Na mámině pohřbu mě tchyně málem připravila o rozum. S úsměvem na rtech si prohlížela pokoje našeho rodinného domu a pronesla větu, která mi dodnes zní v uších. „Zajímalo by mě, jestli by se mi tenhle pokoj hodil. “ V den, kdy jsem pohřbívala matku, si dělala nárok na cizí majetek.
Zdvořile jsem ji opravila. Dům zdědím já. Ona se ale jen usmála a namítla, že když jsem se provdala za jejího syna, všechno, co vlastním, patří i jemu. A tak je tenhle dům podle ní právem jejího syna.
Pak mi vesele navrhla, abychom spolu začaly lépe vycházet, a já pochopila, že mi nejde o soustrast, ale o majetek. Můj život přitom nebyl jednoduchý. Do svých jednačtyřiceti let jsem si myslela, že manželství už nepotkám. Pak se objevil Brian, o pět let mladší, a spojil nás společný známý.
Vždy respektoval mé názory, dokonce souhlasil s tím, abychom líbánky strávili tam, kde jsem chtěla já. Jenže pak přišla řeč na jeho matku. Otec mého muže měl zhoršené zdraví a matka chtěla bydlet s námi. Před svatbou jsme se ale jasně domluvili, že spolu žít nebudeme.
Brian slíbil, že to matce vysvětlí, a já jsem mu věřila. Můj vlastní otec zemřel čtyři roky před svatbou a nikdy se nedočkal toho, abych měla jistotu. Máma měla velkou zásluhu na tom, že jsem se po třech letech manželství s Brianem, když mi zemřela i ona, vůbec udržela nad vodou. Manžel mě tenkrát podporoval a já jsem mu byla vděčná.
Jenže na matčině pohřbu se všechno změnilo. Tchyně Sandra ke mně přistoupila s podivně veselou náladou, poděkovala mi za hladký průběh pohřbu a pak bez varování prohlásila, že je čas nechat formalit. Začala obcházet dům, komentovat, jak je krásný, a nakonec se zastavila u pokoje s tím, že ho chce. Když jsem se zeptala, jestli plánuje bydlet s námi, potvrdila to.
Řekla, že by byla škoda nechat tak krásné pokoje prázdné, a že se nebude muset o manžela starat sama. Do rozhovoru zasáhl Brian. Vynadal jí, že teď není vhodná doba, a vyprovodil ji ven. Omluvil se mi a já jsem jeho podporu ocenila.
Jenže o pár dní později, když jsme mluvili o tom, že se z malého bytu přestěhujeme do domu mých rodičů, přišel s něčím, co mě zarazilo. Navrhl, že by se k nám mohli nastěhovat jeho rodiče. Připomněla jsem mu, že jsme se před svatbou jasně dohodli, že spolu žít nebudeme. On jen pokrčil rameny a řekl, že máma na tom pořád trvá.
Čím víc jsem trvala na svém, tím víc jsem cítila, jak se ode mě vzdaluje. Když jsem mu připomněla, že na pohřbu se zachoval správně a postavil se proti matce, přiznal, že tehdy byl jen rozčílený, ale že není zásadně proti společnému bydlení. Jen si myslel, že se tak důležité rozhodnutí nemá dělat narychlo. A já jsem pochopila, že ho matka dokonale ovlivňuje.
Snažila jsem se to vydržet. Tchán Frank se k nám nastěhoval spolu s tchyní do našeho malého bytu, a já jsem doufala, že to bude jen dočasné. Tchyně si ale okamžitě začala stěžovat na podmínky a těšit se na stěhování do velkého domu. A já jsem věděla, že musím jednat.
Rozhodla jsem se udělat něco, co nikdo nečekal. Oficiálně jsem se zřekla dědictví. Podala jsem žádost o vzdání se práv k domu a ukázala jsem rodině dokumenty. Tchyně byla v šoku.
Křičela na mě, co mě to popadlo, že jsem mohla dům prodat za slušné peníze. Já jsem klidně odpověděla, že prodat dům by znamenalo, že by na ty peníze dál spoléhala. Chtěla jsem s tím mít čistý stůl. Pak jsem Brianovi řekla, že přemýšlím o rozvodu.
Chtěla jsem vidět jeho reakci. Tchyně okamžitě vstoupila do hovoru a řvala, že by se se mnou měl okamžitě rozvést. Brian zamumlal něco o tom, že to možná bude lepší. A já jsem pochopila, že jsem pro něj nikdy nebyla víc než prostředek, jak uspokojit matku.
Tu noc jsem se ubytovala v levném hotelu. Druhý den jsem si vzala volno a vrátila se k soudu. Stačila jsem totiž vzít zpět žádost o zřeknutí se dědictví. Je pravda, že po přijetí se dědictví vzdát nejde snadno, ale dokud probíhá řízení, žádost zrušit lze.
Ukázala jsem jim dokumenty z fáze žádosti záměrně. Chtěla jsem vidět, co udělají, až si budou myslet, že o dům přišli. Když tchyně zjistila, že dům je skutečně můj, byla bez sebe. Křičela, že jsem je podvedla, že jsem falšovala dokumenty.
Klidně jsem jí vysvětlila, že žádné falšování nebylo, jen jsem využila měsíční lhůty na rozmyšlenou. Řekla jsem jí, že chráním dům plný vzpomínek na své rodiče a nechci, aby v něm žili lidé jako ona. Rozvod proběhl rychleji, než jsem čekala. Tchyně na Briana tlačila, aby to urychlil, a já jsem s tím souhlasila.
Dům zůstal mnou, protože šlo o zděděný majetek, který do společného jmění manželů nepatří. Brian se svými rodiči zůstal v malém bytě a snažil se najít si nové bydlení. Nakonec pro ně našel menší rodinný dům, ale bylo jasné, že ho čeká těžká cesta. Můj příběh ale nekončí jen tímhle.
Po tom všem, co jsem prožila s Brianem a jeho matkou, jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Jenže osud mě čekal ještě s jedním mužem, který měl vlastní matku, a ta byla stejně posedlá jako Sandra. Jmenuji se Ema a je mi devětadvacet. Před rokem jsem se provdala za Jerryho, třicetiletého muže, kterého jsem potkala v práci.
Netušila jsem, že jeho otec vlastní velkou společnost a že Jerry je připravován na post generálního ředitele. Dozvěděla jsem se to až těsně před svatbou. Najednou jsem byla manželkou budoucího šéfa impéria a moje práce, na kterou jsem byla hrdá, začala být problémem. Jerryho matka byla proti tomu, abych pracovala.
Nechápala, proč by manželka zanedbávala domácnost kvůli zaměstnání. Když jsme se nastěhovali k tchánovcům, začala se situace rychle zhoršovat. Tchyně kontrolovala každý kout, který jsem uklidila, a když našla smítko prachu, nutila mě to předělávat. Až jednou jsem se ozvala, že nemůžu uklízet místa za televizí každý den, když pracuji stejně jako Jerry.
Tchyně na mě začala křičet a pak to Jerrymu nabulíkovala tak, že jsem na ni údajně řvala. Jerry se postavil na její stranu a já jsem pochopila, že v té domácnosti nemám spojence. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Jerry byl nadšený, ale když jsme zjistili, že to bude holčička, jeho nadšení opadlo.
Řekl, ať si to nechám ještě zkontrolovat, že to musí být kluk. Tchánova reakce byla milá, ale tchyně si nenechala ujít příležitost a zamumlala, že to musí být chlapec, aby to pro Jerryho mělo smysl. Cítila jsem, že tohle prostředí není pro mé dítě bezpečné. Rozhodla jsem se, že pojedu rodit domů, k mámě a sestře, které bydlely čtyři hodiny vlakem daleko.
Máma souhlasila, Jerry to odkývl a tchán mi slíbil, že to s manželkou vyřeší. Jenže ráno, kdy jsem měla odjet, moje zavazadla zmizela. Tchyně mi s úsměvem oznámila, že se jich zbavila, že nepotřebuje snachu, která dělá tolik problémů, a ať se sem už nikdy nevracím. Vystrčila mě ze dveří v pyžamu, bosou, jen s telefonem v ruce.
Slyšela jsem, jak se za mnou zamykají dveře. Našla jsem útočiště v nedalekém bistru a zavolala mámě. Do hodiny přijela, odvezla mě domů a tam mě čekala sestra. Když jsem jim všechno řekla, tiše si vyměnily pohledy.
Nevěděla jsem, co chystají. Druhý den ráno jsem šla pro noviny a u dveří na kolenou klečela moje tchyně s Jerrym. Prosili mě, abych nepřerušovala styky s jejich firmou. Jerry mumlal, že chtějí obnovit obchod s firmou mého otce.
Teprve tehdy mi máma prozradila, že je hlavní klientkou jedné z dceřiných společností Jerryho rodiny. A že s nimi kvůli tomu, co mi udělali, okamžitě přerušuje veškerou spolupráci. Tchyně zoufale prosila, že udělá cokoli. Moje sestra se usmála a zeptala se, jestli opravdu cokoli.
Pak navrhla, ať souhlasí s mým rozvodem a ať platí alimenty a výživné. Tchyně nakonec souhlasila. Pak máma vytáhla telefon a zavolala tchánovi. Z reproduktoru se ozvalo: „Mám to.
Marie, rozvádím se s tebou. A Jerry, máš padáka. “
Tchyně přišla o manžela, Jerry o práci i o podporu rodiny. Rozvod mezi tchánovci byl hořký a já jsem dostala odškodnění za citovou újmu a výživné na dítě.
Jerry se s matkou ocitl v malém bytě, zadlužený, a jeho nová práce v zákaznickém servisu mu dlouho nevydržela. Dnes sotva vychází s penězi a žije s matkou, která mu zničila život stejně jako mně. Já jsem doma porodila zdravou holčičku. Obklopovala mě máma a sestra.
Bývalého manžela jsem o narození dcery informovala, ale on neprojevil žádný zájem. Nechci, aby se podílel na jejím životě. Jediné, co od něj čekám, je placení výživného.
Teď se soustředím na to, abych žila plnohodnotný život s dcerou, obklopená lidmi, kteří mě mají rádi.
