Když jsem se vrátil z Indie, šel jsem rovnou za Heldinem do jeho komnat v Grace Inn. Našel jsem ho změněného k nepoznání. Byl bledý, vyhaslý, s očima jako z kamene. Kolem něj se vršily napůl sbalené bedny a kufry.
Stěhoval se. . „V těchto pokojích už nemůžu vydržet. Je v nich něco divného.
Zítra se stěhuju pryč,“ řekl místo uvítání. Snažil jsem se být veselý, navrhoval večeři, ale on jen mlčel a kradmo hleděl do stínů, které se tlačily do koutů. Když jsem na něj naléhal, co se děje, pronesl jen: „Kdybych ti to mohl říct. Nebylo by to tak zlé.
Ale nemůžu. Nikomu to říct nemůžu. “CONTENT:
Když jsem se po roce vrátil z Indie, šel jsem rovnou za Heldinem do jeho komnat v Grace Inn. Našel jsem ho změněného k nepoznání.
Byl bledý, vyhubly, s očima jako vymazanýma. Kolem něj stály napůl sbalené bedny a kufry, stěhoval se. „V těchto pokojích už nemůžu vydržet,“ řekl místo uvítání. „Je v nich něco divného.
Zítra se stěhuju pryč. “
Večeřeli jsme spolu při svíčkách, ale řeč vázla. Heldine očima stále uhýbal do stínů za námi, jako by tam něco čekal. Když jsem na něj naléhal, co se děje, jen zamumlal: „Kdybych ti to mohl říct.
Nebylo by to tak zlé. Ale nemůžu. Nikomu to říct nemůžu. “
Druhý den ráno byl pryč.
Nezanechal adresu. Uplynul víc než rok, než jsem ho spatřil znovu. . Tehdy už vypadal téměř přízračně.
Hubený jako ptačí pařát, s tváří jako lastura. Přišel za mnou časně ráno a já ho vzal na snídani. Čekal jsem, až začne sám. A začal.
. „Chystám se zabít,“ řekl klidně, jako by mluvil o počasí. „Ale nelekej se. Neudělám to tady ani teď.
Udělám to, až už to neunesu. A chci, aby někdo věděl proč. A tobě můžu věřit, že? “
Dal jsem mu slovo, že dokud bude naživu, neřeknu ani hlásku z toho, co mi poví.
Pak se odmlčel a díval se do ohně. . „Zn toho ničemu George Wisgera,“ řekl konečně. „Je mrtvý.
Nikdo to neví, ale je. “ „Na co umřel? “ zeptal jsem se. Heldine se hořce usmál.
„Víš, jak vždycky všechno věděl. Jak se vetřel do cizích věcí a napovídal jí hromadu lží. Bylo to pravdivé, ale on z toho udělal lež tím, jak to podal. Ona se se mnou rozešla.
A pak zemřela. “ Odmlčel se a já mlčel taky. „Na pohřeb jsem šel,“ pokračoval. „On tam byl.
Pozvali ho. A potom za mnou přišel. Přišel mi oznámit, že ty věci, které jí řekl, nevěděl. Jen odhadl správně.
A říkal, že to je lepší i proto, že v mé rodině je šílenství. To taky zjistil. “ „Tak jsem ho chytil pod krkem,“ řekl tiše. „Nevím, jestli jsem ho chtěl zabít.
Ale zabil jsem ho. “ “ „Jak? “ zeptal jsem se. Vychytrale se usmál.
„To ti neřeknu. Dokud nevíš, kde to tělo je, jsem v bezpečí. “ “ “ „Ne, nevěřil jsem mu,“ řekl jsem si v duchu. Heldine nebyl vrah.
Byl to jen blud přepjaté mysli. Proto jsem mu navrhl, ať spolu odjedeme do ciziny, zapomenout a uzdravit se. Oči se mu rozsvítily a on skoro radostí přijal. „Počkej, až uslyšíš, co se mi děje,“ řekl ale.
„Nebudeš tak dychtivý cestovat se mnou. “ “Pak mi vyprávěl, že Wisgerova těla se prý nikdy nezbaví. Že se točí. Že ho viděl znovu.
Nejdřív na koberci u krbu, přesně rok a den po vraždě. Dotkl se ho, byl skutečný, tvrdý jako mramor. Pak ho vyhodil z vlaku do Redhillského tunelu. Ale věděl, že se vrátí.
„On to věděl,“ řekl Heldine. „Vždycky věděl věci, které vědět nemohl. Ale já mu tu hru překazím. Mám v ruce trumfové eso a zahraju ho při jeho příštím štychu.
“ “ “ „Můj drahý,“ řekl jsem opatrně. „Nemyslím si, že jsi šílený. Ale máš rozhozené nervy. Pojď se mnou, projdeme si tím spolu.
“ “ “ Tak jsme odjeli spolu. A zdálo se, že se uzdravuje. Po měsíci či dvou byl zase veselý, skoro jako dřív. O Wisgerovi jsme už nikdy nemluvili.
Já sám jsem se svým trápením dávno vyrovnal. Až do Bruk. Tam byla výstava a město bylo plné. Dostali jsme jen jeden pokoj s jednou postelí.
Hodili jsme si, kdo z nás stráví noc v křesle. Prohrál jsem, ale byl jsem unavený a téměř jsem spal, když mě Heldine probudil. „Všechno jsem odkázal tobě,“ řekl. „Vím, že se o všechno postaráš.
“ “ Přikývl jsem a přiměl ho spát. Jenže on nemohl. Měl žízeň, ale bál se vstát ve tmě. „Moh bych na něco šlápnout nebo do něčeho narazit,“ řekl.
„Rozsviť ty. “ Poslechl jsem. Když jsem rozsvítil, seděl v posteli bledý, s lesknoucíma se očima. „Podívej se,“ řekl a ukázal na prostěradlo.
Uprostřed přehybu byl velký červený křížkový steh. „G. V. ,“ řekl.
„Grand Devin, hotel, kde bydlíme. Ale komu patří ty iniciály? “ Nerozuměl jsem mu a poslal ho spát. „Pojď se mnou dolů,“ naléhal.
„Prosím. “ Šel jsem tedy s ním do přízemí. Držel se mé paže, stínil světlo rukou a rozhlížel se, jako by čekal, že uvidí něco, co vidět nechce. Když jsme se vrátili, byl jsem rád, že na koberci nic není.
Zhasl jsem světlo a zachumlal se do přikrývek. „Je mi zima,“ řekl Heldine po chvíli. „Proboha, rozsviť. Já nemohu zemřít po tmě.
“ “ „Neumřeš,“ řekl jsem podrážděně a hmatal po sirkách. „Hned rozsvítím. “ Ale najít je nemohl. A Heldine křičel jako žena, jako dítě, jako zajíc chycený psi.
„Co je? “ vykřikl jsem. „Co se děje? “ “ „Je to pisker,“ řekl pak tlumeně.
„Tady. Vedle mě v posteli. “ Rozsvítil jsem. Přiskočil jsem k němu.
Byl zkroucený u okraje postele. A za ním, natažený na posteli, ležel mrtvý muž. Bílý a ledový. Heldine zemřel po tmě.
Celé to bylo tak prosté. Byli jsme v nesprávném pokoji. Muž, kterému pokoj patřil, tam ležel v posteli, kterou si zaplatil. Zemřel toho dne na srdeční slabost.
Francouzský obchodník jménem Felix L. Blank. Později v Anglii jsem opatrně pátral. V Redhillském tunelu bylo nalezeno tělo muže, drobného galantérníka jménem Simons, který vypil kyselinu solnou v depresi z úpadku obchodu.
Láhev svíral v mrtvé ruce. Z důvodů, které jsem měl, jsem dbal na to, aby u otevření beden, které mi připadly podle Heldineovy závěti, byl přítomen policejní inspektor. Jedna z nich byla velká, kovem vyložená bedna, v níž se mu z Indie poslal kožešiny. Svatní dar, Bože, slituj se.
Byla pečlivě zapečetěná. Uvnitř nebyly kožešiny zvířat. Měla tam těla dvou mužů. Jedno bylo po jistém pátrání identifikováno jako tělo pouličního prodavače s kancelářskými pery.
Trpěl záchvaty a při jednom z nich zemřel. Druhé tělo bylo bez jakýchkoliv pochyb. Vysvětluj si to, jak chceš. Nabídl jsem ti, pamatuješ li, několik možností výkladu ještě předtím, než jsem začal vyprávět.
Dosud jsem nenašel žádný, který by mě dokázal uspokojit. .
