V hovězí jsem přijel krátce po šesté ráno, když se mlha ještě válela nad Bečvou jako šedá peřina. Věděl jsem, že někde mezi sokolovnou, potokem a prvními domky se po noční zábavě ztratil člověk. Místní o něm mluvili jako o chlapovi, který dokázal rozehnat hádku dřív, než někdo zvedl hlas. Stačil se usmát, přitáhnout měchy k hrudi a zahrát polku.
Hráč na harmoniku Metoděj. Zastavil jsem u obecního úřadu a chvíli jen seděl. Měl jsem před sebou případ, který na papíře vypadal skoro obyčejně. Dospělý muž odešel ze zábavy a nedorazil domů.
Jenže v hlase strážníka, který mi volal, nebyla rutina. Byla v něm opatrnost, jakou člověk používá, když nechce nahlas vyslovit něco zlého. Sokolovna stála o kus dál. Na nástěnce ještě visel vlhký plakát s oznámením o poslední valašské zábavě před přestavbou sálu.
Poslední zábava. To slovo se mi zaseklo v hlavě. Poslední bývá pro lidi vždycky důležité. U dveří na mě čekal místní strážník Bořek.
Byl menší, široký v ramenou a tvář měl promrzlou i přesto, že držel v ruce kelímek s čajem. Přikývl mi, jako by se bál mluvit nahlas. „Kdy ho viděli naposledy? ”
„Po půlnoci, možná kolem jedné.
Hráli poslední polku. Lidi tleskali, někteří už odcházeli. Metoděj prý balil harmoniku, pak ho ještě někdo zahlédl venku u zadního vchodu. ”
„Někdo?
”
Bořek stáhl rty. „To je právě ono. Každý říká něco jiného. ”
Vzal mě dovnitř.
Sál po zábavě připomínal člověka po dlouhém pláči. Na stolech zůstaly sklenice, na podlaze se válely papírové ubrousky a rozšlapaný kousek koláče. Na pódiu stály dvě židle a zapomenutý mikrofon. Po harmonice nebylo ani památky.
Na podlaze u zadní nohy židle ležel drobný černý knoflík s nití utrženou napůl. Zvedl jsem ho do kapesníku. „Patří Metodějovi? ”
„Nevím.
Měl tmavou vestu. Ale takových knoflíků tu může být po včerejšku deset. ”
Přesto jsem si ho schoval. Za pódiem vedla úzká chodba ke skladu krojů a k zadnímu východu.
Venku se rozkládal malý dvorek. V blátě bylo mnoho stop. Po zábavě tudy chodila půlka obce. Na plotě z rezavého pletiva visel kus kůže.
Byl to hnědý pevný řemen, roztržený u kovové přesky. Kůže byla ještě vlhká, roztřepená, ne jako když se stará věc prostě unaví. Spíš jako když ji někdo prudce škubne. Na vnitřní straně byl drobný otisk vyšitých písmen.
Stačilo vidět začátek jména, které jsem už měl v hlavě. „Metoděj,” řekl Bořek vedle mě. „To je z jeho harmoniky nejspíš nosný řemen. Takže tady byl.
”
„Byl. Otázka je, jestli šel dobrovolně. ”
První, koho jsme vyslechli, byla Ludmila. Pracovala v sokolovně za výčepem a po zábavě zůstala uklízet až do tří.
Měla ruce popraskané od saponátu a oči zarudlé. Mluvila ale jasně. „Metoděj hrával u nás vždycky. Bez něho by to nebyla zábava.
Pil trochu jako každý, ale opilý nebyl. To poznám. Když je chlap opilý, dívá se jinak. On byl včera spíš zamyšlený.
”
„Kvůli čemu? ”
Ludmila se podívala ke dveřím, jako by tam někdo mohl stát a poslouchat. „Před půlnocí za ním přišel Radim. ”
„Kdo je Radim?
”
„Tesař. Někdy pomáhá s aparaturou. Horká hlava, ale nezlí. Jen má dluhy a řeči větší než ruce.
Něco spolu probírali u skladu. Radim mával rukama. Metoděj mu říkal, ať se ztiší. Pak se rozešli.
”
„Slyšela jste něco konkrétního? ”
„Jen kousek. Radim řekl, že to nemělo spatřit světlo. A Metoděj odpověděl, že co je zahrané, to už nejde vzít zpátky.
”
Ta věta mi přejela po zádech jako studený prst. „A potom hrál poslední polku. Lidi si jí vydupali. Byla krásná, až mě z toho píchlo u srdce.
Po ní se uklonil, smál se, ale oči měl pryč, jako by už poslouchal něco jiného. ”
„Viděla jste ho odcházet? ”
„Ne. Šla jsem do kuchyně pro hadr.
Když jsem se vrátila, jeho harmonika už na pódiu nebyla. ”
„Odnášel si ji vždycky sám? ”
„Vždycky. Říkal, že harmonika není pytel brambor, aby ji nosil cizí.
”
Než jsme vyrazili za Radimem, přišla do sokolovny žena v šátku s kabátem zapnutým nakřivo. Z Bořkova pohledu jsem poznal, že to bude někdo z rodiny. „Vy jste od policie? ”
„Ano.
”
„Já jsem Aneška, Metodějova žena. ”
Posadil jsem ji a řekl, že děláme všechno, abychom zjistili, co se stalo. Přikývla, ale bylo vidět, že jí má slova připadají malá. „Vrátil se někdy takhle pozdě?
”
„Když hrával, ano, ale vždycky zavolal. Včera telefon nezvedal. ” Vytáhla z kapsy starý přístroj a ukázala mi výpis volání. Několik pokusů po jedné hodině, další před třetí, poslední nad ránem.
„Měl nepřátele? ”
Aneška se hořce pousmála. „Metoděj? Ten se omlouval i slepici, když jí překážel na dvoře.
”
Dlouho mlčela. Pak řekla: „Poslední týdny byl nesvůj. Chodil do staré sušárny nad obcí. Tvrdil, že tam cvičí.
Ale já vím, jak zní cvičení. On tam spíš s někým mluvil. S kým, to nevím. Jednou jsem za ním šla.
Ne až k sušárně, jen na cestu pod lesem. Slyšela jsem mužský hlas, hlubší. A pak Metoděj řekl, že dokud to nebude spravedlivé, nezahraje ani notu. ”
„Víte o něčem, co našel nebo co mu někdo svěřil?
”
Aneška zavrtěla hlavou. „Jen jednu věc. V pátek měl doma cizí obálku. Schoval ji, když jsem vešla.
Neptala jsem se. U nás jsme si věřili. Teď si to vyčítám. ”
„Kam ji schoval?
”
„Do futrálu od harmoniky. ”
Futrál zmizel s harmonikou. Jestli v něm byla obálka a někdo o ní věděl, Metoděj nemusel být cílem jen kvůli sobě. Radim nás přijal v dílně, kde to vonělo pilinami a studeným železem.
Byl vysoký, neoholený, oči měl podlité. Jakmile jsem se představil, hned spustil. „Jestli vám někdo řekl, že jsem se s Metodějem hádal, tak kecá. My jsme se jen bavili.
”
„O čem? ”
„O muzice. ”
„Ludmila slyšela, že jste řekl, že něco nemělo spatřit světlo. ”
Radim strnul jen na okamžik, ale stačilo to.
„To byla blbost. Staré řeči. ”
„Jaké staré řeči? ”
„O penězích na přestavbu sokolovny.
Lidi melou. Někdo říká, že se něco ztratilo. Někdo, že se to zametlo. Metoděj do toho strkal nos, protože byl poctivec.
Já mu říkal, ať to nechá být. Takové věci člověku jen přinesou potíže. ”
„A přinesli? ”
Radim se na mě podíval a v jeho vzteku byla i hrůza.
„Já mu nic neudělal. ”
„Kdy jste ho viděl naposledy? ”
„Po polce u zadních dveří. Nesl harmoniku.
Přede mnou šel Ctibor. ”
„Kdo je Ctibor? ”
„Starosta. ”
Bořek si tiše odkašlal.
Pochopil jsem, že jsme došli k místu, kde se v malé obci šlape opatrněji. „Šel Ctibor s Metodějem? ”
„Nevím, jestli s ním. Byl venku, kouřil u kůlny.
Já jsem šel domů druhou stranou. ”
„Proč jste to neřekl Bořkovi? ”
Radim se ušklíbl. „Protože když v Hovězí řeknete něco o starostovi, do večera ví celá dědina, že jste podřízl vlastní babičku.
”
Cestou zpátky k sokolovně jsem cítil, jak se mi případ posouvá pod rukama. Už to nebyl jen zmizelý muzikant. Byly tu peníze, obálka, stará sušárna, starosta a roztržený řemen. Všechno se vracelo jako refrén k poslední polce.
Na dvoře sokolovny už čekal Ctibor. Měl drahý kabát, pevný stisk ruky a úsměv člověka, který je zvyklý, že se mu lidé dívají do očí jen tak dlouho, jak on dovolí. „Hrozná věc. Metoděj je dobrý chlap.
Celá obec je otřesená. ”
„To rád slyším. Potřebuji vědět, proč jste byl po půlnoci u zadního vchodu. ”
Úsměv mu nezmizel, jen se stenčil.
„Kouřil jsem. V sále bylo dusno. ”
„Mluvil jste s Metodějem? ”
„Krátce.
Poděkoval jsem mu za hraní. ”
„O přestavbě sokolovny jste nemluvili? ”
Teď už úsměv zmizel úplně. „Proč bych měl?
”
„Protože se zdá, že ho zajímaly obecní peníze. ”
Ctibor se rozhlédl po dvoře. „Pane vyšetřovateli, v každé obci se najde pár lidí, kteří vidí zlodějinu i v nákupu hřebíků. Metoděj byl dobrák, ale poslední dobou se nechal někým popichovat.
”
„Viděl jste ho odcházet? ”
„Ne. Šel jsem domů. Manželka vám to potvrdí.
”
Řekl to příliš rychle na člověka, který si je jistý. Než jsem stačil položit další otázku, ozval se zpoza kůlny výkřik. Za kůlnou stála mladá dívka v červené bundě a ukazovala k zemi. V blátě u staré hromady dřeva ležel telefon.
Displej byl prasklý, zadní kryt odřený. Bořek ho zvedl a stiskl tlačítko. Na okamžik se rozsvítila rozmazaná fotografie ženy s harmonikou na klíně. „Jeho,” zašeptala dívka.
„Metoděj ho měl pořád v kapse u vesty. ”
Jmenovala se Zdena. Ptal jsem se:
„Co jste tady dělala? ”
„Hledala jsem klíče od skladu.
Ludmila mě poslala. ”
„Viděla jste v noci něco? ”
Zdena zavrtěla rty. „Já nechci nikomu ublížit.
”
„Když něco zamlčíte, můžete ublížit Metodějovi. ”
Sklopila hlavu. „Viděla jsem auto. Po poslední polce, když už lidi odcházeli.
Stálo někde za sokolovnou. Motor běžel. Viděla jsem jen světla mezi stromy. A pak jsem slyšela harmoniku.
”
„Harmoniku? ”
„Jen pár tónů. Takový kousek písně. Neveselý.
Jako když někdo zkouší, jestli nástroj ještě hraje. ”
„Byl to Metoděj? ”
„Nevím. Ale znělo to špatně.
Jako by hrál někdo, kdo to neumí. ”
V tu chvíli se mi v hlavě spojil řemen, zmizelý futrál a prasklý telefon. Pokud někdo odnesl harmoniku, mohl ji otevřít kvůli obálce. A pokud Metoděj žil, mohl být někde poblíž.
Ctibor si zapnul kabát. „Stará sušárna? To už je dávno opuštěné. Děti tam občas lezou.
”
„Přesto se tam pojedeme podívat. ”
Když jsem nastartoval, ozval se z Bořkova telefonu pronikavý tón. Poslouchal sotva pár vteřin a zbledl. „Kryštofe, u sušárny někdo právě našel futrál od harmoniky.
”
Sušárna stála pod lesem jako zkřivená stará žena. Futrál ležel na kameni pod okapem. Byl černý, odřený po hranách, víko pootevřené. Uvnitř zůstala jen vymačkaná dutina po harmonice, pár drobků suchého bláta a pach vlhkého papíru.
Obálka tam nebyla. Harmonika také ne. „Někdo to otevřel ve spěchu,” řekl Bořek. „Možná.
Ale ne tady. ” Ukázal jsem na suchý prach v záhybech látky. „Kdyby futrál ležel celou noc venku otevřený, déšť by ho vypláchl. Víko někdo otevřel pod střechou a teprve potom ho pohodil ven, aby vypadal jako odhozený po útěku.
Položili ho opatrně. A opatrnost se k panice nehodí. ”
Na lavičce uvnitř sušárny ležel maličký útržek papíru. Zašlý, křehký, s modrou linkou a jedním slovem: narozen.
Papír vypadal starý, jako by roky ležel mezi listy matriky. V tu chvíli zavolala Ludmila. V šatně sokolovny prý našla Metodějovu vestu. Visela mezi kabáty, ačkoliv tam předtím nebyla.
Vesta byla vlhká jen na ramenou a chyběl na ní jeden černý knoflík. Položil jsem nalezený knoflík vedle dírky v látce. Seděl přesně. V kapse ležel skládací nůž s dřevěnou střenkou a přeložená směnka.
Na hrubém papíře stálo, že Radim musí do pondělí zaplatit velikou částku, jinak přijde o dílnu. „To je zlé,” zamumlal Bořek. „Je to zlé hlavně proto, že je to pohodlné. ”
Na lavici pod vestou ležela dámská modrá šála a stříbrná spona do vlasů.
Bořek ji zvedl do sáčku a sykl: „To je Bohunčina. Zpívala včera s kapelou. ”
Bohunka přišla do šatny o chvíli později. Rty měla sevřené do tenké čáry a oči prudké.
„Tu sponu jsem hledala od půlnoci. Někdo mi ji vzal ze stolu u pódia. ”
„Pohádala jste se s Metodějem? ”
Zasmála se krátce a hořce.
„Chtěla jsem, aby se mnou zazpíval starou píseň o Rosálii od Bečvy. Řekl, že tu píseň už nikdy na zábavě hrát nebude. ”
„Proč? ”
Její výraz se změnil.
„Řekl, že některé písně nejsou pro potlesk. Že jsou v nich jména, která lidi radši zasypali hlínou. ”
Ta věta se mi opřela o útržek papíru ze sušárny. Radima přivedli krátce po Bohunce.
Když uviděl nůž a směnku, zrudl. „Tohle mi někdo ukradl. Nůž jsem měl v bedně u aparatury. Směnku v autě za sluneční clonou.
”
„Kdo o ní věděl? ”
„Půl dědiny ví, že dlužím. Ale kde ji mám schovanou, to ne. ”
„Včera jste se s Metodějem hádal.
”
„Ne kvůli dluhům. Říkal jsem mu, ať se nehrabe ve starých věcech. Chtěl po mně klíč od bývalé kronikářské skříně, co je teď v šatně za prkny. Já jsem mu ho nedal.
”
„Proč? ”
Radim se podíval ke dveřím. „Protože mi bylo řečeno, že do těch papírů nemá nikdo lézt. ”
„Kým?
”
Mlčel. Nechal jsem je odvést a vrátil se k vestě. Všechno vypadalo, jako by mělo křičet jejich jména. Jenže kdo nastražuje důkazy, často zapomene na obyčejné věci.
Nůž byl čistý až příliš. Bohunčina šála měla na uzlu tmavý otisk rukavice, jakou nosili pořadatelé u vstupu. Ludmila mě zavedla ke staré skříni na konci šatny. Zámek byl poškrábaný, ale nečerstvě vypáčený.
Někdo měl klíč. Uvnitř ležely krabice se zápisníky. Jedna byla převrácená, papíry v ní rozházené. Jenže na dně zůstal čtverec prachu neporušený.
Chyběl odtud jediný svazek, přesně uložený, nevytržený v návalu strachu. Za skříní jsem našel další útržek. Byla na něm část záznamu o narození dítěte a pod ním poznámka: Matka Rosálie, otec neuveden, dítě předáno do péče. Jméno dítěte bylo utržené.
Na okraji zůstala tři písmena: Met. Na dně krabice ležela stará fotografie. Stála na ní mladá žena s harmonikou na klíně a vedle ní muž, jehož tvář připomínala Ctibora více, než by byla náhoda ochotná unést. Na zadní straně bylo napsáno: Rosálii nikdy nepřiznat, co slíbil Vavřinec.
Venku na chodbě někdo zakašlal. Když jsem vyšel, Ctibor tam už nestál. Jeho kabát zmizel z věšáku a dveře na dvůr se kývaly v průvanu. „Mám ho zastavit?
” zeptal se Bořek. „Ještě ne. ”
Bohunka seděla v sále na okraji pódia. „Tu píseň mě naučila babička.
Zpívalo se v ní o dívce, která měla dítě s pánem z obce. Dítě zmizelo a dívka se utopila. Myslela jsem, že je to jen smutná balada. Metoděj mi před týdnem řekl, že balady si lidi nevymýšlejí celé.
Jen jim čas obrousí jména. ”
„Věděl, čí to dítě bylo? ”
„Myslím, že ano. A myslím, že to chtěl na zábavě říct.
Ne řečí, písní. ”
„Kdo by se toho bál? ”
„Ten, komu by spadla ze zdi rodinná podobizna. ”
Když jsem se vrátil do šatny, držel Bořek v ruce malý papírek, který vyklouzl z podšívky vesty.
Byl psaný Metodějovým pevným rukopisem: Jestli se mi něco stane, hledejte původ v písni, ne v penězích. Přečetl jsem tu větu dvakrát. Někdo nám postavil před oči hádku, dluh a žárlivost. Všechno lidské, všechno uvěřitelné.
Ale pod tím ležela jiná špína, starší, rodinná. A Metoděj se jí dotkl. Zvenku se ozval motor odjíždějícího auta. „Ctibor jel k horní cestě,” řekl Bořek.
Vyjeli jsme za ním s odstupem. Cesta se rozdělovala mezi lesní svážnici a starou mlýnskou stezku. Zazvonil Bořkův telefon. Technik mluvil unaveně, ale v hlase měl napětí: „Podařilo se nám vytáhnout jednu nahrávku.
Krátkou, poškozenou. Není tam obraz, jen zvuk. ”
Bořek položil mobil na palubní desku a pustil zvuk nahlas. Nejdřív se ozvala hudba ze sálu.
Poslední polka. Pak rána, šustění látky, zrychlený dech a dveře otevřené do nočního deště. Pak hlasy. Jeden patřil Metodějovi.
„Tak takhle se pravda nedělá. ”
Druhý hlas byl hlubší. Rozuměl jsem jen několika slovům. „Podepiš.
Bude klid. Aneška. Mlýn. ”
Metoděj odpověděl tiše, ale pevně.
„Když to spálíš, zazpívám to z hlavy. ”
Pak se do zvuku vmísilo praskání, pár tónů harmoniky a cosi jako vrznutí starého kola. „To nebylo u sušárny,” řekl jsem. Bořek zvedl oči.
„To klapání znám. U starého mlýna zůstalo vodní kolo. Když je velká voda, proud s ním někdy škubne. ”
Zavolali jsme Anešce.
Při prvních tónech přivřela oči a opřela se o blatník. „To hrával doma jen potichu. Říkal, že ta sloka nepatří do hospody. Je o dívce, co čekala za starým mlýnem, až si pro ni přijde muž s prstenem.
Nepřišel. Místo něho přišli jiní a odnesli dítě. ”
„Víte, proč by ji Metoděj nahrál? ”
„On nenahrával.
Neuměl na mobilu mačkat cokoliv kromě volání. Ale kdyby věděl, že ho někdo sleduje, zahrál by znamení. ”
Starý mlýn stál v dolíku za pásem olší. Uvnitř páchlo mokrým dřevem a hlínou.
Bořek našel pod schody čerstvou šmouhu bláta. U okna obráceného k náhonu ležela hrudka tmavé hlíny promíchané se slámou. Stejná hlína byla na futrálu od sušárny. V přístavku za kolem, mezi dvěma kameny, ležela harmonika.
Měchy měla umazané od bláta, na jedné straně promáčklý roh. Nebyla rozbitá tak, jak by byla, kdyby ji někdo vztekle hodil o zeď. Byla položená, ukrytá. Mezi knoflíky se drželo stéblo trávy.
Pod krytem u basové strany se skrýval papír složený na úzký proužek. Byl vlhký, ale písmo se ještě nerozpilo. Četl jsem nahlas: „Aneško, jestli tohle najde někdo dřív než já tebe, věř, že jsem neodešel z lehké hlavy. Neunesli mě, utekl jsem.
Kdybych zůstal, donutili by mě podepsat, že jsem lhal. Radim za to nemůže. Bohunka za to nemůže. Píseň o Rosálii není povídačka.
Dítě nezemřelo, vyrostlo pod cizím jménem. Ctibor se nebojí hanby, bojí se dědictví. Hledejte tam, kde se voda dělí. Kámen s křížem ukáže cestu.
”
Venku se ozvalo praskání větve. U branky se mihla tmavá postava a mezi stromy zablikala zadní světla. U kamene u cesty byl vyrytý kříž. Pod ním byla zasunutá plechová krabička od tabáku.
Uvnitř ležel další kousek papíru: Pokud mě nenajdete do svítání, ptejte se stařeny z pasek, které říkají U tří jasanů. „Tam bydlí jen jedna tak stará. Vincencie. Před lety sloužila u rodiny Vavřince.
”
Vavřinec. Jméno ze zadní strany fotografie. Chalupa Vincencie stála pod třemi jasany tak starými, že jejich kmeny připomínaly spletené ruce. Dveře se otevřely dřív, než jsme zaklepali.
Stála v nich drobná žena s bílými vlasy a očima tak jasnýma, že jsem pochopil, proč si lidé někdy pletou stáří se slabostí. „Čekala jsem vás. Když člověk nechá pravdu sto let pod prahem, jednou stejně začne bouchat. ”
Nedívala se na mě, ale na harmoniku v dece.
„Byl tu. V noci po dešti, promočený bez klobouku. Říkal, že po něm jdou a že mu vzali listy. Chtěl vědět, jestli si ještě pamatuju, kdo odnesl Rosálino dítě přes brod.
”
„A pamatujete? ”
„Pamatuju si víc, než by chtěla. ” Vytáhla svázaný balíček papírů. „Byla jsem děvče ve službě u Vavřince.
Rosálie u nich prala a zpívala. On jí sliboval prsten i jméno pro dítě. Když se narodil chlapec, přišla hanba. Dítě nezemřelo, jak se potom říkalo.
Odnesli ho k mlynářům a zapsali pod cizí jméno. ”
V balíčku byly opisy křestního zápisu a dopis s Vavřincovým podpisem. Na okraji jednoho papíru stálo jméno dítěte: Metoděj. Ne náš harmonikář, ale jeho praděd.
„Ctibor to věděl? ”
Vincencie přikývla. „Jeho dědeček věděl, jeho otec taky. Všichni se báli o pověst.
Jenže dnešní Ctibor se nebál jen staré ostudy. Metoděj přišel na to, že z přestavby sokolovny mizí peníze. A když našel tyhle papíry, pochopil proč. ”
„Kam šel od vás?
”
„Poslala jsem ho k Jurajovi k horním včelínům. Metoděj se bál jít dolů. Bál se volat. Bál se, že každé slovo přivede Ctibora k Anešce.
”
U horních včelínů stál široký muž s šedým plnovousem. Jakmile spatřil Anešku, řekl: „Je živý. Ale dostal zabrat. ”
Metoděj ležel na lavici u kamen.
Měl rozbitý ret, odřenou tvář a rameno ovázané pruhy plátna. Když otevřel oči, podíval se nejdřív na Anešku, pak na harmoniku, kterou nesla. Vyprávěl pomalu. Ctibor ho po poslední polce zastavil u zadního vchodu.
Nebyl sám. Chtěli listiny a podpis. Když odmítl, strhli mu řemen, sebrali telefon a odvezli ho ke mlýnu. Nutili ho podepsat prohlášení, že staré papíry padělal.
Využil chvíle, kdy se hádali, vrazil do okna ramenem a utekl k náhonu. Harmoniku schoval, protože ji nemohl nést, a do měchů vložil vzkaz. „Měl jsem jít rovnou za vámi,” řekl. „Ale bál jsem se, že ublížím Anešce.
A taky jsem se styděl, že mě dostali tak snadno. ”
„Stud je špatný rádce,” řekl Juraj od kamen. Bořek mezitím volal dolů. Když jsme se vraceli do obce, už věděl, že Ctibora zastavili u staré spisovny.
V autě měl mokré rukavice, Bohunčinu sponu, Radimovu směnku a složku s obecními účty. Neřval, neprosil. Jen opakoval, že chránil obec před ostudou. Večer se sokolovna znovu naplnila lidmi.
Metoděj, bledý a unavený, vzal harmoniku. Aneška mu zapnula opravený řemen přes rameno. Nezahrál polku. Zahrál píseň o Rosálii od Bečvy.
Nejdřív tiše, pak se přidala Bohunka. Když dozněla poslední nota, nikdo netleskal. Radim Metoděje objal, tak neohrabaně, že mu málem ublížil víc než rameno. Bohunka se omluvila Anešce.
Ludmila přiznala, že viděla víc, než ráno řekla, protože se bála starostovy moci. Vincencie vstala a přečetla Vavřincův dopis. Hlas měla slabý, ale každé slovo dopadlo na podlahu jako kámen. Ne všechno se napravilo.
Ale Metoděj řekl, že nebude lidem brát sokolovnu. Chtěl jen, aby se účty vyvěsily veřejně a aby na nové stěně visela pamětní deska Rosálii i všem, jimž obec kdysi raději zacpala ústa písní než pravdou. Odjížděl jsem za svítání. Mlha nad Bečvou se zvedala stejně jako v den mého příjezdu, ale tentokrát mi nepřipadala podezřelá.
U sokolovny stál Metoděj s Aneškou. Rameno měl v šátku, harmoniku opřenou o lavici. „Kdybych zavolal hned, mohlo být míň bolesti,” řekl. „Možná.
Ale důležité je, že jste nakonec nechal pravdu mluvit. ”
Zavrtěl hlavou. „Ne pravdu. Píseň.
Ta se nebála víc než já. ”
Usmál jsem se, ale věděl jsem, že se mýlí jen napůl. Písně samy o sobě nikoho nezachrání.
Zachrání nás až chvíle, kdy je někdo zazpívá nahlas a dovolí druhým stát vedle sebe.
