. Hasiči šli po cestě. A ti mladí říkali, že seděli u ohně. ” „Říkali.
” To slovo je v mé práci tenké jako led na kaluži. Člověk na něj může stoupnout, ale nesmí zapomenout, že se pod ním může prolomit. žně.
Pumpovna stála asi třicet kroků od břehu.
Dřevěné dveře měla zavřené na petlici. Jenže petlice visela nakřivo. Zámek byl odemčený a v blátě před prahem se leskla čerstvá rýha. Posvítil jsem dovnitř.
Zatuchlý vzduch mi ovanul tvář. U stěny byly staré trubky, rezavé nářadí a rozbitá židle. Na zemi ležela mokrá šňůra. Nebylo to lano z výbavy hasičů.
Byla tenká, pevná, s černými vlákny. Jeden konec byl roztřepený, druhý měl smyčku. V hrudi se mi sevřel známý tlak. Nevzrušení z případu.
To bych se za sebe styděl. Spíš odpor k náhodám, které se začínají řadit příliš poslušně za sebou. Mladá žena, výborná plavkyně, noční voda, odlak na zápěstí. Pátý kelímek, neznámý volající, světlo u pumpovny, šňůra se smyčkou.
„Tohle zajisti,” řekl jsem Hedě, která se objevila za mnou. „A chci, aby nikdo neodjel, dokud se všemi znovu nepromluvím. ” „Myslíš, že to nebyla nehoda? ” Podíval jsem se přes její rameno na hladinu.
Černá voda se ani nepohnula. Jako by poslouchala. „Myslím,” odpověděl jsem pomalu, „žeAneška se sem nepřišla jen vykoupat. ”
V tom z hasičského vozu zazněl ostrý tón.
Jeden z hasičů zvedl telefon, chvíli poslouchal a pak se otočil ke mně. Ve tváři měl stejný výraz, jaký jsem před chvílí viděl u Míly. „Na lince je nějaká žena,” řekl. „Nechce říct jméno.
Tvrdí, že u lomu byl ještě někdo a že jestli rychle neprohledáme les, zmizí věc, kvůli kteréAneška dnes v noci přišla. ” Telefon mi podal hasič s tváří staženou tak, jako by se bál, že i slovo může spadnout do vody a utopit se. Přiložil jsem si přístroj k uchu. Na druhém konci nebylo hned nic, jen dech a slabé šumění, které mohlo být větrem v korunách nebo rukou přitisknutou přes mikrofon.
„Tady Vojtěch,” řekl jsem. „Slyším vás. Kdo jste? ” Žena se nadechla.
„Za pumpovnou,” zašeptala. „V mokrém písku u olše. Hledejte pod plochým kamenem. ” „Co tam najdeme?
” „To, kvůli čemu přišlaAneška? ” Ticho se protáhlo. Pak žena řekla ještě tišeji. „Nesmí to dostat Radovan a nevěřte tomu, co bude říkat.
” „Odkud víte, že tu byl? ” Spojení se přerušilo. V telefonu zůstalo jen hluché praskání, mnohem nepříjemnější než křik. Vrátil jsem přístroj hasiči a podíval se k lesu.
Pumpovna stála v tmavém pruhu mezi stromy, nízká a šikmá jako zvíře přikrčené k zemi. Do chvíle, než zazvonil telefon, byla jen jedním z míst, kde mohl někdo čekat. Teď se z ní stávalo místo, které si někdo přál nechat zavřené. „Mílo,” řekl jsem, „vezmi dva lidi a uzavřete cestu od vsi.
Nikdo sem a nikdo ven bez mého vědomí. Hedo, půjdeš se mnou? ” Heda si upravila rukavice a vzala brašnu. Neptala se.
To jsem na ní měl rád. Otázky si schovávala až na chvíli, kdy měly váhu. žně.
Šli jsme kolem pumpovny dál k místu, kde se břeh svažoval do mělkého pruhu bláta a písku.
Lom byl tady zrádný. Pod nohama se střídal štěrk, mokré kořeny a jemný písek, který držel otisky lépe než paměť lidí. Olše rostla nakřivo nad vodou a její větve se máčely v hladině. Pod ní ležel plochý kámen veliký jako talíř.
Než jsem se ho dotkl, posvítil jsem kolem. V písku byla stopa, jedna z těch větších, které jsem zahlédl už předtím, ale tady byla čistší. Podrážka měla po straně zlomený zubatý vzor, jako by v ní chyběl kousek gumy. Vedla od pumpovny k olši a pak se vracela zpět.
Vedle ní se otiskla ještě úzká bosá šlépěj. Ta byla mělčí, ženská možná, ale jistota v té tmě neexistovala. Heda stopu nejdřív vyfotila, potom opatrně nadzvedla kámen. Pod ním byl špinavý igelitový sáček zavázaný uzlem.
Uvnitř ležel starý tlačítkový telefon. Nebyl to Aneščin přístroj. Ten už měla Heda v důkazním sáčku. Tohle byl obyčejný černý telefon s ošoupanými rohy, takový, jaký si člověk koupí, když nechce být vidět.
„Je vlhký, ale neutopený,” řeklaHeda. „Někdo ho schoval naschvál a někdo jiný chtěl, abychom ho našli dřív než Radovan. ” To jméno jsem vyslovil poprvé nahlas a hned se zdálo, že mezi stromy zhoustla tma. Znal jsem ho jen z útržků, které mi Míla během prvního obchůzky pošeptal.
Aneščin přítel. Žárlivý, prudký, několikrát kvůli němu ve vsi prý tekly slzy i krev z rozbitých rtů. Lidé podobné řeči nosí rádi, hlavně po smrti. Jenže drby někdy bývají špinavá voda, v níž se přesto zableskne pravda.
žně.
Když jsme se vraceli ke skále, u pásky se ozval mužský hlas. Nebyl opilý ani zlomený, byl vzteklý. „ Pusťte mě, já ji chci vidět.
” Radovan se rval s Mílou a ještě jedním policistou. Byl vysoký, v ramenou široký, na sobě pracovní bundu a dny. Na botách bláto z polí. Měl tvář člověka, kterému se svět právě rozpadl, ale který místo pláče hledá někoho, komu rozbije hlavu.
„To nejde,” řekl jsem. Otočil se ke mně. „Vy jste kdo? ” Představil jsem se.
Jeho oči přejely od mého obličeje k plachtě u břehu a zpátky. Na okamžik se v něm všechno zlomilo. Kolena mu povolila, ale hned se narovnal, jako by si slabost zakázal. „Řekli mi, že se utopila,” vydechl.
„Aneška se nemohla utopit. ” „Kdo vám to řekl? ” „Nela. Volala mi.
” Podíval jsem se k hasičskému vozu. Nela seděla vedle Svatavy. Ruce v klíně, oči červené. Když ucítila můj pohled, sklopila hlavu.
„Kdy volala? ” „Nevím. Před chvílí. Spal jsem.
Nejdřív jsem to nebral. ” „Kde jste byl od půlnoci do té doby? ” Radovan sevřel čelist. „Doma sám.
” „Jo. ” „Pohádali jste se dnes s Aneškou? ” „To vám řekl kdo? ” „Ptám se já.
” Chvíli mlčel. „Pohádali. Ale ne tak, jak si myslíte. Chtěl jsem, aby nechodila.
” „Proč? ” „Protože mi psala divné věci, že musí něco vrátit, že jí někdo vyhrožuje. Nechtěla říct, kdo. ” To bylo poprvé, kdy se jeho hněv netrefil do okolí, ale dovnitř.
Sevřel ruce tak pevně, až mu zbělely klouby. „Půjde k lomu, skončí to zle? ” Trhl hlavou ke skupině mladých u auta. „To řekla Svatava.
” „Co? ” „Ona slyší jen půlku a druhou si domyslí. Řekl jsem, že to zle skončí. Protože jsem měl strach.
” Strach se dá hrát. Jenže v Radovanově hlase nebyl krásný smutek nevinného člověka. Byl tam špinavý, surový děs někoho, kdo ví, že něco zmeškal. Nechal jsem ho hlídat a šel za Svatavou.
Když jsem se zeptal na Radovana, zvedla bradu, jako by čekala právě na to. „Byl hrozný,” řekla. „Anešku dusil. Pořád chtěl vědět, kde je, s kým je.
Dnes odpoledne se hádali u obchodu. Křičel na ni. ” „Co přesně? ” „Že jestli půjde k vodě, dojde si pro ni.
Takhle to řekl,” zaváhala. „Možná jinak, ale význam byl stejný. ” „A proč jste šli k vodě, když věděla, že se bojí? ” Svatava přitáhla přikrývku k bradě.
„Chtěla se odreagovat. Říkala, že ho nechce poslouchat. ” Quido seděl o kus dál a díval se na svoje ruce. Zeptal jsem se ho na totéž.
Přikývl, ale ne tak jistě. „Radovan byl vzteklý,” řekl. „To ví každý. JenžeAneška se před ním dneska nebála.
Spíš byla nervózní z něčeho jiného. ” „Z čeho? ” „Nevím. Pořád koukala do lesa a když jsme přišli, řekla, že jestli někdo přijde, máme dělat, že jsme tu náhodou.
” To byla věta, která mi zapadla do hlavy jako háček pod kůži. žně.
Heda mezitím donesla oba telefony k autu, kde měla suché místo a světlo. Aneščin přístroj šel zapnout jen na chvíli.
Displej poblikával, prasklina vedla přesně jako jizva. Přesto se podařilo otevřít poslední zprávy. Nestál jsem jí za zády dlouho. Stačilo pár řádků.
Aneška psala. „Dnes to skončí. Už mě nikdo nebude držet. ” Radovan odpověděl.
„ Nechoď tam, prosím, jestli jde o ten telefon, nech ho být. ” DalšíAneščina zpráva. „ Ty se bojíš jen o sebe. ” A potom Radovan.
„Bojím se o tebe. Je to past. ” Zprávy neudělaly z Radovana nevinného, ale udělaly z něho něco složitějšího než obyčejného žárlivce, který přijde v noci k vodě a zatáhne dívku pod hladinu. KdybyAnešku lákal on, nepsal by jí, aby nechodila.
Leda by byl chytrý a chystal si alibi. Jenže příliš chytré vraždy často ztroskotají na hloupých maličkostech. A tady bylo hloupých maličkostí moc. „ Podívej se na jeho boty,” požádal jsemMílu.
Radovan neprotestoval, jen zavrčel. Podrážky měl široké, těžké, zanesené jílem. Vzor byl podobný stopě u olše. Jen z dálky.
Chyběl zubatý okraj, chyběla uražená část gumy. Kdybych chtěl Radovana usvědčit rychle, mohl bych říct, že mokrý písek se maže a podobnost stačí. Jenže rychlost je v takových chvílích dobrá leda pro toho, kdo chce, abychom šli špatným směrem. „Můžete mě zavřít,” řekl Radovan tiše.
„Ale jestli hledáte toho, kdo jí vzal vzduch, tak to nejsem já. ” „Kdo tedy? ” Podíval se k Nelině sklopené hlavě, potom k Přemkovi a nakonec k Svatavě. „Nevím, ale ona se mě dnes ptala, jestli bych poznal člověka podle hlasu, kdyby mluvil šeptem.
” „Proč? ” „Řekla, že jeden hlas se jí pořád vrací a že ho zná, jen si nechce přiznat, odkud. ” Nechal jsem si tu větu v sobě doznít. Ženský anonymní hlas, mužský hlas na tísňové lince, šeptání, strach, skrytý telefon.
Všechno se to motalo dohromady jako šňůra nalezená v pumpovně. Jediný tah mohl utáhnout smyčku, jenže zatím nebylo jasné, komu kolem krku. žně.
Tlačítkový telefon se podařilo probudit až po chvíli.
Heda ho držela v rukavicích, jako by to byl nemocný pták. Na displeji nebylo mnoho. Několik prázdných položek, pár smazaných zpráv, poslední volání na tísňovou linku krátce po půlnoci. To znamenalo, že právě z něj někdo volal, mužským hlasem oznámil zmizení ve vodě.
Pak ho schoval pod kámen. Neutekl s ním, nehodil ho do lomu, schoval ho tak, aby mohl být později vyzvednut. „ Zprávy jsou skoro všechny pryč,” řeklaHeda, „ale jedna zůstala v odeslaných, krátká. ” Přečetla ji nahlas.
„ Mám ho. Přijdu k olši. Nesmí tam býtRadovan. ” Nikdo z nás chvíli nemluvil.
„Komu byla poslaná? ” zeptal jsem se. „Číslo bez jména. Dohledáme ho, až budeme mít čas a klid.
” Čas a klid. U mrtvé dívky na břehu je člověk nikdy nemá, jen si je půjčuje po malých kouscích. Znovu jsem se podíval na mladé u hasičského vozu. Quido se choulil do přikrývky.
Přemek kopal špičkou do štěrku a předstíral, že nás nesleduje. Svatava měla rty stisknuté tak pevně, až vypadaly bez krve. Nela plakala tiše a přesto se mi vybavila její ruka, jak na začátku svírala Svataviny prsty. Nebyl v tom jen smutek, byl v tom strach, aby jedna druhou nepustila.
„ Nela říkala, že přijela až po tom telefonátu,” připomněl jsemMílovi. „Ano. ” „Kdo jí volal? ” Mla nalistoval poznámky.
„Svatava prý hned potom, co zmizelaAneška. ” „A Nela pak volala Radovanovi? ” „Podle něj. ” „Podle něj,” zopakoval jsem.
V tom starý telefon v Hedených rukou krátce zavibroval. Všichni tři jsme strnuli. Heda se na mě podívala a otočila displej ke světlu. Na praskavě šedé ploše se objevilo jméno volajícího.
Nela. Hovor zvonil jen dvakrát. Potom utichl, jako by si někdo na druhém konci uvědomil, že volá do kapsy mrtvého tajemství, které už neleží tam, kde ho nechal. Podíval jsem se k hasičskému vozu.
Nela už neplakala. Stála na nohou, bledá jako papír a držela svůj telefon v obou rukou. Když uviděla, že se dívám, udělala malý krok zpátky. Nemnoho, jen tolik, kolik člověk ustoupí, když pochopí, že mokrý písek za ním právě promluvil.
Udělala ten malý krok dozadu a hned se zastavila, protože za ní stáli dva hasiči a za nimi páska natažená mezi stromy. V ruce svírala svůj telefon, jako by ji mohl vytáhnout z něčeho hlubšího než Hlubinka. „Nelo,” řekl jsem klidně, „položte telefon na kapotu a pojďte ke mně. ” Nejdřív se tvářila, že nerozumí.
Pak se podívala na Hedu, na starý přístroj v důkazním sáčku a všechna barva z ní zmizela. „Já jsem jen chtěla vědět, jestli tam ještě je,” zašeptala. „Pod kamenem. ” Přikývla tak nepatrně, že by si toho člověk za dne možná ani nevšiml.
V noci pod ostrým světlem hasičských lamp, ale každý pohyb vypadal jako přiznání. „Čí je ten telefon? ” „Aneščin,” řekla, „tedy ne úplně. Dala jsem jí ho já, aby mohla psát, aniž by jí do toho Radovan lezl.
On jí někdy kontroloval zprávy, jenže potom ho začala používat kvůli něčemu jinému. ” „Kvůli čemu? ” Nela sevřela rty. Podívala se ke Svatavě, která seděla bez hnutí.
Jen oči měla najednou až příliš široké. „Aneška říkala, že někdo ví, co se stalo loni u vody, že má důkaz. Chtěla ho dnes získat zpátky. ” „Od koho?
” „Od Kryštofa. ” Mla vedle mě tiše zaklel. Nebylo to hlasité, spíš unavené. „Hlídač z vápenky,” vysvětlil.
„Dělá tam noční služby. Má boudu nad cestou, okno přímo k lomu. Tichý chlap. Všichni o něm vědí a nikdo si ho nevšímá.
” „A Aneška vám řekla, že se s ním sejde? ” „Nepřímo. Psala mi, že půjde k olši a že Radovan nesmí přijít. Myslela jsem, že se zase pohádali, tak jsem radši zůstala ve vsi.
Pak mi volalaSvatava, žeAneška zmizela. Já jsem se lekla a zavolala Radovanovi a potom jsem zavolala na ten starý telefon, protože jsem doufala, že ho někdo nezvedne. Někdo ten, kdo jí ublížil. ” Svatava se prudce nadechla.
„Tohle nemůžeš říkat. ” Nela se k ní otočila. „A co mám říkat, že jsme o ničem nevěděli? ” Stačilo.
Nechal jsem Nelu odvést stranou, ale ne z dohledu. V té chvíli pro mě nebyla jen vyděšená kamarádka. Byla člověk, který znal tajnou cestu k věci ukryté pod kamenem a mlčel, dokud telefon nezazvonil v nesprávných rukou. Ke staré vápenice jsme šli tři.
Já, Míla a Heda. Cesta stoupala mezi nálety kolem zrezivělých kolejnic, které už nikam nevedly. Budovy se rýsovaly proti nebi jako prázdné zuby. V jediné strážní boudě svítilo žluté světlo.
Okno bylo zavřené, sklo špinavé od prachu a deště. Za ním se pohnul závěs. Zaklepal jsem. Nic.
Zaklepal jsem znovu, tentokrát tvrději. „Kryštofe,” zavolalMíla. „Otevři, víme, že tam jsi. ” Chvíli bylo ticho.
Potom zarachotil klíč. Ve dveřích se objevil hubený muž v seprané košili a starých kalhotách. Mohl mít čtyřicet, ale vypadal starší. Nešedivostí, spíš tím, jak držel ramena, jako celý život čekal, odkud přijde rána.
Jeho oči se ani na okamžik nezastavily. Přeskočily ze mě na Mílu, z Míly na Hedu, od Hedy k cestě dolů. „Já nic neviděl,” řekl dřív, než jsem se zeptal. „To je škoda,” odpověděl jsem.
„Protože vaše okno míří přesně k pumpovně a k olši. ” „Měl jsem zataženo, ale světlo jste zhasnout nezapomněl. ” Polkl. V boudě to páchlo kávou, studeným kouřem a vlhkým dřevem.
Na stole ležel talíř s oschlým chlebem, vedle něj staré dalekohledy a hrnek s popraskaným uchem. U dveří stály těžké boty. Jedna podrážka měla na boku uražený kus zubaté gumy. Nemusel jsem nic říkat, jen jsem se podíval na boty a potom na něj.
Kryštof zbled. „Já k vodě šel až potom,” vyhrkl, „až když začali křičet. ” „Kdo začal křičet? ” „Ti mladí.
” „A předtím? ” Zavrtěl hlavou. Mla udělal krok dopředu. „Kryštofe, našli jsme telefon, ten, ze kterého někdo volal pomoc.
” Muž se opřel o zápraží. Na okamžik to vypadalo, že spadne. „Já jsem nechtěl nic schovat. ” „Ale schoval jste?
” „Bál jsem se. Ležel tam v písku u olše. Slyšel jsem křik. Běžel jsem dolů, ale do vody jsem nelezl.
Já neumím dobře plavat. Našel jsem ten telefon, byl odemčený, tak jsem zavolal pomoc. Pak jsem uviděl někoho mezi stromy a položil ho zpátky pod kámen. Myslel jsem, že když mě tam najdou, řeknou, že jsem to udělal já.
” „ Koho jste viděl mezi stromy? ” „Nevím, jen stín. ” „A co ještě víte? ” Kryštof se podíval na vlastní boty a pak na Hedu.
„Mám záznam,” řekl tiše. „Z vápenky. Kamery nejsou, ale starý přístroj na polici. Já jsem si ho dal, abych viděl, kdo mi krade železo.
” „A co na tom záznamu je? ” „ To, co se stalo u olše. ” Sedl si na židli. Ruce mu klesly mezi kolena.
„Měl jsem zavřené okno kvůli komárům. Neslyšel jsem slova, jen občas hlasy. Ale viděl jsem je. ” „ Koho?
” „Anešku. Šla od ohně sama, ne k místu, kde se koupali, k olši. Čekala tam. Pak přišlaSvatava.
” Heda nepatrně zvedla hlavu. „Jste si jistý? ” „Vídám je tu celé léto. Svatava měla tu světlou mikinu, co nosí pořád.
Hádali se. Aneška něco držela takhle u prsou. ” Naznačil sáček nebo telefon přitisknutý k tělu. „Svatava potom sáhla.
Aneška ucukla, pak ji chytila za zápěstí. ” Odlak na pravé ruce mi vystoupil před očima. Červenofialový pruh na mrtvé kůži. „Co bylo dál?
” „Aneška se jí vytrhla. Svatava se vrátila k ohni. Aneška zůstala u olše. Pak šla k vodě.
Ale nehned. Někdo za ní ještě přišel. ” „Kdo? ” Kryštof zavřel oči.
„To nevím. ” „Nebo to nechcete říct. ” „Neviděl jsem obličej. Bylo to za větvemi.
Jen světlo, baterka, možná telefon. PakAneška vstoupila do vody a potom křik. ” To, co říkal, stačilo na nové otázky, ne na odpověď. Svatava nám tvrdila, žeAneška křičela vlevo u spadlé břízy.
Quido ukazoval k rezavému železu. Kryštof popisoval olši a pohyb stranou od ostatních. Někdo nám posunoval noc jako kulisu, aby mrtvá ležela tam, kde se to hodilo. „Proč jste to neřekl hned?
” zeptala seHeda. Kryštof sklopil oči ke stolu. „Protože jsem neměl jen oči. ” V boudě se rozhostilo ticho.
Venku za oknem blikla modrá záře od lomu a na skle se na okamžik objevil můj vlastní obličej. „Co tím myslíte? ” zeptal jsem se. Muž se zvedl příliš rychle.
„Nic. ” Jenže jsem dával pozor. Míla ho chytil za paži. Nehrubě, ale pevně.
„Sedni. ” Kryštof se posadil zpátky, po čele mu stékal pot. Nechal jsem ho chvíli dusit vlastním strachem. Potom jsem se rozhlédl po místnosti.
Na polici nad stolem byl prach, ale uprostřed zůstalo čisté místo ve tvaru malé krabičky. Venku pod okapem visel prázdný držák namířený k lomu. „Měl jste tam přístroj na záznam,” řekl jsem. „A teď je pryč.
” Neodpověděl. „Kde je? ” „Nemůžu. ” „Kryštofe, Aneška je mrtvá.
” Ta věta dopadla do místnosti těžce a prostě. Kryštof se přestal třást. Zvláštní, jak někdy pravda člověka nerozruší, ale unaví. Sáhl pod kamna, odsunul uvolněnou cihlu a vytáhl igelitový sáček.
V něm byla malá černá krabička a karta se záznamem. „Dal jsem to pryč, když přijeli hasiči,” řekl. „Bál jsem se, že na tom budou i jiné věci. Lidi se tu koupou, převlékají.
Nechtěl jsem je sledovat kvůli tomu. Jen nám kradou železo. Ale kdyby se to rozneslo, vyhodí mě a všichni budou říkat, že jsem úchyl. ” „Tohle jste měl říct dřív.
” „Já vím. ” Neznělo to jako lítost, spíš jako člověk, který právě pochopil, že mlčení může být těžší zločin než hanba. Heda převzala sáček a pečlivě ho označila. Do auta jsme se vrátili rychle.
U břehu se mezitím rozednívalo jen nepatrně, takovým tím šedým způsobem, kdy svět není světlejší, jen méně milosrdný. Nela stála u pásky. Svatava seděla s hlavou skloněnou. Přemek kouřil jednu cigaretu za druhou a Quido se díval na hladinu, jako by mu měla něco vrátit.
Heda vložila kartu do služebního počítače. Obraz naskočil trhaně, zrnitý a bez zvuku. Přesto bylo vidět dost. Nejprve prázdný břeh, pakAneška, drobná světlá postava u olše.
Držela něco v ruce, ohlédla se k ohni. Zprava přišla Svatava. Hádka bez hlasu byla horší než křik. Ústa se pohybovala, ruce létaly, těla se přibližovala a zase odtahovala.
Svatava chňapla poAneščině ruce. Aneška se vytrhla. Něco spadlo do písku. „Zastav,” řekl jsem.
Heda obraz přiblížila. Na zemi se na okamžik zaleskl černý telefon. Záznam se pohnul dál. Svatava odcházela k ohni.
Aneška se sehnula, ale telefon nezvedla. Jen ho nohou posunula pod kraj kamene. Pak zůstala stát a čekala. „Proč by ho nechávala pod kamenem?
” zašeptalMla. Neodpověděl jsem. Díval jsem se na kraj obrazu, kde se mezi stromy objevilo malé světlo. Nejprve jen tečka, pak ruka s telefonem, potom tvář, na kterou dopadl odlesk displeje.
Nela nebyla ve vsi, nebyla přivolaná až po Svatavině telefonátu. Stála u olše ještě předtím, nežAneška vešla do vody. Záznam pokračoval. Nela se kAnešce přiblížila.
Neobjaly se, neuhýbaly jedna druhé jako kamarádky po hádce. Aneška jí něco ukazovala směrem k pumpovně a Nela prudce zavrtěla hlavou. V tom se za nimi pohnul další stín, vyšší, širší, téměř splývající s kmeny. Heda zadržela dech.
Postava se zastavila jen na zlomek chvíle. Stačilo to, aby světlo z Nely na telefonu sjelo dolů a zachytilo botu, těžkou podrážku s výrazným zubatým vzorem. Nebyla to Kryštofova uražená bota. Tahle byla celá.
Obraz v další vteřině přesvítil záblesk baterky a všechno zbělelo. Když se zase vrátil, Aneška už kráčela do vody a Nela ustupovala mezi stromy. Podíval jsem se od počítače k místu, kde Nela stála u pásky. Už se netvářila vystrašeně.
Dívala se na nás, jako by věděla, že jsme právě otevřeli dveře, za nimiž není konec případu, ale teprve jeho skutečný začátek. Nela se nehýbala, jen prsty na telefonu se jí třásly tak prudce, až to bylo vidět i přes vzdálenost mezi námi. Přemek odhodil cigaretu do štěrku a šlápl na ni dřív, než dohořela. Ten drobný pohyb mi stačil.
Člověk, který se bojí jen smutku, hledí na mrtvého. Člověk, který se bojí pravdy, hledí na své boty. „Přemku,” řekl jsem, „pojďte sem. ” Zvedl hlavu.
„Proč já? ” „Vždyť jste viděli Nelu. ” „Viděl jsem i podrážku. ” Mla postavil tak, aby mu neunikl jediný krok.
Přemek chvíli váhal, potom přišel. Heda mu posvítila na boty. Zubatý vzor po straně byl čistý, neporušený, přesně takový, jaký se na záznamu na okamžik zaleskl v mokrém písku. Přemek se pokusil zasmát, ale vyšel z něj jen suchý zvuk.
„Tak jsem tam byl,” řekl. „To není zločin. ” „Zločin je nechat člověka umírat a potom ostatním vyprávět pohádku,” odpověděl jsem. Svatava se prudce zvedla.
„On ji nezabil! ” To vykřikla tak rychle, že tím řekla víc, než chtěla. Nela se rozplakala nahlas, bez krásy, bez zábran jako dítě, kterému konečně došlo, že zavřené oči nezruší tmu. Odvedli jsme je stranou, každého zvlášť.
Nešlo o to je zlomit křikem. Křik tu už jednou selhal. Potřeboval jsem, aby pochopili, že v jejich lži zůstalaAneška pod hladinou podruhé. První promluvilaNela.
Slova z ní padala trhaně a neochotně. Loni u Hlubinky prý pily a dělaly hlouposti. Přemek se tehdy chlubil, že se nikdo nebojí tak málo jako on. Nela skočila z nízké skály, kam by střízlivá nikdy nevylezla.
Pod hladinou zpanikařila. Radovan ji vytáhl za ruce a přitom ji pohmoždil. Když se lidé ptali, co se stalo, Svatava s Přemkem řekli, že se Nela pohádala s Radovanem. Nela mlčela ze studu.
Aneška tehdy také mlčela, protože věřila, že přátelům pomáhá. Jenže potom zjistila, že Kryštof měl na strážní boudě přístroj, který část té noci zachytil. A letos se mělo všechno opakovat. Další půlnoční koupání, další sázka, další silná pětí nalitá do nevinně vypadajících kelímků.
Aneška už nechtěla být součástí mlčení. „Psala mi, že má záznam,” šeptalaNela, „že buď to řekneme sami, nebo půjde za Mílou. Já jsem jí slíbila, že přijdu k olši, jenže jsem se bála Přemka a bála jsem se i Svatavy, tak jsem jim to řekla. ” „A anonymní hovor?
” zeptal jsem se. Přikývla. „To jsem byla já. Když jsem viděla, co se stalo, utekla jsem mezi stromy.
Pak jsem se vrátila až k ostatním, jako by mě Svatava teprve zavolala. Ale telefon pod kamenem jsem nemohla dostat z hlavy. Chtěla jsem, abyste ho našli a zároveň jsem se bála říct své jméno. ” Svatava tvrdila nejdřív, žeNela lže.
Potom, když jsme jí ukázali záznam, ztichla. Seděla na kameni, ruce složené v klíně a dívala se na svoje prsty, jako by na nich pořád cítila Aneščino zápěstí. „Chytila jsem ji,” řekla nakonec. „Chtěla jsem jí ten telefon vzít.
Nechtěla jsem, aby se všechno vrátilo, aby všichni věděli, že jsme tenkrát lhali. ” „Proto jste nám posouvala místo výkřiku,” řekl jsem. „Ano. Kdybych mluvila o olši, našli byste telefon a stopy a šňůru.
” Zavřela oči. Přemek se držel nejdéle. Mlčel, nadával, obviňoval Radovana, Kryštofa, noc, zákazové cedule i vodu. Teprve když mu Heda oznámila, že na šňůře z pumpovny jsou čerstvé otěry a že naAneščině zápěstí budou hledat stejná vlákna, zlomil se.
Nebyl v tom pláč, spíš vztek, který už neměl kam utéct. „Byl jsem opilý,” řekl, „víc než jsem přiznal. V tom pátém kelímku byl rum. Nechtěl jsem ji utopit.
Chtěl jsem ji jen postrašit. Pořád mluvila o pravdě, jako by pravda byla čistá a já špína. V pumpovně jsem našel šňůru. Udělal jsem smyčku, že jí hodím na ruku a stáhnu ji od kamene.
Blbost. Opilá blbost. ” Mluvil dál a každé slovo bylo o něco těžší. Aneška se mu prý vytrhla, couvla po kluzkém břehu a ztratila střevíc.
Smyčka se jí stáhla kolem zápěstí právě ve chvíli, kdy spadla do vody. Přemek škubl, ona vykřikla. Šňůra se zachytila o rezavý kus starého zařízení pod hladinou. Místo, aby ji pustil, tahal, panikařil.
Aneška se pod vodou přetočila, napila se a zmizela. Quido, který u ohně do té doby napůl nevěřil, že se děje něco vážného, skočil za ní. Jenže tma, studená voda a víry u stěny byly rychlejší. „Pak jsem šňůru vyrval,” dokončilPřemek.
„Konec se roztrhl, hodil jsem ji do pumpovny. Kryštof přiběhl od vápenky, našel telefon a volal pomoc. Já mu řekl, že jestli cekne, všichni si budou myslet, že jí sledoval. A on se lekl.
” Kryštof později přiznal totéž. Volal jako první, ale potom telefon vrátil pod kámen a schoval záznam. NezabilAnešku. Přesto jeho strach ukrojil z noci minuty, které už nikdo nedokázal vrátit.
Quido seděl u vody a třásl se. Nebyl u olše, když všechno začalo, ale slyšel první výkřik a viděl, jakPřemek běží k pumpovně. Přiznal, že pochopil, že se bude lhát, a nechal se tím strhnout. „Myslel jsem, že už jí to nepomůže,” řekl, „tak jsem mlčel.
” V té větě bylo celé neštěstí mnoha lidí. Myslel jsem, že už to nepomůže. Jenže pravda nepomáhá jen mrtvým, pomáhá živým, aby nepřidali další jméno. Dita později potvrdila, žeAneška měla v krvi alkohol.
Ne tolik, aby musela ztratit rozum, ale dost, aby studená voda a leknutí udělaly své. Na zápěstí našla odlak od sevření i jemná černá vlákna ze šňůry. Pod nehtem nebylo bahno, ale odloupnutá barva z Přemkova telefonu, který při rvačce praskl v ruce, když se ho pokusil vyrvat. Chybějící střevíc našli hasiči ráno u olše zaklíněný mezi kořeny.
Nebyl to důkaz vraždy. Byl to důkaz hloupé, opilé a zbabělé řady okamžiků, z nichž každý mohl skončit jinak, kdyby někdo včas řekl dost. Když Přemka odváděli, už nekřičel. Podíval se k plachtě u břehu a poprvé se mu v očích objevilo něco, co nebyl strach o sebe.
„Já jí nechtěl zabít,” zopakoval. „To budete říkat soudu,” řekl jsem, „a možná i sobě do konce života, ale dnes začnete tím, že už nezalžete. ” Svatava s Nelou vypověděli znovu, tentokrát pravdivě. Přijali, že jejich mlčení a křivá slova budou mít následky.
Kryštof vydal záznamy a přiznal, proč je pořídil. Radovan stál stranou, jako by zestárl během jediné noci. Když jsem mu řekl, žeAnešku nezabil nikdo cizí číhající ve tmě, ale parta lidí, kteří se báli pravdy víc než vody, zavřel oči. „Já jsem ji hlídal tak, až jsem jí dusil,” řekl.
„Myslel jsem, že ji chráním. ” „Strach není ochrana,” odpověděl jsem. „Kdyby vám věřila, možná by tu dnes nestála sama proti nim. ” Neřekl nic, jen přikývl.
I to byla odpovědnost jiná nežPřemkova, ale ne bez bolesti. Ráno se nad Hlubinkou rozlilo bledé světlo. Vypadala menší než v noci. Neméně nebezpečná, jen obyčejnější, jako každé místo, kterému lidé přisoudí romantiku a ono jim vrátí kámen, chlad a hloubku.
Hasiči balili lana. Heda zapisovala poslední sáčky. Míla stál u cedule se zákazem koupání a dlouho na ni hleděl. Za několik týdnů obec nechala přístup k nejhoršímu břehu oplotit.
Ve škole a v hospodě se mluvilo o nočním koupání, o alkoholu a o tom, že frajeřina není odvaha. Nela vystoupila na setkání rodičů a řekla nahlas, co se loni stalo. Třásl se jí hlas, ale neuhnula. Někteří lidé ji odsuzovali, jiní plakali.
Anešku to nevrátilo. Přesto jsem v tu chvíli poprvé od té noci cítil, že pravda udělala aspoň něco živého. Na hřbitově jsem se zastavil až později. Nebyl jsem rodina ani přítel, jen člověk, který posbíral střepy poslední noci.
U Aneščina hrobu ležely bílé květy a malý kamínek z lomu. Stál jsem tam a myslel na její větu, že dnes to skončí. Měla pravdu, jen jinak, než chtěla. Skončila jedna lež.
Skončilo pohodlné přivírání očí nad tím, že mladí lidé po půlnoci pijí u hluboké vody a říkají tomu svoboda. Skončila výmluva, že když už je pozdě, nemá cenu mluvit, protože pozdě pro jednoho může být ještě včas pro druhého. Od té doby, kdykoli slyším o odvaze, nevybaví se mi skok ze skály ani plavání tmou. Vybaví se mi roztřesený hlas, který konečně řekne pravdu dřív, než další člověk zmizí pod hladinou.
A to je odvaha, která nemá potlesk, ale může zachránit život. žně. .
