Začalo to zdánlivě nevinně. Davis, kormidelník, ke kterému jsem se připoutal víc, než jsem si chtěl připustit, mě dovezl do vod, o kterých jsem neměl ani tušení. Byl říjen, studený vítr nám bičoval tváře a my křižovali po fjordech v jeho ošuntělé jachtě, které jsme říkali Důlcibela. Můj podzimní útěk z Londýna, který měl být únikem před temnou náladou, se pomalu měnil v něco, co jsem nedokázal pojmenovat.
Druhý den naší společné plavby foukal čerstvý vítr a Davis se rozhodl, že si procvičíme obratnost v pořádné vřavě. Oblékl jsem si ty odporné nepromokavé šaty, které páchnuly gumou a ve kterých jsem si připadal jako nemotorný tuleň. Davis mi nedopřál oddechu. Křižovali jsme tam a zpět, s rachotem vplouvali do zátok a zase z nich vyplouvali, přetáčeli plachty a zápasili s větrem.
Déšť nás bičoval, slunce zase pálilo, ale nikdy jsme neměli čas vydechnout. Jen jsem se držel lan, natahoval krk a napínal síly, zatímco Davis, bez klobouku a naprosto klidný, ze mě dělal plavce, jakého jsem nikdy být nechtěl. „Teď převezměte kormidlo a zkuste řídit proti větru v pořádné brýze. Je to nejlepší sport na světě,” zakřičel na mě přes hukot vln.
Vrhl jsem se tedy do boje s tou citlivou lodí. Pálily mě oči, odřené ruce krvácely a mozek jsem měl úplně zamlžený. Ale Davis mě nenechal být. Křičel mi do ucha tajemství svého umění.
Učil mě, že neklidné zachvívání předního lemu hlavní plachty znamená nedostatek větru, a že silný náklon trupu je zase znamení, že ho máme příliš. Vysvětloval mi, jak přesně nastavit otěže, aby loď pracovala co nejsnáze, a jakou železnou ruku potřebuje kormidelní páka. Snažil jsem se to všechno pochopit a ovládnout, i když jsem si nebyl jistý, jestli mi to k něčemu bude. Když jsme se dostali do úzkých zálivů, kde vítr poskytoval krátký oddech, čekala mě další noční můra – olovnice.
Davisova vášeň pro navigaci neznala hranic. „Zajeďme co nejblíž, vy si připravte olovnici,” zněla jeho věčná formule. Házel jsem olovnici chybně, zakopával o lana a posílal si proudy ledové vody do rukávů. Zuřil jsem v duchu na to ďábelské zařízení, které mělo při spouštění odporný zvyk chrlit vodu na podlahu kajuty.
Večer, když jsme se vrátili do tichého jezírka mezi stromy, mě přepadl zvláštní mír. Byl jsem potlučený a promočený, ale po tom dni ve mně klíčilo zvláštní povznesení. Jedl jsem hovězí z konzervy, které chutnalo jako ambrózie, a pil kávu, která byla jako nektar. Poprvé za dlouhou dobu jsem necítil tu tíseň, se kterou jsem odjížděl z Londýna.
Třicátého rána mě z postele vyhnal Davisův radostný výkřik: „Severozápadní vítr! ” Den byl zatažený a neklidný, ale oproti včerejšku snesitelný. Pluli jsme kolem Sønderborgu a mířili k nějakému vzdálenému cíli, o kterém jsem neměl nejmenší tušení. A právě během téhle plavby se stala příhoda, která mi otevřela oči.
V dálce nám před přídí přeletělo hejno divokých kachen. Zavolal jsem Davise na palubu a začali jsme mluvit o lovu. „Tady toho moc neulovíme,” řekl a jeho hlas zněl nejistě. „Kachen je spousta, ale celá země je příliš civilizovaná.
Není dost divoká, že? ”
Něco v jeho tónu mi bylo divné. Jako by zkoumal mou reakci na nějaký nepříjemný plán. Pak ze sebe vypravil: „Kdybychom tak byli v Severním moři mezi těmi frískými ostrovy.
”
V tu chvíli mi to došlo. „Vy přece nechcete odjet z Baltu? ” přerušil jsem ho. „Proč ne?
” odpověděl a zahleděl se na kompas. „Máme říjen. Léto skončilo a počasí se rozpadá. Jsme tu v loďce jako z krabičky, když se každá jiná jachta naší velikosti ukládá na zimu.
”
„To přece nemůžete myslet vážně. Riskovat dlouhou cestu do nevlídných končin Severního moře jen kvůli nějakým kachnám? ” namítl jsem. „Není to tak daleko,” řekl tiše.
„Část vede kanálem a je to docela bezpečné, když jste opatrný. ”
Jeho neurčitost mě začala znovu dráždit. Chtěl jsem mu říct, že jsem tady vůbec nechtěl být, že jsem snášel nepohodlí na jeho ošuntělé lodi kvůli slibu lovu, a on mě teď chce táhnout bůhvíkam. Ta stará chorobná nálada, se kterou jsem odjížděl z Londýna, se ve mně začala znovu rozlévat jako jed.
Už jsem otevřel ústa, abych řekl něco, co by naši plavbu možná navždy ukončilo, když mě Davis předešel. „Je mi to strašně líto, že jsem takový sobecký hrubián,” vyhrkl. „Nevím, na co jsem myslel. Jste správný chlap, že jste se mnou do takového života šel.
Tohle je samozřejmě ideální místo pro plavbu. Poptáme se tady po kachnách. Určitě si zalovíme, když se trochu vynasnažíme. ”
A pak mi ukázal na vjezd, který byl široký pouhých osmdesát yardů, ačkoli vedl do fjordu dlouhého třicet mil.
„Tudy, kapitáne! ”
Náhodou jsme narazili na úzký průliv, který se kradl mezi bažinami a loukami a pak se rozšiřoval v jezero. Zakotvili jsme poblíž ústí, nedaleko skupiny plachetních nákladních člunů, kterým jsme začali říkat galioty. Jediným znamením života byla osamělá bílá budova – Dům lodivoda.
Po čaji jsme lodivoda navštívili. Byl to kulatý, rudolící muž, který nás přivítal chraplavým zařváním v němčině, ale jakmile nás spatřil, okamžitě přešel do nejzábavnější lámané angličtiny. Uvnitř seděl patriarchálně u burácejících kamen ve společnosti kypré snachy a růžolících vnoučat. Vysvětlili jsme mu své poslání, i když on mě okamžitě přečetl jako otevřenou knihu a přisoudil mi roli pouhého posluchače.
„Ano, ano,” řekl a máchl rukou. „Kachen je dost, ale nejdřív vypijeme sklenici piva. Potom přesuneme vaši loď, kapitáne. Neleží tam dobře.
”
Davis v panice vyskočil, ale lodivod ho mávnutím ruky poslal zpátky k pivu. „Potom spolu vypijeme další sklenici piva. Pak budeme mluvit o kachnách. Ne, pak budeme kachny zabíjet.
To je lepší. Potom vypijeme spoustu sklenic piva. ”
A jeho program byl splněn do posledního bodu. Vyvedl nás ven, oblečený do kamaší, kabátů, šál a pletené kukly, z níž nebylo vidět nic než pár jiskřících očí, a řval po Hansovi a jeho pušce.
Z dvora vyšel veliký nemotorný mladík s vysokými lícními kostmi a chmířím na bradě, který nám rozpačitě potřásl rukama. Přesunuli jsme loď na lepší kotviště a pak, právě když se stmívalo, jsme vyrazili s puškami. Lodivod nás rozmístil kolem stojaté tůně a Hans byl vyslán, aby kachny nahnal. Výsledkem byl krásný kačer a tři kachny.
Pravda, všechny padly výstřely lodivoda, ale lovecká výprava skončila triumfálním úspěchem. Oslavili jsme to pivem a hudbou, zatímco lodivod s jedním batoletem na každém baculatém koleni rozprávěl o slávě své země a rajské spokojenosti svého života. „Je dost piva, dost masa, dost peněz, dost kachen,” shrnul svůj přehled. Možná to byla jen moje představa, ale Davis se mi zdál velmi nepozorný.
Jen jsem si nechtěl připustit, že by to mohlo něco znamenat. Když jsme se vraceli na loď, cítil jsem k lodivodovi vřelé sympatie a v duchu jsem se zasmál jeho představě, že jsme blázni, když zůstáváme na vodě tak dlouho. Byl jsem dokonce v pokušení nadhodit otázku Severního moře, jen abych viděl Davise pod hromobitím vítek, které by následovalo. Ale zdržel jsem se, protože všechno teď probíhalo tak dobře.
Davis a já jsme té noci ulehali jako dobří přátelé. Tedy já jsem ulehl, protože jeho jsem nechal sedět v kajutě, jak potahuje z vyhaslé dýmky a bezmyšlenkovitě probírá prsty svazek knih. A když jsem se v noci probudil, měl jsem zvláštní pocit, že jeho lůžko je prázdné a on sedí v temné kajutě a sní o něčem, co mi nechce říct. Neřekl jsem mu to.
Ale bylo mi jasné, že naše plavba ještě zdaleka neskončila. A že Davis skrývá tajemství, které se mělo brzy rozjasnit.
