Telefon mi zazvonil ve chvíli, kdy jsem si konečně zul boty a chtěl se ztratit do ticha bytu. Venku byl dusný večer, takový, kdy se město tváří, že spí, ale pod asfaltem pořád tepe. Na displeji svítilo číslo služebny. Zvedl jsem to a hlas z operačního mi bez okolků oznámil, že na zámku v Českém Krumlově našli mrtvého restaurátora v zahradě soch.
Prý to vypadá na nešťastný pád. Jasně, řekl jsem, ale v krku se mi usadil starý známý pocit. Ne jako kámen, spíš jako studená mince, kterou mi někdo schválně položil pod jazyk. Krumlov pro mě nebyl jen turistická kulisa.
Byl to bod na mapě, kde jsem kdysi udělal chybu. Ne velkou, žádné dramatické přiznání do novin. Jen jeden přehlédnutý detail, jeden příliš rychlý závěr. Člověk se to naučí nosit v kapse jako drobný šrám na kovu, ale jakmile se vrátí na stejné místo, šrám se otevře.
Nasedl jsem do auta a jel. Silnice se v noci leskla jako mokrý had. Když jsem projel bránou a zastavil pod zámkem, udeřila mě známá směs vůní. Starý kámen, vlhká zeleň a něco kovového ve vzduchu.
Zámek se nade mnou tyčil jako němý svědek. U vchodu do zahrady soch už čekal Šimek, místní kriminalista, kterého jsem znal jen letmo. Vypadal unaveně jako člověk, kterého v noci vytáhli z postele do cizího příběhu. Našli ho před chvílí, řekl Šimek.
Hlídač Koubek. Za Šimkem stál Koubek. Podsaditý chlap s rukama, které se mu lehce třásly, i když se je snažil schovat v kapsách. Oči měl zarudlé a pořád polikal, jako by se mu v ústech lepila slova.
Já chodím kolečko, vyhrkl. Každou noc stejně, a dneska? Dneska tam ležel mezi sochama. Já jsem si nejdřív myslel, že je to nějaká figurína.
Šimek mě vedl úzkou pěšinou. Světlo z baterek skákalo po trávě a kamenech, po patách soch, které stály v pravidelných rozestupech jako strnulé publikum. Pak jsem ho uviděl. Ležel na zádech u nízkého schodu, který vedl k malé terase.
Jedna ruka byla natažená směrem k soše, jako by se jí chtěl chytnout, druhá zkroucená pod tělem. Hlava byla nepřirozeně vychýlená, krk v úhlu, který si tělo samo nevybere. Na první pohled to skutečně mohlo vypadat jako pád. Jenže i pád má svůj podpis.
A tady mi podpis neseděl. Jmenuje se Reedl, řekl Šimek tiše. Restaurátor pracoval na sochách. Kdo to potvrdil?
Zeptal jsem se. Hísková, správkyně sbírek. Jako na zavolanou se k nám přiblížila žena v dlouhém kabátě. Vlasy měla stažené do uzlu, obličej pevný, ale kolem očí jemné linky, které prozrazovaly, že poslední hodiny nebyly jednoduché.
Tohle je strašné, řekla Hísková. Pan Reedl byl odborník. A teď je mrtvý. Kdy jste ho viděla naposledy?
Zeptal jsem se. Odpoledne, odpověděla. Ještě mi ukazoval, jak bude doplňovat prsty jedné sochy. Pak řekl, že zůstane déle.
Zítra mělo přijet vedení. Chtěl to mít v pořádku. Šimek dodal: Tvrdí, že tu byl sám. Klíče od zahrady měl hlídač.
Koubek se ošil. Klíče jsem měl já. Teda já je mám pořád. Nikomu je nedávám.
Takže sem nikdo nemohl? Zeptal jsem se. Koubek se zarazil. No mohl.
Když chcete, dá se to obejít. Je tady plot. Nedopověděl, jen mávl rukou do tmy. Zaměřil jsem se na detaily.
Tráva kolem těla byla zmáčená, ale nerozdupaná tak, jak bych čekal, kdyby tu někdo panikařil po pádu. Na kamenech schodu byla tmavší šmouha jako otěr. U bot mrtvého jsem viděl zaschlou světlou hmotu. Restaurátor by ji na botách mít mohl, jenže tady byla soustředěná na jednom místě, jako kdyby do ní někdo úmyslně stoupl.
Sklonil jsem se blíž k jeho dlani. Pod nehty měl špínu a něco drobného, světlého. Zrnko, které se v baterce zalesklo. Nebyla to hlína, spíš jemný písek s tvrdostí kamene.
Spadl ze schodu, zeptal jsem se Šimka. Šimek pokrčil rameny. Forenzní teprve jede. Na první pohled jo.
Zakopl, zlomil vaz. Bohužel. Na první pohled, zopakoval jsem. Ta slova mi zněla v hlavě jako varování.
Z dálky se ozvalo zavrčení motoru a pak kroky. Přicházel Dvořák, náš technik, s kufrem vybavení a výrazem, který se tvářil otráveně, ale oči měl soustředěné. Dvořák uměl být cynický, jenže když šlo o práci, byl přesný jako metr. Co máme?
Houkl tlumeně. Nešťastný pád, řekl Šimek. Dvořák si klekl k tělu, přejel pohledem krk, okolí schodu, trávu a pak se na mě krátce podíval. Nic neřekl, ale v tom pohledu bylo: Uvidíme.
Obešel jsem schod a posvítil si na zábradlí terasy. Na kameni byl otisk, jako když se někdo zachytí špinavou rukou. Vedle toho drobný škrábanec, čerstvý. Pod terasou vedla úzká cestička mezi dvěma sochami.
Jedna z nich, anděl s poškozeným křídlem, měla na podstavci světlejší pruh, jako by z ní někdo nedávno setřel prach. Hísková, oslovil jsem ji. Měl Reedl s někým spor? Něco kolem práce, peněz, termínů?
Zamračila se, jako by jí urazilo, že se ptám na lidské věci v prostoru, kde chtěla mít jen umění. Pak ale vydechla. Byl náročný. Tvrdil, že se do toho příliš plete vedení, že chtějí rychlost a nekvalitu, a že se tu před lety dělaly zásahy, které poškodily původní povrch.
Chtěl to dát do pořádku a někdo mu v tom bránil. Koubek se mezitím motal u okraje světla. On měl dneska návštěvu, vyhrkl najednou. Šimek se k němu otočil.
Jakou návštěvu? Koubek si nervózně promnul bradu. Já jsem viděl, když jsem šel, někdo z nádvoří pozdě večer. Nechtěl jsem dělat problémy.
Myslel jsem, že je to z personálu. Šel rychle, kapuci na hlavě, a pak už nic. A proč to říkáte až teď? Zeptal jsem se.
Koubek sklopil oči. Protože jsem se bál, že řeknete, že jsem to měl zastavit, že je to moje chyba. Dvořák mě zavolal blíž. Podívej, řekl a ukázal na okraj schodu.
Tady je otěr, ale je to divné, jako by to nebylo jen od boty. A pod nehty má něco, co nevypadá jako hlína. Zajistím to. Myslíš, že to byl pád?
Zeptal jsem se. Dvořák pokrčil rameny, ale tentokrát to nebylo lhostejné. Může být, ale taky nemusí. Krk vypadá na prudký náraz.
To sedí. Jenže tady, ukázal na rukáv mrtvého, je vlákenko červené. Nezapadá mi to k pracovnímu oblečení restaurátora. Mezi tmavou látkou skutečně držel tenký červený vlásek.
Jako z šály, jako z provázku. Jako stopa, která se umí tvářit bezvýznamně, dokud se k ní nepřipojí zbytek obrazu. Zahrada byla zamčená, řekl jsem spíš sám pro sebe. A přesto sem někdo přišel.
Hísková se ohradila. Klíče jsou pod kontrolou. Pod kontrolou bývají i zámky, odpověděl jsem a okamžitě mě zamrzelo, jak to vyznělo. Nechtěl jsem na ni tlačit.
Potřeboval jsem ji na své straně. Dnes tu byl ještě někdo? Hísková zaváhala. Blašková, průvodkyně.
Měla večerní skupinu. A také jeden muž z údržby, co řešil osvětlení. Pak už by tu nikdo být neměl. A Reedl?
Zeptal jsem se. Měl u sebe telefon, peněženku. Něco chybí? Šimek se podíval na Dvořáka.
Zatím to nevypadá na loupež. Věci má u sebe, ale batoh s nářadím prý nebyl u těla. Zpozorněl jsem. Kde ho nechával?
Hísková rychle odpověděla. V malé místnosti u vchodu do zahrady. Má tam pracovní stůl. Chci to vidět, řekl jsem.
Cestou k místnosti jsem vnímal, jak mi srdce buší do žeber. Ne kvůli mrtvému, to už jsem se naučil zvládat. Kvůli tomu podivnému tichému pocitu, že mě to místo zkouší, že mi nastavuje zrcadlo a čeká, jestli zase uvidím jen to, co je pohodlné. Místnost byla úzká, s regály a bednami.
V rohu stál pracovní stůl, na něm rozložené štětce, houbičky, nádoba s vodou a několik malých sáčků s práškem. Na židli visela pracovní bunda. Batoh nikde. Zvedl jsem jeden papír ze stolu.
Nebyl to pracovní list, spíš poznámky psané rychle a nervózně. Pár vět jsem přečetl jen tak, bez úmyslu šťourat: „Podstavcem. Nesmí to vidět. Když to zmizí, bude zle.
“
Ruka se mi na okamžik zastavila. Takové věty si člověk nepoznamenává kvůli nešťastnému pádu. Šimku, zavolal jsem. Tady je něco.
Šimek vešel, naklonil se nad stůl a přečetl si to. Viděl jsem, jak mu v obličeji přeběhl stín. Takže nehoda, řekl pomalu, už nevypadá tak čistě. Venku v zahradě se zvedl vítr a listy stromů zašustily, jako by si sochy začaly mezi sebou šeptat.
V té chvíli mi došlo, že jsem sem nepřijel jen vyšetřovat cizí smrt. Přijel jsem se utkat s vlastním sklonem věřit jednoduchým vysvětlením. Vrátili jsme se k tělu. Dvořák už měl zajištěné stopy.
Koubek seděl na obrubníku a držel hlavu v dlaních. Hísková stála opodál a dívala se na sochy, jako by se od nich snažila načerpat pevnost. Posvítil jsem si ještě jednou na prostor mezi dvěma nejbližšími sochami. V trávě se zaleskl drobný kovový předmět.
Opatrně jsem ho sebral. Nebyl to šroubek ani mince. Byl to malý háček, jaký se používá na uchycení něčeho lehkého. Na konci byla zachycená nepatrná červená nit.
Zavřel jsem dlaň a chvíli jen stál. V hlavě se mi skládaly možnosti, ale žádná ještě nechtěla být pravdou. Kapuce, chybějící batoh, poznámky o podstavci, červené vlákenko a sochy kolem, které mlčely tak přesvědčivě, až mi z toho běhal mráz po zádech. Začneme od lidí, řekl jsem nahlas.
A od toho, co tu Reedl našel, nebo si myslel, že našel. Šimek přikývl. Koho první? Podíval jsem se směrem k nádvoří, kde se v oknech pořád svítilo.
Blaškovou. A pak Hískovou znovu, ale jinak. A chci seznam všech, kdo se tu v posledních dnech motali kolem zahrady soch. Žádné domněnky, jen fakta.
V tu chvíli se mi v kapse rozvibroval telefon. Na displeji se objevila zpráva ze služebny. „Pozor, na zámku hlásí ztrátu jedné drobné sochařské části z depozitáře. Nejasné, kdy zmizela.
“ Pevněji jsem sevřel háček s červenou nití. Vrah mezi sochami se mi najednou nejevil jako básnický obrat, spíš jako upozornění, že tady nejde jen o pád ze schodu. A že jestli si znovu dovolím přehlédnout detail, budu s tím žít navždy. Šimek mi ukázal cestu zpátky na nádvoří.
Z depozitáře volali? Zeptal jsem se. Hísková to poslala přes ostrahu, řekl Šimek. Prý drobnost, nějaký fragment.
Teď tam je správce. Čeká. Správce depozitáře seděl v malé kanceláři u dveří do skladu. Hubený, pečlivě oholený, ruce složené na stole, prsty pořád v pohybu.
Když jsme vešli, zvedl se tak rychle, až mu zapraskala židle. Radovan, představil se. Nepodal ruku, jen ji zvedl do půlky a zase stáhl, jako by si v poslední chvíli uvědomil, že dotýkat se teď čehokoli je špatný nápad. Co přesně zmizelo?
Zeptal jsem se. Radovan se nadechl a ukázal na otevřenou knihu na stole. Fragment z depozitáře pro restaurátorské práce. Kousek prstu z jedné sochy.
Původní materiál se odlomil už dávno. Reedl si to tu měl převzít. Chtěl to přilepit až po zpevnění podkladu. A teď to není v krabici.
Kdy jste to kontroloval naposledy? Zeptal jsem se. Včera odpoledne, řekl Radovan. Všechno sedělo.
Večer jsem dělal uzávěrku. Dveře zamčené, okna zajištěná. Ráno mi volali, že se stalo tohle. Kdo má přístup?
Zeptal jsem se. Radovan se opřel o hranu stolu. Já, Hísková a výjimečně restaurátor, když je potřeba něco převzít, ale to se zapisuje. A Reedl si to převzal?
Radovan ukázal na řádek v sešitě. Tady je poznámka o připravenosti, ale podpis není. Já mu to do ruky nedával. Zaměřil jsem pohled na jeho prsty.
Měl je čisté, ale ne jemné. Byly to ruce člověka, který často přenáší těžké bedny a posouvá regály. Člověka, který ví, jak věci držet, aby nespadly. A taky jak je zvednout tak, aby to nevydalo zvuk.
Ukážete mi krabici? Zeptal jsem se. Vedl nás mezi regály. Na jedné polici stála nenápadná krabička se štítkem.
Radovan ji vzal, položil na stůl a otevřel. Uvnitř byl výřez z měkkého materiálu, přesně vyřezaný pro drobný kus kamene. Místo bylo prázdné. Jen v prohlubni zůstala jemná zrnka, skoro jako písek.
Tohle je z omítky? Zeptal jsem se a vybavil si to světlé zrnko pod Reedlovým nehtem. Radovan zavrtěl hlavou. Z kamene nebo z té směsi, co se používá při dotváření.
Ale to je detail. V tomhle případě jsou detaily všechno, řekl jsem. Radovan se na mě podíval tvrději. Já vím, proto to hlásím hned.
Nechci, aby to někdo svedl na depozitář. Tady se neztrácí, ne u mě. Když jsme vyšli zpátky do chodby, zaslechl jsem zvenku krátké cvaknutí a vzdálený šum hlasů. Zámek se probouzel, ale pro nás se jen rozsvěcela další místnost, kde se bude lhát.
Průvodkyně, kde? Zeptal jsem se Šimka. Volal jsem jí, řekl Šimek. Prý přijde hned.
Jmenuje se Lada. Vede večerní prohlídky. Dovedli nás do místnosti, která sloužila průvodcům. Věšáky s plášti, šuplíky s papíry, termoska s vychladlou kávou, na stěně plán tras.
Všechno působilo obyčejně, až na to, že tady obyčejnost byla jen předehra k tomu, co se v noci pokazilo. Lada vešla bez klepání, rychlá, jako by se sem proběhla. V jedné ruce svírala svazek klíčů, druhou gestikulovala dřív, než promluvila. Řekněte mi, co potřebujete, já vám pomůžu.
A pak, jako by jí došlo, kde je, ztlumila hlas do podivného šepotu. Tady to má ozvěnu. Všechno je slyšet. Kdy jste dnes vedla poslední skupinu?
Zeptal jsem se. Lada si sedla na okraj stolu. Začínali jsme po zavírací době. Klasická večerní trasa.
Končili jsme na druhém nádvoří. Pak jsem lidi pustila ven, zamkla průvodcovnu a šla domů. Šla jste domů sama? Zeptal jsem se.
Ano, řekla rychle. Tedy do města. Zastavila jsem se u kamarádky. Měla jsem jí vrátit knihu.
Jmenuje se Jitka, dělá v cukrárně u mostu. Můžete se jí zeptat? Zeptal jsem se. Zeptám, řekl jsem.
Byla jste v zahradě soch? Ne, řekla a tentokrát odpověď vyšla dřív než dech. To není součást trasy. A navíc se tam po setmění nesmí.
Turisté by tam spadli a já bych byla první, koho by ukřižovali. Přejel jsem pohledem její klíče. Visel na nich červený provázek. Ne šála, ne nit, ale barva byla stejná jako ta, kterou Dvořák vytáhl z rukávu mrtvého.
Ten červený provázek máte dlouho? Zeptal jsem se. Lada se na něj podívala, jako by ho viděla poprvé. Abych klíče v tašce našla.
Vždycky se mi ztrácí. Mám to už roky. Včera jste neměla nic červeného na sobě? Zeptal jsem se.
Měla jsem šálu, přiznala. Je zima. Ale šálu má tady půl zámku. To je snad důkaz čeho?
Zatím ničeho, řekl jsem. Znáte restaurátora Reedla? Lada se zamračila. Jasně, byl pořád v zahradě.
Pořád něco měřil a mručel. Nebyl nepříjemný, jen byl ve svém. Ale poslední dobou byl nervózní. Jednou mi řekl, že někdo šmejdí kolem jeho věcí.
Kdo? Zeptal jsem se. Nevím, řekla. A zase ten šepot, jako by se bála, že zámek má vlastní uši.
Říkal, že mu mizí drobnosti. A že jestli mu někdo sahá na podstavec, tak se to provalí. Viděla jste včera někoho podezřelého? Zeptal jsem se.
Lada se opřela lokty o kolena. Viděla jsem člověka v kapuci u zahrady, ale to může být kdokoli. Hlídač, technik, někdo z údržby. Já jsem se do toho nemíchala.
Technik, zopakoval jsem. Světla, řekla a ukázala směrem k oknu. V posledních dnech to blikalo. V zahradě, na nádvoří, občas i v chodbách.
Jednou jsme šli se skupinou a najednou tma. Lidi se smáli, že to je součást programu, ale mě do smíchu nebylo. V tu chvíli se otevřely dveře a strážník podal Šimkovi tenkou obálku. Jen kývl a zmizel.
Šimek ji otočil v ruce, jako by vážila víc, než by měla. Na obálce nebylo jméno, jen černě napsaná dvě slova. Podívejte se. Šimek vytáhl uvnitř malý plochý nosič a složený papír.
Na papíru stálo: „Když se díváte na sochy, někdo se dívá na vás. “ Bez podpisu. Záznam jsme pustili v malé místnosti vedle. Obraz byl zrnitý, noční, šedý.
Kamera mířila na průchod k zahradě a část zdi, kde visel kovový rozvaděč. Na obraze se objevil stín postavy. Šla rychle, hlavu zklopenou. Zastavila u rozvaděče, otevřela dvířka a ruka v rukavici něco přepínala.
Světlo v záběru nejdřív zesláblo, pak se rozsvítilo prudčeji a nakonec se část prostoru ponořila do tmy. Postava na okamžik otočila hlavu ke kameře. Nebyl vidět obličej, jen náznak šály nebo pásu látky u krku. Něco tmavého s červeným okrajem.
Pak se postava ztratila směrem k zahradě. Lada stála vedle mě. Najednou už nešeptala, jen polkla. To jste vy?
Zeptal se Šimek přímo. Ne, vydechla. To není možné. Máte červenou šálu, řekl Šimek.
To není důkaz, vyštěkla Lada, ale v hlase jí přeskočila nervozita. A kromě toho já neumím ani otevřít rozvaděč. Já vedu lidi a vyprávím, já nejsem technik. Díval jsem se na ruku na záznamu.
Pohyb byl jistý, krátký, bez váhání. Člověk, který ví, co vypnout, aby se světlo chovalo přesně tak, jak potřebuje. Kde jste byla v tu dobu? Zeptal jsem se.
Lada se nadechla. U té kamarádky. Říkala jsem to. A může to doložit?
Byla jsem tam, opakovala, tentokrát tišeji. Podíval jsem se jí do očí. Tady někdo zemřel a někdo si z depozitáře odnesl kus sochy. Pokud mi teď řeknete pravdu, můžeme se pohnout.
Pokud ne, postavíte se sama mezi nás a vraha. Na okamžik se jí zatřásly ruce. Pak přikývla skoro neviditelně. Dobře.
Nešla jsem rovnou domů. Šla jsem ještě zpátky na nádvoří. Zapomněla jsem seznam skupiny. Potřebovala jsem ho ráno odevzdat.
Tak jsem se vrátila jen na chvíli. A rozvaděč? Zeptal se Šimek. Já jsem k němu nešla, řekla Lada rychle.
Přísahám. A do zahrady jsem nešla už vůbec. Proč jste to neřekla hned? Zeptal jsem se.
Lada sklopila oči. Protože by to znělo, že se potloukám po zámku v noci. A protože měl se mnou Reedl jednou výstup, že mu průvodci lezou do práce. Nechtěla jsem být v tomhle příběhu.
V tu chvíli mi její strach nepřišel hraný. Nehrála si na oběť, spíš se snažila nezmizet pod lavinou. Znovu jsem se podíval na záznam. Postava byla vysoká, ale to se v nočním obraze posuzuje špatně.
Co mi ale nesedělo, byl detail. Když postava zavírala rozvaděč, dotkla se dvířek hřbetem ruky, jako by se bála špíny a zároveň si chránila prsty. Pracovní reflex. Průvodkyně, která celý den drží papíry a ukazuje na fresky, se špíny nebojí takhle.
Bojí se jí ten, kdo ví, že špína může něco zanechat. Kdo vám mohl vzít šálu? Zeptal jsem se najednou. Lada zvedla hlavu.
Cože? Kdo mohl mít přístup k vašim věcem? Pokračoval jsem. Plášť, šála, klíče, cokoli, co by vás mohlo připomínat.
Lada se hořce zasmála. Tady všichni. Průvodcovna je pořád otevřená. Lidi si sem chodí pro mapy, pro letáky, a když je akce, odložíte věci na věšák a pak běžíte.
Všichni si myslí, že se tady nic nemůže ztratit, protože je to zámek. Šimek se nadechl, jako by chtěl říct, že to stejně pořád smrdí na Ladu. A já to cítil taky. Jenže mi to smrdělo až moc čistě.
Červený prvek, který sedí na vlákenko. Záznam, který se objeví anonymně přesně ve chvíli, kdy potřebujeme směr. Postava, která se dívá ke kameře, jako by věděla, kde je, a chtěla nám dát obrázek. To nebyl strach pachatele.
To byla nabídka. Kdo má přístup k těm kamerám? Zeptal jsem se technika z Ostravy. Ostraha, řekl, a správci systému.
A ještě když se něco řeší, tak i lidé z údržby. A čas na záznamu? Technik pokrčil rameny. Může se to rozjet, když vypadne proud.
Už se to stalo. Někdy ukazuje blbě. Když Lada odešla, zůstal v místnosti její parfém a pocit, že se tu někdo snaží namalovat portrét viníka příliš rychlými tahy. Podíval jsem se na Šimka.
Myslíš, že je to ona? Zeptal se. Myslím, že někdo chce, abychom si to mysleli, odpověděl jsem. A to je rozdíl, který mě děsí víc než jakákoli kapuce.
Venku se začínalo rozednívat. Šimek si zapálil, hned zase vypnul a strčil si nedokouřenou cigaretu do kapsy, jako by ho to náhle urazilo. Mně v hlavě pořád běžela ta postava u rozvaděče a vedle toho Ladin pohled, v němž se mísil vztek s tím, že se bojí, že jí nikdo neuvěří. Jdeme zpátky do depozitáře, řekl jsem.
Šimek zvedl obočí. Kvůli čemu? Kvůli tomu, co se s tím úlomkem mělo stát, odpověděl jsem. A kvůli tomu, čím se to mělo zakrýt.
Radovan nás pustil dovnitř bez řečí. Jen se mu zúžily oči, když uviděl Dvořáka s kufrem a rukavicemi, které si natahoval už za chůze. Chci prohledat prach, řekl Dvořák. Ten nelže.
Jen se na něj musí umět ptát. Vedl nás mezi regály. Dvořák se zastavoval u každé police, svítil si šikmo, aby vynikly šmouhy, a občas si něco poznamenal. Já sledoval spíš Radovana.
Dělal, že je klidný, jenže měl ramena zvednutá, jako by čekal ránu. Tady, ukázal Radovan na jednu zásuvku ve stolku, který stál stranou skoro ve stínu. Tohle kontroluju denně. Ale nedopověděl a vytáhl zásuvku.
Byla prázdná, jen v rohu se válela drobná tříška a šedý povlak. Dvořák přejel podél štětcem, až se prach zvedl do jemného oblaku. V něm se objevila světlejší stopa, jako obrys něčeho, co tu dlouho leželo a nedávno zmizelo. Co tu bylo?
Zeptal jsem se. Radovan si povzdechl. Krabička s pečetním voskem. Historickým, ne na běžné použití.
Byl to uložený kus zapsaný jako sbírkový předmět. Vypadá to směšně, já vím. Vosk není směšný, když se s ním dá něčemu dát pečeť, řekl jsem. Chybí od včera.
Přísahám. Dvořák mezitím otevřel vedlejší zásuvku, tu, která podle Radovana patřila jen papírům. Vytáhl ji do poloviny a zastavil se. V rohu něco zablesklo.
Opatrně sáhl dovnitř a vytáhl plochou plechovou krabičku, jaké mívají cukráři na drobné sušenky. Jen tahle byla bez ozdob, zaprášená a na víčku měla zbytky staré etikety. Radovan ztuhl. To není možné.
Dvořák krabičku položil na stůl. Pak víčko nadzvedl. Uvnitř ležel váleček tmavého vosku, na konci čerstvě seříznutý, a vedle v papíru malý odlomený kousek. Takže se to neztratilo, řekl Šimek.
Radovan si promnul čelo. Já to tam nedal. Já bych… Hlas se mu zlomil. Zhluboka se nadechl a znovu ho narovnal.
Já bych si takhle s krkem nepodřezal. Dvořák přivoněl k čerstvému řezu. Je měkký. Nedávno se s tím pracovalo.
A někdo se pak snažil, aby to vypadalo, že se to vlastně nikdy neztratilo. Proč by někdo bral pečetní vosk? Zeptal se Šimek. Odpověď mi v hlavě vyskočila sama.
Protože je to staré a vypadá to správně. Když chcete udělat padělek, nepotřebujete jen papír. Potřebujete dojem, stáří, drobnost, které si nikdo nevšimne, dokud se nezačne ptát. V tu chvíli vešla Hísková.
Musela nás hledat, protože vypadala, jako by od rána neměla v ruce nic jiného než vlastní nervy. Když uviděla otevřenou krabičku, její tvář na okamžik ztuhla. To je sbírkový předmět, řekla ostře. To nemáte právo.
Máme právo vyšetřovat smrt, přerušil Šimek. Věděla jste, že vosk chybí? Hísková zaváhala. Příliš krátce na lež, příliš dlouze na klid.
Radovan mi to chtěl hlásit. Ještě jsme to nestihli. A kdo má k vosku přístup? Zeptal jsem se.
Stejně jako k jiným věcem, odpověděla. Já a Radovan. A pečeť? Kdo má pečetidlo, kterým se tu označují vnitřní předávací listy a uzávěry krabic?
Hísková sevřela rty. Tohle je směšné. Máme razítka, máme značky, ale voskem se tu nic nepečetí, ne v běžném provozu. Právě, řekl jsem.
Vosk se bere jen tehdy, když chcete, aby něco vypadalo, že to vzniklo jinak, než to skutečně vzniklo. V místnosti se rozhostilo ticho, které bolelo v uších. V tom tichu se mi v hlavě znovu rozsvítila věta z anonymního lístku: Když se díváte na sochy, někdo se dívá na vás. Najednou mi došlo, že nás někdo nevede jen ke špatnému člověku.
Někdo nás vede ke špatné otázce. Kde jsou listiny k restaurátorským pracím? Zeptal jsem se Hískové. V kanceláři, řekla chladně.
Zabezpečené. Chci je vidět. Hísková se narovnala. Tohle už je přes čáru.
Šimek udělal krok k ní. Přes čáru je mrtvý člověk v zahradě. Viděl jsem, jak Hískové cuklo u oka. Dobře, řekla nakonec, ale jen za mé přítomnosti.
V kanceláři Hísková odemkla skříň a vytáhla složky. Papíry byly srovnané, popsané, opatřené značkami. Vypadalo to jako svět, kde se nic nemůže stát náhodou. Jenže když člověk ví, kam se dívat, i pořádek má praskliny.
Dvořák si vzal jednu obálku do rukavic a přejel prstem po voskovém otisku na zadní straně. Tohle je čerstvé, řekl. Hísková zrudla. To není možné.
Ty obálky jsem neotevírala. Nemusela jste, řekl jsem. Stačilo, aby je otevřel někdo jiný a pak je zase zavřel tak, aby to vypadalo nedotčeně. Šimek si povzdechl.
Takže tu někdo řeší dvě věci. Krádež a padělek. A když Reedl na něco přišel, stal se problémem, doplnil jsem. Hísková se opřela o stůl.
Reedl byl odborník, ale byl i tvrdohlavý. Myslel si, že všichni kolem něj jsou… polkla a dořekla tišeji… nečistí. Řekl vám, na co přišel? Zeptal jsem se.
Naznačoval, přiznala. Mluvil o tom, že pod jedním podstavcem je dutina, která tam nemá být, a že někdo používá restaurátorské zásahy jako zástěrku. Já jsem mu řekla, ať mi to dá písemně, ať nešíří domněnky. A dal?
Zeptal se Šimek. Hísková zavrtěla hlavou. Než to stihl, je mrtvý. Vrátili jsme se do zahrady.
Slunce už bylo výš. Turisté se začínali trousit k pokladnám a zámek se tvářil, že žije normálně. Jen páska u vchodu do zahrady soch trčela jako cizí jizva. Dvořák šel rovnou k soše, které jsem si všiml už v noci.
Ne ke zlomenému křídlu, ale k postavě na protější straně terasy. Byl to kamenný muž v plášti, s rukama před tělem. Na rukou měl vytesané rukavice, jemně naznačené záhyby. Dvořák si klekl, svítil šikmo a bez doteku přejížděl světlem po vytesaných rukavicích.
Vidíš to? Zeptal se. Nejdřív jsem viděl jen prach, pak mi to došlo. Na hřbetu jedné rukavice byl prach setřený do hladka, jako když po něčem přejede dlaň.
Jenže ten setřený oblouk nekončil čistě. V jednom místě se prach zachytil do drobných kapiček, které se leskly jinak než kámen. Dvořák vzal tenkou tyčinku, opatrně se dotkl jedné kapičky a přenesl ji na sklíčko. Vosk, řekl.
Proč zrovna tady? Zeptal se Šimek. Odpověď byla v prostoru kolem. Podstavec té sochy měl na zadní straně jemně poškozenou spáru, skoro neviditelnou, ale dost velkou na to, aby do ní někdo zasunul tenký nástroj.
A hned vedle v trávě se v ranním světle zableskl malý kovový háček. Ten, který jsem už sebral v noci. Teď jsem v něm viděl víc než jen nit. Viděl jsem způsob, jak něco zavěsit, něco vytáhnout, něco přidržet.
Někdo sem ukládal nebo odsud bral něco malého, řekl Dvořák. A dělal to v rukavicích, které byly od vosku. V tu chvíli mi hlavou proběhla rychlá, nebezpečně jednoduchá linie. Depozitář, chybějící vosk.
Přístup má Radovan a Hísková. A k tomu Reedlovy poznámky, že když to zmizí, bude zle. Všechno se nabízelo samo, jako by mi případ padal do dlaně. Cítil jsem, jak mě to táhne, jak moc chci někoho chytit, ukázat prstem a říct: tady je to.
Možná právě proto, že jsem už jednou v tomhle městě ukázal špatně. Vzpomínka se mi vrátila jako zápach po dešti, který nejde vyvětrat. Nešlo o konkrétní tvář z minulosti. Šlo o ten pocit, když si člověk myslí, že ví, a přitom jen chce vědět.
Marku, ozval se Šimek. Co ti je? Nic, zalhal jsem a hned jsem tu lež nenáviděl. Jen mám chuť to zjednodušit, a to je špatně.
Šimek se zamračil. Vosk v depozitáři, vosk na soše. To není zjednodušení, to je spojnice. Je, souhlasil jsem, ale spojnice ještě neříká, kdo ji natáhl.
A někdo už jednou natáhl červenou nit tak, aby nás vedla k Ladě. Tohle může být další nit. Dvořák se na mě podíval způsobem, který jsem u něj znal. Emoce jsou taky stopa, řekl.
Jen ukazují na tebe, ne na pachatele. Ta věta mě bodla, protože byla pravdivá. Otevřeme ten podstavec? Zeptal se Šimek.
Ne tady a ne takhle, řekl jsem. Nechci, aby nám zámek sledoval půl dne, jak páčíme kámen. Uděláme to oficiálně a potichu. A hlavně si vezmeme seznam, kdo měl v posledních dnech přístup k depozitáři, kanceláři a dílnám, včetně údržby.
Ten u rozvaděče nebyl průvodce. Když jsme odcházeli ze zahrady, zahlédl jsem na nádvoří Ladu. Stála u zdi a dívala se naším směrem, jako kdyby čekala, že jí zase zavoláme a zase jí vezmeme kus důstojnosti. V očích měla kruhy a ruce schované v kapsách.
Na okamžik jsem měl chuť říct, že ji podezřívám míň, že vidím, jak to někdo hraje. Jenže taková slova se říkají jen tehdy, když si jste jistý. A já si jistý nebyl ničím, kromě toho, že mě tenhle případ zkouší přesně v místě, kde jsem nejslabší. Nechal jsem Šimka u pásky a sešel dolů do města.
Cukrárna u mostu už voněla ranním pečivem a kávou. Jitka mě poznala dřív, než jsem stihl vytáhnout průkaz. Lada tu byla, řekla Jitka bez okolků. Přišla po prohlídce, byla bledá a pořád koukala z okna.
Seděla tu, dala si čaj a vyprávěla, že jí v zámku zas blikalo světlo. Byla tu dlouho. A než odešla, volala si s někým kvůli klíčům, že je nemůže najít v tašce. S kým volala?
Zeptal jsem se. Jitka zavrtěla hlavou. Nevím, neptala jsem se. Ale byla tady.
Mám na to i účtenku, když chcete. Nešlo o účtenku. Šlo o to, že Ladina lež nebyla lež o vraždě, ale o studu. O tom, že se vrátila na zámek pro papír a bála se, že z ní udělají hrdinku nočních chodeb.
Tu její malou slabost někdo použil jako páku. Když jsem se vrátil, Dvořák už čekal u služební místnosti. Vosk z rukavice sochy je stejný jako z té krabičky, řekl. A ještě něco.
V tom vosku je otisk jemného vzoru, jako drobné rýhy. Není to štětec, spíš kov. Něco, co se dotklo měkkého vosku a nechalo tam stopu. Pečetidlo, řekl jsem.
Dvořák přikývl. Nebo prsten. A jestli je to prsten, tak se to nenosí jen tak. To je věc, kterou si člověk hlídá.
Šimek vešel dovnitř a práskl složkou o stůl. Údržba mi potvrdila, že k rozvaděči se v posledních dnech chodilo často. A hádej, kdo si vyžádal klíč od skříňky s jističem, protože prý potřeboval zkontrolovat zásuvku v depozitáři. Radovan, řekl jsem tiše.
Šimek se ušklíbl. Říkal, že mu tam vlhne a nechce riskovat škodu. Údržbář mu to půjčil, protože Radovana zná roky a všichni mu věří. A ještě jedna věc.
V průvodcovně někdo před pár dny hlásil, že zmizela šála s červeným okrajem. Pak se našla na věšáku, jen přeházená. Nikdo to neřešil. Příběh se skládal, ale pořád jsem ho nechtěl uzavřít jen proto, že se mi líbil.
Potřebuju něco pevného, řekl jsem. Nejen to, že měl přístup a že uměl vypnout světlo. Hísková svolila k oficiálnímu otevření podstavce. Neochotně, s napjatými rty, ale svolila.
Možná už i ona cítila, že ji někdo vodí po vlastním zámku jako po cizím bytě. Přizvali jsme restaurátora z jiného pracoviště, aby nikdo nemohl říct, že jsme kámen poškodili. Koubek stál u pásky a díval se na nás jako člověk, který by nejradši zavřel oči a probudil se v noci, kdy našel jen prázdnou zahradu. Když se podařilo uvolnit nenápadnou část spáry, otevřela se dutina.
Nebyla velká, jen tak na tenkou schránku. Uvnitř však nic neleželo. Jen kousek roztrženého papíru a zbytky vosku přimáčknuté na kameni jako zaschlá krev. Na papíru byl útržek značky ze skladu sbírek.
Takže to tady bylo, řekla Hísková ochraptěle. A někdo to odnesl, a Reedl to zjistil, doplnil Šimek. Dvořák se sklonil k vosku v dutině. Tady je ten vzor znovu, zamumlal.
Stejné rýhy. Radovan seděl v kanceláři depozitáře, když jsme si pro něj přišli. Vypadal unaveně, ale nezlomeně. V jeho klidu bylo cosi tvrdého, jako když člověk drží dveře proti průvanu a tváří se, že to není námaha.
Jste zpátky, řekl. Co ještě chcete najít? Další prach. Chci vidět vaše ruce, řekl jsem.
Radovan zvedl obočí. Sundejte si rukavice, řekl jsem, i když žádné neměl. Byla to zkouška, maličká, skoro nečestná, a přesto důležitá. Radovan automaticky sjel pohledem k vlastnímu prsteníku.
Zastavil se na vteřinu. Jen na vteřinu, ale stačilo to. To je hezký prsten, řekl jsem. Radovan instinktivně schoval ruku do kapsy.
Rodinná věc. Můžeme se na něj podívat? Zeptal se Šimek. Nemáte důvod, odsekl Radovan.
Dvořák položil na stůl sklíčko s otiskem vosku. Máme důvod, řekl klidně. Vosk z vaší zásuvky. Vosk z rukavice sochy.
Vosk z dutiny. A v každém je stopa kovu. Stejný vzor. Radovan se zasmál.
Tohle je směšné. Vosku se tady dotýká kdekdo. A pečetní prsten nosí kdekdo? Zeptal jsem se.
Ticho, které následovalo, bylo jiné než předtím. Už to nebylo ticho zámku. Bylo to ticho člověka, který počítá, kolik mu ještě zbývá cest. Nechte toho, řekl Radovan tišeji.
Nemáte mě za co. V tu chvíli mi došlo, co bude jeho další krok. Ne obhajoba, útěk k poslední možnosti, jak udělat z důkazu vodu. Doslova.
Na nádvoří stála stará kašna, kolem které turisté procházejí bez povšimnutí, protože je příliš samozřejmá. Ale pro někoho, kdo potřebuje rychle zničit drobnost, je voda nejlepší spolupachatel. Spláchne, zatíží, umlčí. Nečekal jsem na příkaz ani na další papíry.
Vyšel jsem z depozitáře, obešel budovu a držel se ve stínu arkád. Zámek byl v plném ruchu, a přesto jsem viděl, jak Radovan vychází postranními dveřmi. Nešel rychle, šel klidně jako zaměstnanec na přestávce. V ruce nesl malou plátěnou tašku, obyčejnou, nenápadnou.
U kašny se rozhlédl. Lidé byli opodál, ale nikdo se nedíval přímo. Radovan si klekl, jako by si zavazoval tkaničku, a v tom pohybu otevřel tašku. V ruce se mu zablesklo něco kovového a světlého, nevelkého.
Něco, co by na dně vody vypadalo jako kamínek. Stůjte, řekl jsem. Radovan se trhl a místo, aby se otočil, prudce zabral rukou směrem k vodě. Rozběhl jsem se a skočil dopředu.
Chytil jsem ho za zápěstí těsně nad okrajem kašny. Kov mi vyklouzl mezi prsty a dopadl do vody s tichým plesknutím. Radovan se mi snažil vytrhnout. Z očí mu zmizel klid a zůstala jen zlost a panika.
Pusťte mě, zasyčel. Ne, řekl jsem a zatlačil ho k okraji. Už jste jednou někoho poslal k zemi. Podruhé to neuděláte.
Šimek přiběhl o pár vteřin později, ale stačilo to. Chytil Radovana z druhé strany a skroutil mu ruce za záda. Lidé na nádvoří se začali otáčet. Radovan se bránil, ale už to byl jen odpor člověka, který ví, že prohrál, a přesto to neumí přijmout.
To není důkaz, funěl. Je to jen voda, jen kašna. Právě, řekl jsem. Voda všechno odnese.
Proto jste sem šel. Dvořák doběhl s rukavicemi a dlouhou tyčí, kterou si přinesl z údržby. Klesl na kolena u okraje, pomalu ji spustil do vody a několikrát zavadil o dno. Kov cvakl o kámen.
Pak Dvořák vytáhl předmět ven. Byl to malý pečetní prsten s erbem, zabalený v kousku voskem přilepeného papíru. A s ním, jako zlomyslný podpis, malý háček s červenou nití. Šimek se na Radovana podíval, tentokrát už bez pochyb.
Tak co, pořád rodinná věc? Radovan se sesunul, jako by mu někdo vytáhl z těla pruty, které ho držely. Nechtěl jsem ho zabít, řekl ochraptěle. Jen jsem chtěl, aby držel hubu.
Řval na mě, že to nahlásí všechno. Já jsem ho jen odstrčil. On spadl. To se stává, řekl jsem.
To se stává, když někdo tlačí. Ta věta mi chutnala hořce, protože jsem v ní slyšel vlastní minulost. I já jsem kdysi tlačil, jen jinak. Radovan se rozbrečel, ale nebylo v tom lítosti moc, spíš strach o sebe.
Ten prsten jsem našel dávno, přiznal. Byl v dutině. Někdo ho tam schoval a nikdy to nenapsal do evidence. A já jsem si říkal, že když o něm nikdo neví, tak je to vlastně ničí.
Jenže Reedl si toho všiml. Všiml si i toho, že jsem si připravoval papíry, aby to vypadalo, že se prsten odeslal na posouzení. Potřeboval jsem vosk, aby to bylo přesvědčivé. A Ladu jste chtěl hodit přes palubu, řekl Šimek.
Radovan sklopil hlavu. Byla po ruce. Všichni ji znají. Červená šála, klíče, její šepot.
Stačilo vzít kousek nitě. Nedopověděl. Nemusel. Kašna to dopověděla za něj tím, co vydala na světlo.
Odpoledne už Radovan seděl v autě a zámek se znovu nadechl. Hísková převzala prsten v rukavicích, jako by držela živé zvíře. V očích měla únavu, ale i zvláštní úlevu, že pravda není jen špína na její práci, ale i možnost ji očistit. Lada přišla k pásce, když už bylo po všem.
Stála chvíli stranou, jako by pořád nevěřila, že se její jméno může přestat skloňovat v podezření. Pak se na mě podívala přímo. Takže jsem nebyla jen příběh pro kameru? Nebyla, odpověděl jsem.
A měl jsem to říct dřív. Lada přikývla. Neusmála se, ale v ramenou jí povolilo napětí. Já vím, že to tak chodí.
Jen když vás někdo přestane brát jako člověka a začne vás brát jako možnost, je to studené. Je, řekl jsem. A je to chyba moje. Neřekla nic.
Jen si stáhla rukávy a otočila se k zahradě soch. Stály tam dál, stejné jako včera. Jen já jsem je najednou nevnímal jako němé soudce, ale jako připomínku, že čas má v sobě spravedlnost, když mu člověk nepodrazí nohy. Večer jsem se prošel kolem kašny.
Voda už byla klidná, hladina bez vln, jako se nic nestalo. Přitom právě tam se rozhodlo. Ne v dutině pod podstavcem, ne v kanceláři plné papírů, ale v okamžiku, kdy jsem si místo rychlého závěru vybral běh a chycené zápěstí. Poučení mi tentokrát nepřišlo jako věta do zprávy.
Bylo to něco prostého a nepohodlného. Tlak a stará vina člověka nutí věřit tomu, co se hodí do jeho strachu. Jenže vyšetřování není o tom, aby se člověk zbavil vlastních stínů tím, že je přilepí na někoho jiného. Je o trpělivém ověřování, o detailech, které se musí poskládat samy, a o důvěře v lidi, kteří si ji zaslouží, i když se zrovna třesou strachy.
Když jsem odcházel branou, zámek za mnou zůstal stát v tichu, které už nebylo výhrůžkou. A já si poprvé po dlouhé době připadal, že z Krumlova neodjíždím s další mincí pod jazykem, ale s prázdnou pusou, ve které se dá konečně volně dýchat.
