Když se Linda Dušková poprvé probudila s tím snem, byla ještě dítě. Dvě stejné holčičky si hrály vedle sebe. Pak přišla žena celá v černém a jednu z nich beze slova odvedla. Obě se k sobě natahovaly, ale ruce se nikdy nestihly spojit.
Linda budila se slzami na tvářích a s podivnou jistotou, kterou nedokázala vysvětlit: obě dívky byly ona. Její babička Kateřina Vaňková jí vyslechla, promnula si kořen nosu a odbyla to tím, že dětská hlava ze strachu poskládá ledacos. Péči raději převedla do hrnku heřmánkového čaje na nočním stolku. Linda vyrůstala jen s ní, protože rodiče, geologové Tamara a Norbert, zahynuli při sesuvu v horách, když jí byly dva roky.
Z jejich smrti se toho moc neříkalo. Místo toho Kateřina často opakovala, kdo se o Lindu postaral. „Nezapomeň, kdo ti zajistil všechno, co máš. Já, ne tvoje máma s tátou.
” V těch větách nikdy nebyl smutek, jen chlad. Kateřina byla přísná učitelka, která doma vyžadovala dokonalost. Dvojka z písemky dokázala proměnit odpoledne v dlouhé kárání. „Nestačí být dobrá, musíš být nejlepší.
” Když se něco nepovedlo, padala slova jako líná, hloupá, neschopná. A když chtěla zasáhnout citlivější místo, dodala, že je Linda přesně po svém nezodpovědném otci. Linda se nehádala, plakala jen za zavřenými dveřmi. Naučila se být nenápadná, mluvit málo a před každou odpovědí kontrolovat, jestli někoho nerozčílí.
Volný čas jí plnily hudebka, výtvarný kroužek, muzea a divadla. Na kamarády zbývaly jen mezery. Jedinou výjimkou byla Jitka Doubková ze sousedního domu, dcera opraváře bot a uklízečky. Kateřina o jejich rodině mluvila s despektem, ale dívkám to bylo jedno.
Kolem dvanácti let Linda Jitce poprvé popsala svůj sen. Jitka tehdy přestala žvýkat a zeptala se: „A co když jsi měla sestru? ” Linda si z toho nejdřív dělala legraci, ale otázka jí zůstala v hlavě. Doma narazila na naprosté odmítnutí.
Kateřina vytřeštila oči. „Sestra? To bych snad věděla. Tvoji rodiče měli jen tebe.
” A ukázala na fotografii v rámečku. Tři lidé, nikdo další. Linda se nechala přesvědčit a připadala si hloupě. Střední školu dokončila s vyznamenáním.
Byla vděčná za všechno, co pro ni babička udělala. Jenže stejná žena, která před světem působila důstojně, doma uměla křičet tak, aby to za zdí nebylo slyšet. Když Linda oznámila, že chce studovat textilní a oděvní design, Kateřina to smetla ze stolu. Pedagogická fakulta byla podle ní jediná rozumná volba.
Poprvé se Linda vzepřela, a tehdy přišel první kolaps. Babička se sesunula na pohovku, chytila se za hrudník a lapala po dechu. V nemocnici se nic dramatického nenašlo, ale Kateřina věděla, co říct. „Je to z nervů.
Ty mě nejspíš chceš dostat do hrobu. ” Linda stuhla a slíbila, že už nebude odporovat. A svůj slib splnila. Vystudovala učitelství a nastoupila na stejnou školu, kde učila babička.
Po nocích si nechávala jednu část života pro sebe – kreslila návrhy šatů a kabátů. Pak potkala Pavla Zemana. Seděla na lavičce v parku po vyučování, když si k ní přisedl mladý muž. Byl to kriminalista a hned otevřeně řekl, že ji už několik dní potkává a přemýšlí, jak ji oslovit.
Linda mu nechala číslo. Pomalu, ale jistě se do něj zamilovala. Když se to dozvěděla Kateřina, nevěřícně pozvedla obočí. „Policista?
Směny, násilníci, ženské kolem. Ty sis opravdu vybrala. ” Pavel ji mezitím požádal o ruku a Linda řekla ano. „To nedovolím,” řekla Kateřina.
Pak Lindě začala vnucovat staršího ředitele školy Eduarda Neumana jako vhodnější partii. Když Linda odporovala, babička znovu zkolabovala. Linda zrušila schůzku s Pavlem a celou noc babičku hlídala. Druhý den večer se Kateřina chovala mile a pozvala Pavla na čaj.
Linda doufala ve smír. Pak ale Kateřina před Pavlem lhala. Řekla, že Linda měla poměr s Eduardem Neumanem, že ho stále miluje a vodí za nos dva muže najednou. Lhala s naprostým klidem, jako by si příběh připravovala týdny.
Pavel odešel, aniž by něco vyslechl. Když za ním Linda šla na služebnu, zjistila, že Eduard mu skutečně volal a potvrdil to samé. Znal dokonce detail o jejím mateřském znaménku, který mu mohla říct jen Kateřina. Linda to vysvětlovala Pavlovi, ale ten byl přesvědčený, že si z něj dělá blázna.
„Slyšíš se? Nejdřív tvoje babička, potom tvůj ředitel. Nejdřív ten, potom ten, kdo vysvětlí, že to, co vidím, nemám brát vážně. ” Linda odešla.
Podruhé v životě byla zlomená. V zoufalství zavolala Eduardovi, ale ten jí jen řekl, že má Kateřina pravdu a že by si měli sednout a promluvit si. Linda se všemi přetrhala kontakt. Putovala městem bez cíle, dokud jí nezavolala Jitka.
V její malé dílně se jí dostalo jediné rozumné rady: musí se od babičky odstěhovat. Jitka jí nabídla střechu nad hlavou a práci u sebe. „Přijď pracovat ke mně. ” Linda se rozhodla.
Druhý den dala ve škole výpověď a sbalila si kufr. Když to Kateřina viděla, znovu křičela o nevděku, pak brečela a nakonec sáhla po hrudi. Linda zavolala záchranku. Vyšetření neukázalo nic akutního.
Zdravotník jí před odchodem řekl větu, která jí utkvěla: „O vlastních životních rozhodnutích nemůžete rozhodovat podle diagnózy, kterou vám nikdo odborně nepotvrdil. ” Linda odešla. Život v dílně nebyl snadný, ale byl její. Spolu s Jitkou zachránily svatební šaty pro zoufalou nevěstu a díky té zakázce se o nich začalo mluvit.
Linda se učila žít bez kontroly. Občas potkala Pavla, který držel kolem ramen jinou ženu. Bolelo to, ale nezlomilo ji to. Jezdila za babičkou na návštěvy, ale vracet se odmítala.
Až jednou zazvonil telefon. Babička byla na chirurgii. Srazilo ji auto. „Je její stav vážný,” řekla zdravotnice.
V nemocnici Kateřina stiskla Lindinu ruku a zašeptala: „Nejseš sama. ” Přesně tohle opakovala, dokud se jí nezastavil dech. Linda ji držela za ruku, když umírala. Po pohřbu se Linda zhroutila.
Týdny seděla doma a dívala se z okna. Až jednou v kavárně spatřila pohledného muže, který se na ni díval přes sklo. O pár minut později jí zloděj vytrhl kabelku a ten samý muž bez váhání vyběhl za ním. David Nosek.
Bohatý podnikatel z hlavního města. Zastavil zloděje, vrátil jí kabelku a byl okouzlující. Linda si říkala, že je to jen hezká příhoda. Ale David jí volal, zvát ji na večeře, nosil jí květiny.
Neočekávaně rychle se stal součástí jejího života. Připadal jí jistý, pozorný, laskavý. Jitka byla opatrná, i když uznávala, že není špatný. Linda neposlouchala.
Po všem, co prožila, chtěla věřit, že konečně má štěstí. Deset dní po seznámení ji David požádal o ruku. Linda souhlasila. Ale tělo se proti tomu vzbouřilo.
Začala být unavená, bledá, pořád jí bylo divně. V dílně omdlela a skončila v nemocnici. Lékaře zarazily hodnoty v krvi. Zeptal se jí na léky.
Linda mu ukázala vitamíny, které jí koupil David. Lékař je poslal na rozbor. V tu chvíli si Linda ještě nic nespojila. V noci se jí po dlouhé době vrátil starý sen.
Tentokrát se ale dívka, kterou žena v černém odváděla, otočila. Byla dospělá, vypadala skoro jako Linda a řekla: „Uteč od něj. ” Linda se probudila s bušícím srdcem. Druhý den si jí zavolal ošetřující lékař a požádal, aby mu přinesla tu lahvičku s vitamíny.
Když se Linda vrátila do pokoje, David tam seděl a omlouval se, že se k ní dostal dřív. Pak jí sestra sousedka Alexandra pošeptala na chodbě: „Tvůj snoubenec se ti hrabal v kabelce. Vzal si tu lahvičku a dal ti jinou. ” Linda mu dala záminku, aby odešel.
Pak sáhla do kabelky. Lahvička tam byla, ale na etiketě chyběla rýha, kterou si předtím nevědomky udělala. Otevřela Davidovu tašku. Uvnitř byla její původní lahvička se škrábancem.
A spolu s ní i fotografie. Na snímku stál David ve svatebním oblečení vedle ženy, která vypadala jako Lindino dvojče. Linda vyměnila lahvičky zpátky a fotografii si schovala. Pak podepsala prohlášení o odmítnutí další hospitalizace a utekla z nemocnice.
Jitka pro ni přijela a Linda jí vše vyprávěla. „Myslím, že je to moje sestra,” řekla. Jitce se zastavil dech. Linda jí vysvětlila, že babička před smrtí opakovala, že není sama, a že se jí celý život vrací sen o dvou holčičkách.
Rozhodly se odjet do Chebu, kde Kateřina kdysi žila, a najít někoho, kdo si pamatuje její rodinu. Po cestě jim zavolal lékař. „Mám důvodné podezření, že vám někdo podával léčivo bez vašeho vědomí. Doporučuju, aby se tím zabývala policie.
”
V Chebu oslovily starší ženu s psem. Bohumila Cihlářová se na Lindu dlouze zadívala a zeptala se: „A která jste? ” Linda nerozuměla. „Z jakých dvou?
” Bohumila si přiložila ruku k ústům. „Vy o té druhé nevíte? ” Linda jen vydechla. Babička měla dvojčata, Tamara a Norbert měli dvě dcery.
Linda a Emu. Po smrti rodičů Kateřina odmítla vzít si obě děti. Řekla, že dvě nezvládne. Sociální pracovníci hledali jinou možnost, ale nikdo se nenašel.
Linda zůstala u babičky. Ema šla do dětského domova a později si ji adoptovala rodina v hlavním městě. Kateřina, která nesnesla, že jí lidé dávají najevo, co si o jejím rozhodnutí myslí, se odstěhovala. Linda seděla v autě a tiše plakala.
Měla sestru a nevěděla, co s ní je. David se mezitím vypařil. Přestal volat, neodpovídal. Nakonec Linda zavolala Pavlovi.
Zvedl to. „Potřebuju pomoc. ” Vyslechla ji bez řečí o minulosti. Řekl jen: „Až přijedete, nejezděte domů.
Přijeďte ke mně. ” Nejdřív ji donutil vrátit se do nemocnice na vyšetření. Teprve potom si sedli a sepisovali trestní oznámení. Pavel případ předal kolegům, protože byl osobně zainteresovaný.
„Nejdřív nemocnice,” řekl jí tvrdě, když protestovala. Kriminalisté zjistili, že David Nosek ve stavebnictví pracuje, ale firma nepatří jemu. Patřila jeho ženě, Emě Zikmundové. Linda sestru konečně viděla na papíře.
A pak přišla další informace: Ema se už skoro rok neobjevila na veřejnosti. David tvrdil, že se po smrti adoptivních rodičů psychicky zhroutila a drží se doma. Jenže Emin adoptivní dědeček Bedřich Malý přijel z ciziny dřív, než David čekal. A Ema nikde.
David nejdřív řekl, že odešla za milencem. Pak pod tíhou důkazů přiznal pravdu. Pohádali se. Strčil do ní.
Ema upadla a dopadla tak nešťastně, že zemřela. Zpanikařil a tělo ukryl v uzavřené části domu. Když se pak dozvěděl, že má přijet dědeček, začal vymýšlet, jak vysvětlit, že Ema není doma. A tehdy v jejích rodinných papírech našel zmínku, že se narodila jako jedno z dvojčat.
Na sociální síti pak našel Lindu s tváří, která se podobala jeho mrtvé ženě tak, že by ji Bedřich jen těžko rozeznal. Jeho plán byl prostý – dostat Lindu do hlavního města, oženit se s ní a vydávat ji za Emu, která se po traumatu psychicky zhroutila. Tablety jí měly zajistit, aby vypadala nemocně a zmateně. Kabelka v kavárně byla nastražená.
David si najal falešného zloděje, aby mohl předstírat, že zachránce. Když šla Linda na služebnu a on tušil, že se něco zvrtlo, válku si vybral sám sebou. V suterénu jeho domu kriminalisté našli Eminy ostatky. Linda se dozvěděla celou pravdu, ale Emu už nikdy neviděla.
Nikdy neslyšela její hlas, nevěděla, jak se směje. Nemohla se s ní obejmout ani se s ní pohádat o tom, kdo z nich má pravdu. Linda ji našla příliš pozdě. Ale aspoň pomohla odhalit pravdu o tom, co se jí stalo.
Bedřich Malý jí nabídl svou náruč. Ne jako náhradu, ale jako člověk, který přišel o vnučku a našel v Lindě někoho, komu osud zkrátil dětství stejným rozhodnutím dospělých. „Vy dvě jste za nic nemohly,” řekl jí s podlomeným hlasem. „A stejně jste za cizí rozhodnutí zaplatily celý život.
”
Linda s pomocí přijala. Ne peníze, ale dveře, které jí otevřel. Spolu s Jitkou si pronajaly nový ateliér s lepším vybavením. Práci si odvedly samy.
Později se Linda a Pavel dali znovu dohromady. Tentokrát pomalu a opatrně. Pavel se jí omluvil, že jí nevěřil. Linda se omluvila, že čekala, že všechno pochopí sám.
Vzali se. A když se jim narodily dvě dcery, dvojčata, Linda se na ně dívala dlouhé minuty, aniž by řekla slovo. Věděla, že ty dvě malé tváře nikdo nerozdělí. Ať budou jakékoli, bude je milovat obě stejně.
Dnes se jí sen občas vrací, ale je jiný. Dvě holčičky v něm nepláčou. Nikdo je od sebe neodvádí. Obě spolu běhají, šeptají si, smějí se a zase odběhnou.
Linda nikdy neví, koho v nich vidí. Možná sebe a Emu v dětství, které spolu nikdy prožít nemohly. Možná své vlastní dcery. Ale už se z toho snu nebudí s bušícím srdcem.
Už nečeká, co špatného přijde. Sen se stal místem, kde už nikdo nerozhoduje, která holčička smí zůstat.
