Spencer mi volal, že mám v kalendáři zaplněné další tři měsíce dopředu a že mě klientka Josie čeká v showroomu. Dorazila jsem pozdě, omlouvala se, a ona na mě vytáhla ty své meditační pokoje. Chtěla něco uklidňujícího, ale všechno, co jsem jí ukázala, bylo buď moc výrazné, nebo moc umělé. V jednu chvíli na mě vybafla: „Víte, kdo jsem?
“ a začala mi radit, ať si ji vygooglím. Vydechla jsem, omluvila se, a poslala ji za Spencerem, který je odborník na lišty. Pak jsem zavřela dveře a dlouho se dívala z okna. Můj parťák za mnou přišel a zeptal se, jestli jsem v pořádku.
Řekla jsem, že jo, ale oba jsme věděli, že to není pravda. Přiznala jsem se, že už si nepřipadám kreativní, že jen plním přání lidí, kteří přesně vědí, co chtějí. Spencer mi řekl, ať si vezmu pauzu. Řekla jsem, že nemůžu.
On odpověděl, že můžu, že mám prostě vypnout, relaxovat a vrátit se znovuzrozená. Nakonec jsem poslechla. Zabalila jsem si pár věcí, bez cíle. Pak jsem ale našla dopis od babičky, který mi připomněl, jak vždy šla za svým srdcem.
A najednou jsem věděla, kam pojedu. Summerside. Dorazila jsem do malého penzionu U západu slunce, který vedl Michael se svou dcerou Kejí. Přivítala mě jeho dcera, což byla okouzlující holčička, která mi hned ukázala chatku, kde jsem měla bydlet.
Když jsem vešla dovnitř, cítila jsem, že to místo voní klidem. Vzápětí jsem si všimla, že tu nemám signál, a přesto mi to nevadilo. Naopak. Připadalo mi to jako přesně to, co potřebuju.
Pár dní jsem jen chodila, koukala na vodu, malovala si poznámky a nechala myšlenky volně plynout. Jednoho rána jsem pomáhala Michaelovi se snídaní, protože Key byla ještě v posteli. Byl to zvláštní pocit, být zase v kuchyni, která voněla čerstvým pečivem a kávou. Bavili jsme se o tom, proč jsem přijela.
Řekla jsem mu, že moje babička sem kdysi jezdila malovat, že ji to tu vždycky naplňovalo. Michael se usmál a řekl, že jeho dědeček byl taky malíř, a že se tu kdysi scházela parta umělců. Ukázal mi staré fotky v krabici, na kterých byli lidi, co se tu smáli, grilovali a slavili. Na jedné z nich jsem poznala babičku.
Byla mladá, měla květinový věneček a vypadala šťastně. To mě rozhodlo. Zeptala jsem se Michaela, jestli bychom nemohli uspořádat takové setkání znovu. Chvilku váhal.
Řekl, že už dlouho žádné akce nedělá, že od smrti manželky se soustředí jen na Key. Ale já jsem viděla, že se mu ten nápad líbí. A když jsem řekla, že to zaplatím a že to celé zorganizuju, nakonec kývl. Přípravy začaly.
Objednala jsem pergolu, květiny, nábytek na terasu. Michael byl zpočátku opatrný, ale každý den, když viděl, jak to tam ožívá, se víc uvolňoval. Key byla nadšená. Pobíhala kolem, pomáhala mi vybírat barvy a pořád se ptala, jestli to bude jako dřív.
Ashley, kamarádka ze sousedství, slíbila, že udělá kreativní koutek pro děti. Kristin s Danielem přinesli zákusky. A najednou se do toho zapojilo celé město. Najednou z toho nebyla malá grilovačka, ale pořádný letní slunovratový večírek.
Jenže mezitím mi začal volat Spencer. Nejdřív jednou, pak čtyřikrát denně. Klienti prý volají, chtějí mě, hrozí, že odejdou. Řekl mi, že mám povolení na střešní byt v pátek a že když mi na firmě záleží, mám se vrátit.
Seděla jsem na terase, koukala na západ slunce a cítila, jak mi svírásrdce. Věděla jsem, že se budu muset vrátit dřív, než jsem plánovala. Ale nechtěla jsem to místo opustit. Nechtěla jsem opustit jeho.
Jednoho večera mi Michael řekl, že se omlouvá, že se tak bál, když Key jela na kajaku beze mě. Přiznal se, že od smrti manželky se bojí o každého, koho má rád. Řekl, že Key je pro něj všechno a že nechce ztratit nikoho dalšího. Dívala jsem se na něj a najednou jsem viděla, jak moc potřebuje někoho, kdo by mu připomněl, že život pokračuje.
Řekla jsem mu, že to chápu. A on se na mě podíval tak, že jsem věděla, že mezi námi něco je. Den před večírkem jsem se rozhodla. Zavolala jsem Spencerovi a řekla mu, že se vracím, ale že to není navždycky.
Řekla jsem mu, že jsem prodala půlku firmy jemu, že to zvládne. Mlčel. Pak řekl, že to je bláznivé. Já na to: „Možná.
Ale je to moje rozhodnutí. “
Večírek vyšel dokonale. Celá terasa zářila světýlky, květinami a smíchem. Key běhala mezi hosty, Michael pouštěl staré fotky z minulých akcí na zeď a všichni tleskali, když se na plátně objevily tváře jejich rodičů a prarodičů.
Byl to večer plný vzpomínek, které ožily. A já jsem stála uprostřed toho všeho a cítila, že jsem přesně tam, kde mám být. Druhý den ráno jsme si sedli na terasu, koukali na vodu a on mi řekl, že jsem mu otevřela srdce. Že se bál žít, ale že díky mně ví, že chce být tady, se mnou a s Kejí.
Podíval se na mě a zeptal se: „Chceš tady zůstat a jít za svým srdcem? “
Usmála jsem se. Protože jsem konečně věděla, co chci. Nemusela jsem ani odpovídat.
Stačilo, že jsem mu stiskla ruku a on to pochopil. A když jsem se za chvíli zvedla, abych šla dovnitř, zastavil mě hlas ze vchodových dveří. Otočila jsem se a uviděla mladý pár, jak stojí přede mnou. Ona se usmála a zeptala se: „Promiňte, vy jste Michael?
“
Michael se postavil. „Ano. “
„Říkali jsme si, jestli bychom tu nemohli mít první akci,“ řekl mladík a stiskl přítelkyni ruku. „Naše svatba.
Rodiče nás obou se tu brali před lety. A my bychom to chtěli stejně. “
Michael se na mě podíval a já viděla v jeho očích, že to místo znovu ožívá. Že už to není jen penzion.
Je to zase domov. Pro něj, pro Key. A teď třeba i pro mě.
