Nikdo mi nevěřil. Moje máma řekla, že jsem paranoidní, a můj bratr na mě křičel, ať se nepletu do jeho vztahu. Jeho snoubenka byla dokonalá – milá, usměvavá, pekla nejlepší dorty ve městě. Ale já…

„Nechápu, proč mi o ní nikdo neřekl,” sykla jsem do telefonu. Charlie na druhé straně mlčel. Monika Tomlinová, jeho bývalá přítelkyně, mi právě v květinářství naservírovala úsměv a slova, která měla být nevinná, ale nebyla. „Řekni mi, jak jste se poznali s Helenou,” zeptala se tehdy sladce.

Netušila jsem, že tahle otázka odstartuje řetězec událostí, které rozmetají celou rodinu. Přijela jsem na svatbu svého bratra Charlieho. Bydlela jsem v Los Angeles, dělala jsem webové stránky, a když mi Charlie zavolal, že se žení s Helenou, chtěla jsem být u toho. Cesta byla dlouhá, píchla jsem pneumatiku, ale nakonec jsem dorazila.

Rodiče mě vítali s otevřenou náručí. Máma Nancy mě objala a hned začala mluvit o svatbě, o tom, jak je Helena úžasná, jak Charlie konečně našel tu pravou. Jen jsem nechápala, proč musím spát v pokoji pro hosty, který býval tátovou kanceláří, zatímco Charlie bydlí v mém starém pokoji. „Když ses odstěhovala, chtěl větší pokoj,” vysvětlila máma.

Helena byla okouzlující. Usměvavá, křehká, s příběhem sirotka, který se přes všechno vypracoval na úspěšnou pekařku. Vlastnila obchod s názvem „Heleniny designové zákusky”. Všechno pekla sama – dorty, košíčky, sušenky.

Když jsem ji viděla poprvé, zdála se mi milá. Říkala, jak si vždycky přála mít sestru, jak je šťastná, že mě poznává. Ale něco mi na ní nesedělo. První varování přišlo, když u nás doma zazvonila paní Mazurková, majitelka místního pekařství.

Nabídla, že upeče svatební dort. Helena se urazila. Doslova vybuchla. „Nemáme zájem o vaše dorty, paní Mazurková.

Na svatební hostinu si napeču sama,” odsekla. Pak se omluvila, ale oči jí přitom jiskřily. Omluvil se jí Stuart, můj otec. Helena se šla za ní podívat, ale když se vrátila, byla celá nesvá.

Ptala jsem se jí, jestli se s paní Mazurkovou náhodou nezná z dřívějška – prý si ji spletla s někým ze soutěže pekařů v Torontu. Helena to popřela. „V Torontu jsem nikdy nebyla,” řekla. A právě tehdy mi to došlo.

Lhala. Začala jsem pátrat. Helena tvrdila, že je z Massachusetts, ale paní Mazurkové řekla, že se přistěhovala z Washingtonu. Drobná nesrovnalost, která se mi v hlavě usadila jako trn.

Když jsem se jí na to zeptala, vykroutila se. „Pocházím ze státu Washington. Než jsem přišla sem, žila jsem krátce v Amherstu. ”

Pak zemřela paní Mazurková.

Našli ji mrtvou v jejím pekařství. Údajně spadla ze schůdků. Její syn Phil říkal, že to bylo zvláštní – po těch schůdkách lezla pořád nahoru a dolů, nikdy neměla problém. A ráno před jejím obchodem jsem potkala Helenu.

Tvrdila, že se jí přišla omluvit. A pak zemřela i Monika. Bývalá Charliego přítelkyně. Našli ji mrtvou doma, její manžel Justin skončil v nemocnici.

Policie říkala, že to vypadá na vyrušeného zloděje. Charlie byl zdrcený. Večer předtím ji potkal v baru, popřála mu štěstí ke svatbě, objala ho. Řekl, že Helena u toho nebyla – zrovna odskočila.

V tu chvíli jsem věděla, že musím jednat. Začala jsem se ptát. Na Helenu, na její minulost. Nikdo o ní nevěděl nic.

Neměla přátele, nebyla na Facebooku, neexistovala. Jenom ty její webové stránky s dorty. A pak mi zavolal muž jménem Glen Carr. Našel si mě přes stránky, které jsem vytvořila pro Charliego a Helenu.

Jeho bratr George si před půl rokem vzal Helenu Richardovou. A u oltáře zemřel. „Můj bratr byl zdravý. Je podezřelé, že zemřel tak mladý,” řekl.

Po jeho smrti Helena sebrala většinu jeho peněz a zmizela. Glen po ní pátral pět měsíců, až narazil na můj odkaz. Nemohla jsem tomu uvěřit. Helena byla vdova?

Vdaná? Dvakrát? Řekla jsem to rodičům. Máma mi nevěřila.

„Někdy je lepší otevřít svou mysl a zavřít pusu,” řekla. Charlie se na mě naštval. „Nepleť se mezi nás. Helenu miluju a ona mě.

”

Rozhodla jsem se, že Glen přijede. Chtěla jsem vidět Heleninu reakci, až ho uvidí. Ale ono se to všechno zvrtlo dřív, než jsem stihla cokoli udělat. Helena měla den pečení.

Pekla dort na svatební hostinu. Všechno muselo být dokonalé. Zapomněla si doma formičky a jela si pro ně. Jenže já jsem mezitím prohledala její pokoj a našla jsem něco, co mi vyrazilo dech – osvědčení o adopci.

Helenu Marii Peckerdovou adoptovali Frederick a Dorothy Marxovi. A pak se ozval Glen. „Mluvím s Rebekou Dillonovou. Jmenuji se Glen Carr.

Helena Richardová je ta žena, co si vzala mého bratra. Je vdaná. ”

Její první manžel zemřel u oltáře. Na otravu oxidem uhelnatým.

Glen byl přesvědčený, že za to může Helena. Když Glen dorazil do domu, našli jsme ho v kuchyni. Zkrvaveného. Helena stála nad ním s pánví v ruce.

„Vtrhl do domu a napadl mě. Řekl, že mě sleduje už pár měsíců,” vzlykala. Byl jsme v šoku. Zavolali jsme policii a sanitku.

Glen ještě dýchal. Ale pak jsem to řekla nahlas. „Ona už byla vdaná. Její manžel zemřel u oltáře.

” A Helena se na mě podívala tak, že mi zatrnulo. „Proč o mně říkáš ty strašlivé věci? ” „Je to pravda? ” zeptala jsem se.

„Ne, Beko, jsi moje sestra. ”

Její slova mě měla uchlácholit. Jenže všechno bylo jinak. Když jsme se vrátili z nemocnice, kde ošetřili Glena, Charlie řekl, že bychom měli svatbu odložit.

Helena se rozčílila. „Na tuhle chvíli čekám celý život. Ty se chceš rozejít? ” A pak přišla ta nejhorší slova: „Jde o Moniku.

Ty ji pořád miluješ. ”

Charlie se bránil. „Chováš se jako blázen. ” A já jsem viděla, jak se jí v očích něco zlomilo.

Než jsem stačila cokoli udělat, Helena nás všechny pozvala na snídani. Upekla speciální košíčky. Nový recept, říkala. Všichni jsme si pochutnali.

A pak jsme začali být ospalí. Máma s tátou šli spát. Charlie taky. A já jsem zůstala sama s Helenou.

„Pojď, něco ti ukážu,” řekla a vedla mě nahoru. V mém pokoji, v tom, kde teď bydlela, stála před zrcadlem ve svatebních šatech. „Chtěla jsem, abys viděl, cos mohl získat. ”

„Já ti nerozumím.

”

„Snědl jsi můj speciální košíček, Charlie. Člověk se po něm může cítit ospalý a slabý. ”

V tu chvíli mi došlo, že mluví se mnou, jako bych byla Charlie. A taky mi došlo, že to není žádná nevěsta.

Je to monstrum. Sundala si paruku. Pod ní byly krátké tmavé vlasy. „Já nejsem Charlie,” řekla jsem.

„Já jsem Beka. ”

A pak to přišlo. Helena se zasmála. „To je jedno.

Ty jsi moje sestra. ”

„Nejsme sestry. ”

„Ale jsme. Našla jsem svou matku.

Jmenuje se Nora Peckerdová. Měla dvě děti a obě dala k adopci. Mě a tebe. ”

Svět se mi zastavil.

„To není pravda. ”

„Je to pravda, Beko. Hledala jsem tě. A když jsem tě našla, našla jsem i tvoji rodinu.

Tvou milující mámu, starostlivého tátu, hezkého bratra. Byli jste vším, o čem jsem snila. ”

V hlavě se mi to celé poskládalo. Paní Mazurková.

Monika. George. Všichni, kteří jí stáli v cestě. Všichni, kteří by jí mohli vzít to, co chtěla.

Charliego. Rodinu. Mě. „Ty potřebuješ pomoc,” řekla jsem.

„Odjeďme odtud. Jen ty a já. Začneme nový život. ”

Ale ona se jen usmála.

„Jsi nemocná. ”

„V nemoci i ve zdraví. Sliby se porušují, ale rodina je pevné pouto. Čisté.

”

„Mou rodinou jsou Dillonovi. Tohle je můj domov. Tvůj ne. ”

A pak se na mě vrhla.

Bojovali jsme. Chtěla mě shodit ze schodů. Chtěla, abych vypadala jako nehoda. Ale já byla rychlejší.

Strčila jsem do ní, upadla, a když jsem se probrala, stála jsem nad ní. Zavolala jsem policii a sanitku. Když všechno skončilo, stála jsem před domem se svými rodiči. Charliego odvezli do nemocnice, aby mu vypláchli žaludek.

Helena byla v poutech. Glen se zotavoval. Paní Mazurková i Monika měly pravdu – jen přišly o život, než to stačily říct. Máma mě objala.

„Měla jsem ti věřit. ”

„Nemusíš se omlouvat,” řekla jsem. „Jsem ráda, že jste v pořádku. ”

A pak jsem se podívala na oblohu.

Pomyslela jsem na Helenu. Na ženu, která chtěla rodinu tak moc, že kvůli tomu vraždila. A na to, že kdybych nebyla tak tvrdohlavá a nevěřila svým instinktům, mohla jsem být další na jejím seznamu.