V 6:00 ráno mi vibroval služební telefon na nočním stolku tak urputně, až jsem měl pocit, že mi chce vyrazit zuby. Otevřel jsem oči do šera a chvíli jen poslouchal ticho bytu, které se ještě nechtělo vzdát noci. Pak jsem to zvedl. „Matěji, Moravský kras.
Zmizel kurátor z jeskynního muzea,“ ozvala se unaveně dispečerka. „Jmenuje se Křivák. Naposledy ho viděli včera večer. Místní hlídka nic nenašla.
“
Zarazilo mě to. Zmizelý člověk je vždycky problém, ale kurátor z jeskynního muzea zněl skoro jako věta z jiné práce, než jakou dělám já. Jenže mizí lidé, ne funkce, a lidé si vybírají i zvláštní místa, aby se ztratili. „Jsem na cestě,“ řekl jsem a z hlasu mi zůstala jen služební rovina.
Uvnitř se mi ale rozjížděl známý neklid. Ten, co se tváří jako adrenalin, a přitom je to jen strach, že to tentokrát nestihnu včas. Cestou z Brna jsem měl krajinu vymytou ranním deštěm. Silnice se leskla a stromy vypadaly, jako by z nich někdo setřel prach.
Moravský kras umí být krásný, ale dnes působil uzavřeně, jako kdyby se stáhl do sebe a odmítal mi ukázat, co v sobě skrývá. Parkoviště u muzea bylo skoro prázdné. Jen jedno policejní auto, dodávka techniků a u vchodu postávala skupinka lidí v bundách. Pozdravil jsem a přijal podanou ruku.
„Standa,“ představil se místní policista. Byl mladší, než jsem čekal, ale měl oči někoho, kdo už pár nocí strávil s nepříjemnými otázkami. „Jste tady rychle. “
„Rychlost je to jediné, co mi někdy dovolí spát,“ odpověděl jsem.
Věděl jsem, že to zní přehnaně, ale neměl jsem chuť být vtipný. „Kde naposledy byl? “
„V kanceláři kurátora. A pak prý šel ještě něco zkontrolovat do zázemí u vstupu do jeskyní.
Měla tu být nová vitrína. Prý se bál, že jí někdo poškozuje. Aspoň tak to řekla ředitelka. “
Uvnitř muzea bylo teplo a vzduch voněl směsí kamene, pryskyřice a něčeho starého, co se nedá přesně pojmenovat.
V expozici stály modely jeskyní, vitríny s nálezy a fotografie krápníků. Děti by tu byly nadšené, ale teď tu všechno působilo jako kulisy po odchodu herců. Ředitelka, drobná žena s ostře sepnutými vlasy, mě uvítala příliš pevně. Lidé, kteří mají kontrolu rádi, ji ztrácejí nejhůř.
„Růžena,“ řekla. „Děkuju, že jste přijel. Je to hrozné. Ota – tedy Křivák.
On nebyl člověk, který by jen tak zmizel. “
Všiml jsem si, že přešla na příjmení až poté, co jí uklouzlo křestní jméno, jako by se bála, že přílišná blízkost bude podezřelá. „Pojďme si projít časovou osu,“ navrhl jsem a otevřel blok. „Kdo ho viděl naposledy?
“
Růžena se nadechla. „Včera zavíráme v pět. Křivák tu zůstal déle, to je běžné. Měl připravovat výstavu o podzemní vodě.
V sedm jsem odcházela já. Ještě seděl u počítače a povídali jsme si o tom, že se v jeskyni změnil proud vzduchu. Říkal, že to znamená, že se někde otevřela nová puklina. “
„A potom?
“
„Potom už nic. Dnes ráno nepřišel. Volala jsem mu. Nezvedal telefon.
“
Standa mě vedl chodbou do zázemí. Kancelář kurátora byla upravená. Stůl posetý papíry, mapami a fotografiemi. Na nástěnce připíchnuté výstřižky o speleologických objevech a staré pohlednice.
V rohu stojan s přilbami a čelovkami. První, čeho jsem si všiml, byly boty. Pohorky, vysoké, robustní, postavené vedle skříňky. Byly až nepříjemně čisté.
Žádné bláto v drážkách, žádný prach na švech. Jen na jazyku boty drobná mokrá stopa, jako kdyby se někdo snažil setřít vodu a udělal to příliš pečlivě. „To jsou jeho? “ zeptal jsem se.
Růžena přikývla. „Vždycky je nechává tady. Je přísný na pořádek. “
Zvedl jsem jednu botu do ruky.
Byla těžká a studená. Čistota sama o sobě nic neznamená, ale v krasu, po dešti, v práci, kde se leze do vlhkých chodeb, je čistá pohorka skoro jako nedotčená hrobová hlína. Nesedí. „Chodí v nich do jeskyně?
“ zeptal jsem se. „Ano. Ale včera večer už určitě nešel dovnitř. To by mi řekl.
“
Uvnitř jsem ucítil drobné škubnutí. Lidé často říkají „určitě“, když si přejí, aby to byla pravda. Standa mi podal igelitový sáček s kusem plastu. „Telefon jsme našli venku rozbitý.
Tady. “
Vyšel jsem před muzeum. Déšť už jen mrholil, ale tráva byla nasáklá a země měkká. Standa mě zavedl k okraji cesty, kde se chodník stáčel k uzavřenému vstupu do jeskyní pro odborný personál.
Tam mezi dvěma kameny ležely střepy telefonu, jako kdyby někdo hodil přístroj o zem a pak ho ještě přišlápl. Dřepnul jsem si. „Kde byla baterie? “
„Nenašli jsme ji,“ řekl Standa.
„A toho jsme hledali dost. “
Zvedl jsem jeden kus. Na okraji byl otisk hlíny, ale ne moc. Spíš jen šmouha.
Jako když se něco rychle otře. „Kdo sem může? “ zeptal jsem se. „Zaměstnanci, průvodci, speleologové, když mají povolení.
Občas se sem snaží dostat lidi na černo, ale to hlídáme. “
Rozhlédl jsem se. U uzavřeného vstupu byla kovová brána s visacím zámkem. Na zemi pár stop rozmytých deštěm a za bránou tma, která nepatřila venku, ale pod zem.
Podzemní tma má jinou váhu. Připomněla mi první výjezd do starého sklepa, kde jsme kdysi hledali pohřešovanou holku. Tenkrát jsem ještě věřil, že tma je jen absence světla. Dnes vím, že někdy je to přítomnost něčeho, co nechce být viděno.
„Máte tady kameru? “ zeptal jsem se. Růžena zavrtěla hlavou. „V expozici ano, kvůli vitrínám.
Tady venku ne. Je to chráněná oblast. Řešili jsme povolení…“ a odmlčela se, jako by si uvědomila, že teď to zní jako výmluva. „Dobře.
Řekněte mi, kde měl věci. Batoh, přilbu, cokoliv. “
Vrátili jsme se do kanceláře. Přilby byly dvě, obě na stojanu, čelovky připevněné.
Vedle ležel batoh – prázdný, rozepnutý. V kapse jsem nahmatal svazek klíčů. „To jsou jeho klíče? “ zeptal jsem se a držel je na dlani.
Růžena se naklonila. „Ano, poznávám kroužek. Dostal ho od speleologů. Je na něm malé kladívko.
“
Na kroužku visel i klíč s červeným štítkem. Na štítku bylo ručně napsáno: servis řeka. „Řeka,“ zopakoval jsem nahlas. Standa se zamračil.
„Tohle jsem neviděl. “
Růžena si olízla rty. „To je staré označení. Máme dole místnost u podzemní řeky, kde se měří voda.
Křivák tam chodil. Tvrdil, že změny průtoku souvisí s tím, co se děje nahoře, se suchem, s tím, jak lidi zasahují do krajiny. “
Ta věta mi v hlavě zůstala viset jako mokrý provaz. Kdo sleduje podzemní vodu, často vidí věci dřív než ostatní – a někdy tím někomu překáží.
„Kdo další má klíč od toho servisu? “ zeptal jsem se. „Já,“ řekla Růžena bez zaváhání. „A údržbář, jmenuje se Bohouš.
“ Zarazila se. „A ještě průvodkyně, protože v létě tam někdy bereme školní skupiny do bezpečné části ukázat měření. Ale to už je dávno. Teď je to zavřené.
“
„Průvodkyně? “
„Leona,“ doplnila Růžena. „Je spolehlivá. Teď je zrovna na nemocenské.
“
Zapsal jsem si jméno. Lidé na nemocenské bývají nejdál a zároveň nejblíž. Záleží, jak moc chce kdo slyšet pravdu. Technik kriminalistiky, podsaditý chlap jménem Mirek, se objevil ve dveřích a kývl na mě, že můžu na chvíli ven.
Vytáhl mě na chodbu, kde nebylo slyšet každé slovo jako v kanceláři. „Ten telefon někdo rozbil úmyslně,“ řekl tiše. „Nejen pád – jsou tam otisky tlaku. A chybí paměťová karta, jestli ji ten typ vůbec měl.
Každopádně je to vyčištěné. Buď náhoda, nebo někdo věděl, co dělá. “
„A boty? “ zeptal jsem se.
Mirek pokrčil rameny. „Čisté. Až moc. Kdyby šel dolů, tak to nedá dohromady.
“
Vrátil jsem se do kanceláře a přejel očima papíry na stole. Mapy jeskyní, trasy, poznámky. Na jednom listu byla nakreslená jednoduchá šipka a pod ní věta napsaná Křivákovým rukopisem – aspoň jsem to soudil podle dalších poznámek. Stopy končí u vody.
Zalilo mě nepříjemné chladno, které nemělo nic společného s počasím. Člověk může zmizet v lese, ve městě, v davu. Ale u vody? U vody se stírají okraje.
Voda bere čas, zvuk i pach. Voda je trpělivá. „Tohle jste viděla? “ zeptal jsem se Růženy a ukázal jí papír.
Podívala se a zavrtěla hlavou. „To si psal on. Psával takové věty, aby si pamatoval souvislosti. Někdy zněly divně.
“
„Kdy naposledy byl v servisu u řeky? “
Růžena si povzdechla. „Minulý týden. Vrátil se z toho místa celý rozrušený.
Říkal, že se něco děje, že tam slyšel nezvyklé hučení. Smála jsem se mu, že podzemní řeka přece hučí pořád. On se ale nesmál. “
Standa se opřel o futro dveří.
„Dnes ráno jsme prošli běžné trasy. Nic. Jenže do servisní části bez správného vybavení nechci nikoho pouštět. Je to kluzké.
“
„Stejně tam půjdu,“ řekl jsem a sám sebe překvapil tvrdostí v hlase. Nebyla to frajeřina, spíš obrana proti pocitu, že mi něco utíká mezi prsty. „Kdo tu měl včera večer důvod zůstat? “
Růžena se zatvářila dotčeně.
„Myslíte, že někdo z nás? “
„Myslím, že někdo ví víc, než říká. A jestli Křivák zmizel v krasu, tak máme málo času, než stopy spolkne voda a hlína – a někdy i lidská paměť. “
V tu chvíli jsem zaslechl tiché zakašlání.
U dveří expozice stál údržbář, vysoký muž s velkýma rukama, které vypadaly, jako by dokázaly opravit cokoliv kromě vlastního života. Díval se na nás tak, jako by sem nepatřil – a přitom patřil nejvíc. „Bohouš,“ oslovila ho Růžena. „To je policie.
Ptají se na Otu, na Křiváka. “
Bohouš sklopil oči. „Já nic neudělal,“ vyhrkl. Takové věty člověk neříká, když se ho nikdo neptá, jestli něco udělal.
„Nikdo netvrdí, že jste něco udělal,“ řekl jsem klidně. „Jen potřebuju vědět, kdy jste ho viděl naposledy. “
Bohouš si promnul krk. „Včera po zavíračce jsem šel zamknout sklad.
On vyšel ven. Byl naštvaný, držel telefon a říkal, že mu někdo volá z neznámého čísla, že se ho ptají na tu řeku, na měření. “
„Co přesně říkal? “ zeptal jsem se a cítil, jak se mi zrychluje tep.
Bohouš se rozhlédl, jako by čekal, že za rohem stojí někdo další. „Říkal, že jestli si myslí, že ho tím zastraší, tak se pletou. A pak… pak řekl, že sejde k dolní bráně. Jenže já nevím s kým.
Myslel jsem, že s váma. “ Kývl ke Standovi, ale v jeho hlase nebyla jistota. Standa zavrtěl hlavou. „Já tu nebyl.
“
„Dolní brána,“ zopakoval jsem. Růžena zbledla. „To je brána u staré stezky, kde se kdysi vozil materiál. Je mimo návštěvnickou trasu.
“
V hlavě se mi spojily čisté boty, rozbitý telefon bez baterie a lístek s nápisem servis řeka. Někdo chtěl, aby Křivák šel ven. Někdo chtěl, aby jeho telefon přestal mluvit. A někdo si dal práci, aby po něm nezůstalo bláto.
Přistihl jsem se, že v tom všem hledám aspoň jednu obyčejnou chybu, nějakou lidskou nedokonalost, které bych se mohl chytit. Zatím jsem ale viděl jen hladké hrany. A hladké hrany bývají umělé. „Dobře,“ řekl jsem a zavřel blok.
„Stando, vezmeme dolní bránu a okolí. Mirek ať prohledá trasy kolem vstupu, jestli tam není další část telefonu nebo baterie. Růženo, chci seznam všech, kdo tu včera byli po zavíračce. I dodavatelé, i známí, co se zastavili na kafe.
“
Růžena přikývla, ale její prsty se nepatrně třásly. Nevěděl jsem, jestli strachem o kolegu, nebo strachem z toho, co by mohlo vyplavat. Když jsem vyšel ven, mrholení zesílilo. Nad lesem se táhla nízká mračna a mezi stromy byl slyšet vzdálený šum, který mohl být vítr – ale taky nemusel.
Moravský kras si šeptal po svém. Zastavil jsem se na okamžik u uzavřeného vstupu do podzemí a přiložil dlaň na chladnou kovovou bránu. Přes rukavici jsem cítil vibraci vlastního pulsu. V duchu jsem si představil Křiváka, jak jde sám dolů, nebo jak jde někomu naproti.
A pak jsem si představil vodu, jak trpělivě teče, bere s sebou drobné věci a nechává po sobě jen ticho. Ticho je nejhorší svědek. Nikdy nelže, a přitom neřekne nic. „Jdeme?
“ zavolal na mě Standa od auta. Otočil jsem se a vykročil, ale v žaludku mi zůstala těžká kulička. Měl jsem pocit, že se dívám na začátek příběhu, který někdo napsal tak, aby se v něm dalo snadno ztratit. A že první věta už zazněla.
Stopy končí u vody. K dolní bráně jsme se dostali po rozbahněné cestě, která se v lese kroutila jako provaz. Standa řídil pomalu, ale i tak nám zadní kola jednou podklouzla a auto se s mlasknutím svezlo do koleje. Déšť se mezitím změnil v jemnou, vytrvalou sprchu, co člověku neleze na kůži násilím, spíš ho trpělivě přesvědčuje, že dneska bude všechno mokré.
Brána nebyla žádná slavnostní věc, jen těžká kovová konstrukce ve svahu, z jedné strany obrostlá mechem. Za ní se táhla stará lesní stezka a dál úzký průsek mezi stromy, kudy se kdysi tahal materiál. Bylo poznat, že tu občas někdo projde, ale ne tolik, aby se to dalo nazvat cestou. „Tady,“ ukázal Standa na pruh hlíny u kraje, kde stezka přecházela přes mělký žlab s vodou.
„Tady jsme našli první jasnější stopy. Jenže pak se to ztratilo. “
Vystoupil jsem a hned mi pod botou povolila zem. V hlíně byly otisky – mělké, ale čitelné.
Ne takové ty rozmyté fleky, co si člověk namlouvá, protože chce něco vidět. Tyhle měly hrany. Byly čerstvé. Na místě už klečela technička.
Drobná žena v pláštěnce, vlasy stažené do uzlu, ruce v rukavicích. Vedle ní ležela taška s pomůckami. Metr, sáčky, sádra. Zvedla hlavu, když jsme přišli.
„Jsem Zora,“ řekla a kývla na mě, jako bychom se znali z dřívějška, i když jsem ji viděl poprvé. „Nechoďte moc blízko. Je to tady křehké. “
„Matěj,“ představil jsem se.
„Co máme? “
Zora se na další věci neptala. Nepoučovala. Nevysvětlovala dopředu.
Jen ukázala rukou, kde mám stát, a pak se vrátila k práci, jako by byla jediná, kdo si tady může dovolit jistotu. „Jsou tu minimálně dvě různé stopy,“ řekla. „Jedna je širší, vzorek hlubší, jako když někdo nese váhu. Druhá je lehčí, menší.
Obě jdou stejným směrem – od muzea sem. “
Přikrčil jsem se, ale držel jsem se stranou. Vzor podrážky mi něco připomínal. Jenže v tomhle počasí by člověk viděl podobné boty na každém druhém turistovi.
„A žádná zpátky? “ zeptal jsem se. Zora zavrtěla hlavou. „Zpátky nic.
A to není tím, že by to smyl déšť. Hrany jsou pořád ostré, takže to tu někdo našlapal až po dešti, nebo nejdřív při poslední přeháňce. Voda je tady sice všude, ale nestihla to rozbít. “
Standa si odkašlal, jako by ho znervózňovalo, že někdo mluví tak klidně o něčem, co je ve skutečnosti zlé.
„To by mohlo sedět na včerejšek večer. “
Zora vytáhla malou tabulku, položila ji vedle otisku a začala fotit. V každém jejím pohybu byla trpělivost – ne ta uklidňující, spíš ta neúprosná. Pochopil jsem, že když nám tady něco uteče, nebude to její vina.
Ona zachytí jen to, co skutečně existuje. Šli jsme po stopách pomalu, krok za krokem. Hlíny bylo místy víc, místy míň, občas skrytá pod listím. Vždycky, když už jsem si myslel, že se ztratila, se stopa znovu vynořila, jako když se v rozhovoru náhle vrátí nepříjemná věta.
Přes žlab s vodou vedly dva krátké skoky – jako ten těžší nechtěl mít boty v kaluži. Pak stopy zamířily do hustšího porostu mimo pěšinu. „Tady už to vypadá jako záměr,“ řekl jsem. Standa přikývl.
„Sem turisté nechodí. Není důvod. “
„Důvod je vždycky,“ odvětila Zora, aniž by se na něj podívala. „Jen ho někdy neznáme.
“
Kousek dál se objevila nízká kamenná zídka – rozpadlá a porostlá. Za ní byl svah a v něm tmavá díra, skoro jako ústa. Vchod do staré štoly. Ne velký, spíš takový, který člověka zahanbí.
Díra, kam by normální člověk nevlezl ani pro ztraceného psa. Jenže před ní byla plocha udusané hlíny a v ní jako podpis oba typy stop. Vedly až k železným dveřím, které byly zajištěné masivním řetězem a zámkem. Dveře vypadaly, že se neotevřely roky.
A přesto na nich bylo něco rušivého. Něco čerstvého v té staré rzi. Zora si dřepla vedle posledního otisku. „A tady to končí.
“
„Končí to u dveří,“ řekl jsem nahlas, abych si tu absurditu poslechl. „Takže buď prošli dovnitř, nebo sem někdo ty stopy přivedl. “
Standa přešel k zámku. Nedotkl se ho, jen se naklonil, jako by chtěl slyšet, jestli i kov umí lhát.
„Zámek je zavřený, řetěz je napnutý. Není to jen na oko. “
Zora vytáhla baterku a posvítila na spodní hranu dveří. „Je tu hlína nalepená na prahu.
A podívejte se sem. “ Ukázala na drobný škrábanec – světlý kov pod rzí. „Jako když se někdo pokusí o něco a pak si to rozmyslí. Ale stopu po sobě nechá.
“
„Páčidlo? “ zeptal jsem se. „Může být,“ řekla Zora, „nebo šroubovák. Něco tenkého.
Ale kdyby to někdo páčil, zanechá víc. Tohle je spíš dotyk. Zkouška. “
Podíval jsem se na stopy ještě jednou.
Obě sady končily těsně u dveří. Pak nic. Žádné rozšlapané listí stranou, žádné otisky, co by se stočily zpátky. Jako kdyby dva lidé došli k zavřeným dveřím a pak zmizeli ze světa.
„Tohle je divadlo,“ řekl Standa tiše. Možná mluvil spíš k sobě než k nám. „Nebo je tam ještě jeden vchod,“ namítl jsem. Ale znělo to jako když se člověk snaží udržet vlastní rozum u vchodu.
Zora pomalu přejela rukou po zemi vedle stop. „Kdyby tu byl boční průlez, půda by byla narušená. Viděla bych to. Tady nic.
“
Zaslechli jsme šustění listí. Otočil jsem se. Mezi stromy se objevil Bohouš. Bez deštníku, jen ve staré bundě, mokrý až na kost.
Zastavil se, jakmile uviděl, že tu stojí policie. Oči mu těkaly od štoly k našim nohám. „Co tady děláte? “ vyhrkl.
„Totéž bych se mohl zeptat já vás,“ odpověděl jsem. „Říkal jste, že nevíte nic. Ale stojíte tady, jako byste věděl přesně, kam jít. “
Bohouš si olízl rty.
„Já… já jsem šel zkontrolovat, jestli je brána zavřená. Dneska je tady mokro, může spadnout strom. A pak jsem vás viděl. “
„Tu štolu znáte?
“ zeptal jsem se. „Každý ji zná,“ řekl rychle. „Aspoň ti, co tu dělaj. Je zavřená.
Je nebezpečná. “
„Mluvil o ní Křivák? “ nadhodil jsem. Bohouš se zarazil jen na zlomek vteřiny.
Ale i zlomek vteřiny je někdy přiznání. „On mluvil o všem možným,“ řekl pak. „Byl do toho blázen. Říkal, že starý chodby můžou vést k vodě, že se tam něco změnilo.
Jenže on… on toho říkal hodně. “
„Vy jste mu věřil? “ zeptal se Standa. Bohouš se podíval na dveře štoly, jako by čekal, že se otevřou samy.
„Já nevím. Já nejsem žádnej chytrej. Jen vím, že v posledních dnech byl jinej. Poslouchal, jako kdyby slyšel něco, co my neslyšíme.
“
Zora se zvedla a otřela si jednu rukavici o druhou. „Když už tu jste, nechoďte sem blíž. Nechci další šlápoty. “
Bohouš přikývl, ale zůstal stát.
A pak se najednou zadíval na mě. Ne na Standu, ne na Zoru. Na mě. „Vy si myslíte, že ho někdo odtáhl dovnitř?
“ řekl. Nebyla to otázka. Bylo to obvinění. „Já si zatím nemyslím nic, co bych mohl dokázat,“ odpověděl jsem.
„A to je problém. “
Bohouš polkl. „On se včera hádal s Růženou. “
Ta věta mezi námi spadla do bláta a udělala díru.
„O čem? “ zeptal jsem se. „Nevím přesně,“ začal Bohouš, ale bylo vidět, že ví. „Jen jsem slyšel, jak říká, že to nemá zametat.
Že jestli se něco stane, půjde to za ní. A ona mu řekla, ať nepanikaří a ať to nechá být. A pak šel ven a už jsem ho neviděl. “
„Proč jste to neřekl ráno?
“ zeptal se Standa ostře. Bohouš sklonil hlavu. „Protože jsem nechtěl dělat problémy. Tady je práce.
A lidi… lidi si pamatujou. “
Každý svědek říká pravdu jen napůl. Ne proto, že by byl nutně zlý. Někdy jen proto, že celá pravda by mu zbořila život.
V tu chvíli mi zavibroval telefon v kapse. Neznámé číslo. Vytáhl jsem ho a na moment zaváhal. V tomhle lese působila každá technologie jako vetřelec, co sem nepatří.
„Matěj,“ řekl jsem. Chvíli bylo slyšet jen šum, jako když někdo drží telefon u otevřeného okna. Pak se ozval hlas. Mužský, tlumený, jakoby přes látku.
Bez emocí, bez výrazu. „Nechte to být,“ řekl. „Kdo je? “ zeptal jsem se.
„Řeka si bere, co jí patří,“ pokračoval hlas, jako by mě neslyšel. „Jestli půjdete dál, přijdou další. A stopy už nebudou žádné. “
„Mluvíte o Křivákovi?
“ vyjel jsem. Krátké ticho. Pak: „Každý z vás něco skrývá. I vy taky.
Jen si to ještě nepřiznáváte. “
Spojení se přerušilo. Stál jsem s telefonem u ucha a najednou mi připadalo, že déšť zesílil. I když to možná nebyla pravda.
Zora se na mě dívala. Už nic nefotila. „Anonym? “
Přikývl jsem.
„Varování. A řeči o řece. “
Standa se zamračil. „To je buď blázen, nebo někdo, kdo chce, abychom se báli.
“
„Nebo někdo, kdo ví,“ řekl jsem a sám sebe jsem neslyšel rád. Bohouš zbledl. „Já vám říkal, že s tou vodou je něco v nepořádku. “
„Klid,“ utnul ho Standa.
„Zatím máme jen bláto a staré dveře. “
Zora si klekla k poslední stopě a znovu ji přejela očima. „Bláto je víc než slova,“ řekla, skoro pro sebe. „Bláto nelže.
Jen se dá vytvořit. “
Pochopil jsem, co tím myslí. Že někdo mohl ty otisky udělat schválně. Že někdo mohl vzít boty, namočit je a dojít sem, aby nám ukázal směr.
A že já jsem ten, kdo tomu směru skoro uvěřil, protože se mi hodil do příběhu. Podíval jsem se na štolu. Na dveře, které vypadaly zavřené – a přitom podezřele živé. Pak na stopy, co končily bez rozloučení.
„Mirek říkal, že boty v kanceláři jsou čisté,“ řekl jsem nahlas. Spíš aby mě slyšeli všichni. „Jestli Křivák šel večer do lesa, neměl by je takhle. Takže buď šel v jiných, nebo tu vůbec nešel.
A tyhle stopy můžou patřit někomu jinému. “
Standa se na mě podíval, jako by se mu to nelíbilo. „Chceš říct, že se díváme na falešnou stopu? “
„Chci říct, že se díváme na stopu,“ opravil jsem ho.
„A že z ní děláme příběh. Jenže příběhy jsou pro lidi. Hlína nic nevypráví, pokud jí to nedáme do úst. “
Zora zvedla hlavu.
„Jestli chcete, udělám odlitky a porovnáme to s obuví zaměstnanců. Ale musíme získat jejich boty. A tím jim všem řekneme, že jsou podezřelí. “
„Už jsou,“ řekl Standa suše.
„Jen to ještě nevědí. “
Cítil jsem, jak se mi v žaludku znovu usazuje ta těžká kulička. Doteď jsem měl dojem, že pronásleduju někoho neznámého venku, v lese, v dešti. Teď jsem začínal chápat, že možná pronásleduju něco uvnitř – mezi lidmi, co se zdraví každý den a pak o sobě mlčí.
„Zoro,“ řekl jsem, „udělejte odlitky. A koukněte ještě na ten práh – jestli tam není nějaký vlas, vlákno, cokoliv, co nepatří do lesa. “
Přikývla a bez dalšího slova začala chystat sádru. Standa mě vzal stranou, jen pár kroků, aby Bohouš neslyšel každé slovo.
„Co to bylo za větu, že i ty něco skrýváš? “ zeptal se. Podíval jsem se na něj. V jeho očích nebyla jen zvědavost.
Byla tam i nedůvěra, která se rodí rychle, když je člověk dlouho v terénu. „Byla to návnada,“ řekl jsem. „Někdo chce, abych začal pochybovat. Abych se zastavil.
“
„A zastavíš se? “
Na okamžik jsem měl chuť říct ano. Jenže pak jsem si představil Křiváka, jak někde v podzemí poslouchá hučení vody, které nikdo jiný neslyší. A hlavně jsem si představil, že někdo dokáže rozbít člověku telefon, vyčistit boty a položit stopy do hlíny jako šipky.
Takový někdo se nezastaví sám. „Ne,“ odpověděl jsem. „Ale budu opatrnější. A přestanu věřit první verzi, která se mi líbí.
“
Když jsme se vrátili k Zorě, měla už sádru nalitou v rámečku. Dešťové kapky rozbíjely povrch, ale ona nad tím držela plachtu a chránila otisk, jako by chránila poslední kus pravdy v krajině plné vody. Bohouš pořád stál opodál. Vypadal, že by nejradši utekl – někam, kde ho nikdo nenajde.
A zároveň, že by nejradši všechno řekl, jen neví jak. Půl pravdy v něm škrtala jako kamínek v botě. Znovu jsem pohlédl na zavřené dveře štoly. Na jejich spodní hranu, kde se držela čerstvá hlína.
Kdybych přiložil ucho ke kovu, možná bych slyšel jen vlastní krev. Nebo něco jiného. A někde hluboko pod námi tekla řeka, která se nestarala o naše domněnky. Jen trpělivě odnášela to, co jí spadlo do cesty.
Zora nechala sádru tuhnout pod plachtou a já jsem pořád cítil na uchu ozvěnu toho hlasu. Nešlo ani tak o slova. Spíš o jistotu, s jakou byla vyslovená. Jako když někdo zaklapne víko.
Standa volal po záloze a mně došlo, že jestli se chceme dostat dovnitř, potřebujeme někoho, kdo se umí pohybovat v prostoru, kde se člověk nemůže otočit ani s vlastními pochybnostmi. Vysvětlil jsem mu, že nechci vyrazit dveře jako v hospodské hádce, ale otevřít je tak, abychom neztratili to málo, co tady ještě leží na povrchu. „Dobře,“ řekl Standa a kývl. „Pošlou někoho, kdo dělá záchrany v jeskyních.
Bude to chvíli trvat. “
Čekání mě dráždilo víc než déšť. V hlavě se mi vracela čistota Křivákových bot jako urážka. Bohouš postával opodál, ruce zaražené v kapsách.
Když se na mě podíval, hned uhnul pohledem – jako by se bál, že mu z očí přečtu něco, co už dávno ví. Radek přijel v dodávce s oranžovým pruhem. I když se jeho krok v blátě bořil stejně jako náš, působil, jako by se mu zem omlouvala. Nemluvil zbytečně.
Podal mi ruku, krátce se představil a hned se díval na štolu. Ne na nás. „Jak dlouho je to zavřené? “ zeptal se.
„Nikdo z muzea tam prý nechodí,“ řekl Standa. „Ale někdo sem včera večer došel. A stopy končí u dveří. “
Radek si dřepl k řetězu, aniž by se ho dotkl.
Očima přejel zámek, rám dveří, škrábanec ve rzi. „Kov si pamatuje,“ řekl tiše. „Jenže voda mu to taky umí vzít. “
Zora ho upozornila, kde jsou poslední otisky a kde nesmí šlápnout.
Radek kývl a vytáhl z auta helmy a svazky lana. V tu chvíli mi došlo, že se nic nehraje. Jestli je Křivák někde dole, čas už dávno běží bez nás. „Půjdu s vámi,“ řekl jsem.
Standa otevřel pusu, ale Radek ho předběhl. „Jednoho policajta vezmu. Víc ne. A jen ať poslouchá.
“
„Poslechnu,“ řekl jsem. „Ne proto, že bych byl pokorný. Ale proto, že v podzemí člověk neposlouchá lidi. Poslouchá prostor.
“
Zora ještě rychle přelepila hotové odlitky a označila je. „Když se nevrátíte, aspoň budu vědět, v čem jste tam šli,“ utrousila. Nebyl to vtip. Jen její způsob, jak si udržet práci v rukou.
Radek mi nasadil helmu, zkontroloval popruhy a čelovku. Dotek jeho prstů byl klidný, skoro otcovský. Ale v tom klidu nebyla útěcha. Byla tam zkušenost.
Než se řetěz přestřihl, Radek dlouho jen poslouchal. Přiložil ucho ke dveřím, zavřel oči a chvíli se ani nepohnul. Vypadalo to směšně, ale já jsem se nesmál. Pod zemí se zvuk chová jako zvíře.
Buď se schová, nebo se ukáže. „Voda tam někde je,“ řekl. „A vzduch táhne dovnitř. To je dobré.
Horší je, že je to otevřený systém. Když se něco stane, těžko se to zastaví. “
Přestřihnutí řetězu znělo jako krátký výkřik. Dveře povolily, skříply se a pak s námahou odskočily.
Z otvoru vydechl chlad, který nebyl jen studený. Byl starý. Nesl s sebou pach mokrého kamene a něčeho zatuchlého, co už dávno ztratilo jméno. Radek posvítil dovnitř.
Chodba byla úzká, stěny hrubé, místy podepřené starým dřevem. Na zemi ležela hlína promíchaná kamínky. Hned u prahu jsem uviděl čerstvý šlápot – hlubší než venku. „Někdo sem vlezl.
Ne před týdnem. Nedávno. “
„Tady,“ ukázal jsem. Radek přikývl, vytáhl značkovací pásku a přilepil ji na rám dveří.
„Ať víme cestu zpátky. Vždycky. “
Postupovali jsme pomalu. Každý krok byl slyšet, jako bychom šli po bubnu.
Strop se místy snižoval a já si musel dávat pozor, abych hlavou nenarazil do výčnělku. Vzduch byl vlhký a čelovka kreslila na stěny ostré stíny. Připadal jsem si jako vetřelec ve vlastním příběhu. Na jednom místě vedly po zemi zbytky kolejnic – rezavé a zapuštěné do hlíny.
Kolem nich byly šmouhy, jako když se něco táhne. Zastavil jsem se a přejel světlem po stěně. Na vyčnívajícím hřebíku viselo drobné vlákno, tmavé, zachycené ve dřevě. Vytáhl jsem sáček a pinzetu, kterou mi Radek mlčky podal, jako by věděl, že ji budu potřebovat.
„Někdo tudy prošel s něčím na sobě,“ řekl jsem. „Nebo s někým,“ odpověděl Radek, aniž by změnil tón. Pár kroků dál se ozvalo hučení. Nejdřív jen jako vzdálený povzdech.
Pak jako trvalá řeč, kterou nejde vypnout. Voda se vždycky tváří, že je daleko – a pak zjistíte, že je v každé spáře. Chodba se stáčela a najednou jsme došli k nízké mříži. Nebyla to ta, co by měla odradit zvědavce.
Spíš technická zábrana, aby někdo nespadl, kam nemá. Na zámku visela kapka vody, která se třásla, jako by měla strach spadnout. Vytáhl jsem svazek klíčů, který jsem vzal z Křivákovy kanceláře. Ruce se mi na moment zachvěly.
Ne zimou. Ale tím zvláštním pocitem, že držím v dlani část cizího života. Klíč s červeným štítkem zapadl do zámku lehce. Až to bylo podezřelé.
Otočil jsem a mříž povolila. „Takže sem chodil,“ řekl Radek. „A někdo chtěl, abych sem došel taky,“ odpověděl jsem a vybavil si ten hlas v telefonu. Za mříží vedla úzká lávka přichycená do skály.
Pod ní byla tma, která se nehýbala, ale hučela. A pak se světlo čelovky odrazilo od hladiny. Ne od klidné vody, ale od proudu, který se lámal o kameny a mizel v nízkém průrubu. Punkva.
Znal jsem její jméno z map a z brožur pro turisty. Ale tady nebyla žádná prohlídka. Tady to nebyl výlet. Byla to práce vody.
Radek mi dal popruh kolem pasu a zacvakl karabinu do lana. „Jeden uklouzne a stáhne druhého,“ řekl. „Takže žádné hrdinství. Jen kroky.
“
Na břehu, kde se dalo sestoupit, byla hlína rozšlapaná. Otisky bot se tu mísily a ztrácely, protože voda k nim dosahovala, olizovala břeh a brala si, co jí povolilo. Přesto jsem na okamžik uviděl jasnou stopu – hlubokou, s ostrým vzorem. Vedla k okraji.
Pak ještě jedna, jako by někdo zaváhal. A pak nic. „Voda to vzala. “
Dřepnul jsem si a přičichl k hlíně.
Byla cítit jen po sobě. Žádná nafta, žádný pot, žádný kouř. Jen vlhko a kámen. Uvědomil jsem si, jak marné je tady hledat pach.
Voda ho zředí, roztrhá, odnese. Zůstane jen pocit, že tu někdo byl. Ale nevíte, kdo. „Podívejte,“ řekl Radek a ukázal na kámen u hladiny.
Na jeho hraně byl zachycený kousek červeného plastu. Sotva větší než nehet. Než jsem se k němu sklonil, proud škubl a plast se utrhl. Zakroužil, zableskl se ve světle čelovky a zmizel v tmě.
„Telefon,“ vydechl jsem. Radek se na mě podíval. „Takže to nebylo divadlo. Aspoň ne celé.
“
Hluk vody se mi zarýval do hlavy. Vzpomněl jsem si na větu z Křivákova papíru. Stopy končí u vody. Tady to nebyla metafora.
Byla to technická skutečnost. Voda bere vlákna, bere otisky, bere pachy. A bere i čas, protože to, co tu bylo před chvílí, už je pryč. Jako by to nikdy neexistovalo.
Na druhé straně lávky byla malá místnost vysekaná do skály. Uvnitř kovová skříňka, na ní nápisy o měření, které někdo před lety přetřel. Vedle skříňky ležela plastová bedna. A v ní mokrý sešit.
Papír byl nasáklý, rohy roztrhané, písmo rozpité. Ale poznal jsem Křivákův rukopis z kanceláře. Ne všechno se stihlo rozpít. Některé řádky byly psané tužkou tvrdě až do papíru.
Radek držel světlo a já opatrně obracel stránky. Většina poznámek byla o průtoku a změnách hladiny. Ale mezi nimi byly věty, které do tabulek nepatří. Někdo to ví.
Nechtějí, aby to šlo ven. Kouká dál. Není to jen voda, je to strach. Růžena mlčí už dlouho.
Stuhl jsem. Ne proto, že bych měl radost z podezření. Ale proto, že ta věta zněla jako když někdo otevře dveře do místnosti, kde je špatný vzduch. Dlouho děné tajemství.
Takové, které se neudrží tím, že se zapomene. Ale tím, že se všichni dohodnou nemluvit. „Tohle je osobní,“ řekl Radek. Nečetl mi přes rameno všechno, ale stačilo mu vidět můj obličej.
„A někdo to chtěl udržet pod hladinou,“ odpověděl jsem. Hluk řeky to spolkl, jako by ta slova byla jen další pěna. Kovová skříňka byla pootevřená. Uvnitř kabely – některé vytržené, jiné čistě přeříznuté.
Nenáhoda. Ne voda. Někdo to udělal rukou. Někdo věděl, co hledá.
A nenechal tu nic, co by šlo snadno přečíst. Radek si prohlédl okraje. „Čerstvé. Ne staré.
A podívejte na ty šrouby. Někdo to otevíral správným nástrojem. “
V tu chvíli jsem si představil Křiváka, jak jde sám. Možná s tím klíčem.
Možná s pocitem, že konečně našel něco, co vysvětlí to hučení a změny proudu. A pak jsem si představil někoho dalšího, kdo mu stojí v cestě. Ne s nožem. Ale se strachem, který se živí mlčením.
Na zemi u skříňky ležela mokrá pracovní rukavice. Nebyla stará, nebyla stvrdlá. Byla teprve nasáklá a na manžetě měla zaschlý pruh hlíny, která sem nepatřila – světlejší než okolí. Zvedl jsem ji do sáčku.
Další drobný důkaz, který může zítra vypadat jako nic. Radek najednou zvedl ruku, aby mě zastavil. Zhasl na chvíli čelovku a poslouchal. Udělal jsem to též.
Voda hučela dál, pravidelně a bez zájmu. Ale mezi tím v té tmě bylo slyšet ještě něco. Kapky? Ne.
Kroky? Taky ne. Spíš vzdálené zadrhnutí kovu o kámen. Krátké a opatrné.
Radek mi beze slov ukázal směrem zpátky k lávce. Pomalu jsme se vrátili k hraně místnosti a posvítili do chodby. Světlo se opřelo o skálu, o mokré stěny, o prázdno. Nikdo tam nestál.
A přesto jsem měl jistotu, že tu nejsme sami. „Je tu další výlez,“ zašeptal jsem. Radek přejel očima strop a boční stěny. „Vždycky nějaký je.
Otázka je, kdo ho zná. “
Vrátil jsem se ještě jednou k sešitu. Vytrhl jsem stránku, která šla oddělit bez toho, aby se rozpadla. Uložil jsem ji do nepromokavého obalu.
Věděl jsem, že to není čistě procedurální postup. Ale v tu chvíli mi šlo o to, aby aspoň něco přežilo vodu. Když jsme šli zpátky, hladina jakoby byla výš. Možná se mi to jen zdálo.
Ale Punkva působila, že si nás měří. Ne jako nepřítel. Spíš jako něco, co tu bylo dávno před námi a bude tu dlouho po nás. Lidé v ní nejsou tragédie.
Jsou jen epizoda. U prahu štoly jsem se naposledy ohlédl. V dálce se světlo čelovky odrazilo od kapky na stěně a na vteřinu to vypadalo jako oko. Pak kapka spadla a oko zmizelo.
Venku déšť nepřestal. Standa čekal u dveří a podle výrazu jsem poznal, že se mu nelíbí, jak dlouho jsme byli pryč. „Našli jste ho? “ zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou. V krku jsem měl sucho, i když jsem byl mokrý skrz naskrz. „Ne. Ale našli jsme jeho sešit u měření.
Někdo tam byl. Někdo přeřízl kabely. A u řeky se stopy prostě rozpustí. “
Zora k nám přišla s odlitky v rukou.
Podívala se mi do očí a hned pochopila, že dolů nepůjde. „Takže voda,“ řekla. „Voda,“ přitakal jsem. „Bere všechno, co bychom potřebovali.
A nechává jen otázky. “
Bohouš nikde nebyl. Stál tu předtím. A teď po něm zůstala jen rozšlapaná tráva a jedna čerstvá stopa v blátě vedoucí pryč do lesa.
Jako by se rozhodl, že už dneska neřekne pravdu. „Je pryč. “
Radek si sundal helmu a zadíval se na štolu, jako by čekal, že z ní vyjde odpověď po svých. „Pod zemí se člověk naučí jedno,“ řekl.
„Bojí se ti, co mají co ztratit. A když se bojí dost dlouho, udělají skoro cokoliv. “
Podíval jsem se na stránku ze sešitu, kde stálo, že Růžena mlčí už dlouho. Najednou mi došlo, že nehledáme jen pachatele.
Hledáme důvod, proč se tu mlčí tak pečlivě, až to připomíná úklid bot v kanceláři. Voda nám nevezme jen důkazy. Vezme i čas na jednoduché vysvětlení. A to, co zůstane, bude muset někdo konečně vyslovit nahlas.
I kdyby to mělo bolet víc než ticho. Když jsme se vrátili k autům, déšť už nebyl vytrvalý. Spíš unavený, jako by obloha cítila, že se tady pod stromy hraje něco, co se jí netýká – a přesto to všechno smývá. Standa mluvil do vysílačky.
Zora balila odlitky. Radek si tiše kontroloval výstroj, i když věděl, že další sestup bude až na rozkaz. Já držel v kapse obal se stránkou ze sešitu a cítil, jak mě pálí přes látku. Jako by byla živá.
V muzeu se topilo, ale mně bylo zima dál. Růžena seděla v kanceláři, ruce položené na stole, jako by je tam položila úmyslně, aby se jí netřásly. Nezačal jsem hned otázkou. Položil jsem před ni obal a nechal jsem ji, ať se k němu sama skloní.
Chvíli se dívala, než jí došlo, co čte. Pak se jí zlomilo držení těla. Jako když se pod člověkem povolí židle. „Tohle napsal Ota,“ zašeptala.
„Ano,“ řekl jsem. „A teď mi řekněte, proč napsal, že mlčíte už dlouho? “
Růžena se nadechla, ale zůstalo to někde v krku. Podívala se na Standu, jako by doufala, že ji zachrání jednoduchou otázkou.
Standa mlčel. Ticho tentokrát nebylo svědek. Bylo to jen prostor, do kterého se musí vejít pravda. „Měli jsme tu kontrolu,“ začala nakonec.
„Ne tu vaši. Jinou, z kraje. A bylo nám řečeno, že jestli chceme peníze na opravy, musíme být vstřícní. Že je to jen technická úprava.
Bezpečnostní věc. Nic víc. “
„Jaká úprava? “ zeptal jsem se.
Růžena zavřela oči. „V chráněné části, za starými chodbami, měli udělat nový průchod pro servis. Aby prý šlo rychleji zasahovat. Jenže to nebyl servis.
Bylo to rozšiřování. Vrtání v noci, aby to nikdo neviděl. “
V tu chvíli mi do sebe zapadly vytržené kabely u měření. Ne jako náhoda.
Ale jako uklízení stop. „Kdo to dělal? “ zeptal se Standa. Růžena si promnula čelo.
„Firma, co dělá práce v Krasu. Nechci říkat jméno, ale máte ho ve fakturách. Ota to zjistil. Házel jim to na hlavu.
Chtěl to nahlásit. A já jsem ho prosila, ať počká, že to vyřeším. “
„A nevyřešila. “
„Ne.
Jen jsem dál podepisovala papíry, co mi dávali. “
„A včera jste se s ním hádali,“ řekl jsem. Růžena přikývla. „Řekl mi, že jestli budu mlčet, tak budu stejná jako oni.
A já mu řekla, že když to odpálí, zavřou nám muzeum, vyhodí lidi a ty chodby si stejně udělají po svém. Vztekl se a odešel. Myslela jsem, že jde domů. “
Zora mezitím porovnala odlitky s obuví, kterou jsme si od zaměstnanců vyžádali.
Standa to nesl nelibě. Já taky. Ale tenhle druh nepříjemnosti patří k práci stejně jako mokré ponožky. „Vzor sedí na Bohoušovy pracovní boty,“ řekla Zora.
„Jenže hloubka stop neodpovídá jeho váze ani kroku. Někdo je měl na nohou a našlapoval jinak. Jako by se snažil vypadat těžší, než byl. Nebo jako by šel s úmyslem, ne ze zvyku.
“
„Takže Bohouš buď lže,“ shrnul Standa, „nebo někomu boty půjčil. “
Růžena se při Bohoušově jménu otřásla. „On by Otu nikdy nezradil,“ řekla rychle. Až to znělo jako modlitba.
„On ho obdivoval. “
Ten večer jsme Bohouše nenašli. Jeho telefon byl vypnutý a doma prý nebyl. Radek nám dal na stůl jednu prostou větu: „Kdo zmizí dobrovolně, míří za někým.
Ne před někým. “
A mně v hlavě zůstala i ta druhá věc, kterou nikdo neřekl nahlas. Pokud se Křivák ztratil schválně, pak nás někdo vodil. A pokud nás někdo vodil, pak ten anonymní hlas možná nebyl nepřítel.
Možná to byl režisér. Krátce před svítáním zazvonil služební telefon znovu. Tentokrát to nebylo neznámé číslo, ale Standa. Spal jsem jen napůl v přiděleném pokoji pro hosty muzea.
„Máme stopu,“ řekl. „Bohoušovo auto stojí u stezky k vyvěračce. A v něm lístek. Prý ať přijdeme k vodě, než se rozední.
“
Vyráželi jsme bez velkých slov. V lese byla mlha nízko, skoro jako dým. Světlo čelovek v ní dělalo krátké tunely, které končily hned za dalším stromem. Šli jsme já, Standa a Radek.
Zora zůstala podle techniky, aby připravila všechno pro denní zásah. A aby měla řetěz důkazů v pořádku. Protože i pravda musí někdy stát na papíru, jinak ji každý překřičí. Když jsme došli k vodě, ráno se teprve rodilo.
Hladina byla tmavá, ale na okrajích už měla tenkou stříbrnou linku. Na kamenech u břehu seděl muž, promočený, s kapucí staženou do čela. Nehýbal se, dokud jsme nebyli pár kroků od něj. Pak pomalu zvedl hlavu a já v tom světle poznal obličej, který jsem dosud viděl jen na fotce u personálního seznamu.
„Oto,“ řekl jsem. Bylo zvláštní říct to jméno nahlas. A přitom nemít chuť si oddechnout. „Jsem tady,“ odpověděl.
Hlas měl klidný, ale oči unavené. „Než začnete křičet, poslechněte si to. “
Standa udělal krok vpřed. „Víš, co jsi způsobil?
Pátrání, zásahy, lidi v terénu. Jestli je tohle hra, tak je hodně drahá. “
Oto přikývl. „Vím.
A stydím se za to. Jenže kdybych to neudělal, vrtali by dál. A jednou by se to sesunulo. Nebo by to otevřelo proud, který vysaje vodu z části jeskyně.
Tam dole nežije jen kámen. Je tam život, co se nedá vrátit, když ho jednou rozdrtíte hlínou. “
„Mohls to nahlásit,“ řekl jsem. „Otevřeně.
“
Oto se krátce zasmál, ale nebyla v tom radost. „Zkoušel jsem psát, upozorňovat, prosit. Vedení mi říkalo, že přeháním. Pak mi řekli, že jestli budu dělat potíže, přijdou o granty a já o místo.
A když jsem chtěl jít mimo, naznačili, že mám mlčet. Protože mám co ztratit. “
Podíval se na řeku, jako by hledal slova v proudu. „Tak jsem si řekl, že když se ztratím já, přijdou sem lidé, kteří nemají s vedením dohodu.
Policie, záchranáři. A hlavně pozornost. Věděl jsem, že stopy končí u vody. A spoléhal jsem na to, že vy budete tvrdohlaví.
“
Teď už jsem věděl, že to nebyla náhoda. Čisté boty v kanceláři byly rekvizita. Rozbitý telefon byl rekvizita. A stará štola se zavřenými dveřmi byla jen kulisa, aby nás to vedlo k řece a k měření.
„Bohouš? “ zeptal se Standa. Oto sklopil oči. „Pomohl mi.
Půjčil mi svoje boty, aby stopy seděly na někoho místního. Nechtěl jsem do toho zatahovat Růženu. Nechtěl jsem, aby to vypadalo jako obvinění. “ Odmlčel se a polkl.
„Jenže jsem to stejně udělal. Tím sešitem. Tím vším. “
„A ten anonymní telefonát?
“ zeptal jsem se. Oto se na mě podíval a já poznal, že tahle část ho bolí nejvíc. „To jsem byl já. Zakryl jsem si pusu šátkem a mluvil tak, aby to znělo cize.
Chtěl jsem vás zpomalit. Ne proto, že bych vás chtěl odradit. Ale proto, že jsem věděl, že když se půjde do některých chodeb bez mapy, může se stát průšvih. A já už jsem měl za sebou jednu lež.
Tak jsem přidal druhou. “
Standa zatnul čelist. „Takže jsi lhal i nám. “
„Ano,“ řekl Oto.
A poprvé mu v hlase praskla jistota. „A teď jsem tady, protože už nechci lhát dál. Zastavte to, prosím. Já vám ukážu, kde vrtají.
Mám fotky uložené jinde, ne v telefonu. A mám jména těch, co to kryjí. “
Radek mlčel. Ale viděl jsem, že ho to zasáhlo.
Pro něj byla lana a pravidla něco jako estetika. Lhát při záchraně bylo jako proříznout jištění. „Půjdeme,“ řekl jsem nakonec. Ne jako odměnu.
Ale jako rozhodnutí. „Ukážeš nám to. A pak půjdeš s námi. Ne domů.
Na služebnu. “
Oto přikývl. „Počítal jsem s tím. “
Dovedl nás k nenápadnému vstupu v zarostlém svahu, krytému plachtou a větvemi.
Uvnitř byl čerstvý prach, který nepatřil do jeskyně, a otisky pneumatik na hlíně, kde žádné být neměly. V jedné komoře stála malá vrtačka na stojanu, vedle ní pytle s materiálem a kovové tyče. Na stěně byly křídou načmárané čáry, které plánovaly skálu jako kus masa. Vzduch tu byl těžší.
Nejen vlhkostí. Ale lidskou přítomností, která sem leze bez úcty. Standa fotil. Radek kroutil hlavou.
Já jsem si klekl k okraji čerstvě narušeného místa. Pod tenkou vrstvou hlíny byly drobné křehké výčnělky. Staré tvary, které rostly tak pomalu, že lidský život je proti nim jen rychlé mrknutí. Jednou do toho sáhnete strojem a už to nikdy nebude zpátky.
Netrvalo dlouho a na místě byli lidé, kteří mají jiný druh moci než policie. Ochranáři. Inspektoři. Správa oblasti.
Vedení muzea přijelo taky, v čistých bundách a s pohledy, které se snažily být rozhořčené. Ale byly hlavně vystrašené. Růžena stála stranou. Poprvé nemluvila proto, že by se bála.
Ale proto, že už nemá co zastírat. Když se na mě podívala, bylo v tom něco jako omluva, kterou nejde říct jediným slovem. Oto šel s námi a vypověděl všechno. Nešetřil ani sebe.
Přiznal inscenaci. Přiznal Bohoušovu účast. Přiznal i ten telefonát. Bohouš se objevil odpoledne sám.
Jako člověk, kterému došlo, že útěk nic neřeší. Byl bledý a třásly se mu ruce, ale řekl pravdu a podepsal protokol. Když jsme večer seděli nad spisy, Standa se na mě podíval. Věděl jsem, na co myslí.
„Co uděláme s člověkem, který lhal, aby zastavil větší lež? “
„Mohli bychom ho nechat spadnout,“ řekl Standa tiše. „Za vyvolání pátrání to není maličkost. “
„A mohli bychom ho pustit bez následků,“ odpověděl jsem.
„A tím říct, že účel světí prostředky. Jenže to taky není pravda. “
Nakonec jsme zvolili dohodu. Ne z pohodlí, ale z odpovědnosti.
Oto se zavázal ke spolupráci, k veřejnému vysvětlení a k tomu, že pomůže napravit škody. A nastavit kontrolní systém, který už nepůjde obejít šeptáním. Vedení, které krylo nelegální zásah, čekalo vyšetřování. A následky, které si nevymyslíme u stolu my.
Ale zákon a úřady. Růžena přestala mlčet. Poprvé měla v očích úlevu, i když věděla, že její podpisy mají váhu. Druhý den ráno jsem šel ještě jednou k podzemní řece.
Už nepršelo. Nad vodou se držel chladný opar a hladina se tvářila klidně. Ale pod tím klidem běžel proud dál. Neúnavně.
Bez ohledu na naše soudy. Uvědomil jsem si, že Oto chtěl chránit pravdu tím, že ji schoval do tmy a obalil lží, aby přežila. Jenže lež je jako vlhkost v kameni. Vleze všude.
Časem rozruší i to, co mělo držet. Odvaha má být otevřená. Neskrytá. Ne proto, že by otevřenost byla snadná.
Ale proto, že jedině ona dává šanci, aby se k pravdě mohli přidat i ostatní. Ne jen ti, které k ní někdo dovede stopami v blátě. Tenhle případ neskončil u vody, i když se to tak nejdřív tvářilo. Skončil na hladině rána, kde se už nedalo nic schovat.
A já jsem si odnesl jednoduché ponaučení, které se do protokolu nepíše, ale v práci ho člověk potřebuje stejně jako baterku. Pravda se dá chránit i bez lží. Někdy to trvá déle. Někdy to bolí víc.
Ale zůstane po ní pevnější zem, než po stopách, které končí u podzemní řeky.
