„Všiml jste si té jizvy na jeho pravé ruce? “ zeptal se Salák doktora Fisera přímo před vrahem. „Ovšem že jsem si všiml. “
„Děkuji vám,“ řekl Salák a upřeně sledoval vrahovu tvář.
Čekal, že uvidí zvědavost, ale vrah se tvářil lhostejně. Jenže pod tím klidným povrchem byl pekelný zmatek – nevěděl totiž to, co nevěděl ani Salák. Jenže Salák se mohl zeptat, kdežto on ne, dokud nepromluví se svým obhájcem. Nechali vraha odvést.
Jeho strašná nejistota se stala součástí jeho trestu. Na četnické strážnici osaměli muži zákona s doktorem. Dívka si ve vedlejší místnosti sušila šaty. „Doktore, můžete podle těch cárů kůže identifikovat vraha?
“ ptal se Salák dál. „Kůže je taková jako jeho. Popis se na něho hodí, ale to není jako daktyloskopie. Mohla by být jeho, ale mohla by patřit i jinému muži.
Máme jenom důkazy pravděpodobnosti, žádný přímý důkaz. “
„Nebyl byste ochoten dát posudek, že je to skutečně jeho kůže, abychom ho donutili k přiznání? “ navrhl praporčík Švec. „To by bylo násilí a úskok zároveň,“ ohradil se Musil.
„To přece není sportovní utkání, to je proces s vyloženým lumpem! “ bránil se Švec. „Mohli a nemohli,“ řekl doktor Fiser. „Mohli, protože by to snad šlo, ale nemohli, protože já vám ten falešný posudek nenapíšu.
“
„Kdyby mu doktor prohlásil, že to je určitě jeho kůže, a on byl nevinný, jeho logika by se mohla splést tak, že by se přiznal,“ vysvětlil Salák. „Takové případy se už staly. “
„Ale my přece víme, že je vinen. “
„To víme, ale vědět není důkaz.
My všichni se můžeme mýlit právě proto, že jsme lidé v určitém postavení. “
Toho dne se Salák vrátil do Prahy. Dívku vezli sebou a vraha odevzdali vyšetřujícímu soudci. Ten zahájil výslechy, srovnával data a nakonec měl tolik materiálu, že státní zástupce mohl vypracovat žalobu pro podzimní porotní období.
Vrah se po celou dobu vyšetřování tvářil klidně, ale tělesně chátral. Šaty na něm jenom visely. Objednával si jídlo z hostince, ale přesto hubl. Připisovali to jeho starostem.
Státní zástupce neměl takových skrupulí jako Salák, Musil a doktor Fiser. V žalobě dokázal nad slunce jasněji, že profesor Alfred Konečný je vrahem Anny Morávkové a že se pokusil o vraždu na druhé dívce. Jeho logika byla paragrafy poněkud narušena. K výpovědi doktora Fisera si připsal poznámku: „Chápeme opatrnost znalce, ale pro právníka je to věc jistá.
Kůže patří nepochybně Konečnému. “
Věc měla přijít před podzimní porotu v Táboře. Předsedou porotního senátu byl prezident krajského soudu, muž paragrafy úplně prolezlý. Sypal ze sebe zákony, judikaturu, ustanovení, vše doloeno daty a čísly.
U jeho soudu ostatní soudcové duševně cháttrali, protože nemusili nahlížet do knih. Stačilo, když se ho zeptali. Vyvinula se u něho značná povýšenost – vůbec neodpovídal na pozdrav. Jeden mladší soudce, doktor Vašátko, si od synovce koupil kravský hlas – krabičku, která po otočení vydala hlučné zabučení.
Když jednoho rána pan prezident přišel a byl všemi přeúctivě zdraven, ozvalo se do hrobového ticha hlučné zabučení, které vypadalo, jako by vycházelo od pana prezidenta. Doktor Vašátko putoval na nejzapadlejší okres do Sedlece. Tento muž dostal žalobní spis, pročetl jej, pomyslel si: „Blbec,“ a řekl si, ať si pan kolega uřízne ostudu. Nařídil líčení na září.
Jinde než v Táboře by byl instituci porotního soudu přivedl ad absurdum, ale táborská porota byla vždycky dvanáct jihočeských paličáků, kteří hlasovali podle svého, většinou zdravého úsudku. Přístupni byli pouze faktům. Několik dnů před porotou si dal prezident zavolat státního zástupce. „Máte jenom ten materiál, co je v žalobním spise?
“
„To úplně stačí, aby ten člověk visel. “
„To bude záležet na verdiktu poroty. Ta bude brát v potaz, že nemáte přímý důkaz viny. “
„Máme tolik ostatních důkazů, že to stačit bude.
“
„Prosím, neříkejte vrah, nýbrž obžalovaný, dokud nebude vynesen rozsudek. “
„Přiznal se vám? “
„Nepřiznal. Tvrdí, že s dívkou tehdy jel na krátký dopolední výlet a před polednem ji dovez domů.
“
„Máte obhájce doktora Bajera? “
„Hm. Tak vidíte, ten ho z toho dostane. “
Doktor Bajer byl velebníý stařec kráčející přes náměstí a vlídně hovořící s každým, kdo si to přál.
Právníci jej neměli v největší oblibě, ale byl vážen a ctěn daleko za hranicemi Tábora, protože psal romány. Vrah to měl tedy padesát na padesát. Proti němu stáli mužové zákona s dokonalým policejním úředníkem Salákem. Obhajoval ho neméně dokonalý právník Bajer, znalý nejen paragrafů, ale obeznámený s mnými záhyby lidské duše.
Prezident soudu nebyl jediný, kdo měl pochybnosti. Měl je také Salák. Cítil, že nebylo vykonáno vše, aby vrah uvázl bezpečně ve smyčce. Věděl, že sebedůmyslnější logické stavby nestačí k odsouzení.
Bude třeba přímé stopy nebo přiznání. A věděl stejně dobře, že vraha ani nenapadne, aby se přiznal nyní, když se mu podařilo proklouznout sítí křížových výslechů. Bylo zjištěno datum vraždy. Bylo známo, že v ten den se vrah se svou obětí setkal.
Teď by bylo třeba zjistit, že skutečně s ní byl poblíže místa činu, když tvrdil, že s ní jel na Mělník. S tím Mělníkem to byla vyložená hloupost – jak se mohla dostat do jižních Čech během několika odpoledních hodin? Salák seděl a dumal. Až v den, kdy měla začít porotní řízení, mu zablesklo v hlavě a místo k porotě jel někam jinam.
Když se zpožděním dvou hodin vstupoval do porotní síně, byl klidný a usmíval se. Měl konečně troěchu štěstí. Ráno v den začátku zasedání jel se svými dvěma muži, kteří s ním už jednou byli a byli předvoláni jako svědkové. Až do Tábora nezjistili nic.
První nadějí byl strážník na křižovatce. Zklamala. Strážník si pamatoval, že tudy nedávno projelo zelené auto, ale co tudy projelo před dvemi lety, už nevěěl. Salák posll své muže k soudu, aby ho omluvili, a jel sám k Bechyni po cestě, kterou už několikrát v duchu projel.
Bylo k devváté ráno a počínal krásný zářový den. Nad lukami ležela lehounká mlha. Kraj byl tichý jako na velik svátek. Jel pomalu přes Vlastiboř, přijel do Záluží a zastavil u kapličky, kde měl zahnout ostře doprava.
Něco mu tu chybělo. Vystoupil a ptal se pasáčka, který hnal husy. „Chlapče, nebývá zde u kapličky nějaký dědeček? “
„Bývá až v deset hodin.
Ještě je brzo. “
„Kdepak bydlí? “
„Támhle naproti, ale on přijde hnedle. Je tu každý den.
“
Salák se rozhodl počkat. Starý řídící, který na určitém místě sedá každý den, může být užitečný. Staří řídící se vyznačují dobrou, odpočatou pamětí. Zapálil si cigaretu a sotva ji dokouřil, viděl, jak z protějšího stavení vychází stařec s kozí bradkou, ve tchý a slaboučký jako suchá bramborová nať.
Nesl skládací stoličku, přešel s vlídným pozdravem okolo Saláka a usadil se ke kapličce. „Mohl bych se vás na něco zeptat, pane řídící? “
„Prosím, prosím, pane komisaři. “
„Jak to, že vy mě znáte?
“
„Vy mě také. Já jsem se na vás ptal támhle toho chlapce,“ řekl užaslý Salák. „Já se na vás nemusím ptát. Vidím, že jedete sám služebním autem s číslem pražské policie.
Kromě toho jste tu s tím autem jel osmnáctého června se dvěma muži a podle výslovnosti poznám, že jste ve stavu konceptních úředníků. Na vrchního komisaře jste mladý, budete tedy patrně komisařem. “
„Máte pravdu. Jsem komisař Salák od pražské policie.
Rád bych se vás na něco zeptal. Na to zelené auto, že? “
Salák opět užasl. „Ano,“ řekl zvolna.
„Potřeboval bych vědět, jestli už tady někdy jelo. “
„Bů ví všechno, učitel ví vše lépe,“ praví staré pořekadlo. „Je to snadné. Když jste tu jeli posledně, sledovali jste zelené auto značky Tatra.
Dnes jste se přijel mě na něco zeptat. Nač jiného byste se ptal, než na to, jestli jsem to auto už tady viděl? “
A s těmito slovy vyňal stařec notes. „Vedu si denní zápisky pravidelně posledních šestatřicet let.
Mozek je příliš nedokonalá schránka paměti. Tda máme před dvěma lety čtrnáctého srpna. Zelené auto Tatra číslo P32 761. Od Vlastiboře u kapličky doprovázel muž a žena.
“
„Výborně! “ vykřikl Salák. „To stačí. Poznal byste toho muže, kdybyste ho viděl?
“
„Zcela bezpečně. Poznám každého, koho si jednou prohlédnu. Zde vždycky auto zpomalí, takže jasně vidím, kdo v něm sedí. Tu ženu bych také poznal.
Byla to jiná, než tu jela v tom zeleném autě posledně. “
„Tu byste už nepoznal. Ta je mrtvá, ale máme její fotografii. “
„Mrtvá?
“ řekl starý pán a víc se neptal. Zřejmě nepatřil mezi lidi zvědavé. „Ano, je mrtvá. A její vrah je dnes souzen.
Vaše svědectví bychom velmi potřebovali. Mohli byste se mnou jet do Tábora? “
„Ale ovšem že mohl. Dovolte jenom, abych řekl ženě, že odjíždím.
“
Vrátil se oblečen do zimníku a s aktovkou v ruce. Menší obtíž byla v tom, jak ho dostat do auta. Nejdříve tam lezl předem a zůstaly mu venku nohy. Pak tam šel nohama napřed a zase hlava byla mimo.
Nakonec mu Salák poradil, aby se sehnul. Stařeček jel poprvé ve svých více než sedmdesáti letech autem, ale nedával to na sobě znát. Jenom si křečovitě držel střechu klobouku. Cestou mu dával hádanky.
„Jak byste určil rychlost vozu pomocí hodinek a telegrafních tyčí? “
„Jedeme čtyřicet kilometrů v hodině,“ řekl ihned Salák. „Ale, ale, jak jste to mohl tak rychle vypočítat? “
„Tady je to na tachometru,“ ukázal mu Salák.
„Ale, ale, tuť není třeba ani počtů. “
Dojeli do Tábora před budovu krajského soudu. Salák usadil řídícího v předsíni, sám se ohlásil a po chvíli byl jako svědek zavolán do porotní síně. Porotní líčení bylo v plném proudu.
Předseda nemiloval okolky. Nacionalie byla přečtena rychle, na to žaloba. Na otázku viny odpověděl obžalovaný záporně. Předseda nenechal nikoho dlouho mluvit.
Šla za sebou rychle svědectví o nalezení mrtvé. Mluvil Franta Jouzu, který ji našel. Pak četníci ze Záluží, štábní kapitán Musil. Jeho svědectví potvrzoval praporčík Švec a strážmistr Janžura.
Mluvila paní Kalinová, bytná zavražděné, která obžalovaného dokonale poznala a dosvědčila, že v poslední den odjížděl s Annou Morávkovou. Bylo určeno datum vraždy s pomocí série svědků i zástupce meteorologické stanice. Hladce prošlo také svědectví Salákovo, který si pana řídícího nechal pro sebe. Celému procesu mlčky přihlížela táborská porota složená z dvanácti mužů.
Seděli mlčky jako balvany a na nic se netázali, protože táborský lid je mlčenlivý a uvážlivý. Předseda měl usnadněnou práci, ba ani advokát nedával svědkům mnoho otázek. Nakonec se věc stočila k osudnému datu. „Vy přiznáváte, že jste dne čtrnáctého srpna ráno odjel autem se zavražděnou Annou Morávkovou z Prahy?
“ ptal se státní zástupce. „Ano. “
„A kam jste jel? “
„Nepamatuji si dobře.
Je to dávno. Jel jsem někam na Mělník a v poledne jsme se vrátili. “
„Nejel jste někam do jižních Čech? “
„Určitě nejel.
To bych si pamatoval. Je to moje rodiště. Před dvěma lety vůbec ne. “
„Rozmyslete si to dobře.
Máte poslední příležitost se přiznat. “
„Protestuji! “ zvolal právní zástupce. „Upozorňuji svého klienta, že žalobce nemá dost důkazů, aby dosáhl odsouzení.
A také jej upozorňuji, že obžalovaný má právo před soudem mluvit nepravdu. “
„Protestuji proti takovému způsobu obhajoby! “ zvolal státní zástupce. „Obžalovaný je tu veřejně nabádán, aby zapíral a lhal!
“
„Zaprvé jej nenabádám k lhaní, nýbrž jej pouze upozorňuji na platný právní řád. Za druhé přiznání je polehčující okolnost jenom v teorii, nikoliv v praxi. Hlavně když obžaloba postrádá přímých důkazů a chce jen nahradit vynuceným přiznáním. Jsem ostatně přesvědčen o jeho nevině.
“
„Co byste ještě chtěl jako důkaz viny? “ ptal se státní zestupce. „Nestačí vám, že kůže za nehty mrtvé je stejná jako jeho? Že má jizvu na hřbetě pravé ruky?
Že v úmrtní den s ní byl viděn naposled a že tam nakonec na témž místě jel utopit jinou dívku? “
„To mi všechno nestačí. Ta kůže může patřit někomu jinému. Tu jizvu může mít od jakékoliv odřeniny.
V úmrtní den se s ní mohl rozejít a pak ji mohl potopit někdo docela jiný. A že byl na stejném místě za dva roky, to je náhoda. Zvláště když nám tady svědkyně přiznala, že jí do vody nestrčil, nýbrž že ji chtěl z vody vytáhnout. “
„Pánové, dost.
Nejsme na debatním večírku,“ vmísil se předseda. „S dovolením ještě jednu otázku, pane předsedo. Jaký byste chtěl důkaz, aby mohl být podkladem obžaloby? Kdybyste sehnal aspoň jednoho člověka, který obžalovaného viděl v den vraždy v místě činu nebo poblíže něho, tak by to asi stačilo.
Ale vy jste ho tam viděli až dvě léta po činu. “
Nyní přišel Salákův okamžik. Zvedl ruku. Obžalovaný to viděl a hrdlo se mu sevřelo.
Ze všech mužů zákona měl největší hrůzu z tohoto nenápadného muže. „Copak si přeje pan komisař? “ zeptal se nevlídně předseda. „Vaše svědectví je přce už skónčeno.
“
„Rád bych žalobě navrhl ještě jednoho svědka, kterého jsem objevil teprve dnes. “
„Žádám předvolání tohoto svědka! “ chytil se státní zástupce jako tonoucí stébla. „Protestuji proti novým svědkům!
“ ohrazoval se obhájce. „Proč se tím jenom prodlužuje a nelidsky zvětšuje trápení nevinného obžalovaného? “
„Svědek se připouští,“ řekl předseda. „Je to Vclav Smetánka, řídící učitel ve výslužbě, bytem v Záluží, a má dosvědčit přítomnost obžalovaného poblíže místa činu v den vraždy ve společnosti zavražděné,“ řek Salák.
V porotě nastál šum. „Kde je svědek? “ ptal se předseda. „Čeká vedle.
Přivezl jsem jej. “
„Předveďte ho. “
Zřízenec šel pro pana říídícího, který seděl trpělivě v předsíni a zapisoval cosi do svého notesu. Pomalu vstal a šel za ním do porotní síně.
„Jak se jmenujete? “ ptal se předseda. A když stařík ochotně odpověděl, pokračovaly nacionalie velmi rychle. „Víte, že musíte mluvit jenom pravdu?
“
„Nikdy jsem nic jiného v životě nemluvil,“ řek s jistou píchou prostý venkovský učitel. „Znáte obžalovaného? “
„Podle jména nikoliv. Pouze od vidění.
“
„Kdy jste ho viděl? “
„Dvakrát. Poprvé čtrnáctého srpna před dvěma lety a podruhé dvacatého června letos. Pokaždé v zeleném autě značky Tatra číslo P32 761, s kterým zahýbal okolo naší kapličky.
Poprvé vedle něho seděla dívka plavých vlasů, podruhé dívka vlasů tmavých. On sedí támhle na té lavici. Nikdy jsem ho neviděl jet okolo kapličky nazpět. “
„Ohrazuji se.
Svědek byl předem na výpověď připraven,“ řekl samozřejmě obhájce. „Jak můžete tak přesně vědět data, čísla auta a vůbec všechny podrobnosti? Kdo vám je řekl? “
„Nikdo mi to neřekl.
Především jede okolo naší kapličky auto tak jednou do roka a já tam sedám každý den. Za druhé, auto, když u kapličky zatáčí, zpomalí natolik, že vidím jasně obličeje cestujících. A za třetí, zapisuji si podrobně posledních šestatřicet let všechny události do svého zápisníku. “
A stařec vyňal notes s velikou radosti, že konečně může své přápisky upotřebit.
„Uvědomte si vážnost své výpovědi,“ napadal ho obhájce. „Vždyť na ní závisí možná osud obžalovaného, snad i jeho život. Přece si ve svém věku nevezmete na svědomí lidský život, když jste sám vždycky žil poctivě. “
„Ohrazuji se proti ovlivňování svědka!
“ zvolal státní zástupce. „I toto,“ řekl umíněně stařík. „Mě nikdo neovlivní. Neberu si nic na svědomí.
Pomáhám podle svých sil spravedlnosti a to je moje povinnost po celý život. “
„Pane obžalovaný,“ řekl slavnostně státní zástupce, „jak vysvětlíte rozpor mezi svou výpovědí a výpovědí tohoto svědka? Byl jste tam nebo nebyl? “
„Nebyl.
“
„Prosím, aby se protokolovalo, že obžalovaný zapírá. “
„Jestli jste tam byl,“ vmísil se obhájce, „tak to raději řekněte, protože to je poslední příležitost, aby soud mohl vzít v potaz kajícné doznání jako možnou polehčující okolnost. “
„Nevím, nepamatuji se,“ řekl obžalovaný a tím nad sebou počal podepisovat ortel. Obhájce požádal o přerušení líčení.
Obžalovaný byl bledý jako stěna a zřejmě blízek k mdlobám. Předseda vstal, nasadil si baret a prohlásil stručně, že se líčení odročuje na zítřejší den. Vrah osaměl ve své cele. Byl zdeptán.
Jak je to možné? Snad to přece jen prohraje? Bylo by možné, aby život, který měl tak rád, nyní skončil? Třeba ho usvědčí, ale nakonec vyvázne s nějakým doživotním žalářem.
Ale co když ho oběsí? Studená hrůza mu projela tělem. Cítil docela tělesně, jak to vypadá. I dech zatajil.
V takovém stavu jej nalezl obhájce. „Co mi jdete poradit, pane doktore? Teď je dobrá rada drahá. “
„Nejlépe, když se už přiznáte a když budete svého činu litovat.
“
„Pročpak jste to udělal? “
„Musel jsem být duševně chorý, jinak to není ani možné. Vždyť si skutečně nepamatuji podrobnosti. “
„S duševní chorobou bychom neprorazili.
Na to už je pozdě. Jediná pomoc by byla opravdová lítost a pak snad pohnutky. Proč jste ji vlastně zabil? “
„Říkám vám, že to bylo ve střídavém pominutí smyslu.
“
„Hleďte, jsem starý advokát a vím, s čím mohu mít úspěch. Se střídavým pominutím smyslu bychom to neměli, protože čin byl zřejmě připraven a dokonce jste učinil pokus, abyste jej opakoval. Řekněte mi upřímně, proč jste to udělal a co vás k tomu vedlo. Moje povinnost je vám prospět.
“
A tu se vrah rozpovídal. Užaslý starý psycholog naslouchal tomu, jak zvrhlá zdvořilost vedla tohoto muže, který jako profesor učil jiné dobrému chování, k tomu, aby zavraždil dívku, které se ostýchal říci, že ji už nemá rád. Naslouchal líčení, jak se tento člověk tolik bál výčitek a skandálů, že raději volil život jiné osoby, než aby si připravil několik nepříjemných chvil. Obhájce cítil nekonečné a změkčilé sobectví, které za cenu lidského života nechtělo, aby hladina duše byla rozčeřena nepříjemností.
Vrah vyprávěl o tom, jak je dobře vychován, jak z pouhé zdvořilosti nedovede nikomu říci ne, ale jak má právo na vlastní život. Když se tedy octne v rozporu mezi svou zásadou a zdvořilostí, nezbude nic jiného, než nevhodnou osobu odstranit. Stařičký doktor Bajer vážil vrahova slova. Přemítal, odkud se vzala taková povaha, která dovede ze zdvořilosti zabíjet.
Pravidlo „přisvědč každému a udělej si potom, co chceš“ je sice dobré, ale když se provádí naprosto důsledně, může skutečně vést k takovým koncům. Vrahova slova byla plná lítosti nad sebou samým, ale nebylo v nich ani stínu lítosti nad jeho obětí. Ba ani nevzpomněl na druhou dívku, kterou chtěl také utopit a která se za to ještě snažila jej zachránit. Tento muž, jinak inteligentní, nepochopil, co je to opravdová lítost.
Litoval sebe a svých činů jenom potud, pokud škodily jemu a ohrožovaly jeho svobodu nebo život. Druhý den předseda zahájil líčení tím, že udělil slovo státnímu zástupci. Než se však mohl ujmout slova, přihlásil se obhájce s tím, že chce učinit důležité sdělení. Jeho klient se po rozmluvě s ním k činu kajícně přiznal, projevil značnou lítost a rád by toto doznání učinil před porotou.
„To už je zbytečné. Teď už je pozdě,“ řekl sám předseda za horlivého přitakávání státního zástupce. Obhájce se ohrazoval, že potom bude jednání zmatečné. Předseda udělil slovo obžalovanému, který hlasem třaslavým prohlásil, že se k činu přiznává a že toho všeho lituje.
„Přiznáváte se také k pokusu vraždy na druhé dívce? “
„Nevím, co se to se mnou dělo. Ano, přiznávám se také. “
„Mohl jste si to už uspořit.
Stejně už víme všechno. Člověk, který svého činu lituje až když je v úzkých, nedává žádnou záruku společnosti, že nepřestane litovat, jakmile v úzkých nebude. Prosím, aby si to páni porotcové uvědomili. “
„Ohrazuji se proti ovlivňování porotců,“ prohlásil obhájce.
A to bylo také vše, co mohl udělat. Na to měl řeč státní zástupce, krátkou a výstižnou. Vylíčil zločin, poukázal na pokus opakovat jej. O pohnutkách pravil, že plynuly z čirého sobectví, aby se lehkomyslně zbavil nepohodlných žen.
Nakonec navrhoval pro obžalovaného trest smrti provazem. Jeho řeč byla suchá jako pijavý papír. Tím právě účinkovala na porotce. Obhájce mluvil déle a vzletněji.
Těžiště své řeči položil do pojednání o pohnutkách zločinu. Věděl, že již nedosáhne osvobození. Usuzoval správně, že kdyby porota odpověděla na otázku o nečestnosti a nízkosti pohnutek záporně, mělo by to příznivý vliv na vyřízení žádosti o milost. Mluvil tedy o přepjaté zdvořilosti a tím bojoval o holý život svého klienta.
Tvrdil, že zdvořilost, i když je zvrhlá, není nízká a nečestná pohnutka, nýbrž spíše patologický projev vrahovy vadné duše. Obžalovaný neměl ze svého činu zisk ani prospěch. Je to člověk vzdělaný, který se stal obětí přepjaté vadné výchovy. Trest smrti by tu nejen nic nenapravil, ale neměl by ani odstrašující význam.
Žalář bude pro tohoto člověka trestem dostatečným. Jeho řeč byla dojemná. Kámen by se byl ustrnul. Když domluvil, bylo chvíli ticho.
Všichni přemýšleli o tom, může-li zdvořilost jít tak daleko, aby byla pohnutkou k vraždě. Na to předseda udělil slovo obžalovanému. Ten vstal a prosil o mírný rozsudek. „To, co jsem prožil tyto dny a noci, to bylo horší než peklo.
Lituji svého činu a polepším se. “ Na to usedl se slzami v očích, se slzami lítosti nad sebou samým. Předseda shrnul celý proces. Vysvětlil porotě, aby posoudila, zda je Alfred Konečný vinen smrtí Anny Morávkové, zda je vinen pokusem vraždy na druhé dívce, zda a do jaké míry svých činů lituje a zda čin spáchal z pohnutek nízkých a nečestných.
Porota odešla k poradě. Ve vedlejší místnosti stálo dvanáct mužů a mlčelo. Předseda, nejstarší člen poroty, byl rolník z Příběnic, muž šedesátiletý, vysoký a silný jako starý strom. „Tak ty první dvě otázky: je vinen nebo ne?
Kdo hlasuje pro vinu? “
Zdvihlo se jedenáct rukou a nakonec se jeho ruka k tomu přidala. „Bylo to z pohnutek nízkých nebo nečestných? To si pánové rozmyslete, protože to je vlastně stěžejní otázka, podle které bude možná posuzována také žádost o milost.
“
Zamlčel se a mlčel dlouho. Přemýšlel a jeho zrak těkal v prázdnu. „Pane předsedo, uvažujete o obžalovaném, jak to s ním dopadne? “ zeptal se jeden člen poroty, místní obchodník s uhlím.
„Nikoli. Přemýšlím o té dívce, která byla zadoušena v bahně na blatech. Hlasujme, pánové, byly pohnutky činu nízké a nečestné? “
„Ano,“ řeklo jedenáct hlasů a jedenáct rukou se zdvihlo a dvanáctá předsedova se k nim připojila.
Stejně bylo odpovězeno na otázku poslední, zda obžalovaný svého činu lituje – negativně, v ten smysl, že neučinil dojmu, že by svého činu hluboce litoval. Celá porada trvala tři minuty. Když vrah uslyšel verdikt poroty, rozechvěl se jako osyka nad hrobem jeho oběti na táborském hřbitově. Senát odešel na poradu o trestu.
Předseda navrhl trest smrti provazem a oba votanti souhlasili. Zároveň se rozhodli eventuální žádost o milost nedoporučit. Jejich porada trvala minutu. Vešli do porotní síně.
Všichni vstali. Předseda a votanti si dali barety na hlavy, načež předseda vynesl rozsudek. Alfred Konečný se uznává vinným smrti Anny Morávkové a odsuzuje se k trestu smrti provazem. Vrah při rozsudku stál.
V hlavě mu vřelo, jako kdyby se tam vařilo horké bahno. Zdálo se mu, že celý soudní dvůr je velikou masožravou rosnatkou z blat, která jej svými chapadly pomalu tráví. Hrdlo se mu svíralo tak, že sotva dýchal. Bylo okolo třetí hodiny v noci.
Vrah seděl ve své cele s hlavou opřenou o ruce. Vedle v koutě klečel kněz a modlil se. Vrah nebyl zbožným člověkem, ale myslel si, že ty poslední hodiny snese lépe, když nebude sám. Nicméně už si neměli co říci.
Vrah měl pocit, že ho někdo v posledních týdnech přitahoval šroubem. Vždy o jeden závit. Pak byla chvíle naděje, pak zase závit a nyní je šroub u konce. Něco jej zasvrbělo na kůži a již napřáhl ruku, aby tento nepříjemný pocit odstranil, ale hned si uvědomil, že to je jeden z jeho nejposlednějších pocitů, a dal ruku zase nazpátek.
Jakýkoliv pocit, byť sebe nepříjemnější, byl přece jenom pocit. Byl to projev života. Bylo to víc než nic. Zítra touto dobou.
Kdepak zítra. Vždyť ještě tento den skončí, a to za několik hodin, které nemá čím vyplnit. Vzpomněl si, jak si jako chlapec myslíval, že bude před smrtí zvědav, jaké to bude po ní. Nyní byl před ní a zvědav nebyl vůbec.
Živočišný pud ho měl k tomu, aby se bránil, a přitom věděl, že je to úplně zbytečné. Políbila ho bledá hrůza. Opět a více než kdy jindy se mu sevřelo hrdlo neznámou silou. Nemohl ani dýchat.
Cítil, jak se mu rozbušilo srdce v hrudi. Napjal hrudník, zdálo se to marné. Jeho ruka se stočila k hrdlu. Podvědomě chtěla odstranit překážku, ale nic tam nebylo.
Konečně se ozval sypavý zvuk. Podařilo se mu vdechnout. S největším úsilím vydechl a pak bylo dýchání už volnější. Kněz slyše jeho chroptění, otočil se, přistoupil k němu, položil mu ruku na čelo a pravil: „Těžko vám, synu?
Vím, ale brzy budete osvobozen a protože konáte pokání, dojdete milosti Boží. “
Pak si všiml, že odsouzený je modravý v obličeji, a zeptal se ho: „Je vám snad tělesně špatně? “
„Rád bych se vás na něco zeptal, důstojný pane. Od doby svého činu cítím čas od času zvláštní úzkost v hrdle.
Vždy větší a větší, jako by mi krk svírala oprátka. Předtím jsem nikdy nic takového nemíval. Pozoruji tyto obtíže již z doby, když jsem o pátrání ještě neměl ani potuchy. Nikdy jsem nevěřil v předtuchy, ale můj pocit je tak zřetelný a tak tělesný, že skutečně mám dojem, jako bych smrt prožíval předem několikrát za sebou.
Je to skutečně předtucha? Mývá to také někdo jiný? “
„Náboženství učívá, že Bůh skryl člověku vědomost o okamžiku smrti. Bůh nevaruje.
Vaše vlastní svědomí vás má varovat. Snad je vaše obtíž jenom tělesná a souvislost s vaším činem je náhodná. V tom vám neporadí kněz. To je věc spíše lékaře.
“
„Lékaře už nebudu potřebovat,“ řekl vrah, načež oba umlkli. A tak se ploužila v matném světle žárovky chvíle za chvílí. Odsouzený občas kouřil a v jeho mysli byl zmatek. V žaláři bylo ticho.
Jenom zvenku zalehl občas zvuk lokomotivy, pak dusot koně po dlaždění, pak hrkot vlaků. V nich šťastní a poctiví lidé jeli za svou prací. Každý z těchto zvuků připadal odsouzenému tklivý, jako kdyby jej měl slyšet naposled. Ale ano, vždyť on jej slyšel naposled.
Pak začalo okénko šednout. Žárovka pomalu bledla. A venku se rodil nový den, jeho poslední den. Na úzkém vězeňském nádvoří se shromáždilo několik mužů v černém oděvu.
Byl tu předseda soudu, státní zástupce, obhájce, lékař doktor Fiser, štábní kapitán Musil a s ním několik četníků. Byl tu předseda poroty, jeden asistent z histologického ústavu z Karlovy univerzity, který si přijel pro čerstvé lidské orgány, a byl tu také Salák, který se dostavil, aby svoji práci odevzdal Bohu. Uprostřed nádvoří bylo pódium, na kterém byla prostá šibenice. U ní stál pán v bezvadném fraku, v bílých rukavicích s cylindrem na hlavě a vedle něho pomocníci ve smokingu.
Byl to kat a jeho podřízení. Blížila se šestá hodina, když se otevřely dveře věznice. Z nich vyšel odsouzený a za ním kněz a dva vězenští dozorci. Odsouzený byl přepadlý, ale choval se klidně a s dvořilou úklonou pozdravil ranní společnost.
Předseda soudu sňal klobouk, po něm ostatní, načež prezident krajského soudu klidným hlasem přečetl rozsudek i s dodatkem, že žádosti o milost prezident republiky na návrh soudu nevyhověl. Na to všichni pokryli hlavy a obhájce se tázal: „Máte nějaké poslední přání? “
„Nemám. Děkuji vám, pane doktore, za námahu, a vy ostatní pánové, promiňte mi.
“
Byl to tón a byl jako vždy zdvořilý. Nikdo mu neodpověděl, ale jeden z katových pomocníků sestoupil z pódia, vzal jej šetrně pod paží a vedl ho sledován knězem na popraviště. Vrah konečně stanul pod smyčkou a pohlížel vzhůru do modravé růžově lemované oblohy. Druhý pomocník mu rozepjal límec u košile.
Načež všichni zůstali mlčky stát asi tři minuty. „Toto je můj poslední obraz světa,“ říkal si odsouzený, pohlížeje přes vězeňskou zeď k horám na obzoru, jejichž okraje zlátly sluncem schovaným dosud za nimi. Zase měl pocit šroubu, který je už u posledního závitu. Beznadějnost jím lomcovala a činila jeho tvář smrtelně bledou dříve, než na ni sáhla smrt.
Byl nešťastný a litoval sebe a ani stín jeho myšlenky nezalétl k té, která snila věčný sen v opuštěném hrobě na blízkém hřbitově. Najednou se slunce vyhouplo nad okraj hor a poslalo svůj první paprsek do vězeňského dvora. V tom okamžiku přikročil pán ve fraku k odsouzenému, nasadil mu smyčku na krk, pokynul pomocníkům. Ti povytáhli smyčku tak, že se tělo napjalo.
Načež pán v cylindru a bílých rukavicích obratným pohybem zlomil odsouzenému vaz. Sluneční paprsek bylo to poslední, co odsouzený vnímal. Kat sňal cylindr. Všichni přítomní smekli a kat hlásil služebně: „Hlásím, pane prezidente, že jsem podle vašeho rozsudku provedl popravu.
“
Na tato slova vystoupil na pódium městský lékař doktor Fiser. Rozepjal popravenému hruď a naslouchal. Za několik vteřin se podíval na hodinky a hlásil: „Hlásím, pane předsedo, že smrt nastala zastavením dechu a zastavením srdce v 6:23. “
Za čtvrt hodiny na to stál doktor Fiser s asistentem z histologického ústavu nad vrahovou mrtvolou, která byla již z větší části rozřezána.
Opodál stál Salák, který chtěl vidět všechno až do konce, aby se přesvědčil, zda nepocítí soucit s mrtvým a zda jeho svědomí za to, že jej vlastně přivedl na šibenici, je čisté. Jeho svědomí bylo čisté, protože stále myslel na dívku, která byla pitvána v horším stavu a která si svou smrt vůbec nezasloužila. „Kolego,“ řekl doktor Fiser pražskému asistentovi. „Tak tady máte kousek čerstvého mozku.
“
„Děkuji. Potřebujeme jej pro studenty. “
„Možná, že zrovna v těch buňkách, které nabarvíte a budete v praktiku ukazovat, je někde zakleta, fixována a na modro nabarvena prvotní myšlenka na vraždu,“ řekl mu doktor Fiser, který byl ironikem. Pak mlčky pokračoval v pitvě.
A když na vyňatém dýchacím ústrojí rozřízl průdušnici, hvízdl překvapením. „Copak je? “ tázal se Salák. „Podívejte se.
Ten člověk byl popraven několik málo týdnů před svou přirozenou smrtí. “
„Jak to? “
„Má v krku rakovinu, a to tak rozsáhlou, že ho to muselo škrtit při dýchání jako oprátka. Kdybychom to byli zjistili předem, nebyli bychom ho mohli tak těžce nemocného popravit.
Výsledek by byl však stejný. “
„Nebyl,“ řekl Salák, „protože přirozená smrt není trest. “
Uplynula léta od těchto událostí, když jsem zavítal na prázdniny do Soběslavi a vyšel jsem si jednou na ryby do řeky Lužnice někam k Dráchovu. Ryby v tomto kraji berou bídně, ale zde na tomto místě, sotva jsem se s udicí usadil, šel mi splávek ihned pod vodu, podivně sebou trhaje.
Zasekl jsem energicky a pak jsem opatrně táhl. Bude to něco těžšího, říkal jsem si. Ale po chvíli zdolávání jsem vytáhl z vody dámskou kabelku celou zpuchřelou. Když jsem ji otevřel, našel jsem v ní dva kameny a nějaké mokré papíry.
Omrzele jsem to položil vedle sebe a když jsem za několik hodin nechytil nic více, odebral jsem se domů a svůj jediný úlovek jsem odevzdal na četnické stanici. Už tam dávno nebyl strážmistr Janžura, nýbrž jiný četník, který mě přijal velmi zdvořile. Když kabelku prohlédl, zvolal: „To jste měl, pane, chytit před deseti lety. To bychom to byli potřebovali.
“
„Jak to? “ tázal jsem se nechápavě a pohlížel jsem na rozpadlou kůži a něco papírové kaše. Na to mi strážmistr začal vyprávět tento příběh. A tak podle pravidla končím vlastně tam, kde jsem začal.
Poblíž půvabných břehů Lužnice u Soběslavi, v jižních Čechách.
