Na horním okraji Nového Města, kousek od Apolináře a starých nemocničních budov, stávala hospoda, která by sama o sobě sotva stála za zmínku v městské kronice. Nebyla to slavná kavárna, kde se rodily manifesty. Byla to obyčejná, časem stále víc sešlá krčma, sevřená mezi nemocnicemi a ústavy. Říkalo se jí Jedová chýše.
a už samo jméno znělo jako pověst. Kolem ní se jich skutečně nabalilo dost – některé sahaly hluboko do minulosti, jiné vznikaly z novinových zpráv, soudních případů a hospodských rvaček. Jedová chýše se stala místem, kde se stará Praha překrývala s moderní medicínou,kde se studenti medicíny potkávali se zřízenci z ústavu, kde se mluvilo česky i německy a kde se hranice mezi anekdotou, kriminální správou a městským mýtem někdy úplně stíraly. Podle jedné staré legendy měl být původ názvu spojen s králem Václavem IV.
Vyprávělo se, že se v těchto místech kdysi scházeli vzpurní šlechtici a že král při jedné noční návštěvě nechal dva z nich potrestat smrtí. Historicky to nelze brát vážně, ale důležité je, že taková legenda k místu přilnula. Skutečná, spíš nechvalná pověst přišla až ve století devatenáctém. V jeho průběhu se okolí Jedové chýše výrazně změnilo.
V blízkosti vznikaly porodnické, nemocniční a psychiatrické instituce– zemská porodnice, léčebna v Kateřinkách, patologické ústavy a další provozy spojené s medicínou. Do této části města přicházeli medici, lékaři, ošetřovatelé, nemocniční sluhové i studenti– a právě oni dali Jedové chýši její zvláštní charakter. Byla to hospoda na pomezí, nejen geograficky, ale i sociálně. Na jedné straně sem chodili mladí lidé z univerzitního prostředí, budoucí lékaři a vzdělanci.
Na straně druhé pomocný personál ústavu, ale také chudí obyvatelé z okolí, lidé bez pevného zakotvení a postavy, které dobový tisk rád označoval za výtržníky, povaleče nebo kriminální živly. V hospodě se setkávali Češi i Němci. Měla české i německé jméno–Jedová chýše a Giftgütte. V době, kdy byla Praha dvojjazyčným městem a kdy se česká a německá společnost stále víc oddělovali, to nebyl nepodstatný detail.
Hospoda nesla významnou stopu nemocničního okolí. Studenti medicíny sem chodili na levné jídlo a pití, pořádali zábavy a přinášeli si humor, který měl blízko k pitevnám, anatomii a často i smrti. To, co by jinde působilo jako morbidní výstřednost, tady zapadalo do prostředí. V okolí, kde se denně umíralo, probíhaly pitvy, ale také kde se léčilo a rodilo, měla smrt mnohem hmatatelnější podobu než v měšťanských salónech.
Jedna z nejvýraznějších historek ukazuje, proč se z Jedové chýše stal tak silný městský obraz. V devadesátých letech devatenáctého století se měla odehrát událost, která zní jako groteska. V jednom z blízkých léčebných ústavů zemřel muž z venkova. Jeho tělo mělo být přeneseno do patologického ústavu k pitvě.
Dva nemocniční zřízenci se s nosítky vydali na cestu, ale místo aby šli rovnou, zastavili se u Jedové chýše. Mrtvé ho nechali venku u hospody a sami šli dovnitř na pivo. Když kolem později procházel někdo z okolí, spatřil u vchodu tělo v rubáši. V noční ulici to musel být výjev, na který se nezapomíná–hospoda, ticho, temnota a vedle dveří mrtvý čekající na pitevnu.
Zřízenci se nakonec pro tělo samozřejmě vrátili, ale poté, co si svůj pobyt v šenku prodloužili víc, než bylo vhodné. V té příhodě je obsaženo skoro všechno, co tvořilo pověst Jedové chýše. Blízkost smrti, alkohol, profesní otrlost. –a zároveň reálná sociální bída prostředí.
Jedová chýše nebyla jen hospodou mediků, byla také místem, kde se odráželo národnostní napětí tehdejší Prahy. Na konci devatenáctého století se české a německé prostředí stále více vzdalovalo. Spory se vedly o jazyk, školy, úřady, vývěsní štíty, kulturní akce i symbolickou kontrolu nad městem. V této atmosféře působily i německé studentské spolky známé svými uniformami, barevnými čapkami a rituálními souboji.
Pro své členy představovali tradici, stavovskou čest a souáležitost. Pro české nacionalisty mohly být naopak neviditelnou provokací. Na přelomu let 1898 a 1899 došlo k aféře, která se zapsala i do dějin Jedové chýše. Český student František Lindhard se dostal do konfliktu s německým studentem Carlem Bberlem.
Spor, při němž hrálil roli alkohol, vzájemné obviňování i národnostní podráždění, přerostl v násilí. Bberle byl v noci zastřelen. Soud později případ posuzoval jako čin na hraně nutné obrany a trest nebyl vysoký. Jenže veřejné dozvuky byly silné.
Čeští studenti vnímali Jedovou chýši jako místo spojené s německými buršáckými kruhy a po incidentu se na ni obrátil hněv části studentského prostředí. Od té doby už hospoda ztratila někdejší studentský charakter. Místo, kde vedle sebe sedávali čeští a němečtí hosté, se proměňovalo v obyčejnější, drsnější podnik pro okolní personál a náhodné návštěvníky. K Jedové chýši se vztahuje i příběh, který zní jako rodinná tragikomedie s kriminální příchutí.
Jedním z jejích hostinských byl muž jménem Jelínek. Jeho dcera Betty Jelínková se vyučila modistkou a vedla malý obchod. Pravdala se za Julia Lavačka, policejního úředníka, který se později dostal ke kriminální policii. Manželství ale skončilo záhadným zmizením.
Podle rodinného podání se Lavaček jednou nečekaně vrátil ze služební cesty a našel ženu v kompromitující situaci s duchovním z Vyšehradu. Následoval skandál, útěk a Betty zmizela. Pátralo se po ní, ale bez výsledku. V Praze už se neobjevila.
Její muž se kvůli tomu dlouho nemohl znovu oženit a teprve po vzniku republiky dosáhl toho, že byla úředně prohlášena za mrtvou. Další z případů spojených s okolím Jedové chýše ukazuje její temnější sociální zázemí. Na konci devatenáctého století se zde pohyboval Josef Babický, nezaměstnaný zedník, kterého tehdejší tisk popisoval jako člověka nebezpečného a policii dobře známého. Jedné listopadové noci se v hospodě potkal s obchodním jednatelem Václavem Doubravou.
Doubrava neměl dost peněz na zaplacení útraty, a tak v hospodě nechal jako zástavu zimník. Babický se k němu přidal pod záminkou, že mu pomůže. Tvrdil, že peníze zaplatí,a že půjdou spolu stejným směrem. V temné ulici se ale pomoc změnila v útok.
Doubrava byl udeřen do hlavy, ztratil vědomí a přišel i o zbytek věcí, které měl u sebe. Před soudem Babický nepůsobil jako člověk, který by litoval. Naopak odpovídal drze a snažil se věc bagatelizovat. Nakonec byl odsouzen k několikaletému těžkému žaláři.
Na počátku dvacátého století se v souvislosti s Jedovou chýší objevuje také jméno Jan Bajer. Vystupoval jako člověk vyššího postavení, vydával se za šlechtice, důstojníka nebo umělce. Ve skutečnosti byl podle dobových zpráv mnohem obyčejnějšího původu a jeho sebeobraz byl hlavně nástrojem podvodu. V Jedové chýši se seznamoval s mladými ženami a snažil se působit jako výhodná partie.
Vyprávěl o domělém majetku, společenském postavení a budoucnosti, kterou může nabídnout. Rodina jedné z dívek se ale rozhodla informace prověřit. Ukázalo se, že zdvořilý nápadník je podvodník, který si půjčuje peníze a staví svou důvěryhodnost na smyšlené identitě. Jedová chýše stála nedaleko ústavu pro choromyslné v Kateřinkách.
To se propsalo i do dalšího příběhu. Albert Lawrence, trestaný kasař a muž z kriminální minulosti, byl v tomto ústavu internován. Podařilo se mu uprchnout. Později byl však zadržen v Německu a vrácen zpět do ústavní péče.
Jeho známí se následně pokusili připravit další osvobození. V Jedové chýši vyhledali ústavního zřízence Františka Bakovského a pokusili se ho získat pro svůj plán. Nabízeli peníze a chtěli, aby pomohl dostat Lorence ven. Schůzky probíhaly právě v Jedové chýši.
Plán se nezdařil, Bakovský vše udal a údajní osvoboditelé byli zateni. Před první světovou válkou se už mluvilo o zbourání hospody. Stála na místě, které se hodilo pro nové stavby. O pozemek se začínali zajímat lidé z lékařského prostředí.
Významnou roli se hrál psychiatr Antonín Heveroch, který chtěl prostor využít pro stavbu spojenou s českými mediky. Plány narážely na velikost parcely i stavební omezení v sousedství kostela. Heveroch nakonec Jedovou chýši koupil sám. Dobový tisk později rád spojoval jeho náhlou smrt s pověstí místa.
Podle vyprávění ho měl starší medik varovat, že Jedová chýše nikomu štěstí nepřináší. Heveroch zemřel roku 1927 ve věku 58 let. Brát to jako důkaz prokletí by bylo laciné. Jako ukázka toho, jak Praha vytváří městské legendy, je to ovšem příznačné.
Ve dvacátých letech už byla Jedová chýše v úpadku. Střídali se nájemci, budova chátrala a noviny zachycovaly hlavně rvačky, hluk a policejní zásahy. Dostupné jsou informace o hostinské Kateřině Linhartové nebo muži přezdívaném Čert z Vyšehradu. Zajímavé jsou třeba zprávy z roku 1924.
Podle nich zaslechl nadstrážní v Apolinářské ulici hluk vycházející z Jedové chýše. Upozornil proto hostinskou Kateřinu Linhartovou, aby zavřela. Ona se bránila tím, že má povolení provozovat podnik do jedné hodiny po půlnoci. Když po ní strážník chtěl, aby povolení ukázala, začala mu podle novinové zprávy nadávat a křičela na ulici před hospodou.
Tím situaci samozřejmě jen vyhrotila. Z hospody pak vyběhl muž, kterému se říkalo Čert. Text ho označuje jako někoho, kdo byl na Vyšehradě obecně známý. Čert začal strážníka ohrožovat.
Když dorazila policejní posila, utekl zpět do hospody a odtud prchl za hradou směrem na Albertov. Další zpráva je z roku 1925, kdy do Jedové chýše přišli Stanislav Láznička a Viktor Kulhánek, oba z Vinohrad, pili pivo a kouřili cigarety. Když je Číšnice žádala, aby zaplatili, jeden z nich jí vyhrožoval, že jí udeří sklenicí. Hostinská chtěla, aby odešli, ale muži začali řádit, házeli židlemi a obtěžovali hosty.
Kateřina Linhartová pak požádala kolem jdoucího strážníka o zásah. Strážník výtržníky vyzval, aby přestali ničit nábytek. Láznička popadl židli a strážník ho chytil za ruku. Druhý muž strážníka udeřil do pravého boku.
Oba skončili na strážnici v Salmovské ulici a byli ponecháni ve vazbě. Později se případ dostal k soudu. Láznička byl odsouzen za ublížení na těle na jeden měsíc těžkého žaláře. V části obžaloby týkající se veřejného násilí byly oba sproštěni viny.
Roku 1929 padlo rozhodnutí o asanaci okolí. Dobový tisk tehdy poznamenával, že s Jedovou chýší zmizí kus Staré Prahy, ale zároveň připouštěl, že nešlo o památku výjimečné architektonické hodnoty. Byla to spíš stará hospoda, která přežila svou dobu.
Po smrti profesora Heverocha pozemek koupil stavitel Jan Kalous a roku 1936 zde vznikla novostavba na adrese Apolinářská 445/6.
