Když se osmnáctiletý Alexandr vrátil z vojenského výcviku, našel před domem svého otce zaparkované cizí auto. Nepřikládal tomu zpočátku žádný význam. Vešel dovnitř, hodil tašku na zem a zakřičel, že je doma. Místo otcova hlasu se z kuchyně ozval smích.
Ženský smích. U kuchyňského stolu seděla jeho matka. Jenže ne seděla jako obvykle. Měla upravené vlasy, nalíčené oči a vedle ní seděl cizí muž s rukou na jejím rameni.
Otec nikde. „Aleksandre,” řekla matka a pokusila se o úsměv. „Tohle je Martin. ”
Martin se zvedl a podal mu ruku.
Alexandr si jí nevšiml. Díval se na matku. „Kde je táta? ”
Matka sklopila oči a upravila si ubrousek na klíně.
„Musíme si promluvit. ”
Tři týdny předtím mu volal otec, že se těší, až se vrátí. Plánovali, že spolu opraví starou motorku v garáži. Teď otec nebyl nikde a v jejich domě seděl cizí muž s rukou na jeho matce.
„Táta se odstěhoval,” řekla matka a najednou byla její slova studená, jako by mluvila o počasí. „Už to mezi námi nefungovalo. ”
Alexandr se zeptal, kam šel. Matka pokrčila rameny.
„Nevím. Řekl, že si potřebuje srovnat myšlenky. ”
„A tys mu to nebránila? ”
Martin se zakašlal a Alexandr si teprve teď všiml, že muž drží v ruce skleničku s jeho oblíbenou limonádou, kterou otec vždy kupoval na jeho příjezd.
Stála na stole jako zabavená trofej. Nikdo neřekl ani slovo o tom, proč je tady Martin. Nikdo se neomluvil. Matka se jen zeptala, jestli má hlad.
Alexandr vyšel ven a celou noc nespal. Ráno zavolal otci. Telefon zvonil dlouho, než se ozval hlas, který zněl unaveně a cize. „Tati, co se děje?
”
„Nic, kluku. Prostě se to stalo. ”
„Vrátíš se? ”
Ticho.
Pak otec řekl, že neví. Že potřebuje čas. A pak položil. Alexandr se vrátil do domu a zjistil, že Martin si do skříně v ložnici pověsil vlastní oblečení.
Vedle matčiných šatů visely cizí košile a sako. V koupelně stála druhá kartáček na zuby. Matka se chovala, jako by se nic nestalo. Každé ráno mu připravila snídani, ptala se na jeho plány, ale jakmile se zeptal na otce, tvář jí ztvrdla.
„Nech to být,” řekla jednou. „Není to tvoje věc. ”
Není to tvoje věc. Jeho otec zmizel z domu a jemu řekli, že to není jeho věc.
O dva týdny později našel v matčině pokoji dopis. Ležel v šuplíku pod papíry, jako by ho někdo schovával. Byl psaný otcovým rukopisem. Stálo v něm, že ji žádá, aby mu dala ještě jednu šanci.
Že chybuje. Že ji miluje. Dopis nebyl odpovězený. Byl jen zmačkaný v šuplíku.
Alexandr vzal dopis, zavřel dveře a přečetl si ho třikrát. Pak šel dolů za matkou, která právě vařila večeři pro Martina. „Táta ti psal,” řekl. Matka se neotočila.
„Kde jsi to vzal? ”
„Chce se vrátit. ”
„To už je jedno. ”
„Proč?
”
Matka konečně zvedla hlavu. Její oči byly klidné, skoro prázdné. „Protože já už nechci. ”
Alexandr se ten večer vydal hledat svého otce.
Nenašel ho v jeho bytě, ani u prarodičů, ani u strýce. Nakonec mu zavolal kamarád, který mu poradil, že otce viděli sedět u řeky, na staré lavičce pod mostem, kde spolu chodívali na ryby. Otec tam seděl sám. Neměl žádné rybářské náčiní.
Jen seděl a díval se do vody. „Tati. ”
Otec se ohlédl. Vypadal starší.
Oči měl zarudlé, jako by nespal celé dny. „Jak jsi mě našel? ”
„Sedáváš tady vždycky. Když máš starosti.
”
Otec se pousmál, ale ten úsměv nebyl veselý. „Měl jsem to udělat jinak,” řekl. „Měl jsem s ní bojovat. ”
„Tak bojuj.
”
„Už je pozdě. ”
Alexandr mu podal dopis, který našel. Otec ho vzal, přečetl si ho a pak dlouho mlčel. Nakonec řekl: „To bylo před měsícem.
Měsíc je dlouhá doba. ”
„Tys jí to už řekl osobně? ”
„Řekl. Přišel jsem za ní a prosil jsem ji.
Řekla mi, že mě už nemiluje. ”
Otec zvedl hlavu a podíval se na něj. „Víš, co mi ještě řekla? Že jí nevadí, že mě ztratila.
Že jí vadí, že mě musela snášet tak dlouho. ”
Alexandr nevěděl, co říct. Sedl si vedle něj a dívali se spolu na řeku, dokud se nesetmělo. Druhý den ráno se Alexandr rozhodl, že si s matkou promluví ještě jednou.
Chtěl jí říct, že otec sedí u řeky a čeká. Chtěl jí říct, že ho zradila. Chtěl jí říct spoustu věcí. Ale když vešel do kuchyně, matka a Martin se hádali.
Hlasitě. Martin křičel, že mu lhala, že mu řekla, že je rozvedená, a že teď zjistil, že ještě není. Matka křičela, že se to dá vyřešit, že podepíše papíry, že to nebyl problém. Alexandr stál ve dveřích a poslouchal.
Nikdo si ho nevšímal. „Já nebudu čekat, až to vyřešíš! ” zařval Martin a bouchl pěstí do stolu. „Ty jsi mi lhala!
”
„To není lhaní! Je to jen formalita! ”
„Tak proč jsi mi řekla, že už je to dávno vyřízené? ”
Matka se rozplakala.
Byl to stejný pláč, který Alexandr znal z dětství, když se jí něco nepovedlo. Ale teď v něm nebylo lítost. Byla to zlost. Martin si hodil bundu na rameno a odešel.
Zabouchl dveře. V kuchyni zůstalo ticho. Matka seděla u stolu a brečela. Alexandr se na ni díval a cítil, jak mu v hrudi roste něco tvrdého a studeného.
„Takže tys mu řekla, že už jsi rozvedená? ”
Matka si otřela tvář. „To není tvoje věc. ”
„Táta na tebe čeká u řeky.
Týden tam sedí každý den. A ty tady brečíš kvůli cizímu chlapovi, kterého znáš měsíc. ”
Matka zvedla oči. V nich nebyla vina.
Byla tam jen únava. „Táta odešel sám,” řekla tiše. „Já jsem mu jen ukázala dveře. ”
Alexandr se otočil a odešel z domu.
Zastavil se až u řeky, kde otec seděl na stejné lavičce. Otec se na něj podíval a beze slova mu udělal místo. „Nevrátí se,” řekl Alexandr. Otec přikývl.
„Vím. ”
„Co budeš dělat? ”
Otec se dlouho díval na vodu. Pak řekl: „Možná bych měl začít žít.
Konečně. ”
Seděli tam spolu dlouho. A Alexandr v tu chvíli pochopil, že už nikdy nebude mít domov, který měl. Ale taky pochopil, že to možná není konec světa.
Otec se za týden odstěhoval do jiného města. Alexandr za ním jezdíval každý druhý víkend. Matka se s Martinem rozešla, ale k otci se nikdy nevrátila. O rok později Alexandr seděl na stejné lavičce u řeky.
Tentokrát sám. Díval se do vody a přemýšlel, jestli se někdy naučí odpouštět. A jestli vůbec chce.
