Vyšetřovatelé se odedávna snažili z místa činu vyčíst, kdo za zločinem stojí. Kdo vraždil tiše a plánovitě, působil jinak než ten, kdo jednal chaoticky v afektu. Kdo si z bytu odnášel osobní věci, nenaznačoval obyčejnou loupež. A kdo opakoval zvláštní rituály, tomu začínalo svítat, že policie stojí proti někomu, kdo nepřestane.
Dlouho šlo spíš o zkušenost, intuici a detektivní čich než o metodu. Profilování se jako obor začalo formovat až ve dvacátém století, když se spojily psychologické poznatky s policejní praxí. Jedním z prvních předobrazů bývá profil Jacka Rozparovače z roku 1888, kdy policejní chirurg Thomas Bond podle povahy zranění odhadoval vlastnosti neznámého vraha. Nejšlo o profilování v moderním smyslu, ale objevila se tu snaha vyčíst z kriminálního jednání psychologický obraz útočníka
Podobné pokusy se opakovaly u bombových útočníků, sexuálních vrahů i žhářů.
Známý je případ newyorského Med Bombera George Metesskyho, kterému psychiatr James Brussell v padesátých letech sestavil profil podle dopisů a způsobu útoku. Některé jeho závěry se ukázaly jako nápadně přesné, a případ se stal symbolem přechodu k modernímu profilování. Raná fáze ale pořád stála na schopnosti jednotlivce, ne na standardizovaném výzkumu. Skutečný zlom nastal ve Spojených státech v druhé polovině dvacátého století.
V sedmdesátých letech vznikla ve FBI jednotka Behavioral Science Unit, která se začala systematicky zabývat násilnými pachateli, sexuálními vraždami, únosy i znásilněními. S tímto prostředím jsou spojená jména jako Howard Teten, Patrick Mullany, Robert Ressler, John Douglas, Roy Hazelwood a také Ann Wolbert Burgessová, forenzní sestra, která do studia sexuálního násilí přinesla akademický a viktimologický rozměr
FBI sama připomíná, že behaviorální analýza se rozvíjela právě kvůli lepšímu pochopení pachatelů opakovaného násilí. U případů, jako byl Ted Bundy, vznikaly psychologické posudky pachatelova jednání. Klíčová byla série rozhovorů s uvězněnými sériovými vrahy a sexuálními pachateli, kterou v sedmdesátých letech organizovali agenti FBI, zejména Robert Ressler a John Douglas.
Cílem nebylo vrahy omlouvat ani z nich dělat temné celebrity, ale pochopit opakující se vzorce. Jak si vybírali oběti, jak fantazie předcházela činu, jak plánovali, jak se vraceli na místa činu, jak manipulovali s oběťmi i policií, co pro ně znamenala kontrola, dominance, sexuální motivace nebo rituál
Z těchto rozhovorů vzešel vlivný model, který rozdělil pachatele na organizované a neorganizované. Organizovaný pachatel plánoval, vybíral si oběť, kontroloval místo činu, přinášel zbraň a po činu zahlazoval stopy. Neorganizovaný jednal impulzivně, zanechával chaotické místo činu, používal zbraň nalezenou na místě a vykazoval větší psychickou i sociální dezorganizaci
Tento model se stal velmi populárním a pro praxi měl velkou hodnotu, protože nutil vyšetřovatele přemýšlet o chování pachatele jako o stopě.
Později se ale stal terčem kritiky. Britský psycholog David Canter a další badatelé upozornili, že jednoduchá dichotomie organizovaný, neorganizovaný neobstojí v empirickém testování. Pachatelé často vykazují znaky obou kategorií. Odborný vývoj proto směřoval od typologických škatulek k opatrnější investigativní psychologii, statistickému modelování a analýze konkrétního chování v kontextu
Existuje zásadní rozdíl mezi forenzní psychologií jako vědeckým oborem a mediálním obrazem profilera.
Populární kultura představuje profilovače jako člověka, který z pár fotografií místa činu téměř telepaticky pozná věk, zaměstnání, rodinný stav i příští krok pachatele. Skutečná behaviorální analýza je mnohem střízlivější. Pracuje s místem činu, obětí, časem, volbou prostředků, mírou rizika, komunikací pachatele, jeho modusem operandi, podpisovým chováním, geografickým vzorcem a vazbami mezi jednotlivými skutky. Profil nemá nahradit důkazy.
Má pomoci stanovit priority, zúžit okruh podezřelých, doporučit strategii výslechu, propojit případy, odhadnout riziko opakování nebo upozornit na typ oběti
Jedním z případů, který dobře ukazuje zrod moderního profilování, je Edmund Emil Kemper, známý jako Co-ed Killer. Narodil se roku 1948 v Kalifornii. Už v dětství vykazoval závažné poruchové chování, fascinaci násilím a hluboce konfliktní vztah k matce. Ve věku patnácti let, v roce 1964, zastřelil své prarodiče z otcovy strany.
Byl umístěn do státní nemocnice v Atascaderu, kde prošel psychiatrickým hodnocením. Paradoxně se tam naučil velmi dobře rozumět tomu, jak odborníci o jeho psychice uvažují
Po propuštění v roce 1969 žil znovu v Kalifornii. Navenek působil poměrně nenápadně. Rád se pohyboval v blízkosti policistů a naslouchal jejich rozhovorům.
Právě schopnost působit kooperativně a společensky přijatelně později zaujala FBI. Kemper nebyl chaotická karikatura šílence, ale vysoce verbální, manipulativní a introspektivní pachatel, který dokázal o svém jednání mluvit s neobvyklou mírou detailu. Byl velice inteligentní
Mezi lety 1972 a 1973 zavraždil šest mladých žen, převážně studentek stopujících v okolí Santa Cruz. Svéti vozil autem, zabíjel je, těla rozřezával a části odkládal na různých místech.
Vrcholem série byla vražda vlastní matky Clarnell Strandbergové a její přítelkyně v dubnu 1973. Po těchto vraždách odjel z Kalifornie a nakonec se sám telefonicky přihlásil policii. Byl odsouzen na doživotí
Pro dějiny profilování je ale mimořádně významné to, co následovalo po jeho uvěznění. Kemper se stal jedním z pachatelů, s nimiž FBI vedla rozsáhlé rozhovory při budování poznání o sexuálně motivovaných sériových vrazích.
Dokumentární materiály často připomínají, že právě rozhovory s ním pomohly agentům lépe chápat motivy, fantazie, dominanci, kontrolu a výběr obětí u tohoto typu pachatelů
Na Kemperově případu lze dobře vysvětlit několik základních pojmů profilování. Prvním je modus operandi, tedy praktický způsob páchání trestné činnosti. U Kempera zahrnoval vyhledávání mladých stopujících žen, využití zdánlivé bezpečnosti auta, izolaci oběti a následné ukrytí těla. Modus operandi se může měnit, protože pachatel se učí, reaguje na riziko a přizpůsobuje se okolnostem.
Druhým pojmem je podpisové chování, tedy jednání, které není nezbytné k dokonání činu, ale vyjadřuje pachatelovu psychologickou potřebu. U sériových sexuálních vrahů jít o rituály, posmrtnou manipulaci, konkrétní inscenování nebo opakující se symbolické jednání. Třetím pojmem je viktimologie, tedy studium oběti. Profilování se neptá jen, jaký je pachatel, ale také proč právě tahle oběť a jaký vztah mezi pachatelem a obětí lze vyčíst z rizika přístupu a kontroly
Kemper byl pro FBI důležitý právě tím, že byl ochoten své fantazie a činy popisovat.
Jeho výpovědi umožnily agentům chápat, že u některých pachatelů zločin nezačíná v okamžiku útoku, ale dlouho předtím v oblasti fantazie, hněvu, sexuální frustrace, pocitu ponížení a potřeby kontroly. To neznamená, že by se z jeho výpovědí dala vytvořit univerzální šablona. Znamená to, že FBI začala vidět sériovou vraždu jako proces, ne jako izolovaný výbuch násilí. Pachatel si vybírá oběť, přibližuje se k ní, získává kontrolu, provádí čin, odchází, reaguje na média a policii, někdy se vrací k místu činu nebo si uchovává trofeje.
Každá fáze zanechává informaci
Vedle americké větve se rozvíjela i evropská, zejména britská investigativní psychologie spojená s Davidem Canterem. Ta se snažila profilování ukotvit ve výzkumu, statistice, geografii a empirickém testování. Canterův přístup zdůrazňoval, že pachatelovo kriminální chování má vztah k jeho běžnému životnímu stylu, pohybu, rozhodování a prostorovému chování. Zvlášť významná je geografická profilace, která analyzuje rozmístění míst činu a snaží se odhadnout pachatelovu domovskou nebo operační oblast.
Tento přístup se proslavil při vyšetřování britských sériových deliktů a v akademickém prostředí představoval protiváhu k intuitivnějšímu americkému modelu. Canter a jeho škola upozorňovali, že profilování musí být testovatelné, založené na datech a otevřené kritice. Jinak zůstane spíš vyšetřovací rétorikou než vědeckou metodou
Současnost forenzní psychologie a profilování je mnohem širší než původní obraz agenta FBI u nástěnky s fotografiemi obětí. Dnes se behaviorální analýza využívá u sériových vražd, znásilnění, únosů, žhářství, vydírání, terorismu, kyberkriminality, vyhrožování, stalkingu i při hodnocení rizika násilí.
Profilování se spojuje s analýzou komunikace pachatele, lingvistickými stopami, geografickými daty, databázemi podobných případů, časovými vzorci, rekonstrukcí rozhodování a někdy i digitálním chováním
V praxi nejde jen o profil pachatele, ale také o doporučení vyšetřovací strategie. Koho znovu vyslechnout? Jak přistoupit k podezřelému, zda pachatel pravděpodobně sleduje média, zda bude kontaktovat policii, zda se může pokusit změnit modus operandy a jak chránit možné budoucí oběti
Současně je nutné být kritický. Profilování není důkaz jako DNA, otisk prstu nebo balistické srovnání.
Nemůže samo o sobě někoho usvědčit. Odborné přehledy opakovaně upozorňují, že validita kriminalistického profilování je problematická. Mnoho studií je metodologicky slabých, profily se těžko testují a úspěšné případy bývají medializovány mnohem víc než ty neúspěšné. Systematické analýzy uvádějí, že profilování se sice používá stále častěji, ale statistická validace zůstává sporná.
Budoucí výzkum musí lépe vymezit, kdy metoda skutečně pomáhá a kdy jen vytváří dojem odbornosti
Největší riziko profilování spočívá v tunelovém vidění. Pokud profil řekne, že pachatel bude mladý, osamělý muž určitého typu, policie může přehlédnout někoho, kdo do profilu nezapadá. Pokud profiler používá příliš autoritativní jazyk, může jeho odhad působit jako vědecký fakt. Pokud je profil vytvořen na základě neúplných nebo chybných informací z místa činu, může svést vyšetřování špatným směrem
Moderní odpovědné profilování proto musí být chápáno jako podporný nástroj, ne jako náhrada důkazu.
Má formulovat hypotézy, ne rozsudek. Má pomáhat klást lepší otázky, ne uzavírat vyšetřování předčasně
Význam forenzní psychologie tím ale neklesá. Naopak, čím víc se obor oprošťuje od mýtů geniálního profilera, tím je užitečnější. Skutečná forenzní psychologie pomáhá porozumět tomu, proč svědci chybují, proč se oběti chovají zdánlivě nelogicky, proč pachatelé opakují určité vzorce, jak vzniká falešné doznání, jak hodnotit riziko recidivy, jak vést výslech traumatizované osoby a jak pracovat s nebezpečnými pachateli
Profilování je jen jedna větev tohoto stromu, ale historicky významná.
Právě přes sériové vrahy se psychologie zločinu dostala do veřejného povědomí. Případ Edmunda Kempera ukazuje obě stránky oboru. Na jedné straně ukazuje, proč bylo pro FBI tak důležité mluvit s pachateli. Bez pochopení jejich fantazií, manipulace a způsobu výběru obětí by policie viděla jen jednotlivé skutky, ne vnitřní logiku série.
Na druhé straně připomíná, že poznání získané od vrahů je vždy problematické. Pachatel může lhát, stylizovat se, manipulovat a zpětně dávat svým činům význam, který tehdy neměli
Forenzní psychologie proto musí pracovat s rozhovory, spisy, důkazy, statistikou i klinickou znalostí současně. Jen tak se vyhne tomu, aby se z vědy o zločinu stalo jen fascinované naslouchání vrahovi
Forenzní psychologie a profilování tak prošli dlouhou cestu. Od intuitivních odhadů přes rané psychiatry a Behavioral Science Unit až k dnešní investigativní psychologii, geografickému profilování a kritickému hodnocení validity.
Jejich největší přínos není v tom, že by dokázali přečíst mysl vraha. To je legenda. Jejich skutečná hodnota spočívá v tom, že učí kriminalistiku vnímat chování jako stopu. Výběr oběti, místo, čas, způsob útoku.
Pokud se s touto stopou zachází opatrně, kriticky a ve spojení s ostatními důkazy, může být mimořádně užitečná. Pokud se z ní udělá věžtecká metoda, stává se nebezpečnou
